Sherlock BBC

A/N: Pravděpodobně to není moje úplně nejlepší drabble za tenhle měsíc. Ale mám pro něj v srdci zvláštní místo, protože tohle téma ("Příbuzenská plemenitba") bylo faaakt ošklivé. A taky proto, že je to jedno z mála příjemně pozitivních drabblat, která se mi povedlo vytvořit.

John stál na perónu, přes rameno sportovní kabelu a mluvil do telefonu.
"...vysvětloval jsem ti to už několikrát. Musím jet za ní."
"Ale já tě tu potřebuju."
John by přísahal, že muži na druhém konci drátu je sotva deset.
"Tři dny beze mě přežiješ. Dávej na sebe pozor."

***

Farma, kde se Harry tentokrát léčila měla dobrou pověst.
Klienti se starali o hospodářství a rodinní příslušníci byli povzbuzováni, aby se aktivně podíleli.
"To je fajn, že jsi tu, bráško," objala ho střízlivě vypadající Harriet. "Bude se ti tu líbit, čeká nás inseminace krav. Škoda, žes s sebou nevzal Sherlocka"
John strnul.

Sherlock se zhluboka nadechl, jako plavec připravující se ke skoku.
Vkročil do místnosti, označené policejní páskou jako místo činu.
Nevraživý pohled Andersona, ústa Donovanové stažená do pevné čárky.
Oči přejely místnost, krok sem, skok tam.
Pokleknout k oběti, prohlédnout skrvnu na podlaze.
Verdikt pro Lestrada a Johna:
"Může za to kočka."
Nevěřícné pohledy všech zúčastněných.
"Nejspíš oběť vzbudila, proto ten župan. Šla jí dolít vodu, ale kočka se jí připletla pod nohy a ona upadla. Jak padala, džbán jí vyletěl z ruky, voda se vylila a prázdná nádoba jí spadla na hlavu. Jedna nula pro pachatelku, myslím, že vám proklouzla."

Téma: Ledová voda

Po tvé smrti jsem se chytil toho posledního, co ještě zbývalo.
Jsi doktor, Johne, jsi doktor, opakoval jsem si každou noc před spaním. Jsi tu přece, abys pomáhal.
A tak jsem pomáhal. Nastoupil jsem na dětskou ambulanci do Chelsea and Westminster Hospital a snažil jsem se být užitečný, dát životu nějaký smysl.
Denně jsem křísil nezvedené malé sviště po zásahu elektrickým proudem, vyndával z drobných nosánků voskovky, vyplachoval žaludky rošťákům, co o přestávce popíjeli ředidlo, zašíval rozseknutá obočí největších rváčů mateřských školek a narovnával nožičky princeznám, které se prostě musely projít v maminčiných lodičkách.
Doteď si pamatuji tvář každého dítěte, které tam prošlo mýma rukama. A že jich byla spousta.
Tu jednu konkrétní tvář ale nezapomenu nikdy.
Tříletý chlapec, pět minut pod vodou, dvacet minut v úplné zástavě, dva dny na přístrojích. Jen zázrakem jsme ho vrátili zpátky bez trvalých následků.
Prý se pod ním probořil led, vypověděla jeho matka, která přijela s ním a zoufale se odmítala pustit nosítek.
„Co se stalo doopravdy?“ zeptal jsem se, když jsem na ni narazil na chodbě.
„Utekl doprostřed jezera vyzkoušet miniponorku,“ odpověděla Irene. „Už ho nezvládám, Johne. Pomozte mi. Prosím... Prosím!“
V duchu jsem tě proklel a dal jí své telefonní číslo.

Stáli proti sobě na kraji střechy Bartolomějské nemocnice. Měřili se pohledem; každý hrál svou hru, ačkoliv jim oběma bylo jasné, že mu ten druhý nevěří.
Bludný kruh. Rytmus bubnování prstů. Pouhý trik.
Vážně sis myslel, že to je tak jednoduché?
Možná stojím na straně andělů, ale nejsem jeden z nich.
Zbývá vyřešit poslední případ.
Dlužím ti to.
Podali si ruce; další falešná hra. Ó, jaká čest tě znát. Hluboký pohled do očí, snaží se nahlédnout za závěs divadelního partu. Ale přetvářka je silná herečka.
Zbývá poslední trumf.
Moriarty si bleskově strčil hlaveň do úst a stiskl spoušť.
Hra pokračuje pádem.

Pozn.: trochu BJB

„Sherlocku, dojdi pro ten míč.“
„Jsem snad sluha?“

„Sherlocku, podej mi noviny.“
„Od čeho máme sluhu.“

„Sherlocku, podal bys mi, prosím, cukr.“
„Nejsem tvůj sluha.“

„Pro jednou snad můžeš dojít na nákup ty!“
„Otrocká práce.“

„Sherlocku, mohl by sis po sobě někdy uklidit?“
„Mám moc práce.“

„Johne, přines mi mobil.“
„To jste snad doma měli sluhy?“
„Měli.“

„Johne, půjč mi notebook.“
„Zajdi si pro svůj!“

„Johne, nabij mi pistoli.“
„To jsi vážně tak moc líný?“

„Johne, zapni mi televizi.“
„Nepřeháníš to trochu?“

„Johne, jeď ty.“
„To ty se tady nudíš!“

„Johne, dej mi cigarety!“
„Jsem svobodný člověk, nikoliv tvůj otrok.“

Byl pozdní večer první máj... Večerní máj byl...
„Čas na Doctora!“ zařval John a zapnul televizi.
Sherlock odložil knihu.
Paní Hudsonová mrštila gumovými rukavicemi do kouta a sedla si na gauč.
Sherlock: „Ta podlaha musí být čistá, než přijde Anderson.“
John: „Tak ji umyj. My se díváme.“
Sherlock: „Včera jsem došel na nákup, vyluxoval, utřel prach, přišrouboval žárovku, uklidil stůl, uvařil a uložil tě do postele.“
John: „Práce šlechtí.“
Sherlock: „Heslo koncentračních táborů?“
Paní Hudsonová: „Vy si nestěžujte na otrockou práci! Nevím, kdo z vás dvou včera celou noc klečel na podlaze.“
John zčervenal.
Sherlock: „Ale otrok jsem byl já.“

S: Mám hlad.
J: Tak si něco uvař.
S: Já si říkal, že bys dnes mohl udělat večeři ty.
J: Dnes?! Dělám ji KAŽDÝ den!
S: Víš že takové podřadné činnosti nejsou pro mě. Mám důležitější věci na práci.
J: (mlčí)
S: (až neobvykle nejistě) Johne?
J: (zavrčení) Co chceš?
S: Večeři.
J: (vražedný pohled)
S: (psí oči)
J: (o trochu méně vražedný pohled) Nejsem tvůj otrok.
S: To nejsi. Otrok totiž nedostává odměny. (něco mu šeptá do ucha)
J: (přiblble se usmívá)
S: Skvělé, já zatím dořeším případ.
J: (pochmurně) Tak to abych ti nachystal snídani a ne večeři.

Ten den se konečně odhodlal.
Nastudoval květomluvu a zašel do květinářství nedaleko Thames house.
Na poslední chvíli všechno zrušil a domluvil si schůzku s ní.
Muselo to být dnes. Přesně před čtyřiceti lety se vyslovil i jeho otec.

***

Ten den byl jako stvořený pro završení jeho plánu.
Při západu slunce, na břehu Temže, vznešená orchidej zkropená tou prokletou krví.
Připadal si jako Shakespeare tvořící závěr jedné velkolepé tragédie.
Věděl, že Irene nezklame. Vlastně neměla na výběr.

***

Ten den Anthea řekla Mycroftovi ano.
Ten den se na poslední chvíli postavila mezi něj a vystřelenou kulku.
A červené karafiáty zasypaly břeh Temže.