DMD č. 19. pro 19. 4. 2020. Téma: Rekonstrukce

„Pekne ste si to zrekonštruovali,“ povedala Silviina sestra Lesana, keď sa prvýkrát prišla pozrieť na ich čerstvo prerobený dom. „Len nechápem, prečo ste nevymenili tie okná!“
„Ale áno, vymenili,“ namietol Florián. „Staré rámy už boli nahnité. Tieto som dal vyrobiť na mieru u truhlára.“
„No vyzerajú ako staré,“ trvala na svojom Lesana. „Mohli ste mať plastové. Tieto dve oddelené sklá musia byť hrozne nepraktické.“
„Hovorí sa tomu špaletové okná,“ poznamenal Florián dôstojne. „A sú v súlade s celkovým architektonickým štýlom budovy.“
„Medzi tými oddelenými sklami dobre zimujú kaktusy,“ žmurkla na sestru Silvia.
„Aha, tak už tomu rozumiem,“ usmiala sa Lesana.

Když nám bylo oznámeno, že se z důvodů rekonstrukce zvyšuje nájem na pětinásobek, přestali jsme ho platit.
Jsme snad miliardáři nebo vlastníci zlatých dolů?
Když přestala téct voda, nosili jsme ji v lahvích od známých. Haha, na nás si nepřijdou! A příliš se mýt není zdravé.
Když se přestalo topit, navlékli jsme svetry a bundy.
Když přestal jezdit výtah, začalo být krušno. Padesát pater není legrace. Nanosili jsme vodu, trvanlivé potraviny, začali vycházet co nejméně.
Pak se zaklaply automatické zámky.
Před pěti dny.
Jídlo ještě máme, voda došla.
Často hledíme z okna.
Byl by to snazší konec.
Ale nejde otevřít.

"Andulky, dnes má Honzík narozeniny. Rozhodli jsme se, že vám ta klec je malá a přestěhujeme vás do větší."
"Super, už jsem si myslel, že tu budeme bydlet napořád," říká Pepíček.
"Ale nejdřív musíme udělat rekonstrukci pokoje, aby se tam klec vešla."
...
"Takže zatím budete bydlet na zahradě, než se to udělá."
...
"Rekonstrukce je hotová. Teď ale musíme ještě vybavit klec. Dnes večer vás tam vypustíme.
Andulky, teď jdeme koupit vybavení do klece. Buďte hodné."
...
"Nyní vás andulky slavnostně vypouštíme."
"Super!"
"A ještě uděláme rekonstrukci koupacího místa. Zítra odpoledne vás tam vypustíme na koupel."
"Díky za všechny dárky."
"Není zač."

"Vasil Semen! Gustav Jelen! Grigorij Saakašvili! Jan Kos! Šarik!
První čtyři jmenovaní dostávají Řád Krzyża Grunwaldu za statečný boj a vítězství nad německými okupanty. Poslednímu je udělen odznak psa tankové brigády."
"Sloužíme vlasti."
Haf!
"Je krásný," vzdychl Grigorij, "ale proč jsou na něm dva zkřížené meče?"
"To je na připomínku bitvy pod Grunvaldem v roce 1410. Už tenkrát jsme teutonům s našimi spojenci parádně napráskali."
"Takže včera to byla taková malá rekonstrukce?" zasmál se Gustlík.
"Jenže tenkrát se řítilo stádo koní na nepřítele, každý jednoho vojáka na zádech, a nás pět je má schované pod pancířem."
"A zavřené v motoru."

Od vydání nových norem vše se jinak odvíjí,
v pohádkové říši došlo k policejní razii.

Zatykač a diagnosťák pro Mařenku s Jeníkem,
odpykaj si upálení a maj útrum s perníkem.

Pro Červenou Karkulku též poslali si drába,
za týrání zvířat bručí myslivec i bába.

Sociálka dohlédne i na babičku s dědou,
zda malého Budulínka vychovávat svedou.

Smolíčka do péče převzaly jezinky
a jelen v oboře ožírá bezinky.

Na základě rekonstrukce přišlo se i na to,
kdo vypustil tenkrát fámu: "sůl je víc než zlato."

Nesuďte tu babku přísně, můžou za to geny,
případ už je po těch letech stejně promlčený.

Pseudosvět je zamrzlý v okamžiku, kdy jej opustila. Pseudoslunce stále napůl za mraky. Pseudomatka ztraceného dítěte stále sedí na obrubníku s hlavou v dlaních. Karlovi pseudopodřízení bezvýrazně roztroušení kolem.
Pseudokarel se už nesmívá.
„Řekni mi své jméno,“ uhodí na něj Tabitha. Tabitha je prázdnota, ale bojí se použít zrcadlo, a magicka formule zní tak důvěrně, tak známě, tak bezpečně.
„Nemám žádné jméno,“ odpoví Pseudokarel. „Jsem vyrvaný ze srdce velkého černokněžníka. Jsem noční můra Militie. Děsím tě?“
Cože?
„Proč mi nebereš zrcadlo? Měla jsem strach!“
Mlčí. Jeho tělo se přelévá v jiné, ruka v ruku s prstenem, oči v jezera smůly.

Jediný přepych je moje Dacinka od novoty. Jenže potřebujeme auta dvě. Tak jsem nedávno přibrala chlopkovi od brášky na doježdění Fabii, ať nemusí běhat na autobus na odpolední.
I domeček jsme si koupili starší - za dvanáct let oslaví stovku.
Pomaličku zevnitř rekonstruujeme. Voda, topení, kotel, nějaké ty dispoziční úpravy. Nic, co by šlo z venčí vidět. Asi proto nám házeli vzkazy Koupíme nemovitost, i zadluženou.
Avšak vloni jsme udělali velký krok. Nová okna - dům omládl.
Onehdy nesl muž poštu ze schránky, vysmátý povídá: "To je pro tebe miláčku."
Vykoupíme váš vrak.
Fabií nakonec jezdím já, on s ní ještě nejel.

Když si dcera podruhé stěžovala, že přikrývka nezakrývá celý topný kámen, takže se na mě musí pořád věšet, a že omylem místo na kámen vlezla člověku do ruky a byla vzápětí omatlána a vyfocena, rozhodla jsem se jednat.
Pochopitelně jsem nejdříve vynadala člověku a dcera rychle ukázala velké děsivé zuby.
Člověk místo odpovědi nadzvedla koberec a vytáhla zpod něj pět uprchlých schovaných červů.
No to už byl vrchol!

Druhá noční hodina odbila.
Stěhujeme nábytek, obracíme a klepeme koberce, převracíme misky, vrtáme do zdí!
Zaslechla jsem od člověka, že se budeme po víkendu stěhovat do většího.
Ale my tu přestavbu dokončíme!

Vyšetřující detektiv rázoval pódiem sem a tam. Už teď ten případ nesnášel. Nejen že měl dobrých osm tisíc svědků - většinu natěšenou svěřit se se svými pocity Daily Mirroru - navíc chyběla vražedná zbraň. Nemluvě o těle.
Ví se jen, že výstřel vyšel od balkona napravo - alespoň podle svědků, co nebyli úplně sjetí. To je pro rekonstrukci dost málo.
“Nesu kafe!” snaživý konstábl klusal přes plochu hlediště. “Blbej případ, co?”
“To teda,” kývl detektiv.
“Koho vůbec oddělali?”
“Jednoho zpěváka. Přihřátýho. Dcera ho zbožňuje. Prej vypadá jako mimozemšťan.”
“No,” uchechtl se konstábl. “Pokud nenajdeme tělo, můžete jí říct, že odletěl zpátky na Mars.”

„Teda…“ vydechl Fred. „Dochází vám, jak moc jsme v prdeli? Máme důkazy o tom, co je ministr za hajzla, ale co s tím? Podat trestní oznámení na bystrozorské oddělení ministerstva prolité ministrovým vínem a ověšené jeho červenými šutříky?“
„Já mám starost o strýčka Reginalda,“ řekla Lenka zdánlivě nesouvisle.
„Přísun zakázané látky do vína má Scamander zatím přerušený. A vína vlastně taky,“ zamyslel se Ron.
„Ale asi ne na dlouho. Určitě si brzy najde jiné cesty,“ namítla Hermiona.
George se postavil „Jo, je to horší, než jsme mysleli. Ale rozhodně máme šanci dát ten marast zase do kupy. Jdeme do toho?“

Na ten slavný den všichni dlouho a netrpělivě čekali. Čím víc se blížil, tím víc rostla nervozita i nadšení všech zainteresovaných. Přípravy vrcholily.
Jen aby bylo pěkné počasí.
Jen aby dorazili skutečně všichni.
A pak ten slavný den přišel. Přátelé a známí přijeli se svými veterány a radostně se zdravili.
„Tak jsme to přece jen dokázali. Tolik práce. A těch sbírek, co se uspořádalo! Už jsem si myslel, že se toho nikdy nedočkám,“ řekl tisku hlavní organizátor.
Noviny však tu úžasnou událost odbyly jen strohým oznámením:
Po sto letech byla dokončena rekonstrukce dálnice D1.
Lidstvo dávno používalo k přepravě vznášedla.

Půlnoc na spadnutí, ale na mýtině je překvapivě živo. Několik chlapíků právě vztyčuje žebřík u starého posedu. Nahoře se krčí vyděšená zrzka.
„Jak ses tam dostala?“ pátrá jeden.
Mlčky ukáže.
„Po tomhle?“ netají muž údiv. Celý posed je rozvrzaný, ale žebřík je jen ztrouchnivělá troska. „Proč?“
„Šel po mě vlk. Obrovskej. Svítili mu voči.“
„Vlk? Tady?“ ušklíbne se jiný. „Cos pila Karkulko?“
„Víno pro babičku,“ přisadí si druhý.
Zrzka mlčí. Třeba je alespoň nenapadne pátrat, co tu dělala. Už tak ji doma přetrhnou, zjistit že kouří, raní rodiče mrtvice. Jenže..., nervózně se ohlédne přes rameno, po trávě halušky nejsou, ne?

Evžen se proplete mumrajem.
Ambrož sedí v rohu, v rukou sklenici, v očích děs.
Nemůže se pohnout.
„Opravdu ty?“ vydechne.
Evžen povzbudivě kývne.
Setřese dívčí ruce vábící k hodování, neurvale rozežene třeštící tanečníky.
Cítí, jak magie víří zakletým prostorem.
Sám dům chrlí zlo.
Kamenný nůž rozřízne dlaň, lačně pije, pulsuje rudou magií.
Krvavé čáry drásají závoj iluze.
Vysáté šedé mátohy padají na popraskanou podlahu.
Ambrož rozevře prsty.
Kluzké čáry rozežírají svíravá pouta.
Ambrož ztuhle vstává.
Palčivé červené stružky přetínají temné žíly zlovolného stavení.
Dům kvílí.
Strop se drolí, trámy praskají, zdi se hroutí.
Ze všech koutů prudce vyšlehnou černé plameny.

"No tak Nelu, nebudeme tady do večera. Nejste jediný rumunský skunk, na kterého by se mělo plýtvat drahocenným časem." procházel se po místnosti vyšetřovatel.

Nelu se jen letmo zadíval na tu ženu, co měla ztvárnit roli té běhny. Byl ještě vzteklý.

Vyšetřovatel dívku chytil okolo ramen "Vemte si ji a ukažte nám, co přesně jste udělal Rautuové."

"Dobře, na tu dívku nesáhnu. Ona se mi nesmála." podotkl Nelu.

Vyšetřovatel obrátil oči vsloup.

"Úder na hranu nosní kosti, mezi očima. Bylo to hned, to porcování mi zabralo nejvíce času, černé pytle, klasický postup.."

"Počkat! Klasický? To nebylo poprvé?" zarazí se detektiv.

Jede, jede na oslu do města, jede jede vousatej pán. Vpředu má rybáře, vzadu má hrobaře, jedou tři? dva? Zas jede sám!
****

Neviděli jste tu zlýho draka, spolkl Maky, kýho šlaka, neviděli jste tu zlýho draka, má s tou holkou pěknej Kříž!
****

Pásl ovečky v betlémský kapličce, píval vínečko, jed' chléb jak sníh. Z. na něj "teď to odvoláš!", H. zase mele Otčenáš, pásl ovečky, shořel jak vích.
****

Já do Losin nepojedu, do Šumperka nepudu, on by na mě Bulík přišel, vzal by na mě sekeru. Sekera je čarodějná, oko mloka, znamení! Já do Losin nepojedu, měla bych jen trápení!