Červená knihovna (literární žánr)

Prstem projížděla po drobounké jizvě, která dělila zlatého ptáčka někde pod křídlem. Nevěděla, co říct. Netušila, že opatrně sebral střepy. Neřekl jí, že je pomalu a pečlivě skládal k sobě.
"Já..." položila hrneček na stůl. "Koupila jsem si nový. Úplně stejný."
Podíval se jí do očí.
"Byl to jen hrneček," hledala výmluvu. "Chyběl mi do sady..."
"Kdybych..."
Nedořekl. Nechtěl slyšet, že za něj by si pořídila náhradu stejně snadno.
"Odpusťe..."
Usmál se.
Znovu se omluvil.
Odešel.
Teprve potom, červená ve tvářích, přivinula slepený hrneček k srdci jako nejcenější poklad.
Vůbec nebyl stejný. Ten hrneček rozbila, když ho hodila po něm...

Konečně mám volno ke psaní…

Jarča Horská se zasnila. Už tento večer se znovu setká se svým nejmilejším. Kam ji asi tentokrát Kamil vezme? Jarča by si nejvíc přála procházet se rozkvetlým Petřínem, ruku v ruce se svou láskou. Toužila po vůni jabloňových poupat halících větvičky ještě v pátek smutně holé, po jejich jemné růžové barvě. Oblékne si novou blůzku s manžetami staženými v bohatých volánech. Má stejnou barvu jako květy jabloní. Kamilovi se Jarča nejvíc líbí právě v jemných jarních barvách. Je tak romantický...
Ó, jak nesmírně touží po splynutí uší

KTERÝ LUMP MI Z KLÁVESNICE VYLOUPL PÍSMENO DÉ?

„To jsou nohy! A ten dekolt! To jsem netušil, že tu bude taková podívaná,“ zašeptal Adam Jaroslavovi.
„Hmm, ale jsem rád, že takhle nechodí Jarmila.“
„No, taky bych nechtěl, aby mi Evu někdo okukoval.“

***
„Že jí z těch šatů to poprsí nevypadne.“ šeptala Jarmila.
„No, jestli se jí trochu nezměnily proporce. Já dneska málem přišla v krtečkovskejch kalhotách, ale nakonec se mi podařilo ty šaty ještě trochu popustit,“ smála se Eva.
„Ty myslíš, že je těhotná?“

***
„Těm mladejm to ale sluší, že paní továrníková? A Jaroušek je celej tatínek. A jak hezky capká!“
„A na kdy to čekají ti vaši?“

„Evo, jsi to ty? V jakým jsem se to ocitl vesmíru, že tu jsi ty?“
„Ahoj Adame,“ řekla tiše Eva, když byla konečně schopna slova. „Nestalo se ti nic?“
„Jsem praštěnej, to víš,“ smál se, „ale kde se tu bereš ty?“
„Vzala jsem místo za nemocnou tetu.“
„Co já se tě nahledal! Celý tvoje propuštění bylo jen nedorozumění. Otec tě chtěl mít z cesty, aby se nevědělo, žes na ty Ivanovy čachry přišla zrovna ty.“
Konečně to pochopila. „Protože by to nerad viděl můj otec.“
„Já jsem tak šťastnej! Kdybys věděla, jak mně se sem s těma botama nechtělo jezdit!“

Eva se usadila do křesla a přitáhla si kolena k bradě. Nějak na ni všechno padlo.
Teta vzhlédla od knihy a připadlo jí, že Eva vypadá jak zatoulané kotě nesměle se krčící v koutku nového domova.
„Paní továrníková říkala, žes nechtěla jet s Jarmilou vybírat boty. Měla bys. Nikdo neví o botách víc než ty. Já to tu sama zvládnu.“
„Musela bych k našim. Nikde jinde neseženeš lodičky, ve kterých se dá i chvíli chodit.“
„Evi, možná už je načase.“
„Táta se určitě pořád zlobí.“
„Jak já ho znám, tak je jen hrdej, ale už se mu dávno taky stejská.“

Kamilinou nemocí zbyla na všechny sekretářské práce Eva sama. Spolu s péčí o tetu a občasnými výpomocemi s přípravou svatby to bylo poměrně náročné, ale Eva byla vlastně ráda, že nemá čas myslet na neveselé věci.
Aby si ulehčila hledání věcí pro náměstka, začala se ráno během čekání na tetu v nemocnici stavovat pravidelně na poradu za Kamilou a ke vzájemnému překvapení našly docela brzo společnou řeč.
Eva měla docela starost, co bude Kamila říkat na svatební novinky, ale kupodivu celkem zbytečně. Kamila vyzvídala detaily o svatebních šatech, botách a Jarmilině účesu. A z pozvánky na svatbu měla nelíčenou radost.

Kamila se skácela mezi dveřmi.
Jaroslav i Eva ztuhli. Eva se vzpamatovala první, běžela ke Kamile a poslala Jaroslava pro pomoc. Do nemocnice to naštěstí nebylo daleko a sanitka tu byla hned.
Továrníkovic rodina využila všech svých konexí, aby se Kamile dostalo co nejrychleji té nejlepší možné péče.
Všechno nakonec dobře dopadlo. Že skutečně šlo o každou minutu, to jim ochotně vysvětlil doktor Čermák - Kamile krvácel žaludeční vřed.
Eva večer donesla Kamile do nemocnice nějaké toaletní potřeby. Ulevilo se jí, když viděla, že Kamila vypadá sice unaveně, ale stále velmi upraveně, a zvládla jí nadiktovat dlouhý seznam dalších kosmetických nezbytností.

„A jak si tedy tatínkové tu fúzi představovali?“ divil se Jaroslav.
„Jednoduše,“ řekla Eva hořce. „Naplánovali mi svatbu s Ivanem.“
„Ivan jako starší syn dědí všechno?“
„Ano. Rodiny se na té svatbě domluvily, všichni s tím prostě počítali. A mne se nikdo na nic neptal,“ sklonila Eva hlavu. „Ani nevím, proč ti to říkám.“
Vzal ji za ruku. „A co se stalo po tom vyhazovu?“
„Aspoň jsem konečně řekla otci, že si Ivana prostě nevezmu.“
„To asi zuřil, ne?“
„Jen mne odstřihl od všech peněz. Ještě že tu je moje hodná teta…“ Eva nedopověděla. Otočila hlavu, aby neviděl její slzy.

Následujícího rána probírala Eva s Jaroslavem výsledek jeho schůzky u Malinů.
„Nakonec jsem jednal s panem továrníkem a s mladším z jeho synů – s Adamem.“
„To se mi ulevilo.“ Eva lehce zčervenala.
„Dohodli jsme se bez problémů. Divili se, jak máme hezky nachystanou nabídku, přesně pro jejich boty. Prej jestli u nich nemám špióna. Tak jsem to málem vykecal,“ smál se. „Co jsi s nima vlastně měla za problémy?“
„Měla jsem problém s Ivanem,“ řekla Eva dost neochotně. „Přišla jsem na to, že stopil nějaké podnikové peníze.“
„To s ním asi otec pěkně zatočil, co?“
„Hmm. Výpověď jsem dostala já.“

Při zmínce o Malinových pobledla zase Eva. Jaroslav si toho všiml.
„Tobě se nelíbí, že jedu ke konkurenci tvého otce?“
Odpověděla nervózně: „To je v pořádku. Vždyť jsem tam sama pracovala. Jen buď opatrnej – zejména Ivan Malina není zrovna seriózní obchodník.“
Jaroslava to překvapilo, ale vzal to velmi vážně. „Nebylo by teda lepší, kdybys jela se mnou?“
„Prosím! Ani se o mně nezmiňuj. A kdyby se náhodou někdo přímo ptal, tak to nějak zameť. Mluv třeba o tetě, však se jmenujeme stejně.“ Vypadala, že má doopravdy strach.
Jaroslav to moc nechápal.
„A nic nepodepisuj! Všechno nech nejdřív projít svého právníka.“

Eva věděla, že je Jaroslav z odchodu Jarmily nešťastný. Nechtěla být netaktní, ale doufala, že jí to snad nebude mít za zlé, tak se zeptala: „A pak jen tak odešla?“
„Byla nějakou dobu děsně náladová a pak přišla s tím, že trávím tolik času v práci, protože jí jsem nevěrný. Prej s Kamilou!“ protočil panenky. „Chápeš to?“
Eva se zamyslela. Náladovost, pláč, telenovely. Nemůže být těhotná? Ale řekla jen: „Víš, myslím, že jediné na čem doopravdy záleží, je to, jestli ji máš rád. Jestli jo, tak mazej koupit kytku a běž za ní! Uvidíš. Třeba dnes vyjde tvoje šťastná hvězda.“

Položil telefon a zoufale složil hlavu do dlaní.
Myslel si, že už to všechno překonal, ale ne. Už zase nebyl schopen myslet na cokoliv jiného.
Vybavovala se mu ve všech podobách. Její důstojný úsměv a dokonale upravené kaštanové vlasy, když šli spolu do společnosti. Její veselý smích a rozevláté vlasy, když ji rozhoupal na houpačce. Její rozpustilý smích a praménky vody stékající z jejích vlasů, když spolu promokli na procházce kolem řeky. Její tichý smích a vlasy rozložené na polštáři. Její škodolibý smích, když ho lechtala vlasy v obličeji a přála mu dobré jitro.
A vůně kávy a čerstvých rohlíků.

Jaroslavovi se s Evou pracovalo skvěle. Když si uvědomil, že její schopnosti významně přesahují běžné sekretářské znalosti, vyptal se jí na školu i předchozí práci. Že má vejšku, čekal, ale že pracovala u největšího konkurenta svého otce, to ho překvapilo.
Eva nevypadala z vyzvídání moc šťastná, ale nakonec byla Jaroslavovi vděčná. Naučil ji daleko víc věcí o chodu podniku, než by kdy pochytila v předchozím zaměstnání. Ale nedoufala, že by tu mohla najít stálé místo. Tolik si přála, aby se teta mohla zase vrátit ke své práci, a Pilnáčkovi nebyli tak velká továrna, aby tu bylo pro ni něco jiného.

Samozřejmě, že hledal. Jenomže, jak se slunce klonilo k západu, přicházející tma a klesající teplota srážely jeho optimismus k nule.
Teorie byla jasná. Vyrazí a než padne noc, najde si druhého do páru. Dál to nechají na přírodě. Jenže okolnosti nebyly příznivy. Všude pusto, nikde nikdo.
Už se vzdával, když ho zahlédl. To báječně amorfní tělo s celými sedmi tykadly.
Škádlivě se před svým vyvoleným roztekl doširoka a zamával čtyřmi ze svých šesti tykadel, aby upoutal jeho pozornost.
Devátá planeta nebyla nejpříjemnějším místem pro život, ale když se dva monocáčci s mlasknutím spojili v jednoho bicáčka, vypadalo najednou všechno líp.

Evě a Jaroslavovi šla společně práce pěkně od ruky. Odpoledne začalo pomalu přecházet do večera.
„Nešla bys na večeři? Pod lipami dobře vaří a je tam skvělej sklepmistr,“ nadhodil. Znělo to lehce a nezávazně.
„Musim za tetou,“ odpověděla automaticky. Vzhlédla a uviděla, jak je zklamaný. Zarazila se a nakonec se zeptala přímo: „Tobě se hlavně nechce do prázdného bytu, co?“
Pokrčil rameny.
Nakonec řekla váhavě: „Je pozdě. Kdybys se mnou zajel nakoupit, tak by mi to moc pomohlo. Pak bychom si dali večeři u tety.“
Sice se ptal, zda to tetě nebude vadit, ale jeho oči se zase vesele smály.