Miloval ji. Toužil po doteku jejích rtů, hebkých jako plátky rozvité růže. Toužil naslouchat jejímu smíchu, nesoucímu se červnovým podvečerem.
Jenomže byl král.
Milovala ho jako nikoho. Byl zářivým sluncem jejího života.
Nepocházela však z královského rodu.
Jejich ruce se co chvíli setkávaly v náhodném dotyku a v myšlenkách jim zněly verše Corneillova Cida:
Však v lásky nadvládě ač zoufalá se chvěji,
já neptám se jí přec, za povinností spěji…
„Nikdy se vás nevzdám, Marie.“
Něžně položila ukazovák přes jeho ústa.
Najednou ji držel v náručí.
Oba věděli, že naposled.
„Vy jste král,“ zašeptala zlomeně. „Vy pláčete a já odcházím…“
***