Dopisy domů píšu vždy dvojmo.
Jeden, krátký, zamilovaný, o slávě a ctnosti, jde Haně.
Druhý, ten pravdivý, je pro Mariannu. Tam vypisuji úděs před každým střetem. Obavy o stárnoucího Karla. Puch krve i žízeň po ní. Odpor, když setnu hlavu, jež viděla sotva osmnáct zim.
Dopisů už bylo přespříliš, zima se přelila v druhou. Hančiny odpovědi chodí pravidelně, plné stýskání. Marianniny zřídka – ale přináší ostrý záchvěv Sychrava, šípkovou vůni jejích kouzel, šustění tlejícího listí.
Dnes poprvé oběma píšu totéž – Růže vítězí. Konec je blízko.
Jen zítra dobýt poslední, malý, nevýznamný most, jakých jsme přešli už tucty. Není se čeho bát.