Originální

Kolem třetí hodiny se Ernest probral z komatu. Obložený polštáři zprvu nechápal, co se stalo, ovšem pak se začal rozpomínat (k čemuž nemálo přispělo Arthurovo důrazné poklepávání nehtem do stolu).
Takže, jako první se dostavila Pink Lady. Ernest však nesnesl ženskou konkurenci, čili dáma záhy odešla. Ernest s Fredem pak na počest největšího hrdiny smaragdového ostrova vztyčili Irish Flag. Fred přitom sletěl ze židle, takže Fallen Angel se ukázal nanejvýš vhodným. Ernest poté věnoval tichou vzpomínku lepším časům na Kensington Court Special, a nakonec už jen pili Absint přímo z lahve.
„Nechutné,“ řekl Arthur.
„PIFKA jak z praku,“ uzavřel Ernest.

Ještě vzpomínám na tu noc, kdy jsem si utkala křehký svět z vrtošivých tónů klavíru, ohmataných listů knih a vůně posekané trávy. A potom jsem jej hýčkala a ukazovala každému, kdo se uměl dívat. Tiše a z dálky, aby se nerozsypal.
Ještě vzpomínám na ten den, kdy můj svět popraskal jako tenký led, a já slyšela, jak křičí, cítila jeho bolest a nemohla dělat vůbec nic. A potom jsem třesoucíma rukama lovila ze studené vody střepy a snažila se z nich postavit lepší budoucnost.
Ještě vzpomínám na ten večer, kdy všichni na břehu křičeli „plav“, ale nikdo mi nepomohl sbírat.

Křup, křup, temné tóny upíří harfy,
Démonické tvary, potemnělé barvy,
Neustálá iluze, dokonalý strach,
Rozdrcení lebky, natrhání šlach.
Ani hláska, ani slovo, žádné citoslovce,
Přežít, nechat zabít své soukmenovce,
Teď včera je dnes a dnes je včera,
Ukazatel jen odstíny šera.
Slabý povzdech, tichý šepot, sladký zpěv,
Nenávist, krvežíznivost a surový hněv,
Kontrast – jako černá a bílá,
Kontrast – jako slabost a síla.
Nikdy více, nikdy v budoucnu, ani zítra,
Nechtít spatřit krásy brzkého jitra,
Toužit přežít, genetiku zachovat,
Přislíbit věrnost, provazy se svazovat.
Nedotýkat se, nemluvit, nemrkat,
Neprosit, nedoufat, nevrkat,
Nenechat rozmlátit chrup,
A pak už jen křup, křup, křup…

Chrr, chrrr, chrrrrr. Vrrrm, vrrrrm.
Šťouch.
Zííív! „He?“
„Vrrrm, vrrrrm.“
„Hm.“ Zív. „Uá, uá, uá!“
Dup, dup, dup.
„He?“
„Vrrrm, vrrrrm.“
„Hm.“

Ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap.
„Hu?“
„Hu!“
Kop, kop, kop, kop, kop.
„Uf!“
Kop, kop, kop.
Ťap, ťap.
„Úf, uf.“
Ťap, ťap.
„Pššš…“

Dus.
Dus.
Dus.
Dus. Dus.
„Pššš…“
DUS. DUS. DUS.
DUS.
KŘÚÚÚÚP. KŘUP. KŘUP.
Křup.
„Túúúúú, túúúú.“
„Uáá, uááá, uáá!“
Buch, buch, buch.“
„TÚÚÚÚÚ, TÚÚÚ“
Buch, buch, buch.
„Túúú, túúú.“
BUCH!
„Tú…“
„Júúúú!“ Dup, dup, dup.

Říz, říz.
„Uf, uf!“
Ťap, ťap.
„Júúúú!“ Dup, dup, dup.
„Au.“
Říz.
„Mňam?“
„Mňam!“

Chrrrrrr…

Název povídky: Na mamuta!

“Mě ne, mě ne,” vykřikl a pokusil se ztratit mezi ostatními. Tentokrát se mu to povedlo a za oběť padli jiní. Nicméně ještě nebyl konec - nikdy není konec.
“No tak, co se tak tlačíte,” okřikl ostatní jeden velikán.
“Sakra nevidíte, že se tam nedostanete,” pravil někdo jiný a sám se snažil prodrat co nejdál.
“Au, no tak,” vzdychali mnozí.
“Nechte toho postrkování, ještě se tu všichni rozdrtíte!” pronesl kdosi. “Nebo hůř...”
Ale bylo pozdě. Celý pytel se převrhl a několik křupek vypadlo. Naštvaně jsem je sebral a hodil do koše. Jejich výkřiky radosti, že budou jediní přeživší, jsem už neslyšel...

Probudím se polámaný a mnohem více unavený.
Oheň už dávno vyhasl. Zanechal nás opuštěné napospas chladnému ránu.
Vidím, jak se Isabelle chvěje pod dekou. Schovaná pod nevědomostí neklidného spánku.
Posadím se a kosti protestují tichým křupnutím. Vzpomínám na dobu, kdy jsem naposledy spal pod širým nebem. Na dobu, kdy jsem byl ještě malý chlapec.

Zapraskání lámajících se větviček.
Šelest rodícího se ohně.

Stočím pohled ke své společnici a nečekaně se setkávám s oříškovýma očima zářícíma vděkem a důvěrou.
Nesmělý úsměv a lehké zachvění řas.
Tiché křupnutí, když se protáhne.

Musím se pousmát.
Nejsem sám, kdo není na takové nocování zvyklý.

Dole byla zima, ale když začala stoupat, zakousl se jí do rukou a tváří krutý mráz. Do svištění větru a jejího sípavého dechu se ozývalo jen chrupkání ušlapávaného sněhu.
Odpovědi na své otázky najdeš nahoře.
Ta slova jí zněla v hlavě. Šplhala dál a výš, zachytávala se výstupků a stromků.
Vrchol hory byl blízko.
Rukou nahmatala další výstupek a vytáhla se nahoru. Jedna noha byla zapřená o strůmek a právě hledala oporu pro druhou, když se ozvalo tiché křupnutí. Stromek nevydržel a zlomil se.
Visela jednou rukou na skále.
Někdy je cesta důležitější než cíl.
Zavřela oči a pustila se.

"Ta je tak slaďounká!", rozplývaly se sestřičky nad novorozeňátkem v růžovém.
"A jak se bude jmenovat?"
"Přece po mé babičce, Pavlína", prohlásila matka.
"Moment, drahá, po mé babičce, takže Františka", namítl otec.
"Ne, po mých babičkách, Pavlína Isidora!", zvýšila hlas matka.
"Ne, po mých babičkách, Františka Karolína!", zamračil se otec.
"Tiše, probudíte miminko", krotila vášeň vrchní sestra. "Když si pomyslím, že jste na to měli devět měsíců, mohli jste se už dohodnout."
"A jak se jmenujete vy, sestřičko?", zaznělo unisono.
"Anastázie."
"Pavlína Isidora Františka Karolína Anastázie", pronesl zasněně otec, "tolik krásy najednou ..."
"To ano, ale jakpak jí budete vlastně říkat?"

Dávno
Táhli proti proudu vod. Vždycky na podzim. Byly jich stovky, na jaře o něco míň. Majestátní obři zdolávali řeky poslušní odvěkého volání přírody. Tolik nádherní, když dávali život dalším svého druhu.
Silní a prastaří. Nespoutaní. Vládnoucí. Sibiřští jeseteři.
Řeky se černaly jejich těly. Vzduch těžkl napětím, když pluli. Dál. Dál!
Do vnitrozemí!

Lidem blíž.

Potom začala válka. Majestátní obři dlouho odolávali. Pořád byli silní, pořád dlouho dospívali. Rostli jen o něco míň. Řeky jim stále patřily.
Země ne.

Válka
Osamělí táhnou dál. Třít se, třít v řekách spoutaných.
Lžičky skleněné cinkají.
Řeky rudnou.

Oni stále plují.
Třít se. Třít…

"Tak jo. Jsme v chladný jeskyni, uprostřed hor, při sněhové bouři a nic, čím bychom mohli rozdělat oheň. A nic co bychom mohli udělat, leda tak si třít ruce o sebe a- Tření! Mohli bychom se zkusit zahřát tak, že se budeme třít jeden o druhého!"
Jen to ne! Kouknu prosebně na Erwin.
"Hele!" Ukáže Erwin směrem ke vchodu z jeskyně. Náš společník spěšně vyrazí ke vchodu a ona mezitím druhou rukou vyčaruje oheň.
Cizinec se otočí zpátky dovnitř, venku nic nebylo, a spatří oheň.
"Co to..." Erwin se na mě ušklíbne, 'a teď se předveď'.
Pokrčím rameny. "Ohnivá víla?"

"Znáte to, nestíhačka, po práci sraz s kamarádkama, já aktivka slíbila upéct buchtu, jenže v práci na poslední chvíli zdržení, takže jsem přiletěla domů, zaúkolovala chlapa, že než se osprchuju, ať mi utře tři vajíčka, že do toho jen fláknu olej a mouku a udělám nějakou rychlovku, po sprše se obleču, přijdu do kuchyně a mohlo mě trefit, vajíčka normálně vcelku na stole, tak jsem po chlapovi vyjela, že jsem ho prosila, aby je utřel, a ten blbec mi uraženě řekl, že to přece udělal, jak jsem chtěla, normálně utěrkou!
No a tak jsem po něm, pane soudce, prostě skočila..."

„Nebudu to dělat. Nebudu!“ Panna seděla v koutku, u nohou poloprázdnou láhev ginu.
Kozoroh zatřásl hlavou. "Pustili jsme se do toho, tak musíme vydržet.“
„Ty hloupé paličaté zvíře!“ odfrkla panna a sáhla po lahvi. „Sakra!“
„Děláš nepořádek. To ti není podobné.“
„Panenská posedlost úklidem je sprostý předsudek. Jsme jen systematické, to je všechno.“
„Právě se systematicky opíjíš,“ vzdychl kozoroh. Vždycky to bylo stejné. Třenice mezi paličatým kozorohem a programově ublíženou pannou nebraly konce. Tentokrát se ale nevzdám, usmyslel si. Už toho bylo dost.
Přes chabé protesty panny si přihnul z láhve. Pak zapnul počítač a napsal první slovo nové drabble.

Ach ano! Tam, přesně tam! Dolů a nahoru, tam a zpátky.

Tvé laskající prsty nejsou obyčejným dotekem, je to rozkoš zatavená do těla. Mrazí a pálí zároveň a nádherně přenádherně šimrá. Když se nemohu dočkat, až na mě rozehraješ svými prsty symfonii doteků, usmíváš se. Tím úsměvem, který říká, že přesně víš, po čem toužím, po čem prahnu. Není to vysmívání, je to spokojený úsměv člověka, který chce to samé, co já. Milovat a být milován, brát i dávat, dostávat vlhké polibky, cítit bušení srdce...

Miluju večery, kdy ti položím hlavu do klína, a ty mě drbeš na zádech, paničko!

„To je hrozný! Já jsem tak chytrá, hezká a zábavná a stejně se se mnou nikdo nebaví… Poradíš mi, Jituš?“ prosila Karolína svou spolužačku. Jitka byla ovšem přesvědčená, že za dívčiným nedostatkem přátel vězel především Karolínin nedostatek taktu, skromnosti a příliš mnoho vychloubání. Jasně, že se s ní nikdo nechtěl bavit, když se chovala, jak se chovala.
„Můžeš vstoupit do skupiny P.I.F.K.A.,“ odsekla jí zlomyslně.
„Co je to Pifka?“
„Parta Inteligentních Fascinujících Krásných Asociálů.“
„Vážně? A to opravdu existuje?“
„No jasně. A určitě ti na první lekci řeknou, že prohlašovat o sobě, jak jsi krásná, je ta největší blbost vůbec.“

Poplach!
Narušitel!
Falzifikátor!
Někdo pronikl do Albatrosovy Alabastrové Síně!
Běžel prázdnými chodbami paláce s mečem v ruce. Chvíle pro akci! Konečně Albatros někoho zajímá!
Proč si nedal panáka?
Vběhl do místnosti, kde na piedestalu stál majestátní, vycpaný, moly prolezlý Korunovaný Albatros.
A u něj stála postava, s tváří zakrytou kapucí. A v ruce držela papír a tužku!
Narušitel se zřejmě chystal Albatrose obkreslit a později napodobit.
To nedopustí! Po sedmdesáti letech existence PIFKA konečně splní svůj účel.
"Odhoď tužku!"
Narušitel se prudce otočil. Moc prudce. Pochva jeho meče srazila Albatrose z podstavce, kde se mu z hlasitým křupnutím ulomila hlava.