Ze života

Oscar Wilde: A Life. Tahle bitch má devět set stránek, z toho sto dvacet poznámkovýho aparátu. Bohové!
Oscar's Ghost: The Battle for Oscar Wilde's Legacy. Zdaleka nejzábavnější oscarovská bio, která skoro vůbec není o něm.
Pak je tu studie, která analyzuje Wilda jako předobraz Draculy Brama Stokera. Jako, dává to smysl, ale je to náročný.
Taky se mi tu furt válí Douglasovo biografie. Autor není důvěryhodnej, hergot, to nemůžu číst jen tak, potřebuju další kritický zdroje.
Jo, a ten přepis procesu! V češtině - díky za drobné radosti. Poznámka: prověřit překladatele.
Kafe a jdu na to.

A takhle si tu žiju.

Stojím na rozcestí a čekám
kterým směrem poletí ptáci
nevím
jestli následovat ty
co spatřím jako první
nebo se přidat k těm
kterých bude víc

Zatímco váhám
každá z cest pokračuje ke svému cíli
kolem se rodí a umírají lidé
plynou hodiny, dny a týdny
a pomíjejí zázraky
co se nezopakují
a které jsem mohla spatřit
kdybych jen měla odvahu se rozhodnout a jít

Stojím na rozcestí a čekám...

...nejen když jde o velká životní rozhodnutí. Přece jen, ty člověk nečiní každé ráno.
-Nevíš, jestli chci kafe nebo čaj?
-Šmarjá, si dej oboje.
-Hm. A nevíš, jestli mám i hlad?

Ten první, to byl přístav, známé stojaté vody, ty, ve kterých jsem i já sama sebou, klidná a vyrovnaná, ale nelze od nich očekávat nic nového. Možná že stagnace je jenom hezčí slovo pro úpadek a já jsem si jen nevšimla, že už jsem jiná a dusím se.
Ten druhý byl vichřice. Vzrušující, nový, byla jsem s ním jiná, než jsem obvykle, bláznivá. Tušila jsem, že je to jenom okouzlení, že bych brzo zjistila, že jsem směšná a svázaná zároveň. Opravdu?
Je lepší shořet nebo vyhasnout?
Když jsem se rozhodovala mezi dvěma muži, nebyla jsem schopná rozhodnout ani výběr kabátu.

S hrstí nově vydělaných dolarů vešel do svého prvního amerického supermarketu. Vítači u vchodu oplatil úsměv i „How do you do?“. Anglicky se zatím nedomluvil, ale dal si záležet, aby i s tím málem zněl jako pravý yankee. Na sobě měl samozřejmě real American jeans a pilot sunglasses. Perfektní integrace, fantastic mimicreeh.

Robert byl zvyklý nosit se jako pán. Už od mala měl sebevědomí na rozdávání. Mezi regály ale zakolísal. Z každé poličky na něj pokřikovalo třicet druhů stejné věci. S úzkostí malého kluka utekl do bread aisle. Chleba jako doma v Čechách, kýžená jistota, snad jako jediný nikde nebyl.

Píšu rodičům z tábora. (Vytáhne dopis z obálky.) Maminko, tatínku, posílám vám vzpomínku. Asi jednu z posledních, tenhle měsíc totiž bude moje smrt. Dosavadní bilance: jeden otřes mozku, jedna zlomenina, podezření na neštovice. Plané. Tedy jako plané neštovice, ne plané podezření.
(Smích.) Polovinu dětí bolí břicho, druhá polovina to předstírá, aby nemusela na rozcvičky. Pár statečných se drží, tak dojídají písmenkovou polívku. Už třetí za tábor, nějaký debil těch písmenek koupil 10 kilo. Prostě jiný svět.
PS: Bez peněz jsem tak nějak furt. Co já tu vůbec dělám?
Maminka odepsala láskyplně, ale nekompromisně: Kuchařku, zdravotnici a levnou pracovní sílu. (Smích.)

Děti byly ve spacácích a my vedoucí jsme se chystali na poradu. Už jsem byla jednou nohou tam, když mě zastavil Dino: "Smrčku, než tam vlezeš... Medvěd vypil celou láhev ferneta sám..."
"Proboha, proč?"
"Eva se s ním rozešla. SMSkou..."
"Jajks!"
"Jsem potratil," přerušil nás Medvěd zevnitř.
"Cože?"
"Potratil fetelon."
"Nepotratil, kámo, schoval jsem ti ho," ujistil ho Dino.
"Musím napsat mámě!"
"Nepiš mámě, je půlnoc a jsi šrot," vetřela jsem se do hovoru. Medvěd najednou celý ztuhl.
"Co je? Vnímáš?"
"Hmm... Nebo... Mám napsat bývalé?"
"Evě?"
"Jiné."
"Nepiš nikomu..."
"Tátovi?"
Medvěd opět ztuhl, a pak triumfálně zvolal: "Napíšu babičce!"

Já vám povím. To bylo úplně na mrtvici. Jako byste to neznaly, holky.
Přišel a že pusinku na rozloučenou. No to určitě.
Takhle to začíná: pusinku sem, pusinku tam, zlatíčko, že - víme svoje.
Však jsem ho poslala pryč, že teda neexistuje. Ať si to uvědomí, že nejsem hloupá, ani trošičku.
Protože, co si budeme nalhávat, následky známe. Taky se tady jenom pusinkujou, že se jako mají rádi a furt u sebe a vidíte to, jo.
Jako mě už to nebaví. Čtvrtej sourozenec na cestě. Matinka je už třetí měsíc v jináči.
Prostě jsem dědouškovi tu pusu nedala, to dá rozum.

Jooo, dneska to bude v pohodě. Věřím tomu. A stihnu to určitě napsat s předstihem, ať se tím zbytečně nestresuju... Tak se ukaž, jaký máme na zítra téma? Ehm... Cože? Okay, to je v cajku, nějak si s tím poradím. Ale jak?! No nic, napíšu ségře...

Ančo, prosím tě, poraď mi, napadá tě něco k dnešnímu tématu? Já mám úplně vygumováno... Néé, neboj, nespěchám na to. Je to až do zítřka. To přinejhorším napíšu v práci třeba. Nebo večer.

Nic, jdu spát, ráno se nad tím zamyslím...

Takový skvělý téma, jen já mám parádní výmaz. No, na něco snad dojdu...

Jeseň, kdesi v horách

Myslel si, že je dobrý turista, ale poriadne sa mýlil. On a jeho pes už tretí deň blúdili divočinou. Mobil vybitý, vybavenie stratené. Ostal mu len nôž, kotlík, miska a zápalky.
Škvŕkalo im v bruchu. Už tretí deň samé hríby. Tu masliak, tam rýdzik.
Unavene pozrel na psa. Na jeho huňatú srsť, bacuľaté bruško a široký úsmev.
„Dnes nie, kamarát,“ prehovoril ticho.
Znechutene siahol po noži.
Ohnisko pukotalo. Z kotlíka stúpala para.
„Teba sa nevzdám,“ povedal nežne a pohladil havka po hlavičke.
Nalial mu vodu z potoka a sám sa s grimasou pustil do hubovej polievky.

„Nebude vám vadit, že tu budou medici?“ ptá se lékařka pacienta
„My nejsme medici,“ poznamená spolužák. Naše nové motto.
„Tak jaderní fyzici.“
„No… to taky ne.“

Když se čekárna vyprázdní, leháme si na lůžko my.
„Neměla jste náhodou ke snídani třeba bůček?“
„Prosím? To někdo dělá?!“
„No jasně, hodíte ho ráno do trouby… máte trochu menší žlučník, tak jestli jste neměla něco mastnýho.“
„Já házím jen vločky do hrnce. S mlíkem. Mandlovým.“

„Koukněte se tady,“ ukazuje lékařka nadšeně, „takhle vypadají tumory.“
Pacient ztuhne.
„Teda by vypadaly, kdybyste nějaké měl. Což nemáte, jen ten obraz je podobný. Jste se lekl, co?“

Uaaaaaaaa!!!!! Jsem Satan! Jsem ničitel! Všechno tu roztřískám! Všechno tu rozcupu.
„Mohl bys prosím přestat jíst tu mříž, dělá to hrozný kravál - “
Třísk s miskou.
„Ty punková nutrie. Ty jeden bobře. Zápasící hrošíku, přestaň už.
Na, tady máš ruličku, můžeš zápasit s ní.“
Rulička uspokojila chlupatou kuličku jen na chvíli. Po tom, co si dala pauzu jaksi zapomněla na její existenci.
Cloumaje s pítkem opět započala randál.
„Že já tě uvařim a snim.“
„Jó, hoď ho do hrnce!“
Osmák degu se na chvíli zarazil. Zamrkal. Podrbal se zadní nohou.
Vyběhl do horního patra.
A jal se násilně rozkládat svůj barák.

Uděláš krok dopředu-i já ti vyjdu vstříc. Pozorujeme se. Odhadujeme. Hledáme skrytou logiku v nahodilých pohybech toho druhého. Tasíme a zase schováváme zbraně, vyčkáváme. Chvíli mám převahu já, pak zas ty. Ti druzí, okolo nás, se stávají bezvýznamnými figurkami. Když už si myslíš, že jsi vyhrál, překvapím tě ze zálohy. Najednou stojíš odkrytý, bezbranný, už nemáš jak útočit, kam se schovat. Být to hra, královna poráží krále, ten se kácí a ona o něj vítězoslavně opírá svůj střevíc. Tohle je ale život. To, že ses mi odkryl, je tvá nejsilnější zbraň, tvá slabost je moje bezpečí. Padáme spolu. V objetí.

Kruhy pod očima z důvodu poflakování se na párty, případně mnohahodinového sezení nad skripty. Spíše z toho druhého. Napovídají tomu i prsty umazané od zvýrazňovačů.
Fonendoskop kolem krku, ačkoli nepoznají chrůpky od vrzotů a šelest na srdci neuslyší ani v případě, že zkušený kardiolog ho díky hlasitosti pozná už od dveří.
Fotí se v jednorázovém sálovém oblečení, aby mohli za pět minut utéct do vedlejší místnosti a sednout si, protože se jim na operačním sále dělá špatně.
Jsou cyničtí. A s oblibou vypráví nechutné historky z nemocnice a očekávají, že se lidi kolem budou smát.
Jak je ulovit? Jednoduché. Kafe.

Cítila jsem se zoufale. "Tak snad nejsem tak blbá, abych to nepochopila, ne?"
Tom se zasmál: "Moje dítě umí hrát šachy, to dáš."

Jakou dobu se mi pokoušel vysvětlit všechna pravidla, ale šlo mi to jedním uchem tam, druhým ven. Tolik různých figurek a každá se hýbe jinak. A ještě musíš dopředu plánovat strategii. A co je nejhorší, musíš si pamatovat, která figurka je důležitější než jiná. Mně přišel nejhezší kůň, tak jsem radši obětovala dámu. A pak to vidím. Skvělá příležitost.

"Šach mat!" zvolala jsem nadšeně.
"Pusinko, věž jde rovně... A i kdyby mohla sem, stejně by nic neohrozila."

„Miluji tě!" zvolal věrný lékař. Detektiv milující hru na smyčcové nástroje na něho zůstal hledět v údivu.
„Navždy tvůj," šeptal kapitán do špičatého ucha, a jeho důstojníkovi stekla po tváři slza.
Plavovlasý zmijozel si zálibně prohlížel vypracované svaly na hrudi nebelvírského chytače, načež ho rozverně pleskl po hýždích.
Meskalerský náčelník k sobě přitáhl greenhorna z dalekého Německa a společně se uložili k spánku a jiným aktivitám.
Anděl se probudil nahý vedle stejně nahého démona a nebyl si jist, co se včera večer dělo.

Znechuceně zavřela okno prohlížeče. Jména různá, charakter pořád stejný. Nijace prázdný. Svoje oblíbené postavy v povídkách nenacházela.