DMD č. 12. pro 12. 4. 2020. Téma: Malí a (ne)škodní

Obyčejně chodí do kanceláře dagíři. Tentokrát je to thrakka.
„Sedmnáctý průzkumný oddíl západní divize hlásí příchod. Třicet šest snagů, tři dagíři, jeden thrakka. Bez zranění, čtyři případy vší."
„Rozumím," kývne Garga a zapíše to. „Zavšivení ubikace dvanáct, případně jedenáct. Čistí snagové, po důkladné prohlídce, tři a čtyři. Čistí dagíři cely pět a šest."
„A důstojnická cela?" ptá se Jugháš.
Garga se ušklíbne. „K čemu? Ani bys tam nevkročil. Stejně budeš spát s Igrûn."
„Číslo jedna," doplním. Přeskočím stůl a nechám se obejmout.
„Mám se ubytovat ještě před hlášením?"
„Můžeš. Ale nejdřív," zatáhnu za řemínek v jeho vlasech, „ti prohlédnu hlavu."

It's the tiny things that are gonna kill you. It wasn't the bright flash, or the deafening boom. It wasn't the searing heat that would have vapourised your flesh right off the bones, which would have disintegrated a second later. It wasn't the shockwave that turned houses to rubble, sent trees and cars flying.
It wasn't the burst of gamma radiation either. It's the dust that'll slowly kill you, tiny irradiated specks that'll turn your organs into liquid, but not before your skin starts looking like that of a zombie, you hair falls off. And there's nothing you can do.

"Garak. No."

"But think of the advantages."

"Please explain the advantages to me."

"Well, for one," Garak sipped his tea thoughtfully, "it would be quite cheap to fill the entire station. And quick!"

"Yes," Julian said through clenched teeth, "that's the point."

"You must admit they are much less messy than those other creatures - what did you call them?"

"Bunnies. And they are traditional."

Garak clicked his tongue. "Traditional. Honestly, it's an enlightened century. Besides, from what I've read, they reproduce rather quickly, too."

"Garak," Julian exploded, turning heads around their table, "we are NOT using tribbles as Easter decorations!"

Člověk hříšný hrůzou trne
Na zádech si nese viny
V Jeho očích nepatrné
Smazaly je Jeho činy

Ježíš Kristus zachránil nás
Vysoká však byla cena
Zemřel a nyní je vzkříšen
Jásej, smrt je poražena

Člověk smutní ze svých chyb
Už mu ale neškodí
Každý, kdo chce žíti líp
Křtem se znovu narodí

Ježíš Kristus zachránil nás
Vysoká však byla cena
Zemřel a nyní je vzkříšen
Jásej, smrt je poražena

Člověk klesá tíhou hříchu
Čeká někde záchrana?
Třetího dne v mrtvém tichu
Zní radostné Hosanna!

Ježíš Kristus zachránil nás
Vysoká však byla cena
Zemřel a nyní je vzkříšen
Smrt je poražena

Když je vám osm a celý den s kamarádem lítáte na košťátcích (samozřejmě s dětskou pojistkou), honíte trpaslíky nebo hledáte škrkny, není divu, že dostanete hlad jak vlk. A protože domov Weasleyových byl blíže, vydali se Arthur s Xenem k nim domů.

Museli být opatrní. Do večeře zbývalo něco přes hodinu, to by se mámám nelíbilo, kdyby nejedli. Jenže hlad byl opravdu velký a v kuchyni Weasleyových voněly čokoládové sušenky. Snad by si jednu nebo dvě mohli vzít.

Cedrella Weasleyová se spokojeně usmála, když se domem rozlehl vyděšený křik, a vydala se osvobodit přilepené chlapce. Ve výchově musí být důslednost

Klisna se nerušeně pase, zatímco za ní vykoukne maličká huňatá kulička. Tři dny staré hříbátko. Vydává se k nám. Nožičky se mu ještě trochu pletou. Po chvíli drbání a mazlení se najednou natočí zadkem a rozverně vykopne. Zásah. Tím malým ostrým kopýtkem. Do mojí holeně.

Izzard je plemenný hřebec. Měří devadesát centimetrů, nesahá mi ani do pasu. Ale když uviděl rybníček na návsi, rozklusal se a já za ním vlála, dlaň spálenou vodítkem.

,,To jehně musím nastříkat proti klíšťatům. Podrž to," vrazí mi Lucka do náruče několikadenní ovečku. ,,Juziiis," zašišlám na ni. Zabečí, mrskne sebou a kopne mě do brady.

Malé děti můžou být zábavné. Když je naberete na Výstavišti a ony na sobě mají kostýmy Avengerů. Dokážou být roztomilé. Když je za kabinou slyšíte brebentit, k čemu asi slouží který knoflík na ovládacím panelu a že ten velký červený zcela určitě odpaluje rakety, aby tramvaj mohla projet mezi všemi těmi auty, co stojí na kolejích.
A pak je tu skupina malých záškodníků, kteří čudlíky strašně rádi mačkají. Lhostejno jaké. Hlavní je provést co možná nejvíce stisků za minutu.
Zásadní úskalí jejich ambiciózního plánu tkví v tom, že přerušovaným mačkáním tlačítka Znamení k řidiči nám dávají návěst Zastavte všemi prostředky.

Pokud lidé uslyší, že jejich soused, co koupil chaloupku na kraji vesnice, se zajímá o zvířata, pokusí se mu celá vesnice vylíčit, kde a jaké viděla zvíře. Občas mu dokonce nějaké i přinese. S poraněnou strakou, zajícem či srnkou není velký problém. Tentokrát však u branky stál myslivec s velkým pytlem a pod mým tázavým pohledem se z pytle vyvalila dvě maličká medvíďata.
„Medvědice zimu nepřežila a tahle u ní stále byla. Jsou malá a neškodná. Nevím, co s nimi.“
Neměl jsem na výběr a medvíďata jsem vzal. Stále jsem nevěděl, jak „neškodná“ budou a že mě budou stát komín.

"Doktore, dejte mi něco na migrénu."
"Jistě pane."
"Kde se tu vzaly ty chlupaté koule? Ony vrní?"
"To jsou živočichové kapitáne, tribblové. Jednoho dostala poručice Uhura. Trochu se rozmnožili."
"To abyste si otevřel porodnici McCoyi."
...
"Kapitáne, máme tu trochu problém!"
"Co zase pane Scotte?"
"Ti chlupáči se trochu přemnožili a dostali se i do skladu, co jsme měli hlídat. Sežrali všechno zrní a spousta jich pošla."
"Děláte si srandu? Jak je to možné?"
"No, McCoy říkal, že se rodí březí...Pane."
...
"Kam jste je tak rychle uklidili? Tak mluvte!"
"No, ehm, transportovali jsme je na klingonskou loď, než odletěla, kapitáne."

Než se Edvin stačil přesvědčit, že Catherine dýchá, položil nahý Rick ruku na mříž a ta se pod jeho dotekem začala rozpadat. O pár sekund později byl venku a svým příchodem do rozsáhlejší jeskynní síně si získal pozornost všech tam přítomných Fremenů. Tři z nich, co byli nejblíž, okamžitě tasili krispely a vrhli se na něj, ovšem během pár okamžiků se odebrali na zem, proměnění v loužičky doutnajícího nafialovělého slizu. Ricka plýtvání vodou viditelně nermoutilo.
„Ještě někdo chce srát chlápka, co má doslova plnou prdel nanobotů?“ zahřímal otráveně. „Ne? Super, tak sedejte a poslouchejte, vy pouštní hovna, nebudu to opakovat.“

Popadala dech v úzkém podloubí a příšerně se bála. Lodičky dávno zahodila - obscénní staccato podpatků by ji v nočních uličkách vyzradilo na míle daleko.

Byli dva a oba nejméně o půl hlavy menší než ona. Drzé osahávání pod příkrovem noci jim prominula jen pro jejich mládí a pěkné mužné tváře. Problémy začaly, když jí jeden zajel rukou mezi stehna a nenašel tam rozpolcenost ženského pohlaví.
Ráda koketovala, i s úplně cizími muži, ale tentokrát se to nevyvedlo.

Vyplavený adrenalin ji hnal dál, ale ty dva vlky stále nesetřásla. Slyšela je zuřit, křičet a dupat už jen opodál.

A ještě blíž.

Vážený pane guvernére,

píši Vám ve věci nehumánního zacházení se členy našeho spolku. Chápeme, že naše činnost může být vnímána jako nevhodná a nemorální. Připouštíme také, že se mnoho z nás dopouští trestných činů porušování domovní svobody, poškozování cizí věci, krádeže apod. Naši členové tedy přijmou jakýkoliv trest, o němž bude rozhodnuto u spravedlivého, nezávislého soudu. Požadujeme však, abychom nebyli vystavování masovému lynčování samozvaných mesiášů, kteří ve jménu ochrany zemědělce vraždí naše bezbranné členy!

Protože věříme, že Kalifornie má být právním státem, žádáme ochranu a exemplární postihy pro všechny, kteří lámou našim členům vaz!

Za sdružení Pacifi(sti)čtí hlodavci
Mickey Mouse

Nemohli se dočkat, až se dostanou ze Zóny. I když jim žádné problémy nikdy nedělala, vždycky to byl divný pocit. Být jedinou živou bytostí na bůhví jak daleko.
Nemluvě o tom, že mimo Zónu si můžete zajít třeba i do hospody na guláš. A někde vám ho skutečně dají, i kdy jste Přeměnění.
Ovšem na jednu věc zapomněli.
Stojíce na odstavném parkovišti u zavřeného muzea, hned vedle kovové sochy lochnessky (ta se dá vždycky zrecyklovat později) si to pořád neuvědomovali.
Dokud se nezačalo stmívat a neutichl déšť.
Pak se objevily. Černý, hustý, tichý mrak.
V pozdním červenci vrcholí muchničkám sezóna.

Národní listy předplacené tatínkem si pravidelně půjčovaly i nejstarší dcery. Že je inzertní rubrika zcela neškodná, začali manželé Krásovi pochybovat již ve chvíli, kdy chtěla Cosette koupit kvalitní piano. Hudební vlohy bylo třeba podporovat, nicméně stěhovat nástroj do druhého patra byl rozhodně neopakovatelný zážitek. Později Toninka našla inzerát nabízející fotoaparáty, samozřejmě levně. Tato láce byla ovšem relativní.

Rodiče naštěstí nevěděli, že se dcery neskonale baví zejména nad nabídkami vážného seznámení či pouze nezávazného flirtu (četlo-li se mezi řádky).
V červnu pak objevily oznámení jakési Pařížské vědmy nabízející, že uhodne vše přítomné i budoucí.
Pro Doramo a Toninku to byla výzva.

Měla zpoždění, o tom nebylo pochyb. Obvykle touhle dobou už měla to nejhorší za sebou a vystačila si s teplou dekou kolem beder a mírně zvýšenými bezpečnostními opatřeními v nočních hodinách. Ne tak tentokrát.

Prošla si už všechny fáze. Popření šlo snadno, zkrátka ignorovala ten hlas v hlavě, který jí napovídal příčinu. Potom jí začal iritovat a tím si prošla i vztekem. Chvíli zkoušela vyjmenovávat důvody proti a vyjednávat s logikou, ale její mlčení jí jen deprimovalo. Další dvě odškrtnuté. Zbývalo smíření a teď už dobře věděla, že přišlo.

Prý si dal pozor, ale něco asi prošlo až do cíle.