Krutá realita

Žili v tom domě
tisíce let
žili v tom domě
jež byl celý svět
pak bylo jich moc
a někteří získali
nestoudnou moc
zakázali tančit a zpívat
zakázali na nebe se dívat
zakázali hlas
a zakázali myšlenky
zakázali názor
a zakázali pomněnky
zakázali lesy
zakázali léčivé směsi
všechno, na co přišli, zakázali
všechno pro odnětí svobody udělali
zakázali rozum, který naslouchá srdci
protože to do vyspělé a bezpečné společnosti nepatří
život jaký byl na Zemi už nikdo nespatří
protože to hnali příliš daleko
ach, ty naše modrá koule, kouzelná planeto
mysleli, že kontrola všechny spasí
zničili Zemi
na všechny časy

Když ten dům někdy míjela, vždycky jí zatrnulo.
Kdysi tam musela chodit. Momentálně hrozilo, že se bude opakovat stejná situace.
Tehdy věřila, že jí tam pomůžou. Než poznala, že na takové jako ona nejsou zvědaví tam ani jinde. Že představuje jenom položku na seznamu k odškrtnutí.
Jenže ona tu byla. Nijak výjimečná, nijak skvělá, ale snad proboha taky ne úplně k ničemu. A musela žít. Chtěla práci, chtěla se uživit, jenže taky někdo musel chtít ji.
Zoufale doufala, že její obor tu krizi ustojí. Protože prostě neměla sílu na to, začít skoro od nuly. Zpátky na úřad práce opravdu nechtěla.

Díváš se na mě, ale jako bys mě neviděl.
Tvůj výraz je nečitelný, podobný stěně Nejvyššího soudu.
Prosím tě neustále, pomysli na mě, dej mi znamení, že tu se mnou jsi!
Hroutím se ve své temné cele, dochází mi humor, když můj ostrovtip odrážíš mlčenlivým pohrdáním. Usměješ se někdy?
Slyšíš mě? Proč neodpovídáš na mé volání? Už nepoznáváš ani vlastní jméno?
A co ty? Ty? Nebo ty?
Cítím, že mé síly odcházejí, že jsem neviditelná mezi hluchými, sama proti tíživě tichému kolektivu.
Tvůj výraz se podobá stěně soudu... je šedý a hranatý.
„Paní magistro, nemáte zapnutý mikrofon.“
Kletě, už zase!

Žila byla jedna Ruska, co po roce 1917 přijela do Československa. A že byla mladá, hezká a na peníze, vzala si pána starého, ošklivého a s penězi. Pak k němu přibrala ještě mladého a hezkého milence. Pročež usoudila, že peníze jsou hezká věc, ale milenec je milenec a uprchla za ním. Starý ošklivý majetný manžel to pochopitelně nenesl nejlépe, pročež se rozhodl, že svou ženu přivede zpět domů. Oba milenci zabarikádovali se v milencově bytě. Manžel usoudil, že nejlépe bude dveře vyrazit. Milenec se obával, že manžel, díky své tělesné hmotnosti, nebude mít s dveřmi velkou práci, neváhal a vystřelil.

,,X se rovná?"
Nikdo nic neříkal. Profesorka znuděně koukala do obrazovky a čekala než se kdokoliv z nás uráčí něco říct.
,,Sedm!" vykřikla Žofka, jediná žačka, která se na distanční výuce snažila.
,,Ano sedm, půjdeme dále, chce se toho někdo ujmout?"
Překvapivě nikdo nic neřekl. Nikdo nic neslyšel, neviděl, všichni si jen spokojeně chrupkali v postýlce v pozadí znuděné učitelky a doufali, že je mikrofon ani kamera nezradí.
,,Ukončíme to, dnes jste totiž velice aktivní," sarkasticky poznamenala. Polovina hovor opustila, zatímco ta druhá na hodině zůstala. Přeci si nebudou kazit spánek kvůli profesorce, která kvůli jejich neaktivitě ukončila hodinu dříve.

„Tak, a teď budete zpívat!“ pravil se zadostiučiněním. „Budete odpovídat na moje otázky!“
Odpovědí mu bylo jen hluboké mlčení.
„Vy budete mluvit,“ ujistil je.
Seděli proti němu na židlích bez hnutí a upírali na něj skelné pohledy.
„Kde jsi byl včera mezi pátou a sedmou večer?“ vypálil zákeřně otázku na jednoho z podezřelých. Podezřelý nereagoval.
„Jaký byl váš vztah k oběti?“ zaburácel.
Hleděli na něj prázdnými pohledy a ani se nepohnuli.
„Najednou jste všichni ohluchli, co? Na mě to ale neplatí!“
Plyšový medvěd, pes s utrženým ocasem a hadrová panenka se dál usmívali.
Na nacvičování výslechových metod museli nováčkovi stačit.

"Po tom Covidu se mi úplně změnil čich. Nějaký pachy ještě vůbec necejtim, nebo je cejtim jinak, než si pamatuju. Normálně doma chodim po baráku a oňuchávam věci. Hrůza! Moje oblíbená kytka smrdí jako smradlavej psí bobek. Ten parfém, co mi dal David, tak taky smrdí jako psí bobek. Aviváž, ve který peru už dva roky smrdí jako hnusnej psí bobek. Všechno smrdí jako psí bobek. Ale když jdu s Ťapinou na procházku a je třeba to sebrat, tak to teda taky smrdí jako psí bobek, ale jako nesmradlavej psí bobek. Chápeš? Takže to normálně seberu a ani se nepobleju."

Začalo to asi před deseti lety. Intenzivní, těsně nadprahový zvuk, na který se člověk nedobrovolně naladí a pak mu to brání se soustředit, myslet, spát. Noční vypínání ledničky, jističů, bojleru nepomáhá. Démon bzučení proniká do hlavy, - mozek jako zabalený v igelitu, - do břicha, rezonuje v údech. Spočinutí není. Původ, pravé jméno démona mi zatím není možno odhalit. Tak ráda bych ho vymetla! Kontroloři plynoměrů, elektrických i jiných zařízení krčí rameny. Cítím to jen v Praze, utíkám často na venkov, kde je to dobré.
„Nejsi tak trochu přecitlivělá?“
Ano, jsem. Vůbec nevím, co s tím mám dělat. Ale nějak to zvládám.

Zase už nemohla spát.
Bloumala bytem, jen napůl vzhůru, automaticky se dotýkaje věcí okolo – nábytku, svých vlasů, kočičího kožíšku…
U okna poslouchala pomalu se probouzející ptačí písně.
V domě naproti se také svítí…
___

Ani dnes nespala.
Spala včera?
Bezmyšlenkovitě dosypávala kočičí misku.
Když v temnotě ulice zahlédla byt, kde se také svítilo, bezděky otevřela okno.
Taky tam někdo nespí.
Ahoj.
Vyšla ven, v noční košili.
___

Další noc její chlupaté papuče šoupaly po schodech dolů.
Usmála se na něj.
Co si říkali nedávalo moc smysl. Hodně se smáli.
___

Ráno si nikdy nic z toho nepamatovala.
Zas má práce až do noci…

Dveře cely s bouchnutím zapadly. Ani ty řetězy mu nesundali.
Rozhlédl se po omšelých zdech. Zasmál se při vzpomínce, jaký byl problém vybrat barvu k vymalování pokoje. O jednu starost míň, tady se určitě malovat nebude.
Každý den stejná šlichta. Už nemusí přemýšlet, do jaké restaurace zajít, kde se lépe vaří.
Mundúr na něm visí, ale jiný nedostane. Jaká úleva neřešit, co si vzít na sebe.
Řetězy mu nedovolí pořádně se narovnat. Už se nemusí hlídat, zda stojí zpříma, aby ho nepomluvili.
Vůbec nemusí řešit lidské řeči. ONA je stejně nenávratně pryč.
Nemusí si zatěžovat hlavu zbytečnostmi.
Musí jen být.

„Miláčku, prosím tě, pojď mi pomoct, potřebuju odnést rajčata do skleníku.“
...
„Opravdu sis musel vzít moje plážový pantoflíčky?“

*

„Zlato, doneseš nám tu marinádu? Teď se od toho grilu nemůžu hnout.“
...
„Děláš si legraci? Moje pracovní balerínky? Vždyť mi je vytaháš! Já tě asi zabiju!!!“

*

„Bejby, zajela jsem autem do garáže, ale ještě tam jsou tři tašky, skočil bys pro ně? Já si tady potřebuju uklidit to maso.“
...
„No jako bych to nevěděla. Proč ses jako narval do mejch novejch konverzek? Přešlapal jsi mi komplet celý paty. Opravdu, už po tobě nikdy nebudu nic chtít!“

U přítele v hlavě: „Mission accomplished!“

Poslouchejte, mámo, táto, přizvěte i tchýni,
píseň psanou paragrafy v jisté soudní síni.

Byť pohádku o Sněhurce registroval každý,
málokdo ví, že královnu obvinili z vraždy.

Kmen zločinných zakrslíků poklad tajně těží,
Sněhurka chce podíl, proto napráskat ji běží.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, jak to dopadlo?

Co nezvládl nájemný vrah, ciankály zvládnou,
jenom v očích nekrofilů mrtvé dívky mládnou.

Sněhurku bosk nezachránil, její tělo chátrá,
nekrofilní princ je v sekci „policie pátrá“.

Neboť v soudní síni nebyl prostor na hádky,
královna už sepisuje v lochu pohádky.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, státu propadlo.

,,Ty studuješ vejšku? To jsi určitě chytrá."
O nic víc než mnoho mých přátel, kteří žádnou vejšku nestudují a jsou mnohem chytřejší než já...

,,Ty studuješ v angličtině? To asi umíš skvěle anglicky co?"
Tak určitě. Úplnej génius. Sedím u počítače, otevřený Google překladač a podruhé hledám, jak se řekne "přístup". Poprvé proto, že jsem si nemohla vzpomenout, podruhé proto, že jsem si nezapamatovala, jestli je ve slově "approach" jedno p nebo dvě.

,,A kterej učitel to je," ptá se spolužačka. ,,Takovej kretén. Titulů jak nasráno, ale úplně blbej."

............

Přijímací pohovor. ,,Vy nemáte vysokoškolské vzdělání? To je nám líto. Nashledanou."

Všechno vědění měl u konečků prstů. Vstřebával, četl, pozoroval. Informoval se, formoval se. Utvářel názor, získával vědomí a sebevědomí.
Nedíval se z okna, hleděl do oken.
Získané toužil předat, sdilel, šířil. Vzrušení z malých čísel a znaků. Krátce žité, potřeboval další a další. Krásná závislost, aspoň neničí tělo. Past.
Máme tržní ekonomiku, všechno se dá prodat. Názor na prodej. A člověk sám? Odedávna.
Zdroje? Zbytečná otázka.
"Já přece vím!"

Aby mozek fungoval, musí být hlava otevřená.
Když je hlava příliš otevřená, mozek vypadne.

"Tobě by, chlapče, slušela jedna z těch kšiltovek s patentkou vzadu."
Potíž je mezi židlí a klávesnicí.

“Co si o sobě myslí? Snědli snad všechnu moudrost?”
Muž v ochranném obleku se skláněl nad kádinkami s chemikáliemi a mumlal si pod vousy.
“Já jim dám, vyhnat mě z univerzity.”
Pomalými pohyby přelíval tinkturu z jedné zkumavky do druhé.
“Prý jsem šílený a nebezpečný. Pcha! Kdo jim dal právo rozhodovat o tom, kterým směrem se bude věda ubírat?!”
Opatrně do zkumavky přisypal trochu stříbřitého prášku.
“Pokusy s mícháním kyseliny dusičné se sírovou jsou prý příliš nebezpečné. Já jim ukážu! Ještě o mě uslyší!”
Měl pravdu. O minutu později mu vyklouzla zkumavka z rukou. Výbuch byl slyšet až na univerzitě.