Království ostrovů

Omlouvám se. Psala jsem letos dva seriály. První jsem hodila na Livejournal, ale bylo s tím takové práce (očividně má ona platforma potíže s delším textem), že Ostrovy tam asi hodím až něco později, protože jsem pro dnešek vyčerpala svůj příděl sprostých slov.

Zatím si můžete počíst zde (následujte šipky, povedou vás).

A o čemže jsou Ostrovy? Tedy Království ostrovů?
Je to můj svět, z něhož už roky píšu drabble a mám rozpracovanou knížku.
Stabilizované postapo.
Časové období cca 80 let po konci světa, 100 let před psanou knihou a uprostřed všech drabblů, které jsem kdy z tohohle světa napsala.

Liška s Vranem to do Gerasdanu měli sotva den. Domů, do kasáren, do pohodlí.
Sice bez elektřiny, ale kdo ji potřebuje. Olejové lampy taky dobré, pumpa je hned na dvoře a ve velkém kotli dost horké vody.
Chaos hraničních zemí nechali daleko za sebou. Tři dny cesty pro démona.
Chaos zůstává, ale nebude prázdný. Brzy se objeví další hlídka. Zkontroluje, jestli neubírá pořádku.
Maličké, rutinní, nedůležité věci.
Pracuj poctivě, starej se o okolí.
Obyčejné věci, co udržují civilizaci.
Vracej to, co sis půjčil.
Rezka sešoupla veslici na hladinu. Foukal protivítr, ale to nevadí.
Tak se to dělá.
Svět drží pohromadě.

Jak sdílet radost svou? Než zbrklé nápady
svěřte se v dopisu, jaképak záhady.

Poštovní agenti, ti rychle běží,
novinky roznesou, dokud jsou svěží.
Zvláštní pak kurýři všechno včas doručí,
je-li to potřeba i větru poručí.

Máte-li pro změnu tajné pak cíle,
diskrétní budeme, jak je vám milé.
Poštovní holubí hnízdí nám v podkroví,
listovní tajemství nikomu nepoví

I vaše balíky pošleme levně
třeba snad kalhoty nebo i jehně.
Obchodní příručí jsou naši přátelé,
poctiví, milí jsou, povahy veselé.

Balíky přepošlou, vědí si rady,
než zítra vstanete, máte je tady.
Cinkylink, cinkylink, cinkají rolničky,
cinkylink, cink, cink, cink
už jedou balíčky.

Kdyby Rezka pospíchala, bude u adresáta za tři dny. Po pevnině.
Po moři je tam zítra.
Démona nevezmou na loď, protože by se jim zbláznil kompas. Hory nad zátokou jsou ale dobře vidět a moře je klidné.
Plachtit neuměla. Tak si půjčila veslici.
Průliv kromě mořské vody obsahoval také mořské proudy, vlny a nečekaný vítr. Nic z toho nemělo šanci proti veslici obsahující pár vesel a tvrdohlavou démonku.
Večer přirazila ke břehu a zjistila problém.
Veslice neobsahovala lano.
Rezka si povzdechla, skočila do vody a vynesla veslici mimo čáru přílivu.
„Zase si ji vyzvednu,“ sdělila překvapeným přihlížejícím stařečkům a odklusala.

„Ta turbína mě už štve,“ opřel Vran zmiňované zavazadlo o zem. „Do Gerasdanu se mi ji táhnout nechce.“
„To vydržíš,“ povzbuzovala ho, mírně poťouchle, Liška. „Už to není daleko.“
„Mám lepší nápad. Kousek vlevo je vodní elektrárna.“
Měl pravdu. Sotva patnáct mil na východ skutečně byla vodní elektrárna. A výpočetní středisko.
„Co na nás řvete, k počítačům nepolezem,“ ohrazoval se Vran na námitky hlídky. „Nesu vám tuhle turbínu, určitě se vám ohromně hodí, co za to?“
„To ani není správná velikost!“
„Náhodou!“ Vran šoupl turbínu do kruhového otvoru, „Vzadu sedí perfektně.“
„To není na uložení turbíny, to bylo kontrolní okénko!“

Pršelo. Vranovi s Liškou to přišlo normální.
Nezúčastněnému pozorovateli by to však přišlo jako konec světa. Déšť se řinul z nebes podoben vodopádu. Proudy vody bičovaly zem, která byla po pár minutách pokryta souvislou vrstvou kapaliny, a tudíž kapky opět vystříkavaly až netušeně vysoko.
Mokrá tráva klouzala.
Déšť očividně nevadil ani místním dětem. Tahaly staré pytle nahoru a sjížděly kopec, pořád dokola, nyní již podobné bahnitým koulím.
Vran uklouzl a turbína mu padla na nohu.
„Dopr-“ s pohledem na bahnité koule pokračoval. „-kený vohrady, kterej kretén zabroušenej, kráva sánská, plivajzník ztřeštěnej, který hovado, střevo, jantar...“
„Koukej, kam šlapeš,“ opáčila Liška.