Lidové balady

Obrázek uživatele Chrudoš Brkoslav Štýřický

Hajný, pytlák a zmije

Úvodní poznámka: 

Tentokrát jsem se inspiroval jednou sprostonárodní písní. Útlocitným čtenář-ům/-kám se omlouvám za vulgarismus zde obsažený, prostě to z děje vyplynulo, byť na rozdíl od původní předlohy zde obsah v podstatě košilatý není.

Drabble: 

Tam v lese na pasece,
tam se zmije hřejí,
a tak jeden podivín, labužník,
častokrát i je jí.

Jednou hajný z hájovny
k pasece se vrátil,
přistihl tam pytláka, chudáka,
jak tam zmiji klátil.

Rozzlobil se jako ďas,
střílet uměl skvěle,
a tak trefil pytláka, chudáka,
rovnou do prdele.

Zmije ty jsou chráněné,
co sem na ně chodíš,
ať už tě tu nevidím, hejhulo,
naštval jsi mě totiž.

Z toho milí čtenáři,
poučení mějte,
před pychem si do kalhot, na zadek,
moc silný plech dejte.

Anebo chuť na zmiji
zajít si nechejte,
krmi méně bizarní, bezpečnou,
k obědu si dejte.

Obrázek uživatele mila_jj

Balada bílá

Úvodní poznámka: 

Tyhle velikonoce mi připadají velmi vánoční, tak začínám v širších souvislostech :).

VAROVÁNÍ: nevyjadřuje se příliš lichotivě o lidech, obsah nestojí za mnoho a forma je ve shodě s obsahem.

Drabble: 

Byla zima, bylo bílo,
děťátko se narodilo,
narodilo, mléko pilo,
byla zima, bylo bílo.

Byla zima, kraj byl bílý,
v jesle dítě položili,
oslík, volek se sklonili,
byla zima, kraj byl bílý.

Z blízka, z dáli, v celém kraji
koledníci pospíchají,
pospíchají, dary dají,
z blízka, z dáli, v celém kraji.

S úctou děťátku se klaní,
králi, ovčáci i paní,
vzpomínají přikázání,
s úctou děťátku se klaní.

Muže na kříž přibíjejí
přikázání v prachu leží
zrádce noha po nich běží
muže na kříž přibíjejí.

Vezmi z toho naučení
cesta lidstva ku spasení
příliš hodná chvály není
vezmi z toho naučení.

Závěrečná poznámka: 

Tak nevím, bere se i poezie? A mám tam nějaké formální chyby (že to není na nobelovku za literaturu, to vím :))? Díky za případné kritické přípomínky k obsahu, formě, zařazení pod fandom atd.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Balada

Onoho dne pak někdy k ránu
zavřeli do žaláře pannu.
Do žaláře a kobky temné
zavřeli její tělo jemné.

Do kobky bez dveří a oken
spoutali zlatý žár těch loken.
Ona však našla kdesi v prachu
křídu o velikosti hrachu.

Na stěnu okno malovala,
svého milého přivolala.
A mládenec byl u ní v chvíli.
Nebyl to však obvyklý milý.

Ten totiž měl na čele rohy,
ocas dlouhý a kozí nohy.
Do zdí tak poklidného hradu
přinesl děs, hrůzu a zradu.

Na stěnu malovala okno
a všichni se pak mohli zcvoknout.
Takový byl ten milý její.
Bůh ochraňuj nás v beznaději!

-A A +A