Historie

Obrázek uživatele Mairam

132 let, 624 kilometrů

Drabble: 

Štíhlé boky plachetnice s půvabným jménem Paulina zažívaly ono vzácné ticho Tichého oceánu. Nizozemský kapitán zodpovídajívlcí za skromný náklad alkoholu přijal pro tuto plavbu ještě jeden zvláštní úkol. Vzhledem k počasí a souřadnicím shledal kapitán optimální čas pro jeho splnění. Do broušené lahve od ginu vsunul papír s razítkem německého námořního institutu, na který doplnil datum. Třináctého června 1886.

***

Tonya Illmanová si krátila čekání na odtahovku procházkou po pláži. Brouzdala mokrým pískem, když tu kopla do něčeho studeného. Zvedla krásnou starou lahev a nechala si ji, bude hezky zdobit krb.
Vzkaz starý 132 let našla až o dva dny později.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Zákeřné proudy

Fandom: 
Drabble: 

Dějiny významných zámořských objevů jsou plné velkých bouří a ještě větších náhod. Když Naddod vyplul z Norska na Faerské ostrovy, vichr a silné proudy ho odnesli dál než všechny námořníky před ním. Tahle náhoda se stála ještě třikrát, než byl Island osídlován záměrně.
Stačila další velká bouře, aby se Gunnbjörn Ulfsson prošel po pobřeží Grónska. Trefit se tam opakovaně nebylo jednoduché, v průměru tam dorazila jen každá druhá loď.
O svém by mohl vyprávět Leif Eriksson.
Cesta do Grónska se protáhla o dva týdny. Na jejím konci objevil zemi zelenější a teplejší než Grónsko. Nazval ji Vinland, země zelených pastvin.

Obrázek uživatele Keneu

Je to už měsíc co jsme svoji

Fandom: 
Drabble: 

Je to už měsíc co jsme svoji
Manželský slib nás spolu pojí
Já mladá dívka nevinná
A ty můj něžný hrdina

Je to už měsíc co jsme svoji
Než zmizíš pálit po orloji
Pojď se mnou milý prosím spát
Dokaž mi činy že máš rád

Je to už měsíc co jsme svoji
Já mám být ta která se bojí
Rozhodný musíš ty přec být
Můj milý pojď mě políbit

Je to už měsíc co jsme svoji
Přestaň rázovat po pokoji
Oděj se v roucho Adama
Ať poprvé je za náma

Pojď blíž můj něžný hrdino
Jen... to roucho je... Evino

Závěrečná poznámka: 

To je tak, když na Festivalu fantazie slyšíte příběh o Švédce Ulrice, která v přestrojení za muže sloužila v dělostřelectvu, oženila se a ještě měsíc manželce tvrdila, že je impotentní, ale špatně si poznamenáte její příjmení a od té doby ji nejste schopni dogooglit.
Doplním, že tenhle problém s rouchy se provalil. Ulrika prchla do exilu, odkud napsala švédskému králi dopis v přibližném znění „Sice jsem spáchala několik drobných zločinů, ale taky jsem za vás sloužila deset let v armádě, nemohli bychom to smáznout?“ A švédský král to opravdu smáznul.
Neznám Ulričinu motivaci, tzn. nevím, zda se jen nechtěla vdát a rodit děti, nebo zda by se dnešním jazykem identifikoval jako trans muž, takže o ní píšu jako o ženě, protože tak mi byl ten příběh vyprávěn.

Obrázek uživatele Carmen

Pod křídly noci

Fandom: 
Drabble: 

Je 13. dubna – čtvrtek, ne pátek, aspoň náznak úsměvu, ani ždibec pověrčivé smůly navíc.
V krajině poznávají črty domova, ale přesto je najednou cizí, i lesem prorůstá nebezpečí. Chvíli trvá, než se ve tmě přes tlukot svých srdcí uslyší.
Rychle zakopou kombinézy i padáky, krumpáč a lopatky nechají na místě.
Únava jim podkopává nohy a překresluje plán cesty. Když ne Meziříčí, Rožnov, když ne Rožnov, tedy Bystřice. Jdou tři noci. Krajina vystínovaná tmou stojí mimo čas, svlečená ze stop civilizace.

Za 17 dní poletí první zpráva do Londýna. Pro radiostanici s krycím názvem Eva je to první z osmi set.

Závěrečná poznámka: 

Víc třeba tady. Každý rok se na památku koná noční pochod Hostišová-Bystřice pod Hostýnem. Je to krásná 36km procházka, zvlášť když u toho leje jako z konve, sněží a tak podobně - ale stojí to za to.

Snad ta nejhloupější chyba

Drabble: 

Let sondy trval devět měsíců, a všechno probíhalo bez jakýchkoli problémů. Byly provedeny celkem čtyři korekční manévry, a všechny byly úspěšné. Nic nenasvědčovalo blížícímu se nešťastnému konci...

Konečně byl Mars v dosahu, a řídící středisko vydalo pokyn k brždění, které mělo sondu dostatečně zpomalit na sestup do výšky asi 200 km od povrchu. Brzdící manévr trval čtvrt hodiny, a během té doby byla sonda zakrytá Marsem, mimo dosah radiového spojení se Zemí. Když se měla vynořit ze zákrytu, nic se neobjevilo. V tu dobu už bylo 360 milionů dolarů rozpadlé na prach, hlouběji v marsovské atmosféře, než mělo původně být.

Závěrečná poznámka: 

Nešťastná sonda Mars Climate Orbiter, září 1999.

To je totiž tak, když firma Lockheed Martin postaví řídicí systém sondy, který pracuje s anglickými jednotkami, a NASA o tom neví, a očekává výstupy v metrickém systému. V okamžiku vynoření ze zákrytu sonda měla být 200 km nad povrchem Marsu, ale ve skutečnosti by byla jen asi 50, kdyby se nerozpadla už dřív. Marsovská atmosféra je sice řidší, ale i to stačí.

V rouše adamitek

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Jižní Čechy, léto 1421

Drabble: 

Lesní velikáni stínili jezero, přesto bylo vyhřáté vrcholným létem. Nahé dívky plavaly, cákaly se a v radostných hrách zapomínaly na hrůzy války.
"To budou určitě adamitky!" Zašeptal jeden z mužů, kteří je sledovali v podrostu. "Hejtman Žižka nakázal upalovat heretiky, kdekoli na ně padneme!"
"Ale s těmihle bychom mohli i pošpásovat, vladkyko!"
Táborští průzkumníci se jali obkličovat zátoku.

Vyděšené dívky se k sobě tiskly a sledovaly spoušť. Zelený muž ubezdušil posledního z husitů jeho vlastním řemdihem a otočil se k nim.

"Nic proti vašemu náboženskému nadšení, dámy, ale při zvážení všech okolností, nechcete na Druhý příchod čekat radši jako rusalky?"

Obrázek uživatele ChaosPrince

V životní velikosti

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Body nesbírám

Varování - triggeríček goríček a je to trošinku děsivé.

Drabble: 

V bytě panoval nepopsatelný zápach. Prodírali jsme se mezi hromadami knih, novin, odpadků, zbytků.
První panenku jsem uviděl vedle prádelníku. Strnulá, ruce zkřížené na hrudi.
“Udělej pár fotek a padáme,” zabručel Vasilij vedle mně. “Profesorskýho máme v cvokhausu. Sbírá panny a dělá bordel. Neškodnej blázen, co si na něm vemeš?”
Jenže já měl zvláštní pocit.
Šel jsem dál, do ložnice.
Další panenky. Tři, sedm, deset.
Shromážděné na křesle, pohovce, vystavené v posteli.
Co to sakra…
Jejich obličeje jsou popraskané, jako by je někdo přetřel lakem.
Propadlé oči.
Které dítě by chtělo takovouhle ohavnost?
A jak jsou veliké.

V životní velikosti.

Závěrečná poznámka: 

Drabble je založená na životě a díle Anatolije Moskvina, ruského vědce a lingvisty, který, jak se později ukázalo, byl vášnivým vykradačem hrobů především malých dětí. Co při svých výpravách našel, to si brával domů, kde, jak drabble napovídá, ukradené mrtvoly amatérským způsobem mumifikoval a zacházel s nimi jako s panenkami (oblékal je, vystavoval, a do některých dokonce zabudovával hrací strojky, aby si s nimi mohl povídat a nebyl to jen monolog).

Momentálně je pan Anatolij v ústavu, a zřejmě z něj jen tak nevyjde.
Více třeba tu
Pokud vás tlačí zvědavost, na youtube jsou k nalezení i záběry z policejního raidu v jeho bytě (z kterého je právě i vezdejší drabble).

Se zítřejším tématem se snad opět vrátíme do Asgardu, ale dnes to zkrátka šlo spíše cestou true crimes.

Obrázek uživatele Birute

Nebezpečí soubojů

Fandom: 
Drabble: 

Když ten příběh vypravovali, shodli se na základní věci.
K jejich souboji došlo kvůli muži.
Jejímu muži, kterého on sprovodil ze světa.
On namítal, že se mezi piráty v podstatě jedná o přirozenou smrt, a ona byla odhodlaná vynahradit si tu urážku a vdovství jeho krví.
On tasil meč.
Ona pistoli.
On tvrdil, že prohlásil „Nebudu bojovat se ženou.“, aby si zachránil zbytky pověsti.
Ona tvrdila, že prohlásil „Nebudu bojovat se ženou.“, aby si zachránil krk.
Další věc, na níž se shodli, bylo překvapení z toho, že ji vzápětí požádal o ruku.
Při tom souboji rozhodně zašli dál, než chtěli.

Závěrečná poznámka: 

Ona je francouzská pirátka Anne Dieu-le-Veut, on nizozemský pirát Laurens de Graaf. Narazila jsem na zmínky o něm v mexickém Campeche, na které několikrát zaútočil.

Vzali se, měli děti a na pirátské poměry nejspíš zažili i něco jako důchod.

Obrázek uživatele Šmelda

Zvláštní donáška

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Egyptská Alexandrie 47 před naším letopočtem

Drabble: 

Královna Kleopatra VII. přecházela po příjemně chladném pokoji v dokonalé tichosti.
"Takže Římani skutečně jednají s mým bratrem?" zeptala se nakonec eunušského písaře.
"Ano, paní."
Královna ušla několik dalších kroků. Prsty bosých nohou pročesávaly vysoké chlupy koberce.
"Nemají co jednat s tím klukem, královnou Egyptů jsem já."
"Ano, paní," odpověděl kleštěnec s očima namířenýma do vzorků peršanu.
"Je načase, aby se Římani setkali s královnou." Pyšně pozvedla svůj známý nos.
"To nepůjde, paní."
Na ta slova nebyla zvyklá.
"Do římského tábora smí jen muži. Římani se bojí východních žen," pípl písař.
"Tak jim pošleme dárek," řekla shodivši šaty na koberec.

Závěrečná poznámka: 

Známý příběh o prvním setkání Caesara a nahé Kleopatry v koberci je bohužel asi spíš fantazií malířů, filmařů a dalších. Římský historik Plútarchos se zmiňuje jen o pytli, ale ten prostě není tak cool.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Hraběnka z Mercie

Fandom: 
Drabble: 

Pověsti mají tu zvláštní schopnost proměňovat se v čase podle toho, čí ústa ji výpravějí a čí uši naslouchají. Například hrabě Leif z Mercie. V desátém století patřil mezi nejvroucnější křesťany celých britských ostrovů, rozvíjel Coventry i celou Mercii. Jeho manželka, sama horlivá věřící, nechala zhotovit drahý perlový náhrdelník a zlatem vyšívané roucho pro Pannu Marii ve zdejším kostele.
Staletí plynula a hraběnka se sochou pomalu srůstaly v jednu.
Prý byla ctnostná.
Prý proslula nadpozemskou krásou.
Prý jezdila na běloskvoucí klisně.

Nakonec čas proměnil hraběnku z Mercie v lady Godivu. Prostě proto, že historka o nahé jezdkyni se skvěle vypráví.

Štěstí přeje připraveným

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Název je ovšem dost ironický v situaci, kdy pozdě bycha honit, ale jsou tam obsažena i jiná přísloví.

Drabble: 

A najednou byla válka přímo za dveřmi, už se do nich vlamovala. Nacisté vzali Evropu šturmem a rozhodně nehodlali zastavovat u Severního moře.
Norsko nebylo vůbec připraveno. Však tu také nacisté nepředpokládali žádný tuhý boj. Země se prostě rychle poddá.
Narychlo zmobilizovaní obránci hlavního města v pevnosti Akerhus zděšeně hleděli na to, jak do přístavu suverénně vplouvá křižník Blücher, chlouba neměckého válečného loďstva.
Měli tam pravda, kanón. Stařičký historický kousek.
Dokonce bylo i čím nabít. Ale střílí to vůbec?
Nezbývalo než se pokusit.
A najednou měli křižník přímo v ráně. To nešlo nevyužít!
Prááááásk!
Mohutný křižník se rozletěl na cucky.

Závěrečná poznámka: 

Norsko stejně bylo dobyto, ale tahle akcička alespoň přinesla nějaký odklad, hlavně král mohl včas uniknout na sever. A také to samozřejmě dodalo místním víc odvahy a energie do nadcházejících let.
Tahle podivuhodná historka dokazuje platnost přísloví typu Neříkej hop, dokud nepřeskočíš, nebo Nechval dne před večerem, ale dá se použít i oblíbené přísloví z krkonošských pohádek: Když pámbu dopustí, i motyka spustí.

Obrázek uživatele Šmelda

Nečekané důsledky

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

46 před naším letopočtem

Drabble: 

Vypukl mír.
Meče se přeorávaly v pluhy, stavení a veřejná prostranství měnila jména, vyrovnávaly se účty a slibovala se věrnost až do smrti.
I Cicero přísahal a nakonec odešel s hlavou sice sklopenou, ale pevně držící.
"Koho máme dalšího?" zeptal se diktátor.
Pobočník ukázal další jméno na seznamu. Caesar přikývl a vzpomněl si na matku toho muže.
Dotyčný přišel správně oděn v prosté tóze.
"Pochybil jsem," řekl se sklopenýma očima, "uvěřil jsem lžím o tobě a pomáhal tvým nepřátelům..."
Než domluvil, Caesar k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.
"Vím, že jsi dobrý muž, Marku Iunie, buďme přáteli."

Závěrečná poznámka: 

Nevím, jestli mi to bude uznáno, ale dostal jsem přiděleno přísloví Škoda každé rány, která padne vedle a kromě tohohle mě napadl jen Leopold von Sacher-Masoch a nechtěl jsem porušit svou antickou řadu.

Jednou z věcí, která kupodivu Caesarovi asi uškodily bylo to, že byl notoricky milosrdný ke svým nepřátelům, kteří mu tu pohanu nezapomněli až do smrti, většinou té jeho.

Obrázek uživatele Mairam

Ďábelské ostrovy

Fandom: 
Drabble: 

Na mapě jsou to jen tři drobné tečky. Královský ostrov, Ďáblův ostrov a ostrov Svatého Josefa. Ráj na dohled Guayany, řekli byste si, ale ve skutečnosti jedno z nejhorších věznic světa. Napoleon III. sem posílal politické vězně. S výhledem na neurčito.
Slunce. Nedostatek vody. Žraloci. Proudy tak silné, že zásoby se tahaly mezi ostrovy po laně. Kobky bez stropu. A jako bonus navíc stromy ověšené bílými kostrami - mistrovskou prací zdejších mravenců.
Kdo přežil, vychutnal si i tak svou svobodu jako hořké kapky. Kdo se jednou ocitl Ďábelských ostrovech, nesměl vykročit do Francie.
Zdejší věznice fungovala až do poloviny 20. století.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Mravenec s šátkem

Fandom: 
Drabble: 

V redakci Lidových novin nastala jedna z těch chvil, kdy pobíhání lidí, šum a zápach tiskařské černi výjimečně nepřipomínaly chaos. Tři z redaktorů se skláněli nad knihou Pravdivé vypsání mnoha příběhů ze života hmyzu, rostlin, ptáků, ryb a zvířat a žasli.
"Tohle asi..." zkusil nějak začít Hokr.
"Nepůjde?" dokončil Bass.
"Ledaže..." ozval se zbytečně směle ten třetí. "No, ledaže bych to přepsal. Nebo překreskil. Pokud tedy pořád platí, že tím cílime na děti a mládež."
Zadumané ticho.
"A to bys zvládl, Ondro?"
"Snad ano, ostatně jeden ilustrovaný příběh už mi před lety Pestrý svět vydal. Mohli bychom mu říkat Ferda."

Obrázek uživatele Tora

... a teď je nech pracovat

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ, BEZ NÁROKU NA BOD

U tohoto tématu by tohle povolání rozhodně nemělo chybět!

Drabble: 

„Tak sleduj, synku. Shrábneš celý vršek a pořádně ho proseješ. Co propadá na šátek, vezmeš, a přeneseš tady do toho roští.“
Kluk přikývl.
„A necháš je pracovat. My zatím půjdeme dál.“
Na malém ostrůvku, mezitím mravenci pilně znovu ukrývali kukly do chabého zbytku roští. Marně. Brabenář se po chvíli vrátil, křoví znovu vytřepal a jejich poklady – kukly – smetl do připraveného pytle. Kluk plošinku zametl (kruhový vodní příkop s malým ostrůvkem si s tátou připravili už dříve), nachystal nové roští a z šátku vysypali další várku mravenců i s vajíčky.
Večer všechny posbírané kukly vysypou do sušárny.
Letos bude tržba dobrá.

Závěrečná poznámka: 

Brabenáři. Dnes už zaniklé řemeslo. Sbírali mravenčí kukly, sušili je a prodávali jako ptačí krmení. Nebo také jako lék. Udrželo se dlouho, v Dolním Rakousku snad až do šedesátých let minulého století, kdy bylo z ekologických důvodů zakázáno.
Vzniklo zřejmě v době, kdy se do módy dostal chov zpěvných i ozdobných ptáků v klecích. Jen třeba Mozartova rodina vlastnila kanárky, sýkorky, červenky a pěnice. A na jednom z rodinných dochovaných účtů se objevují i mravenčí kukly.

Brabenář rozkryl mraveniště, shrábl horní část, tu prosel a zakryl šátkem nebo křovím. Mravenci znovu poschovávali vajíčka do úkrytů, odtud je pak brabenář vytřepal do pytle a doma usušil.
Dvakrát do roka se pak setkal s obchodníkem s ptačím krmením, kterému svůj poklad prodal.
V dvacátých letech minulého století vydělával brabenář lépe než například zedník.
Za den nasbíral až kolem pěti kilogramů vajíček.
V šedesátých letech brabenáři uváděli, že si za výtěžek z jednoho léta mohli koupit televizor. Až do sedmdesátých let dvacátého století si některé rakouské rodiny nechávaly dovolenou na léto, aby si na kuklách řádně přivydělaly…
Sbírání si různě ulehčovali, třebas si natírali ruce bezinkovou šťávou, jejíž vůně mravence odpuzovala.

Zdroj: Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb čím se živili naši předkové, M. Vieser, I. Schautz

Pílí k dukátům

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

léto 1645, Morava

Drabble: 

Najít peníze ve mlýně vyžaduje pozornost a pečlivost. Nekopal někdo ve sklepě? A co cihly v komíně? A co prkna v síni?
Modrožlutí mordýři prolézající mlýn od časného rána již ztrácejí nadšení. Kusy tažného valacha voní na rožních, sud s pivem je naražený a vedle něj chladne čerstvě upečený chléb... Hojnost! To nestačí?
"Kde ses flákal, finskej trpaslíku?"
"Hej, kam se to valíš?"
Ukko dorazil do mlýna až teď. S jistotou vešel do mlýnice a zpod prkna v tmavém koutě vytáhl naditý měšec.
"Tys čaroval?!"
"Pche. Našel jsem mlynáře zašitého v lese a posadil jsem ho do mraveniště. Zazpíval hned..."

Závěrečná poznámka: 

Nabízelo se to tak samo, až mám chuť vymyslet něco originálnějšího...

Obrázek uživatele Hippopotamie

Hypnerotomachia

Fandom: 
Drabble: 

V temném lese byl pronásledován drakem. Prohlížel si ruiny a podivuhodná umělecká díla. Bloudil v labyrintech. Luštil staré tajemné nápisy. Spatřil obrovitého dutého slona z kamene černějšího než obsidián a prozkoumal jeho vnitřek.
Na louce se poštuchoval s nymfami a koupal v průzračné vodě starých lázní. Ocitl se na Kythéře a účastnil Venušina božského triumfu. Nalezl konečně Polii a ona jej v mdlobách oživila polibkem. Chystal se ji sevřít do náručí …
Zvonili na jitřní. Teď a tady se opravdu probudit nechtěl. Ale alespoň má v klášteře u svatého Zanipola dost volného času a psacích potřeb, aby to všechno mohl zaznamenat.

Závěrečná poznámka: 

Hypnerotomachia Poliphili("Poliphilův zápas lásky a snu") je kniha z konce 15. století, v níž hlavní hrdina Poliphilo ("milovník mnohosti") ve snu usne a chodí různými antickými krajinami, prohlíží si rozmanité (dopodrobna popsané) divy staré architektury a hledá přitom svoji lásku Polii ("mnohost"). Setkává se s božstvy antického pantheonu a nakonec Polii nalezne, a když jej ona konečně po mnoha peripetiích začne chtít, tak tohle ...
Dílo je anonymní, avšak podle akrostychu prvních písmen kapitol "POLIAM FRATER FRANCISCVS COLVMNA PERAMAVIT" se soudí, že jím byl benátský dominikán Francesco Colonna. (Přičemž v knize není ani jedna zmínka jakýchkoli křesťanských motivů)
A vykládá se to celé samozřejmě symbolicky a filosoficky :)
Jo, málem bych zapomněla, ta kniha je plná nádherných dřevorytů - ten můj slon pochází odtamtud.

O Mařence, ježibabě a vůli

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

40. léta 17. století, kdesi na Vysočině...

Drabble: 

Leží na kupě slýmy na hliněné podlaze a dívá se na tančící paprsky ranního světla.
Budit se v lese, kdy i ten nejhezčí úkryt k ránu objevila studená mokrá mlha nebo rovnou déšť, a kousavá zima se se svíravým hladem předháněly, kdo je probudí častěji, bylo hrozné. Ale nechat se zavírat do teplého chlívku po večeři je ještě hroznější. Práce není špatná, i když těžká. Ale z baby jde strach a jejím očím nejde odmítnout.
Nejde?
Jeník to nedokáže.
A sama, bez něj, přeci neuteče.
Neuteče?
A zítra se zase probudí tady?
Ani náhodou!
Marie se poprvé doopravdy sama rozhodla.

Obrázek uživatele Tora

Jakpak to asi skutečně bylo...

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

Drabble: 

„Bude českým knížetem!“
„Pořád je levoboček! Matka pradlena!“
„Urozená manželka by jeho prestiž pozvedla…“
„Levobočkovi ji nikdo oficiálně nedá!“
„A co...“
Tichý šepot. Rychlé dohadování.
„Pomůže ten sňatek říši?“
Přikývnutí.
Stisk rukou.

Zanedlouho vtrhne do kláštera ve Schweinfurtu ozbrojená družina.
Břetislavovi chvíli trvá, než mezi dívkami pozná Jitku.
Nikdy předtím ji neviděl.
To mu ale nepřekáží. Urozenou pannu z rodu Babenberků unese.
Svatba následuje téměř okamžitě.

A hle - nikdo z říšských hrabat neprotestuje. Žádné trestné výpravy se – jako při jiných únosech – nekonají.
Budoucí český panovník získává urozenou manželku a prestiž.
Císař Jindřich II. oddaného spojence.
A české dějiny krásnou pověst.

Závěrečná poznámka: 

Bylo nebylo, za dávných časů se Břetislav, budoucí český kníže, syn Přemyslovce Oldřicha a krásné pradleny Boženy, doslechl o překrásné Jitce, rodem ušlechtilé, panně sličné, velmi líbezné, a rozkázal své družině, aby v sedlo vskočili a s ním jeli. Když pak úskokem povolení v klášteře přenocovati dostali, obhlížel jej pronikavým zrakem a rád by do klauzury, kde dívka pobývala, vrazil. Nemaje však s sebou toliko bojovníků, učinit to nemohl, však šťastnou náhodou byl svátek, kdy Jitka s ostatními pannami vyšla z kláštera, neb zvykem bylo, že dívenky něžné zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele. I chytiv pannu Břetislav prchá, a přihnav se k bráně shledá, že napjat přes ni řetěz, tlustší než mlýnský provaz. I vytasiv meč přeťal řetěz jak stéblo. Ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli a ve stanech zůstali, nepřátelé, udeřivše na ně zajímali, nohy a ruce jim uťali, oči vyloupali a nosy uřezali. Jen kníže s několika málo muži a unesenou pannou stěží unikli v noční temnotě…
Tolik o únosu píše Kosmas (zde samozřejmě hodně zkráceno).

To Dalimil to vidí jinak. Nepřipouští, že by zbrklý čin knížete zaplatili životy a zmrzačením jeho druhové, takže to celé otočil a v jeho podání nebyli zmasakrováni Břetislavovi družiníci, ale mniši, kteří se snažili únosu zabránit.

Nicméně pravdou je, že v tehdejších dobách – jakkoli mravů volných – byly únosy žen brány jako podniky morálně zcela zavrženíhodné a spojené s nemalými riziky pro oba zúčastněné. Mužští příbuzní unesené měli jediný cíl – najít viníka, vrazit do něj svůj meč nebo mu podříznout krk. Zneuctění rodu se odčiňovalo toliko krví. Pokud se únosce dostal před soud, poprava ho neminula. Šlechtic přišel o hlavu, neurozený únosce byl nemilosrdně oběšen.
A unesená? Byla vinna, stejně jako únosce. Už jen tím, že byla unesena, spáchala hřích. Jediná možnost, jak si zachovat čest, byla svatba, ale pokud ji únosce z výše uvedených důvodů jaksi nestihl, končila žena v nejlepším případě v klášteře…
K ničemu takovému však ve výše uvedeném případě nedošlo.

Novodobí historici se pragmaticky přiklánějí k tomu, že únos byl prostě jen na oko. Břetislav by Jitku normálně za ženu nedostal, protože levobočkovi by ji oficiálně hraběcí rod dát nemohl – byť byl ten levoboček budoucí český kníže. Snad ji ani nikdy před tím neviděl. Únosem a rychlou svatbou povznesl svůj rod. A posléze šel jednomu z jeho synů za kmotra samotný císař Konrád II. (nástupce Jindřicha II.), s kterým – světe div se – udržoval český kníže ty nejlepší možné vztahy…

Inu, jak praví přísloví – vlk se nažral a koza zůstala celá. Anebo také účel světí prostředky či svět chce být klamán. Vyberte si dle libosti.

Obrázek uživatele Eso Rimmerová

Během babího léta 1437

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Varování: Nechutný morbidní výjev
Takové pěkné odlehčené téma, by se řeklo, a mě zrovna nic vtipného nenapadne.

Drabble: 

Katovi pacholci zaparkovali dvoukolák hned vedle vyvýšeného pódia vystavěného kolem šibenice. Mladší vystoupal po schůdcích a začal přeřezávat provaz, na kterém se pohupovalo rozkládající se tělo.
Poslední nitka povolila, oběšenec s žuchnutím dopadl na prkna a už tak stěží snesitelný puch ještě zesílil. Kůže, místy rozklovaná od krkavců se vlnila pohybem tlustých červů a kolem se vytvořila loužička tmavé hnilobné tekutiny.
„Fuj, měli jsme ho sundat dřív,“ zašklebil se mladší muž.
„Září bylo až moc teplé,“ přikývl druhý.
Společně stáhli mrtvolu na káru a vydali se na cestu zpět. Bylo na čase, aby byl Jan Roháč z Dubé řádně pohřben.

Tak dlouho se vyčuje u řeky, až se ti ucho natrhne.

Fandom: 
Drabble: 

„Ti, kdo vědí, nemluví, ti kdo mluví, nevědí, říkal starý mistr!“ Pronesl vousatý učitel moudře k hloučku studentů a popotáhl si hedvábný límec. „Cesta je Ticho.“
„Ale hovno!“ Vykřikl rozzlobeně kolemjdoucí vandrák, sestávající převážně z bílých vousů, vlasů a hadrů. „To jsou jen náhodný jakože moudý kecy, těma nikoho k poznání Cesty nepřivedeš!“
Učitel i studenti se na něj rozzlobeně zahleděli. Dědek raději probudil tan-tchien, pozvedl svou li svým čchi a nadhodil si hůlku.
Zkusili to.
Konal bez očekávání.
„Každá cesta začíná prvním krokem.“ Pravil mistr Čuang. Upravil otrhané rukávy svého roucha a přes zbitá skučící těla vykročil k řece.

Závěrečná poznámka: 

Ti, kdo vědí, nemluví, ti kdo mluví, nevědí. Čínské úsloví, většinou se týká poznání Cesty (Tao). Kdybych ho měl přeložit vtipně, řekl bych "mluviti stříbro, mlčeti Tao". :)

Cesta je Ticho. Klasická čínská moudrost o Cestě.

Konej bez očekávání. Klasické taoistické úsloví.

Každá cesta začíná prvním krokem. Nejen čínské přísloví, v Číně připisované třeba Starému mistrovi Lao c´, nebo komukoli, jehož moudrostí se chce mluvčí pyšnit. :)

Ve staré Číně bylo mnoho povolaných, kteří se živili vyučováním mystických filosofií, ale jen málo vyvolených, kteří jimi skutečně žili. (Mistr Čuang byl ve skutečnosti přírodním filosofem a zázračné kung-fu kousky asi ještě neprováděl, ty mu, jako každému mudrci, přiřkla až pozdější tradice. Vřele jej doporučuji, dá se číst vlastně bez veliké znalosti čínského kontextu a uvažovat u toho třeba o spojitostech a rozdílech se starořeckou filosofií: https://maxima.hyperlink.cz/vydane.html#zhuang )

Obrázek uživatele Gilnar

Červík na dubu je nástrojem osudu... bubu

Fandom: 
Drabble: 

Nikdo:
Mattioliho herbář: "Toto pak ještě obzvláště při těch dubových kulkách větších se nachází, že když se rozrazí na dvé, měsíce ledna a unora mivají vnitř mouchu aneb pavouka aneb červa. Protož jestliže kterého roku moucha se najde, válku, pakli červ, neurodu, pakli pavouk, mor vyznamenává."
Věštec: "Ach, červe proklatý, proč jsemť tě v kulce našel! Ni pavouk ni moucha nebyliť by mi milejší, však tys znamením neméně hrůzným! Jak drobný a nepatrný jsi a přece zkázu přinášíš zemi celé. Proč musíš zde na tom světě býti, potvoro neblahá, ohavná-"
Červ: "Tyvole, to je kosa, fakt už mám bejt vzhůru?"

Závěrečná poznámka: 

Tohle byl fakt porod.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Co můžeš udělat...

Fandom: 
Drabble: 

Jeho politická kariéra byla závratně strmá. V jedenatřiceti letech se stal vedoucím místodržitelského úřadu v Praze, o pět let později se stal zemským prezidentem Salcburska a o další dva roky se mohl těšit z křesla místodržitele Horních Rakous. K tomu všemu zvládl ještě vykonávat post ministra vnitra. Získal bezpočet dalších titulů a panství, krásnou uherskou baronku za choť a nekonečnou důvěru císaře Františka Josefa.
Jeho základní politikou bylo neudělat pro Čechy nikdy nic. Nebo alespoň nedělat to moc rychle a dobře. Když se mu pak pod rukama sypala vláda, marně prosil Mladočechy o pomoc.
A tak skončil mocný Eduard Taaffe.

Závěrečná poznámka: 

>>> Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. <<<

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Na lodi

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tohle téma mi radost nedělá a vlastně bych asi měla napsat nějaké varování. Takže varuji, není to pěkné.

Drabble: 

Poslední věc, kterou si pamatoval, byl křik. Pak přišla už jenom tvrdá rána do hlavy a tma. Tma byla i nyní. Všude kolem něj. Kovová chuť krve ho svědila na patře a na rtech. Snažil se ohmatat si obličej, ale zjistil, že má na rukou těžké okovy.
Když se jeho smysly zostřily, uvědomil si, že slyší moře pravidelně narážející do dřevěných boků lodi. A taky ten šílený zápach, sladce odporný. Nedokázal přijít na to, odkud ho zná.
Světlo přišlo náhle a oslepilo oči. Teprve potom mu došlo, že ten příšerný zápach je smrt.
Stejnou zkušenost mělo dalších dvacet milionů Afričanů.

Závěrečná poznámka: 

Násilná migrace mezi 17. a 19. stoletím odvezla z Afriky cca 20 milionů lidí. Ovšem pouze polovina se dožila amerických břehů.
A na takové otrokářské lodi se fakt probudit nechcete.

Obrázek uživatele Rorico

Rozsudek

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Vypadá to, že letos asi trochu neplánovaně jedu sérii "Historky ze Stavovského povstání". Tak tu máme další díl :)

Drabble: 

"Viléme Červíku!" zahřměl kaprál.
Jeho hlas se rozlehl přes louku, kde se shromáždil celý Valdštejnův pluk a také mnoho přihlížejících.
Vilém Červík, podsaditý chlap s nezdravou barvou a slámovými vlasy z Kolína, byl dopaden noční hlídkou, jak se plíží z ležení. V kapse mu našli listiny přímo z Valdštejnova stanu.
"Za trest zrady na našem nejmilostivějším pánu, vévodovi Albrechtu Václavu Eusebiu z Valdštejna, tě odsuzujeme k pověšení za hrdlo, dokud nezemřeš. Rozsudek budiž vykonán ihned!"
Několik párů silných rukou popadlo nyní ještě víc pobledlého Červíka a vydali se s ním a s konopným lanem ke košatému dubu na okraji louky.

Obrázek uživatele Gilnar

Jako by toho nebylo málo

Fandom: 
Drabble: 

Po mnohé věky
nectný lid římský,
zločiny svými popouzel bohy,
až ti v svém hněvu
na trestu strašném
v senátu nebes dohody došli.

Vesuv sám mocný,
ta opora jihu,
na jejich příkaz roztrh' svůj šat,
déšť popela,
hořčí nad slzy,
Pompeje, město, zasypal.

Když zdušeni byli,
tu vylil se oheň,
kamení teklo tam jak voda pouhá,
v strašlivé vlně,
co člověk neznal
shořelo na prach co zbylo.

Unik' sem hbitě,
že na kopci stál jsem,
ke vší té hrůze však přibyla další
co doma jsem nechal,
bordel ten hrozný,
kéž navěky závěje skryjí.

-anonymní graffiti ve veřejných lázních v Ravenně

Závěrečná poznámka: 

Sám od sebe bych se o "poezii" nepokoušel, ale když strofy, tak strofy...

Obrázek uživatele Blueberry Lady

13. června 1866

Fandom: 
Drabble: 

Anežka vstávala časně, aby stihla být doma na první krmení, ještě byla uplná tma, když opouštěla dům, první slunce ji zastihlo už v dubovém hájku. Srpem odtínala větévky s duběnkami. Místní písař za zdroj inkoustu dobře platí a Anežka si potřebuje vydělat na věno.
S plnou náručí, ovšem pozdě, se vrátila domů. Stařenka se již ode dveří mračila.
"Pro cizího pracuješ raději než pro vlastní a krávu pro dubové červy bys zanedbala?" Pak jednu z duběnek nehtem rozrýpla. A zbledla, když místo červů vyletěla moucha.
I pokřižovaly se stará i mladá, neb obě věděly, že znamení toto příchod války značí.

Obrázek uživatele Šmelda

Všechno zlé může být ještě horší

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Antium, červenec 64 našeho letopočtu

Drabble: 

Hlava bronzové vlčice, jež měla sloužit jako múza, se tvářila stejně zoufale, jako se přítomní cítili.
Dvojnožci, kteří stáli mimo císařovo zorné pole a měli volné ruce, si jimi zacpávali uši. Ostatní mlčky trpěli, snažíce se myslet na něco hezkého.
Císař konečně odložil lyru a posluchači si němě oddechli.
"Jak můžu skládat o požáru Troje o naší slavné minulosti, když nevím, jak hořící město vlastně vypadá. A jak zní."
A jako na divadle přiběhl uřícený posel.
"Pane, hoří! Řím je v plamenech!"
Oči všech se stočily k císaři.
"Pošlete pretoriány hasit. A nařiďte otevřít městské zahrady. A sbalte mi zavazadla!"

Závěrečná poznámka: 

Nero je po Caligulovi s předchozího drabblu další nechvalně známý šílený císař a stejně jako u Caliguly nemůžeme s odstupem téměř dvou tisíc let vědět, jak to s tím jejich šílenstvím a krutostí bylo.
Jednou z věcí, které se Neronovi připisují a které asi nebudou pravdivé je to, že nechal zapálit město Řím, aby získal inspiraci pro svůj bohůmžel nedochovaný epos o požáru Troje.
V době požáru Říma byl ale Nero v Antiu, asi 50 kilometrů od Říma na pobřeží Tyrhénského moře. Kdybych já zapálil hlavní město jen ze zvědavosti, tak bych v tom městě sice taky nebyl, ale ani bych nebyl tak daleko. A pokusil bych se město zapálit tak, aby mi při tom nelehl popelem palác.
Ale možná byl Nero fakt blázen.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Island 2010

Fandom: 
Drabble: 

Vánoce roku 2009 nebyly z nejklidnějších, otřesy přicházely jeden za druhým a ostrov se začal připravovat na velký problém.
V únoru se země otřásla a praskla, bohužel ještě v době, kdy byla celá kaldera ještě pod tlustou vrstvou ledu. Tlak magmatu byl tak silný, že posunul velký kus zemské kůry o pořádných pár kilometrů.
Začátkem března to celé prasklo. Osm kilometrů od vrcholu sopky se vylila láva a zemětřesení zničilo několik usedlostí. Geologové si zprvu oddechli, že díky prasklině nedošlo k erupci pod ledem.
Katastrofa nastala o měsíc později. Výbuch sopky pod ledem, obrovské záplavy a popel 15 kilometrů vysoko.

Závěrečná poznámka: 

Eyjafjallajökull - pamatujete? A víte, že je to už 12 let?

4 strofy to má, katastrofu taky, já bych to uznala, ne?

Obrázek uživatele Lejdynka

V zrcadle stále ten stejný odraz lidstva

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

15+, nehezké obrazy, smrt

Drabble: 

Na kopci, ztraceném v jedovatém kouři, zeleném, až oči bolí, tak starém, jako je perm a křída, stojí dítě. V kabátku s šedým límcem, vyfukuje bubliny.

Jedna z nich stoupne výše než ostatní. Vítr ji nadnáší, oživí. Sluneční paprsky ozáří minulost, slepou pěnu dní.

Na písku, zhrublém mořskou solí, umírá voják.

Nakřápnutá přilba se válí opodál, velká na raka poustevníčka i na chlapce, malá na kulku.

Oči vymyté do průzračna. Perlivé bublinky hrnou se z plic, nádech, ááá...

LUP, odchází život, poslední, krvavou, na rtech slízne.

DUNKIRK! vykřikne racek a rozprskne se v změť krvavých per.

Nafouklá bublina bezmoci lidstva.

Stránky

-A A +A