Historie

Obrázek uživatele Jeřabina

Dědictví předků

AN: původně jsem si špatně přečetla téma. Mám moc hezkou stoslůvku o pejskách na téma Rodinná pohoda. Tak třeba ji ještě využiju :/

Mila stála v uličce za továrnou a naposledy se prohlédla v zašlém zrcadle.
Vlasy jsou v pořádku. Sice tmavé, ale krátký sestřih tu není nic divného a horkou kulmou (podvědomě se vyhnula popálenině na krku) z nich udělala moderní kudrliny.
Oči ujdou. Šedohnědá je dobrá barva.
Pleti by sice slušelo víc lesku, ale trocha vyšmeleného oleje to spravila a krev z prstu vetřená do tváří udělala zdravíčka jako jablíčka. Možná si raději dá ještě facku.
Kritický pohled ale ukázal její slabinu.
Nos prostě neschová. Dědictví předků se nezapře.
Rezolutně schovala zrcátko. Nos neschová, práci potřebuje.
Mladá Teďužpolka vykročila do továrny.

Fandom: 
Obrázek uživatele Tyto Alba

Dolly

Všechny ty večírky jsou docela únavné. Kdo je vlastně pořádá? Po kocovině, kdy člověk přísahá, že už nikdy, nikdy, nikdy, přijde stejně vždycky další. A další.
„Dolly? Co ti tak dlouho trvá? Už je tu automobil!“
Dramaticky zvýraznit už tak veliké oči, vykroužit obočí, obličej napudrovat a na rtech vymalovat srdíčko (protože koneckonců máme dvacátá léta). Zvlněné vlasy jen tak prohrábnout prsty. Na zápěstí trochu parfému (hlava skořice, srdce jasmín). Dát si načas.
Beze mě nezačnou, tak co.
Krátké štěknutí klaksonu.
Dolly se pro sebe usměje a do ticha hotelového pokoje pronese oblíbený citát svého strýce:
„Přesnost je zloděj času.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Terda

Bratři

Nesoutežní, jen tak pro radost. Za inspiraci děkuji neviathiel.
----
Asi to byl jejich osud. A nebo snad trest za lidskou pýchu? Oba jeho mladší bratry pohltily hlubiny. Ten starší se nedožil ani konce své první plavby, toho mladšího semlelo koleso války. Zůstal sám. Sám brázdil oceán. Plnil přání lidí a sám si přál jediné. Zase potkat své bratry. Zatroubit jim na pozdrav... Ale věděl, že to se nikdy nestane. A tak jen čekal kdy i jeho dostihne jejich osud. Jejich prokletí. Snad po něm i toužil. Jenže ono nepřicházelo. Jeho život plynul v jednolité šedi plaveb a konec se skrýval kdesi v nedohlednu. Olympicu nebylo souzeno odevzdat se hlubinám.
----
Být lodí tak sešrotování považuji za velmi, velmi nepěkný konec

Fandom: 
Obrázek uživatele Terda

Kdybych věděl...

Tohle jsme si původně chtěla schovat až na příští sobotu, ale tohle téma si o to přímo řeklo. (Já vím je to děsně neoriginální)
----
Byl jsem nervózní. Tak nervózní jako ještě nikdy. Na jednu stranu jsem se těšil. Měla to přeci být má první cesta přes oceán. Do Ameriky! Do země snů! Ale zároveň jsem měl strach. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyl. Můj starší bráška mě sice ujišťoval, že to bude určitě jen poklidná plavba, ale já se nemohl zbavit toho zvláštního pocitu u kýlu. Znáte to. Jako by vám tam poletovalo hejno racků. A nepřešlo to ani, když přišel ten Den a já konečně vyrazil. Uháněl jsem tou nekonečnou modrou dálavou jako o závod. Sbohem Anglie! Sbohem Irsko! Sbohem můj domove! Kdybych tak věděl... Kdyby věděl On. Můj pán a vládce. Kdyby věděli všichni ti maličcí lidičkové, které jsem nesl na jejich pouti za štěstím. Radovali se. Smáli se. Hudba hrála. A hladina oceánu byla jako zrcadlo. Klidná. Tichá. A v tom klidu se skrývalo nebezpečí. Nebezpečí o kterém jsem neměl ani potuchy. Hnal jsem se dál, jen abych jim ukázal svou rychlost. Svou sílu. A pak to přišlo! Objevil se náhle. Velký. Bílý. Chladný. Chtěl jsem se mu vyhnout. Opravdu! Ale nemohl jsem. Byl jsem příliš rychlý. A on byl příliš blízko. Bylo to rychlé. Jako když křísne. Hudba. Křik. Ticho.

Fandom: 
Obrázek uživatele Anne

Na konec světa a pak domů

„Na konec světa. Musím tam. Jsem tak blízko! Půjdu třeba sám! Bez vojáků… Hefaistión půjde se mnou…“ mumlal si Alexandr.
„Půjdu s tebou kamkoli povedou tvé kroky, Alexandře. Nemohl bych být bez tebe.“
„Já vím, Bágoe. Uvidíme spolu konec světa. Spočineme až na samém konci světa, pak se obrátíme domů.“ omílal ta slova stále dokola jako motlitbu. V co věří, to se stane. Trochu jsem se bál, co tam bude, ale budu tam s ním. S ním se bát nebudu. Hlavně, že mě neposílá domů, abych tam na něj počkal. Už nemám domov, teď jsem doma tam, kde je on.

Fandom: 

Na dohled od pozemského ráje

Putoval jsem daleko na východ, až na sám kraj světa.
Přišel jsem do říše Velkého chána, císařství Minibar i království Mobar a spatřil tisícero divů. Poznal jsem národy obrů a trpaslíků, doslechl jsem se o jednonožcích i psohlavcích, ač jsem je sám nespatřil.
Navštívil jsem zemi kněze Jana a rozmlouval s tamějšími křesťany, stanul jsem na břehu řeky vytékající z pozemského ráje. Doputoval jsem až k širému oceánu.
Moji průvodci pravili, že podle dávných vyprávění i za tím mořem leží jiné země, o nichž však nebyli schopni nic povědět, a žádná autorita je neuvádí. Možná jsou tedy toliko výmyslem modloslužebníků.

Fandom: 
Obrázek uživatele Dangerous

Jejkakulenje

Poznámka (omlouvám se za délku): S několika přestávkami se již přibližně od počátku 19. století udržuje na velikonoční neděli v Budyšíně (v Sasku, v Horní Lužici) zvyk koulení vajec z kopečku Protschenberg (lužickosrbsky Hrodźišek). Německy Eierschieben, lužickosrbsky jejkakulenje. Tradice vznikla tak, že se sházeli bohatí měšťané z Budyšína a házeli po svahu vejce a další potraviny (viz drabble), kde je chudina chytala. Dnes je z toho velká sláva, ale házejí už jen rodiče, a to umělohmotové míčky, občas organizátor hodí sladkosti. Děti je ve svahu chytají a určitý počet míčků si můžou vyměnit za různé hračky. Více informací o tradici třeba zde. Ale teď se vraťme do poloviny 19. století a vzpomeňme si i na Alenku v Říši divů...

Ostersonntag, konečně! Alice spolu s ostatními dětmi běžela pod Hrodźišek. Bohatí budyšínští měšťané se pomalu scházeli nahoře na kopečku. Pohled na rozdováděné děti v roztrhaných šatečkách pobíhající bosky po svahu nabízel zábavnou podívanou. Po chvíli začali po trávě koulet vajíčka, housky, jablka a oříšky. Droboť se na ně vrhla jako egyptské kobylky.
Alice si chytila jablko. Na housku nebyla dostatečně rychlá. Po chvíli se kolem kutálelo vajíčko. Rychle, rychle! Běžela dolů ke Spreevě, ale vajíčko se ne a ne zastavit. Natáhla po něm ruku – zakopla. A pak jen padala – a padala, vajíčko pevně v dlani. Dopadne až na konec světa?

Mravenec pro Aristotela

Pozn. aut.: opět série Jasná AU. Tentokrát s malým náznakem slashe.

„Kdes byl celý den?“ zeptal se Alexandr, když se Héfaistión vrátil večer do paláce.
„Na lovu. Aristotelés mne požádal, abych mu poslal několik těch perských mravenců, o kterých hovoří Hérodotos. Není pravda, že vypadají jako psi, spíš jako naštvaní syslové,“ vysvětloval Héfaistión.
„Mravenci? Vážně?“ ušklíbl se Alexandr.
Héfaistión položil na stůl bednu. Alexandr přistoupil blíž. Bedna byla prázdná a v její stěně zela díra. V šeru pokoje se ozval jakýsi šramot.
Héfaistión zbledl a nervózně pohlédl na Alexandra.

„Vyhoďte tu potvoru z mojí postele!“ ozval se jekot.
Bagoás, který vše slyšel, se usmál. Že by odedneška nemusel na nikoho žárlit?

Pozn. aut.: O mravencích podobných psům žijících v Persii se Hérodotos ve svých Dějinách skutečně zmiňuje (kniha 3, odstavec 102). Zmatení s mravenci vzniklo nejspíš špatným překladem do řečtiny. Ve skutečnosti jde pravděpodobně o sviště himálajského (Marmota himalayana). V Řecku byl v Hérodotově době tento tvor neznámý.

Obrázek uživatele Lejdynka

Zatanči pro mé oči

poznámka: Nesoutěžní drabble (nic nenahrazuji), jen jsem ho napsala a nestihla zveřejnit. A protože je to dárek, tak je to potřeba. Pro Arengil, myslela jsem, že by ji tenhle mohl potěšit.
téma: Běsnění

****
Na palouku se tančí.
Divoké melodie prolétají vzduchem,
desítky nohou zuřivě tepají zemi.
Matka Země se tomu běsnému šílenství jen pobaveně usmívá.
Její děti tančí.
Je to tanec života.
Páry se zcela promísily,
již nikdo neví, kdo patří komu.
A nikdo neví, čí ruce se obtáčejí kolem čího pasu,
čí ústa se dotýkají čích tváří,
čí doteky probouzí milostnou vášeň.
Vlasy dívek připomínají zlaté obilí a černou smolu posvátných stromů.
Jejich vůně je omamná, opojná.
Brzy již dojde ke spojení.
Všichni tančí, vykřikují, radují se a těší na vrchol noci.
Tanec je svět.
Tanec je svátost plození.
Tanec je Bealtaine.

Fandom: 
Obrázek uživatele Kleio

Diplomatické škobrtnutí

Mírně stupidní humor. A tentokrát to nemám historicky podložené, ale možné by to určitě bylo. :)
------------------------------------------------------
Robert Dudley věděl, že Její Veličenstvo je dobrá herečka, ale nyní ji musel obdivovat, protože přes všechnu tu troufalost trapné situace nehnula ani brvou. V první chvíli se bál, že snad dostala šok, ale při troše zkoumavého pohledu zjistil, že opravdu jenom zachovává dekorum. Dokonale.
Italský velvyslanec byl bledý hrůzou.
Pár dvorních dam začalo omdlévat. Pánové zkušeně odvraceli zraky. Dvě pážata v rohu se zcela nevhodně pohihňávala.
„Mám je... ehm, oddělit, Vaše Veličenstvo? Nebo snad zakrýt?“ zeptal se Dudley.
Královna mírně naklonila hlavu: „Hrabě, jak že se jmenují ta aktivní dovádivá stvoření, která jsme dostaly jako dar?“
„Svišti, Vaše Veličenstvo.“

Fandom: 

Dál už nebylo nic

Nebe se zatáhlo. Těžké mraky zvolna plují po obloze. Zdvihá se vítr. Mladík stojí a jen se dívá v němém úžasu na bouřící ocelově šedou vodu pod sebou. Je to neuvěřitelná podívaná. Cosi zlověstného jako by bylo skryto pod hladinou a stále těžší černá mračna ponurou atmosféru ještě podtrhují.
Neskutečná dech beroucí scenérie působí podivnou tíseň. Mladík se vydá na samý kraj vysoké skály nad mořem. Upřeně hledí do nekonečné dálky, kde už není vůbec nic.
Stella obscura.
Léta Páně čtrnáct set šedesát šest Václav Šašek z Mezihoře dorazil po dlouhém a strastiplném putování z Čech až na konec světa.

Fandom: 

Ve stínu krále

Diogenés se vždy vzpamatovával z kocoviny v tom sudu, jehož obsah vypil. Tenhle ukradl s kamarády z mokré čtvrti při oslavách, které Korint pořádal na počest jakéhosi makedonského hejska.
„Diogenés?“ ozvalo se nad ním.
Otevřel jedno oko a uviděl skupinu čtyř mužů.
„Neříkal jsi, že kdybys nebyl Alexandrem, chtěl bys být Diogenem?“ smál se jeden z nich.
„Možná kdyby v tom sudu něco zbylo,“ opáčil druhý.
„Jak blaženě žiješ, Diogene. Můžeme pro tebe vůbec něco udělat?“ zeptal se další posměšně.
Chtěl těm holobrádkům doporučit, aby se vrátili k maminkám, ale když se nabízejí…
„Zprava dobrý, zleva mi dělejte stín,“ zabručel.

Obrázek uživatele Rebelka

Trampoty se zorným úhlem

Svatý Petr si zamyšleně pohrával s klíči a listoval knihou přání a stížností.
- Vojevůdce Žižka mi opět porazil varhany. (Bach)
- Mám toho chlapce rád, ale boří nám nebe. (Komenský)
- Vrtáci! Co má asi tak dělat, když má na levé straně zúžený zorný úhel? (da Vinci)
- To je pravda, zprava vidí dobře. (Komenský)
- Nějakej chytrej komenský! Kdo má s***a sdílet patro s takovím h*****m? (Jan Lucemburský)
- Oprav si hrubky! (K.)

Z chmurných myšlenek Petra vytrhl nebeský komunikátor. Zvedl sluchátko.
„Cože? Bitva u Trafalgaru? Rozumím. Na pravé nevidí? To je ale skvělá zpráva!“
Petr se lišácky usmál.
„Že bychom je dali dohromady?“

Fandom: 
Obrázek uživatele Danae

Protější břeh

Nakonec to jinak nešlo. Berte to třeba jako druhý díl Zleva tanky od Blueberry. Varšava, 1. září 1944.

Zazněla dávka ze samopalu a Joanna se přitiskla ke zdi. Bude muset jinudy, tudy se na Staróvku nedostane. Byla zkušená harcerka, Varšavu měla proběhanou dokonale. Dvanáctileté holčičky byly stále ještě nenápadné, když si na nepřátelských územích strčily pásku Šerých řad do kapsy. Samopal utichl a Joanna se rozběhla směrem k Visle, tamtudy to snad půjde. Zprávu o postavení německých jednotek za Žoliboří je třeba dopravit na štáb co nejrychleji. U Visly se v zákrytu keřů na okamžik zastavila a zadívala se přes řeku. Na protějším pravém břehu se stále tyčila hradba ruských tanků. Už měsíc se nehýbaly. Nechávaly Varšavu vykrvácet.

Fandom: 
Obrázek uživatele Uhla

Správný pohled

„Zprava dobrý!“
„Cože?“

„Říkám, že zprava dobrý!“
„A co já s tím? Proč zrovna zprava? Mě to nezajímá jen zprava...,“ rozčiloval se císař.

„Já si jen říkala, že by tě to mohlo zajímat.“
„A určitě to není lepší zleva nebo čelně?“

Královna ho ještě jednou ze všech stran obešla a pozorně prohlédla.

„Kdepak, když se kouknu zleva, tak vidím jen takový divně zahnutý nos. A čelně…to snad radši ani nechtěj vědět… Věř mi, zprava je to dobrý,“ přesvědčovala ho dál Kleopatra.

„Nuže dobrá, tak já ti teda budu věřit…“

Od té doby byl na mincích Caesar vždy vyobrazen zprava.

Fandom: 
Obrázek uživatele Wee-wees

Ti, kdož jsou vystaveni nástrahám moře

V tom snu moře běsnilo. Provazy deště bičovaly rozzuřené vlny, blesky křižovaly oblohu. Divoký vichr s sebou nesl zoufalý křik mnoha hlasů, praskot dřeva, skřípění kovu, nářek, a ještě něco. Starý nápěv, polozapomenutý žalm. Za ty, kdož jsou vystaveni nástrahám moře.

Když se reverend Charles Morgan probudil, zněla mu ta melodie pořád v uších. Celý dojem ze snu mu přetrvával jako pachuť v ústech a nedovolil mu znovu usnout.
Následujícího večera zahájil mši právě tímto hymnem. Jeho ovečkám to hluboko v kanadském vnitrozemí muselo připadat trochu zvláštní.

Bylo čtrnáctého dubna 1912. O několik tisíc mil dál se právě potápěl Titanic.

Fandom: 
Obrázek uživatele Hedera

Rekordní běsnění

Pozn. Namíchání vážna a nevážna mi moc nejde, ale že je to výročně aktuální, tak to tu nechám. (A nevím, jestli jsou živly životné nebo neživotné.)

Živly se sešly brzy, aby měly na přípravu kalamity dost času.
„To si zaběsníme,“ liboval si jeden.
„Jo, šéf slíbil, že pustí všechnu vodu, co nahoře nastřádal,“ přitočil se druhý a prásknul hromovým bičem.
Třetí se vznášel vedle a sršel nedočkavostí. Společně shlížely dolů a natěšeně sledovaly, jak mlha v okolí hrdého města houstne.
„Stop!“ ozvalo se najednou vzadu. „Zastavte to!“ Koordinátor sotva popadal dech.
„Rozhodli jsme se, že… to zatím odpískáme. Vypadá to, že si odteď budou běsnění dole obstarávat sami. Šéf předpovídá 1429 dní. Sorry, chlapi.“
Byl duben, najednou vysvitlo slunce a na Sarajevo dopadl první minometný granát.

Konec nadějí

Krásné letní ráno. Parta čerstvých maturantů se probouzí chladem v lese poblíž malé studánky a brzy vyráží na další část svého prázdninového putování. Pepíkovi táta půjčil embéčko a tak se už několik dní toulají po vlastech českých. Rozhodli se, že navštíví všechny hrady a zámky v Čechách.
„Budeme muset zajet někam do konzumu a koupit chleba,“ prohodí hezká tmavovláska.
„Co je dneska vůbec za den?“ zeptá se řidič.
„Středa.“
Z lesní cesty vyjedou na okresku a blíží se k hlavní.
„Zprava dobrý,“ hlásí spolujezdec.
Auto zůstává stát.
„Zleva tanky,“ vydechne řidič, jako by odmítal věřit vlastním slovům.
Srpnové slunce mrazí…

Fandom: 
Obrázek uživatele Gary Stu

Pohyb! Pohyb!

"Au, au, auau", zasténalo.
"No tak, nechte toho věčného postrkování, sakra. To pořad jenom náhodně, au, měním směr a nikam se nedostanu!"
Odpovědí byl jen všudypřítomný ohlušující řev a běsnění všech kolem. A jejich nekonečné nárazy, tak malé a četné. Miliony a miliony. Nebyla ani skulinka, kam by se ukrylo, aby mělo chvíli klidu.
"Ve vzduchu by to teda bylo lepší - tam jich aspon není tolik," zavrčelo si pro sebe. "Co tady, auauau, ve vodě."
"Pane Browne," ozval se asistent, "chtěl jste připomenout..."
Robert Brown zvedl oči od mikroskopu, pod kterým studoval pylová zrna clarkie pulchelly.
"Jistě, hned jsem tam."

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Zleva tanky

Musím říct, že je to asi můj první BJB. Chtěla jsem to lepší, ale téma mi vymazalo cokoliv lepšího z hlavy. A jak se tak dívám, jsem vyloženě optimistický pisatel. :)
-----------------------
Sotva popadal dech. Nikdy by neřekl, že dokáže utíkat tak rychle a tak dlouho. V plicích ho pálilo, měl pocit, že za chvíli bude plivat krev, ale věděl, že se nesmí vzdát. Proč musí běžet do města zrovna do nejprudšího kopce?
Už viděl první domy. Poděšeně mával na lidi, kteří právě mířili do práce. Ale křičet nemohl, dech zůstal kdesi pod kopcem.
„Pr-“, víc už nezvládl. Pryč. Prosím, lidičky, pryč! Sám nevěřil tomu, když se k němu z leva přiblížil německý tank. Ale copak ten konvoj nikdo ani neslyší?
Lidičky, není to dobrý, jedou na nás tanky!
Polsko, září 1939.

Fandom: 

Ve jménu svobody

Pozn.: Nějak se mě ty krvárny drží. A když tomu ještě nahrává téma...

Měla nastat svoboda a vláda rozumu.
Jenže svobodu bylo třeba upevnit a ochránit. A nepřátel je mnoho.
Na hranicích vojska, doma povstalci. Doba vyžaduje tvrdá opatření. Prolité krve přibývá.
Odpůrci i lidé, kteří se provinili jen svým původem. Stoupenci strany oponentů. Stoupenci odlišných frakcí. Příliš horliví i příliš umírnění.
A monstrum na náměstí Grève dychtivě požírá další oběti.
Neúplatný v čele nemilosrdně řídí teror, který má zemi očistit.
Kdo je ale vůbec ještě čistý?
Vůdce pohltil vír násilí, který uvolnili.
Běsi revoluce však řádí dál. Vrhají se zase na svrženou stranu. Pijí další krev.
Dokud se i oni konečně nenasytí.

Fandom: 

Sladká kořist

pozn. aut.: Další ze série Jasná AU. :)

Parmenión, Ptolemaios a Héfaistión vstoupili do Dáreiova stanu. Vyřezávané lůžko, zlaté svícny, hedvábí, vůně parfémů a nejjemnější koberce. Užasle se rozhlíželi.
„Tuhle postel budu požadovat jako kořist,“ poznamenal Parmenión.
„Takhle žije král,“ řekl Héfaistión zasněně.
„Člověk má chuť si to všechno přivlastnit,“ dodal Ptolemaios.
„Je to Alexandrova kořist,“ připomněl Héfaistión. „Přece bys neobral svého krále.“
Ptolemaios přistoupil ke stolku. Na něm ležela krabička vykládaná perletí. Otevřel ji.
„Perská cukrátka,“ řekl. „Prý zalepí pusu na celý den, ale jsou výborná.“
„Zbyly tři,“ dodal Parmenión, jakoby to hovořilo za vše.

Do stanu vstoupil Alexandr.
„Pojďme, musíme promluvit s vojáky.“
„Hm?“
„Hm!“
„Hm?!“

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Oheň

Tmu zahnaly dva velké ohně. Jeden vzplanul náhodou, někde na Prádle. Druhý pustošil ghetto. Zatímco na levém vltavském břehu se jej dařilo rychle uhasit, ten na opačné straně byl neustále přiživován pochodněmi. Rozběsněný dav je vytrvale házel přes zeď a požár se šířil, ačkoliv obyvatelé židovského města házeli velkou část smolnic nazpět.
Měla to být pomsta za šíření morových ran. Nechápali, že je to izolace, která chrání příslušníky zavrženého národa před smrtelnou nákazou.
Netrvalo dlouho a staleté domy podlehly zkáze. Před svítáním začalo rabování kupeckých krámů. K večeru mohli být vyvezeni mrtví. Mezi nimi i Kale, oděna ve svatební šat.

Fandom: 

Vždycky je to stejné

Árijská rasa je nadřazená ostatním. Tuto teorii nejvíc hlásal ten, jehož árijský původ byl přinejmenším pochybný.
Čistokrevní čarodějové jsou víc než ostatní. Prosazoval to ten, který sám čistokrevným čarodějem nebyl.

Na představení Bludného Holanďana se sešla elita.
Kruvalská loď se noří z vln jezera.

Podřadné rasy je třeba likvidovat.
Je nezbytné zbavit se mudlovských šmejdů.

Nejhorlivější zastánci nových pořádků se pyšní lebkou se zkříženými hnáty.
Nejoddanější služebníci Pána Zla se pyšní lebkou s hadem.

Pronásledování nepřátel, genocida, strach, štvanice na „méněcenné“ a odpůrce nových pořádků, smrt, odpor statečných, rozhlasové vysílání dodávající jiskřičku naděje v temnotách…
Válečné běsnění je vždycky stejné…

Obrázek uživatele Smrtijedka

Na noční výpravě

V místnosti stál kamenný oltář, na něm nádoba s plápolajícím ohněm. Byla noc a všichni spali. Všichni? Ale kdeže!
Dovnitř se potichoučku vplížil Láiónek.
„Buď zdváva, Hestie,“ zašeptal a oheň se radostně rozplápolal. „Psinesl jsem ti tohve.“ Položil před oltář mísu, vzal si z ní jedno cukrátko a hodil ho do plamenů. Uslyšel mlaskání. Posadil se a pustil se do sladkostí. Čas od času daroval bonbón i svatyni. Až zbyl jen jeden. Chlapec se přemýšlivě zadíval na kamarádku.
„Pvomiň, ave vezmu si posvední.“

Domácí bohyně se usmála. Za pár let už mu tohle nedovolí. A jeho to také ani nenapadne.

Velmi se omlouvám, čtu knihu o starých zvycích Řeků a Římanů. Právě jsem u pasáže "krmení" ohňů ;)

Mstitelka

(Poznámka: nic lepšího už mě asi nenapadne, tak aspoň že tenhle případ tu ještě nebyl.)

Pečlivě vše naplánovala.
Neměla pochybnosti, že dělá dobrou věc. Bylo to jako zabít krvežíznivou šelmu. Zničil už dost životů.
Štěstí stálo při ní, nakonec ji za ním pustili.
Vypadal opravdu tak, jak se povídalo. Hlavu omotanou plátnem a před sebou měl desku na psaní.
Tváří v tvář své oběti přece jen zaváhala. Mluvila s ním. Předložila i seznam lidí, který mu slíbila. Teď už nebylo cesty zpět.
Zatímco četl, vytáhla nůž a udeřila.
„Pomoc, má milá!“
Tolik krve… A bylo to.
Zbavila svět netvora a nyní ji mohou odsoudit.
Jen při pohledu na jeho naříkající družku pocítila Charlotta výčitky svědomí.

Fandom: 
Obrázek uživatele neviathiel

Kvarteto

Pozn.: Drabble je inspirované jednou opravdu povedenou a mrazivou scénou z filmu Lidice.

Sál byl narvaný k prasknutí a neobyčejně tichý. Houslista měl dojem, že jeho škobrtnutí smyčcem o dřevěné tělo houslí museli slyšet až v zadní řadě. Pomyslel na jejich primária Izáka, který už s nimi nikdy hrát nebude, protože byl minulý měsíc poslán do Terezína.
Na jeho místě teď sedí tenhle ďábel.
Během náročného partu neudělal jedinou chybu. Hrál dobře, to musel houslista uznat. Když koncert skončil, uklonil se jako profesionální hudebník, který dostal titul říšského protektora omylem.
"Jsem rád, že jsem mohl nahradit vašeho primária," řekl.
Houslista mu podal ruku.
Reinhardu Heydrichovi zbývaly přesně tři měsíce a pět dní života.

Obrázek uživatele Kleio

Cukrovinka

Celou síní zavládlo trapné ticho. Uprostřed hodovního stolu ležela miska s poslední cukrovinkou. Nikdo neměl odvahu po ní sáhnout, slušnost ostatně nedovolovala, aby si někdo kromě královny vzal.
Některé pohledy se toužebně obracely ke dveřím, jako by to mohlo přivolat pážata s dalším chodem. Pohledy ostatních směrovaly kamsi do prázdna.
Lordu Snowdonovi na čele vyrazilo pár nepříjemných kapek ledového potu. Nervózně polkl. Ještě pořád cítil tu chuť. Nešla ničím přebít, ať vypil kolik chtěl vína.
A pak se to konečně stalo. Královna se natáhla a vložila do úst poslední kousek. Všem se ulevilo. Byla totiž asi jediná, komu brambory chutnaly.
--------

Poznámka: Když brambory poprvé přijely na kontinent, jedly se syrové, na malé kostičky nakrájené a v cukru či v kakau obalované. Někdy to zkuste. Je to hroznej hnus. :)

Fandom: 

Nezabiješ

Nezabiješ. Vzít život jiné lidské bytosti je zločin.

Jenže někteří životy berou. Ve velkém. Stačí jediný podpis na úhledný dokument, jediný rozkaz…
Náš úkol jsme přijali dobrovolně. Zbývá poslední pozdrav z paluby letadla…

Doma je to horší, než jsme čekali. Černé písmo rudých vyhlášek denně pije hektolitry čerstvé krve. Strach, zatemnění, všudypřítomná smrt. Jen ty naše holky jsou čím dál tím krásnější…
Nezabiješ.

Občas zahlodají pochybnosti. Co bude potom? Slíbili jsme splnit rozkaz. Kdo z nás poruší páté přikázání?
Josefova zbraň selhala? Je to znamení?
Nezabiješ.
On ale zabíjí.
Házím bombu.
Zabiju. Tentokrát zabiju.
Vražda na tyranu přece není zločinem.

Fandom: 
Obrázek uživatele kytka

Vím, že mě miloval

Hlavu držím vysoko vztyčenou, ale v očích mě pálí slzy a hrdlo se mi svírá.
Vím, že mě miloval. Jak jen mě miloval!
Něžná slůvka, která mě šimrala na krku.
Vášnivá objetí, která až bolela.
Vím, že mě miloval.
Vzpomínám na chvíle důvěrných rozhovorů.
Vzpomínám na chvíle důvěrného mlčení.
Jak jen mě miloval!
Stál při mně proti celému světu.
Stál při mně proti svým nejbližším.
Vyvzdoroval si mě na samotném Bohu.
Milovala jsem ho.
A bála se, protože jsem věděla, že tahle chvíle jednou přijde.

Prkenná podlaha zaskřípala. Na tvář mi dopadly první kapky jarního deště.
Kat pozvedl svůj meč.

(pozn.: Anna Boleynová)

Fandom: 

Stránky

-A A +A