Náš pes sedí na chodbě a vyčkávavě na mě hledí. Pohledem naznačujícím, že jestli se rychle nezvednu, stane se velky neštěstí. Vstanu z gauče a oblíknu si mikinu. ,,No joo, neboj, jdeme," ujišťuju psa, zatímco se obouvám. Už sahám na kliku, když se zarazím. ,,Sakra... Mami?! Podáš mi prosím roušku, mam ji v pokoji na stole!"
Po chvíli z pokoje: ,,Ale na stole ji nemáš!" ,,Aha, tak je asi v kabelce... Tak mi podej tu bílou!" ,,Ta je teď přece v pračce."
,,Tak mi podej třeba fusekli, já si ji natáhnu na ksicht, ale dělej, nebo se ten pes posere!"