fandom: Česká kouzelnická škola ve Vídni
Nádherně zelená louka. Nekonečná jako oceán, jen tráva a už nic. Trávu občas rozvlní jemný vánek a v pohybu je cítit síla přírody i radost ze života, který Stvořitel vdechl nejen živočichům, ale i rostlinám. Blankytně modrá obloha bez mráčku se klene nad idylickou scenérií.
Nekonečná zeleň je narušena ostrůvkem drobných žlutobílých kvítků. Sedmikrásky. Mám je ráda. Že bych si jich pár natrhala? Tyhle jsou ale nezvykle velké. Skoro jako kopretiny. Větší. A stále rostou!
Přestává se mi to líbit.
„Tak my se ti nelíbíme?“ zeptá se přísně jedna květina a nepřátelsky si mě měří.
„Ty mluvíš?“ optám se a šokovaně si uvědomuji, že obří sedmikrásky nejenže mluví, ale zjevně jsou schopné číst myšlenky.
„Ona se tomu diví,“ reaguje pohoršeně na mé úvahy jiná kytka.
„Sakra, aby ne,“ pomyslím si.
„A neklej,“ napomene mě první sedmikráska - no, spíš sedmikrása.
„Co s ní uděláme?“ zauvažuje květina, která dosud jen tiše pozorovala dění.
„Babča ještě nevečeřela,“ vykřikne pomenší chudobka, zřejmě ještě pubertální výrostek.
„Co prosím?“ nechápu.
„Jen že vypadáš jako obstojný kus žvance pro naši prapraprapraprababičku,“ zlomyslně se pochechtává kytka.
Konečně mi to dochází: tohle nejsou obyčejné chudobky, to je masožravá Bellis major!
„Alíku, vstávej, zvoní ti budík!“ třese s Alenkou Pavla.