Bonus č. 7 pro 24. 4. 2012. Téma: Židle

Obrázek uživatele Blanca

Slova a klacky

Přímo navazuje na drabble Špatný den

John se trhnutím probudil. Mozek mu přehrál, co včera řekl svému příteli.
Našel Sherlocka spícího na gauči.
Jako by vycítil Johnovu přítomnost, otevřel oči... tedy oko, druhé bylo příliš opuchlé. Detektiv se posadil s bolestnou grimasou a tichým zaúpěním.
Doktorovi se sevřelo srdce.
Přitáhl si křeslo a jemně vzal Sherlockovu nohu. Kotník hrál všemi barvami.
„Omlouvám se,“ zašeptal, zatímco ovíjel postižené místo obvazem.
Sherlock neodpověděl. Pohled zapíchnutý do země, tvář plná temnoty.
„Přehnal jsem to, odpusť mi.“
Měl bych vrátit diplom… Hippokrates by mi nafackoval.
Věděl, že tenhle kopanec slova ani obvazy nenapraví. Mohl se alespoň postarat o fyzická zranění...

Samo o sobě to asi dojemné není...ale snad se to přece jen vleze do tématu

Fandom: 
Obrázek uživatele may fowl

Za obzor

Šplíchnu si do kelímku trochu limonády, přitáhnu si židli k oknu a dívám se. Nebe je poslední dobou to jediné, co dává smysl.
Slunce zapadá a já jsem na chvíli jiná, lepší Fanny. Fanny, která se nebojí chytat smutné lidi za ruku. Fanny, které není trapně, když si má před kamarádkou nandat šlehačku na jahodu. Fanny, která se dokáže utrhnout ze řetězu a přitom nikoho nezraní.
Do slunce se takhle navečer dá koukat a taky nikoho nezraní. Je mi trochu teskno, když se odkutálí za obzor.
Chtěla bych žít na planetě B612. Stačilo by teď posunout židli o několik kroků.

V knihovně

Jsem Karmela pátá. Od té doby, co jsem upadla do zajetí, musím sloužit v knihovně. Možná namítneš, že to není tak zlé. Mne tu ovšem vězní zlý černokněžník a knihovna je opuštěná, nikdo sem nechodí číst a studovat. Společnost mi dělá jen stůl a ten, bohužel, má trochu příliš hřmotné představy o přátelství.
Můj žalostný stav je důsledkem mučení. Černokněžník roztrhl mé čalounění a ulomil mi půl nohy.
Nejvíc mi ale scházejí mé sestry. Co si asi počnou bez své vůdkyně? Jak si poradí nemluvná Eulálie, rozviklaná Agáta, tanečnice Melánie, zahradní Kristýna a jogínka Tereza?
Ó můj zachránce, zašiješ mne?

Obrázek uživatele Innes

Místo po mé pravici je volné...

Věnováno Adamovi. Tu židli tam máš pořád.

Nebyli na to zvyklí.
Nemluvili.
Nebylo co říct. Věděli o existenci pekla, nebe, nesmrtelné duše, ale tohle bylo pro ty zrozené ne ty stvořené.
Seděli. Zranění na těle i na mysli. Modlili se, aby jejich přátelé došli klidu. Aby nezmizeli.
Cítili prázdno ve svých neexistujících duších a bolest, bolest ve svých netlukoucích srdcích.
Když zavřeli oči, viděli je smát se, žít… a pak se rozpadnout v prach.
Poprvé ve svých neživotech nemohli nic dělat.
Seděli a přemýšleli.
Mysleli na ně.
Vzpomínali.
A pak odešli.
Zůstaly po nich jen dvě židle.
Dvě židle pro ty co tu měli být, a nejsou.

Duše je duše

Maminka vešla do pokoje a podívala se na dcerku, která měla ucho přitisknuté k sedadlu dřevěné židle a něco si pro sebe mumlala.
„Copak to děláš, Karolínko?“
„Tiše, židle mi vypráví.“

Maminka vešla do pokoje, kde její dcerka právě foukala na opěradlo židle.
„Copak to děláš?“
„Židle mi řekla, že kdysi cítila vítr ve větvích.“

Maminka vyšla na zahradu, kde její dcerka zvedala židli nad hlavu.
„Copak to provádíš?“
„Židle mi řekla, že kdysi rostla k nebesům.“
„A kam s ní jdeš teďka?“
„Támhle k těm stromům. Kdysi prý byli rodina.“

„Karolínko, pročpak pláčeš?“
„Mamí, půjde strom taky do nebe?“

Fandom: 
Obrázek uživatele Owlicious

Osamělost vedení

Vždycky si myslela, že trůní sál Canterlotského hradu je příliš veliký.
Teď se jí ta délka, kterou musela přejít, zdála nekonečná.
Ještě nikdy ji koruna tolik netížila. Nikdy jí zástupy jásajících, klanějících se poníků nepřišly tak nepatřičné.
Vítali ji jako hrdinku, jako zachránkyni. Zahnala přeci zlou Noční Můru, zabránila jí navždycky zahalit Equestrii nocí.
Ona ale ztratila sestru a truchlila pro ni. Ztratila jedinou osobu na světě, se kterou mohla a měla sdílet odpovědnost. Tu jedinou, se kterou se mohla podělit o radosti i starosti vlády…
Princezna Celestia vystoupala po schodech k trůnu, který byl od nynějška už jenom její.

Vysnený domov

Konečne sme si s mojou milou našli príhodné bývanie. Voňalo, ako ináč, drevom, bolo priestranné a pohostinné, no stálo nás ešte mnoho úsilia, kým sme si ho upravili tak, aby plne vyhovovalo našim potrebám. Čas postupoval, rodinka sa nám utešene rozrástla a ešte stále rastie, takže ani teraz neustávame vo zveľaďovaní nášho obydlia. Hĺbime stále nové a nové chodbičky, aby aj naši potomkovia mali kde hlavu zložiť. Kiež by toto útulné miestečko poskytovalo bezpečný a príjemný domov mnohým generáciám nášho rodu…
„Miláčik, nevieš náhodou, kam sa podela tá stolička po dedkovi?“
„Bola celá prežraná červotočom. Hodil som ju do krbu.“

Obrázek uživatele Keneu

Čekám

Čekám. Čeká se to ode mě, že zůstanu na svém místě, pomůžu, neuhnu, nenastavím nohu, každého podržím.
Čekám na vás. Je noc, zní tu zvláštní, tisíckrát známé zvuky, těch se však nebojím. Bojím se, že nepřijde ráno. Že nepřijdete vy.
Jsem tu pro vás. Tedy… ne tak docela, jsem tu pro všechny. Ale pro vás jsem tu ráda. Těší mě vaše přítomnost.
Stýská se mi po vašem hlase. Po tom, jak se mě letmo dotýkáte. Chci vám zase být oporou, ulevit vám od únavy, lehounce vás houpat ve svém objetí.
To, že mám inventární číslo, ještě neznamená, že nemohu milovat.

pozn.: tak trochu vykrádám Rebelčino Vaše ignoranstvo, jehož kvalit tohle zdaleka nedosahuje. Promiň, Rebí.

Obrázek uživatele Anne

Konec jedné lásky

A/N: možná už to někdo napsal, ale já jsem ještě neměla čas číst (asi jste si všimli, že jsem pozadu)

Žily spolu čtyři židle u kuchyňského stolu. Dvě z nich stávaly vždy vedle sebe. Povídaly si v židlí řeči, mlčely v hlubokém porozumění, něžně se dotýkaly nohami, sedátky a opěrkami, spávaly zaklesnuty do sebe a ráno se zdravily jemným skřípotem.
Jednou si židle s červeným polštářkem všimla, že se jí přítelkyně straní a je celá zesmutnělá. Uplynulo mnoho času, než se svěřila. Řekla jí, víš, já jsem se asi zamilovala. On je tak krásný, hebký a úžasně hřeje.
Rezavý kocour vyspával na jejím polštářku, hlavu si opíral o příčky jejího opěradla a tlapkami ji nepřítomně hladil.
Pocítila samotu, ale chápala.

Fandom: 
Obrázek uživatele Samantha

Židle

nejspíš smutné

Židle. Obyčejný kus nábytku. Nikoho by nenapadlo, že je možné si k ní vytvořit vztah. A přes to, když se židle stane tím jediným, co vám dovolí vzít si po člověku, jehož jste milovali, pak je to možné, ba dokonce pravděpodobné. A ona jednu takovou měla. Sedávala v ní celé hodiny. Stará židle z pevného dubového dřeva s oprýskaným bílým nátěrem a drobná dívenka v ní schoulená, nebo elegantně sedící a občas i spící. Kolikrát už ji z ní tahal, když upadla zpět do deprese. Věděla to. Věděla, že Severus má pravdu. Sezení v jeho židli jí totiž otce nevrátí...

Fandom: 
Obrázek uživatele Charlie

Nevrátí se

Angelina Fowlová četla poněkolikáté oficiální zprávu, která jejího muže označovala za nezvěstného. Nevěřila tomu. Nemohla. Artemis Fowl nikdy nechyboval. Ten údajný únos sloužil jen ke zmatení nepřátel. Vždyť Timy už nejednou použil podobnou fintu! Ano, tak je to. Brzy se vrátí, aby zahnal její obavy. Náhle dostala pocit, že v místnosti není sama. Otočila se a radostně vykřikla. Seděl na židli. Usmál se a rozpřáhl ruce na uvítanou. Neviděla ho přijít, ale co na tom sešlo, když byl zase zpátky.

Večer našel malý Artemis spát svojí maminku na zemi s židlí v náručí. Té noci plakal. Věděl, že zůstal sám.

Fandom: 
Obrázek uživatele Wee-wees

Počítání

Každý večer postaví ke stolu devět židlí. Když si toho někdo všimne, řekne, že se přepočítala. Ale Molly se nepřepočítává. A nepřestává doufat.
Arthur si z něj utahoval, že se svojí láskou ke knihám měl být Havraspár. Jeho bratři se ušklíbají a říkají, že je to nevděčný zmetek a že s tou svojí ambiciózností stejně patří do Zmijozelu.
Ale ona ví to, na co zapomněli – Percy je Nebelvír, jako jeho otec, bratři, jako její bratři. Jednoho dne znovu najde svoji nebelvírskou odvahu a vrátí se domů.
A Molly doufá, věří, musí věřit, že až všechno skončí, nebude žádná židle prázdná.

Fandom: 
Obrázek uživatele Aveva

Osmadvacet

Ži, dle u potoka, rozmlouval se svými žáky.
Nejmladší z nich chtěl mistra pobavit. Řekl: “Ži má sedm žáků, každý z nich má dvě ruce a dvě nohy. Ži má tedy osmadvacet končetin.”
Ži se zasmál.
Pak svým žákům vyprávěl o milosrdenství Chrámu, který ho nechává žít v téhle malé bezvýznamné vesnici. Pokračoval příběhem o posvátnosti života, který mu zůstal zachován.
Nakonec řekl: “Kdyby v Chrámu věděli, že znovu učím, mohli by mě tentokrát zabít.”
Žáci poslouchali. Milovali svého mistra.
Než začalo zatmění, ochladilo se. Ži poslal žáky domů.
Když zatmění skončilo, Ži, stále sám, dlel u potoka a plakal.

Obrázek uživatele eliade

Není kouře bez ohně

Její macecha, zlá čarodějnice, ji zavřela do věže. Neměla tam nic než dřevěnou židli a krb, v němž nebylo čím zatopit.
Celé dny seděla u okna a čekala, až ji konečně přijede vysvobodit nějaký odvážný, pohledný mladík.
Vyhlížela a vyhlížela, ale její zachránce nikde.
Jednoho dne jí povolily nervy. Jako smyslů zbavená rozmlátila židli o podlahu a pomocí dvou kusů dřeva se zapálila v krbu oheň.
Rozplakala se. Už neměla ani tu židli.
Pak zaslechla dusot kopyt. Vyhlédla z okna.
„Krásná panno! Již dlouho jezdím touto krajinou, abych tě vysvobodil. Děkuji ti, že jsi mi dala znamení, kde tě hledat.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Iswida

Stýskání

Pozn. Problém se Sandmanem je v tom, že je tak dokonalý se všemi těmi jemnými odstíny děje a postav, že si nikdy nepamatuju, co přesně se tam stalo....

Nuala si smutně prohlížela nádherně zdobené trůny a houpačky. Sem patřila. Narodila se tady. Kdysi tu bývala šťastná. Stále si to opakovala, ale věřila tomu čím dál tím míň. Myslela na tvrdé dřevěné židle v říši snění, jednoduše řezané, nic nepředstírající.
Představovala si Morfeův trůn, který tisíckrát leštila a doufala, že s ní za odměnu pán promluví. Vzpomínala na bytosti ze snů, oproti zdejším lidem tak upřímné, i když někdy kruté. To, co s nimi prožívala, bylo pravé, ať už ji zrovna rozesmívaly nebo děsily. Byly jako jejich pán.
Nuala poodešla ještě o kousek dál od místa slavnosti. Rozplakala se.

Fandom: 
Obrázek uživatele kytka

Prázdná židle

U stolu máme tři židle. Jedna je bábušky, jedna je moje a ta třetí je vždycky prázdná. Bábuška říká, že ta židle patří mojí mamušce.
Nikdy jsem mamušku neviděla. Někdy jsem z toho smutná, protože ostatní děti bydlí se svými mamuškami, jenom já ne.
Bábuška říká, že mámu vězní zlý čaroděj v ledové zemi. Dřív jsem tomu věřila, ale teď nevím, co si myslet. Už mi bude pět a vím, že pohádky nejsou. Ne doopravdy. Ale kde jinde by mohla být moje mamuška? Jestli není zavřená ve věži, proč není s námi?
Někdy mám na tu prázdnou židli děsný vztek.

Inspirováno příběhem Halyny Kuradsové z Ukrajiny. Její maminka byla vězněna ve stalinském lágru pro svou víru. (Byla Svědek Jehovův.) Propustili jí, když bylo Halyně sedm let.

Fandom: 
Obrázek uživatele Dangerous

Fragment

Věnováno všem anglistům a anglofilům

Nádherná země. Protíná ji řeka, starší a mocnější než veškeré lidstvo. Hradbami jí jsou hory, jejichž zelená i bílá oslepují jejich obdivovatele. Divoký prales sápe se na sluncem zalité zahrady a úrodná pole. Zvědavost! Touha! Nespoutanost! Rvou ti srdce, mysl již nemáš. Silný pramen tryská, rve se přes spadané klády, tančí svým korytem. Ukonejší ho až tiché vlny oceánu. Zavře oči. Melodie je to sladká, zpívá ji ona. Vše dal by jí. Vzdušné zámky, jeskyně z ledu, bude se smát, bude plakat!
Když ho vyruší návštěva z Porlocku, zlostně nakopne židli. Inspirace vyprchala. Sen se utopil v mléku z Ráje.

Originál básně přístupný třeba zde.

Trůn

Její štíhlé prsty se bolestně zarývají do mého čalounění. Ale já vydržím, budu jí oporou.
Královna trpí.
Miluje svůj lid. Svou zemi.
Obětuje se pro ni.
Protože moc znamená odpovědnost.
Zaslouží si být nezištně milována.
Vládne. Vydává rozkazy. Musí.
Zcela neobyčejně obyčejná žena.
Chtěla by... Samotu? Klid? Harmonii?
Vibrují mnou tóny.
Její sametový hlas ladí s mým čalouněním.
A pak, konec. Má královna umírá. Znovu.
Někdo by řekl, že jsem jen obyčejná rudě potažená židle. Rekvizita.
Ale já jsem si jistý, že beze mne by představení nemohlo fungovat.
Závěrečné ovace si vychutnávám vestoje. Ano, pro tohle stojí za to být.

Fandom: 

Svatba v exilu

Ještě jedna nesoutěžní věc, kterou se mi chtělo napsat. Židle jsou tam jen trochu, ale přece.
Pozn.: V evangelické prostředí bývaly obvyklé svatby s obřadem přímo v domě.

Stál v síni, pozoroval přípravy.
Rozestavovali židle a lavice pro hosty. Dvě truhly pokryté plátnem poslouží jako oltář.
Zítra se jeho dcera vdává. První svatba jeho dítěte, které bude přítomen.
Nejstarší dcera se měla vdávat, právě když zakázali sňatky lidem jejich víry. Nakonec byla se ženichem sezdána tajně v domě své tety.
Prvorozený syn zůstal doma, když rodina odešla do exilu.
Další synové, vojáci, se oženili daleko odtud.
Z dětí svých dětí poznal jediné. Roztomilé děvčátko, které zemřelo ve třech letech.
Mladší dcery měly v exilu málo naděje na sňatek.
Nyní se na Alžbětu usmálo štěstí.
Kéž jim Bůh požehná.

Fandom: 
Obrázek uživatele Lejdynka

Zemřít pro nic

A/N: Děkuji Tess za brainstorming, ačkoli to místy bylo bolestivé. No - tohle je taky.
****

‚Přijde už tatínek a otevře nám?‘ ptá se Hans.
‚Natürlich, mein Lieber,‘ uklidňuje ho Elke.
Už jsou tu strašně dlouho.
Ani nepamatuje, kdy venku začala bouřka a obloha ztmavla.
Mají tu trochu jídla a vody.
Stačí to. Zatím.
Blesk! Zařvání hromu!
Obrovská rána.

Hans se k ní tiskne a zavírá oči. Všechno se třese.
Elke ho hladí po vlasech a mlčí.
Ještě doufá.
Neví, že z domů v okolí zbyly trosky.
A že o vnější kliku dveří provizorního podzemního krytu je pevně zapřená židle.

BERLINER ZEITUNG

DRESDEN – SCHRECKLICH BOMBARDIERUNG!
Viele Häuser – vernichtet worden.
- Töte.
...Kinder gestorben.
Hunger, Durst und Erschöpfung.

Obrázek uživatele Sindual

I takhle to mohlo skončit

Sam seděl před svou vlastní norou a hleděl na židli postavenou u kompostu. Chyběla jí jedna noha a lak byl zčásti popraskaný.
...
Než odešel s Frodem zničit Prsten, seděla na té židli Růža v hospodě, když se s ní naposledy loučil při odchodu. Měla ve vlasech pentle a usmívala se jako letní slunce.
...
Možná, kdyby si pospíšil, nestihl by Saruman dojít až sem.
Možná, kdyby si pospíšil, nemusel upadnout Kraj do temnoty.
Možná, kdyby si pospíšil, nepostihl by hobity žádný trest za vzdor.
Možná, kdyby si pospíšil, nebyla by prolita žádná krev.
Možná, kdyby si pospíšil, mohla Růža Chaloupková žít.

Fandom: 
Obrázek uživatele Danae

Sedlo

Navazuje na The Mouse Police Never Sleep.

Ve slavnostní síni Smalltownu se shromáždilo snad celé město. Sál byl zaplaven květinami a černým flórem, hudebníci hráli tiše, krásně a velmi smutně. Myší policie držela u katafalku čestnou stráž. Strážníci měli vyleštěné knoflíky, myši naježené fousky. Seržant Wilfred stál v samém čele. Na rudém sametu před sebou držel všechna Rexova vyznamenání. V první řadě, přímo proti němu se choulila k Rexově vdově tři myšátka. Když jí tu zprávu sdělil, plakala tiše, bez jediného slova. Bylo to horší než tisíc výčitek. Modrovous jim odmítl vydat tělo. Prý ho už dávno vyhodili. Na katafalku trůnilo jen Rexovo sedlo ozdobené bílými květy.

Obrázek uživatele Neferet

Co zůstalo

Sedím a nehnutě sleduji druhou stranu stolu.
Vzpomínám.
Na něj.
Na moji lásku. Na moji druhou polovinu duše. Na moje utrpení.
Byl mi vším.
Mým osudem.
Jak zajímavé je, že si uvědomíme, co máme v tom druhém, až když ho ztratíme.
Stačila jedna hádka, jeden temný večer, pár kapek deště.
Když zavolali, nevěřila jsem.
Vzali mi ho.
Nikdy se nevrátí zpět.
Sedím a nehnutě sleduji druhou stranu stolu.
Ten starý kus nábytku, který přitáhl domů.
Zamiloval se do ní na první pohled stejně, jako já jí nenáviděla.
Ale nic jiného mi nezbylo.
Jen ta stará odřená židle a mé vzpomínky.

Fandom: 
Obrázek uživatele sigam

Konec

A/N: Věty psané kurzívou jsem si propůjčila od pana Gaimana. Snad to nevadí?

Když přišla na svět první živá bytost, stála jsem opodál a čekala.

Na počátku byli dva. Muž a žena. On se na ni díval nesměle, ona tak trochu vyzývavě. Dost možná se schylovalo k událostem, které se nikdy neměly stát.

Až poslední živý tvor zemře, můj úkol bude splněn.

Nebe hořelo. Tisíce hvězd umíraly, stejně jako umíraly tisíce nevinných duší (těch provinilých však bylo o něco více) po celém vesmíru. Události, které se nikdy neměly stát, se schylovaly ke konci. A svět nevěděl, kde se stala chyba.

Zvednu židle na stůl, vypnu světla a na odchodu za sebou zamknu vesmír.

Fandom: 

Trest

Poznámka: Snad trochu dojemná Minerva. Navazuje na Hrdinství.

Minerva seděla na dřevěné židli. Plíce ji pálily.
„Vzhledem k vaší nedbalosti se mudlové dozvěděli o kouzelnících a kvůli nedostatečnému zajištění vašich kouzelnických potřeb byla poškozena mudlovská dívka.“
Naproti seděl úředník ministerstva.
„Slečno, uvědomujete si, co jste mohla způsobit?“
Kývla.
„Celá vesnice bude podrobena kouzlu zapomnění.“
Židle byla nepohodlná. Minerva se potila.
„Thomas, Jonas a Mary Brownovy budou svěřeni jiné rodině. Byl vám udělen zákaz přiblížení.“
„Ale to není…“ pokusila se protestovat.
„Odvolání můžete zaslat do tří pracovních dnů na adresu ministerstva. Nedoporučuji, neboť váš trest je vzhledem k vašemu věku minimální.“
Minerva začala brečet až potom, co odešel.
„Thomasi!“

Fandom: 
Obrázek uživatele Ebženka

Na Blatech

Podpírali ji a někam vedli. Pak ji posadili. Byla to tvrdá kuchyňská židle. Kolem plynul hovor, ale nedokázala ho vnímat. Cítila jen teplo z krbu a hranu židle. Vždycky to byla tvrdá židle, na které seděla, když jí bylo zle. Gateshead byl plný čalouněných sedátek a křesílek, ale ve všech svých vzpomínkách seděla na tvrdé židli. V Lowoodu to bylo snadné, byly tam jenom tvrdé židle - tvrdé a ještě tvrdší, když se musela za trest zařadit až na konec třídy. V Thornfieldu... ne.
Nebude myslet na Thornfield.
Nebude myslet na židli před dveřmi jejího pokoje.
Nebude.
Svět zčernal a zmizel.

Obrázek uživatele neviathiel

Prázdné místo

Pozn.: Souvisí s Ledová sprcha a Modlitba za malou sestru.

Celých pět týdnů usedala Rebekka vedle prázdné židle. Každý večer doufala, že vejde Sigrid, sedne si a přidá se k modlitbě před večeří.
Pak se odstěhovali.
Rebekka dál doufala, že se Sigrid objeví živá a zdravá, a zároveň se toho bála, protože její sestra-dvojče je čarodějnice. To znamená, že Rebekka není povolána pro manželství, protože by mohla porodit další čarodějnici. Zasvětí svůj život službě Bohu, boji proti čarodějům. Svěřila se svému staršímu bratrovi Danielovi, který už sám několik let bojoval.
Nesouhlasil. Snažil se jí to rozmluvit.
Za týden se našlo Sigridino tělo.
O několik měsíců později zůstala prázdná Danielova židle.

Fandom: 
Obrázek uživatele Julie

Poslední židle

Omluvou mi budiž to, že v mojí hlavě to fakt dojemný bylo.

Všechno v místnosti bylo rozbité napadrť. Zůstala jen jediná židle a na té seděl. Zhroucený a malý. On nikdy nebyl malý! Klouby na rukou mu pokrývala krev.
Její tělo už dávno odnesli. Svíral ji v náručí do poslední chvíle. Pak se vzdal. On, který se nikdy nevzdával.
Přistoupil k němu. Nevěděl, co říct.
„Nezbylo nic. Všechno zemřelo s ní,“ zašeptal Sandokan.
Nebylo, co říct. Yanez mu pouze stisknul ruku. Nedokázal si představit míru Sandokanovy bolesti. Ale chtěl ji cítit místo něj. Vlastní bezmoc ho dusila a svírala mu hrdlo. „Bratříčku,“ Sandokan zvedl smutkem podlité oči. „Jen ty jsi mi zbyl.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Quiquilla

Těžké židlí časy

Poznámka: Nevím, kolik z vás zná fandom, ale možná si vzpomenete, že ho znáte až po přečtení. Kdo vážně nezná, tak ne, neužívala jsem při psaní žádné omamné ani psychotropní látky. Děkuji za pochopení.
...........................................................................................

Eulánie si povzdychla. Vzpomínala na časy, kdy se ještě s kamarádkami pásly po lese. Na to, jak se Tereza naučila levitovat a všechny to chtěly vyzkoušet. Na Agátiny pokusy si pamatuje. Jednou se přetočila opěradlem dolů a narazila do stromu. To se tehdy nasmály.

Ale to už je dávno. Tehdy měla jen malou dírku od červotoče v pravé přední noze. Myslela si, jak není ošklivá.
Teď už je celá oprýskaná a špinavá. Má jen dvě nohy a opěradlo je napůl ulomené. Poslední roky strávila zavřená na půdě. Sama.

A teď mlčky pozoruje hořící hranici.
Tak takhle končí ta její pohádka.

Obrázek uživatele Demis

Dokud nás plamen nerozdělí

„Za patnáct let, jestli tvá láska bude stále věrná, bude opět taková jako dřív,“ zaburácel tehdy hlas čarodějky, zatímco on klečel u své milované, která nevykazovala žádné známky života. S uslzenýma očima se k ní obrátil s prosbou. Prosbou tak upřímnou a zoufalou, že podobnou nikdy předtím a ani nikdy potom nevyřkl. Čarodějka však beze slova, zlého úsměvu, prostě jakékoliv emoce odešla. Zmizela z jeho života. Ale její kletba zůstala.
Pečoval o svou milou a jeho láska neuhasínala. Den jejího vykoupení se blížil.
Jaká škoda, že byla zakleta zrovna ve smrkovou židli a jejich byt vyhořel den před koncem kletby.

Stránky

-A A +A