DMD č. 13. pro 13. 4. 2012. Téma: Gloria

Obrázek uživatele Demis

Mšičí mše

Gloria žila v hlubokém lese, daleko od lidí a věnovala se svým každodenním povinnostem. Bydlela v nejčervenější muchomůrce široko daleko a mravenčích vajíček měla plnou spíž. Každou sobotu pořádala nějakou slavnost v pařezu, kde se sešli skoro všichni skřítci z lesa. Popíjela se borůvkovice, šiškovice, bobulovice a mnoho dalších ‚vic‘ a k tomu se čas od času jezdilo na ježcích a létalo na sojkách.
Po takové výjimečné oslavě však bývá skřítkům zpravidla špatně a ospale a přes les je to dálka. Proto Gloria založila mšicí sbor, s kterým skřítkům zpívají nějaké křesťanské šlágry. Domů pak peláší rychlostí vyšší než absurdní.

Obrázek uživatele Sid

Éjféli mise

pozn. BJB, opět

A földön békesség a jóakaratú embereknek...
Kdyby tak lidé dobré vůle věděli, kdo se s nimi mačká v lavicích na půlnoční mši, asi by takový pokoj necítili.
Vlkodlaci ve stádečku oveček božích... A jeden fénix, pravda. Szegedský alfa vytáhnul rodinu na půlnoční, jako každý rok. Ireně to nevadilo, jen... jí přišlo zvláštní pozorovat Agnes a Andráse, jak se v poklidu přežehnají, sepnou ruce a pomodlí se. Pro ně to představovalo zakořeněný zvyk, mechanický úkon, víra nebyla nutná.
Ona... by se neodvážila. Nemusela věřit, věděla a zažila. Byl v tom i kus vzdoru – za své Nesmrtelné* si Bůh rozhodně velebení nezasloužil.

* - souhrnný název pro andělíčky a ďábly

Obrázek uživatele Erys

Na mši

Poznámka/upozornění: Nejsem si jistá, jestli by se k tomuhle nehodila omluva věřícím...

Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

Třeba homosexuálům nebo lidem, kteří používají antikoncepci, že.

Chválíme tě. Velebíme tě.
Klaníme se ti. Oslavujeme tě.

Decentně přehlížíme poznámky o lidech jiné víry.
Někteří z nich se právě stávají součástí mše.
Kritizující, ale zvědaví.

Bože, Otče všemohoucí.

O pár řad vpředu sedí paní, asi máma, se třemi dětmi. Očividně postiženými.
V jejích slovech je obdivuhodná vroucnost.

Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi,
ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby.

Dnešní víra je neskutečná komedie.
Ale snad aspoň pro někoho má tahle komedie smysl.

Amen

Fandom: 
Obrázek uživatele hidden_lemur

I Will Survive

Věnováno Sově. A také příteli, který inspiroval tuhle drabbli a doopravdy má rád Glorii.

Myslím, že mám všechno. Kufr je nadupanej k prasknutí. Jsou v něm moje košile, obtažený kalhoty a kovově lesklý boty na šteklích, nějaký básně a skicáky. Nic mi nechybí.
Táta mi včera přidal i něco navíc. Nejůžasnější modrofialovej mejkap, jakej si jen dovedete představit. To je pane barvička! (A móda velkejch slunečních brejlí má taky něco do sebe, nemyslíte?)
Od dveří mě dělí jenom krok. Nikdo se neloučí. Společnost mi dělá jen Gloria. (Tu mám rád.)
Hážu klíče do schránky. Já se znám. Chvilku to bude bolet. Jenom než si na nádraží koupím lístek do San Francisca.
I will survive...

Fandom: 
Obrázek uživatele Quiquilla

Latina

Poznámka: Tohle má být názorná ukázka toho, jak to vypadá, když někdo (já) má dělat domácí úkol do latiny (I když teda, my už dávno probíráme mnohem těžší věci.). Nejspíš to bude trapný a ne vtipný, tak se omlouvám, ale celej den jsem dneska někde lítala a mozkovna mi už vypověděla službu. Díky za pochopení.
P.S.: Vysvětlivky pro nelatiníky pod drabble.
______________________________________

„Sció mé nihil scíre*,“ povzdychla si Karin, když otevřela učebnici. Tohle byla jediná latinská věta, kterou si pamatovala. Nejspíš proto, jak byla výstižná.

‚1. Převeďte do opačného slovesného rodu.‘

„Cože?! Jak to mám asi udělat?!“

‚2. Doplňte komparativ ve správném tvaru.‘

„Kompa-co?“

‚3. Přeložte:‘

„Jo, to teda vylepšili. No, zkusit to můžu.“
‚Ad maiorem Deí gloriam.**‘

„Ok, Deí znám, to bude ten Franta nahoře. Ad je nějaká předložka, jen Franta ví jaká. Gloriam? To je nějaká ženská? Bůh má ženskou? Kdyby chlapa, tak neřeknu, ale… Kam jsem sakra dala slovník?“

„No nic, není tady. Dlabu na to. Jdu psát drabble.“
_______________________________________
* Vím, že nic nevím.
** K větší slávě Boží.

Fandom: 
Obrázek uživatele Kirsten

Přej a bude ti přáno

Vždycky se cítil povolán. Bral to jako dar. Na svou první farnost odjížděl pln optimismu. Do kostela nechodil skoro nikdo, ale nevzdával se. Chodil hodně mezi lidi, aby se s nimi sžil, pořád měl ale pocit, že se na něj místní dívají přes prsty. Neměl ty myšlenky rád a psal pak dlouhá kázání apelující na lásku k bližnímu.
Jednou našel před oltářem malou holčičku s rozcuchanými vlasy, které pár sponek nemohl udržet. Když ho uviděla, snad aby ospravedlnila svoji přítomnost, řekla: „Já jsem přišla poděkovat panu Bohu, že pan doktor vyléčil mýmu štěňátku nožičku.“
Ucítil nával něhy. Velký jsi, Pane.

Fandom: 
Obrázek uživatele Amy

Gloria(na)

Něžně tě pohladím po tváři.

Máš zavřené oči, ale nespíš. Za dobu, co jsme spolu, jsem se naučila rozlišovat každičkou změnu v tvém dýchání, pohybech i chování.

Proto mě nepřekvapí, když tvá ramena ztuhnou a nyní otevřené zelené oči potemní obavami.

"Vím," odpovím na nevyslovenou otázku. "Nemohu být tou, kterou po mě chceš."

"Cožpak nechceš být mou královnou?" zeptáš se. Téměř jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku.

Téměř.

Usměji se a políbím tě. "Chci, ale oni mi to nedovolí. Stačí, když mě budeš jako jednu uctívat."

"Navždy," slíbíš vážně a polibek mi vrátíš.

Navždy... kolikrát už jsem to jen slyšela?

Fandom: 

Fyzicky fit

Král Jelimán byl fyzicky fit. A hladký oblý ostrůvek, vyčnívající z jezírka, přímo vybízel k trsání, trsání. Král Jelimán se rozhoupal na ocase, skočil na ostrůvek perfektní salto a zahájil velkou trsačku.
Tiše předstírala, že je skála, zatímco na jejích zádech král Jelimán předváděl všemu lemurstvu své taneční kreace.
Zavlnění v bocích, dupity přešlap sun krok, a přemet! rovnou jí na krk.
Voda v nose. Hepčí!
Pozdvižení v řadách trsajících lemurů.
Ostrůvek zrudl studem.

„Kam jdeš?" ptal se Melman.
„Ále - na masáž," odpověděla Glorie nonšalantně. „Dělá mi dobře na záda. Jsem pak tak fit."
Melman záviděl.
Král Jelimán trsal, trsal.

Fandom: 
Obrázek uživatele Owlicious

Probuzení šokem

Grogy. Přesně tak se Pinkie cítila, když se probudila po obzvláště vydařené party.
Leknutím nadskočila, když se kopýtkem dotkla Big MacIntoshe, který ležel vedle ní.
Ospalost ji rázem přešla, když se marně pokoušela vybavit si minulou noc, ale paměť nechtěla spolupracovat.
Rezignovaně zatřásla spícím hřebečkem. „Ty, Macu… my… jsme… v noci… eh?“ „Eeyup,“ odpověděl, aniž otevřel oči.
Ihned musím pryč!“ začínala panikařit. Spát s bratrem kamarádky spadalo do kategorie velmi špatných nápadů.
"Applejack se to nesmí dozvědět. To by mi neodpustila. Nebo hůř, mohla by chtít, abychom spolu zůstali…"
„Big Macu, ty ospalče. Nesu ti snídani!“ ozvalo se za dveřmi.

A/N: Ano, je to hodně BJB. Prostě jsem dneska bez jakékoli lepší inspirace.

Obrázek uživatele Tyto Alba

Pěkná velikonoční šunka

„Glorie!“
Ignácius se otočil, avšak seznal, že krom něho už v místnosti nikdo není. Pomatená slečna Trixie, ta dobrá duše závodu Levyho kalhoty, musela myslet jeho.
„Nejmenuji se Glorie.“
„Já vím, Glorie, já vím. Slíbili vám také šunku, Glorie?“
„Cože?“ vyštěkl Ignácius. Vždy, když byla řeč o jídle, zpozorněl.
„Pěknou velikonoční šunku, povídám.“ Slečna Trixie si položila hlavu na stůl. „Nenech se o ni okrást, Glorie.“
„Nejsem sice Glorie, avšak pokud tu byla nějaké Glorii přislíbena velikonoční šunka, rád onu Glorii dočasně zastoupím,“ zafuněl Ignácius. „Kde se mám hlásit?“
„Zzzzz…“
Slečna Trixie, jak bylo jejím zvykem, v polovině rozhovoru usnula.

Obrázek uživatele Smrtijedka

O košťatech s ozdobnými střapci

Fandom: Harry Potter (a můj Mýtus o jablku ;))

Věnuji všem, kterým se líbila košťata v mém drabblu Mýtus o jablku, také všem, kteří o košťatech ani střapcích nic nevědí, ale rádi se poučí, Zaně za úžasnou průvodcovskou činnost a ioannině za to, jak špatný na mě má vliv (Mea magistra, te salutat!).
--------------------------------
V jedné slušně zařízené pracovně s těžkým stolem z mahagonu byly tři koberce. Na stěně visela Camilla, pošitá výjevem z jakéhosi mýtu, lístečky a jinými blbinkami, pod stolem ležela Stela, huňatá a červená, a Glorie, největší z trojice, lety prochozená a zaprášená, se nacházela přede dveřmi. Tam to také všechno začalo.
Ozvalo se zašustění. Za chvíli další.
„Chňá, chňá, chňá.“
„Chňá?“
„Chňá, fňá!“
Camilla se elegantně svezla ze zdi na psací stůl, cípem zavadila o kouzelnou hůlku na rohu, jež se tímto pohybem dostala až na Glorii.
„Chňá!“
A tak se v pokoji náhle ocitla tři košťata s ozdobnými střapci.

Fandom: 
Obrázek uživatele Sindual

Gloria nám!

Frodo se sice ke zničení prstenu nakonec neodhodlal, ale morální dilema za něj vyřešil Glum a jeho ostré zuby. Nebyl ale čas uvažovat nad tím, jaké to bylo štěstí – kolem se začínala valit láva a oni museli se Samem utéct. Venku se naštěstí nacházelo pár příhodných kamenů, kde se dalo před lávou skrýt a uvažovat o nesmrtelnosti chrousta dokud nezemřou hlady.

„Same, jak bylo to slovo, které hrdinové v příbězích říkali, když zvítězili. Víš, v těch, co nám vyprávěl vždycky Gandalf na podzimních sklizních...“
Sam se pousmál: „Gloria, pane Frodo, to je to slovo.“
„Tak tedy, gloria, zvládli jsme to!“

Fandom: 
Obrázek uživatele Stevko

Hudba

Podľa okolitých obyvateľov sa hudba sa ozvala o ôsmej z miestneho kostola. Podľa pána Glórina, ktorý z okna vidí priamo na hlavný vchod bola hudba nadpozemsky krásna a akoby niekoho oslavovala. Uviedol, že v obci doteraz nič také nezažil a obáva sa, že takáto hudba bude mať neblahý účinok na jeho spánok.
Požiadali sme o vyjadrenie miestneho farára.
„Áno, dnes ráno sme v kostole počas bohoslužby spievali glórie. Využili sme opravený orgán a tiež skutočnosť, že do dediny zavítal popredný svetový spevák Glóriotti.”
Starosta ubezpečil obyvateľov, že kostolný spev nemá negatívne účinky na ich zdravie.
Pre televíziu Noha, Glória Mancková.

Obrázek uživatele strigga

Nový svět

Nový svět byl jiný. Smutný. A něčím úžasný. Nevěděla čím, ani to nechtěla zjišťovat. Nový svět byl barevnější než ten původní, a když ji přestaly bolet oči, pomyslela si, že je to vlastně lepší. Že přes všechno, co se stalo, přes všechny strasti a překážky je najednou líp. Ne líp, jak by to definovala dřív... jen snad začínala světu trošičku rozumět, vidět ho, jaký je. Díky tomu si konečně, konečně uvědomila, že rozumí. Že už se nemusí dívat na svět ani přes růžové brýle naivity, ani skrz mříže zoufalství.
Sláva procitnutí, zašeptala a chtělo se jí smát a plakat zároveň.

~
Nečekám, že čtenář pochopí, jak moc pro mě těchhle sto slov znamená. Jak moc jsem ráda, že v tom novém světě žiju. A přece jim alespoň já můžu být vděčná za to, že jsou. Ale stejně jsem je musela napsat.
Je to o nás, o lidech. O věcech, které si jednou prožije každý.
A je to první drabble, jehož očesávání jsem málem obrečela.

Fandom: 
Obrázek uživatele Samantha

Gloria

Navazuje na mé předchozí drabble "Čekání na smrt".

Cesta Zapovězeným lesem byla nekonečná a v podstatě zbytečná. Stejně bylo jisté, že zemřou. A že to nebude dlouho trvat. Přes to, když je napadla smečka vlkodlaků, bránili se o to urputněji. I třem kentaurům se ubránili... Jeli už několik dní, bez delších přestávek. Vyčerpání. Hlad. Neustálá hrozba. Usínala za jízdy, několikrát málem spadla z hipogryfa... A Ron je pořád vedl. Prý na místo, o němž slyšel od kohosi, když ji a Harryho opustil během hledání viteálů... Nevěřili mu. O to překvapenější byli, když se les najednou rozestoupil a před nimi se světlem rozzářil úplně jiný svět. Překvapením vydechla: "Gloria.."

Fandom: 
Obrázek uživatele Locklear

Bujaré oslavy

„Kometááá!“ hulákal opilý fanoušek těsně po konci třetího utkání finále play-off hokejové extraligy, které brněnský tým vyhrál. Hospoda byla narvaná k prasknutí a fanoušci měli tolik vypitých piv, až byl zázrak, že zlatavý mok ještě nedošel.
Co jsem to jen chtěl? přemýšlel Petr.
„Brnóóó!“ zaznělo odjinud.
Na co jsem zapomněl?
„Divíšééék!“ připíjel kdosi jednomu z brněnských hráčů.
Přeci se mi to z té hlavy úplně nevypařilo.
„Glo… glo… glo…“ nesl se hospodou řev vzdálené připomínající popěvek.
Hm, tak nějak to znělo.
„… glóóóriááá…“
No jasně, Glock – zastřelit jsem se chtěl. Ale tak ještě počkám, jestli to „ti šnicli ze Štatlu nevyhrajó.“

Femme fatale

Poznámka: Vzhledem k tomu, že báječné Doktorovo drabble mne přivedlo do hudební nálady, je tento drabble doplněn i písní: Velvet Underground & Nico - Femme Fatale

----------------------------

Glorie byla první z dlouhé řady mých spolubydlících. Nebyla krásná, ale dokázala vzhled zakrývat arogancí (jeden z mých hlasů se posléze naučil tomuto triku, protože i já občas dokáži najít pro krásu využití).
Pohrdala vzděláním i konvenční inteligencí, ale navzdory tomu se její hloupost nestala otravnou. Byla zosobněním archetypálního obrazu femme fatale – postavou, která dokázala vtrhnout do příběhu a zcela změnit jeho směr. Strávila jsem celé hodiny tvorbou detailních záznamů o jejím životě a následně i pečlivou analýzou získaných dat.
Byla mi velkou učitelkou a lituji nejen jejího odchodu, ale i toho, že se mnou již odmítá promluvit jediné slovo.

Obrázek uživatele Blanca

Smuteční

John Watson nikdy nebyl příliš zbožným mužem.
Teď stál v kostele. Hleděl na rakev pokrytou květinami a obraz svojí ženy vedle ní.
Život ho už zase připravil o milovaného člověka. A tentokrát John v zázrak nevěřil.
Každý ze smutečních hostů mu postupně stiskl ruku a zamumlal jakousi sotva slyšitelnou nicotnost.
Po nekonečně dlouhé chvíli před oltářem osaměl.
Pak někdo stanul po jeho boku.
"Můžeš se vrátit do 221B," ozvalo se mu šeptem do ucha.
Našel Sherlockovu ruku a pevně ji sevřel.
Varhany dohrávaly Ave Maria a John cítil, jako by se vznášel spolu s jejich tóny.
Nebyl sám, tentokrát ne.

Fandom: 
Obrázek uživatele Hedera

Po konci

Téma mi nesedlo, takže trocha béčkové videoherní poetiky.

A tak svět zase jednou nepřestal existovat a přišel čas vzdát díky. Organické rasy to věděly, ale pro gethy to bylo další z mnoha setkání s tak podivuhodnou emocí. Tak si to alespoň živé bytosti, jež tak rády dávají život věcem kolem sebe, představovaly.
Země dál pokračovala v okružním letu, ale byla vychladlá.
Krvácel z ní už jenom prach, prosakoval z trhlin a strupů zbořených měst, chvíli vířil v užaslém tichu, které se galaxií rozlilo takovou rychlostí, že by se nad tím vědci konstruující nadsvětelné pohony měli zamyslet, a potom začal pozvolna stoupat ke hvězdám jako to nejtišší, nejpokornější gloria.

Fandom: 
Obrázek uživatele Solast

Zazipuje-li, či nezazipuje-li

Varování: 15+

"Ianto, dnes v noci jsme na základně úplně sami. Všichni už odešli. Neměl bys chuť... třeba na kafe?"
Ianto se významně podíval na hodinky, poté odložil šálek i podšálek na nejbližší stůl.
"Jen na kafe?" doptával se Ianto, zatímco Jack pracoval systematicky odshora dolů, knoflík za knoflíkem.
"To záleží na tom, co by byl vhodný zákusek ke kávě. Ehm..." zarazil se Jack.
"Copak?"
"Zaseknul se ti zip na kalhotách."
"Nemáš za něj tak tahat."
"Co s tím?"
"Nevím. Mohu zkusit laser, pistoli ráže devět milimetrů, šroubovák nebo támhlety kleště."
"Kleště v žádném případě ne!"
"Moment, už to konečně povolilo."
"Gloria!"

Fandom: 
Obrázek uživatele Keneu

Sláva patří prvnímu, i když následovníci to umí lépe

pozn. 1: navazuje na Cestovatele kolem světa
pozn. 2: opět anachronický slash
pozn. 3: věta z názvu je arabské přísloví a motto mojí seminárky o těch dvou

„Franku, jaké to bylo?“
„Měl bys mě na konec světa svést častěji.“
„Já myslel tu tvoji cestu kolem světa a ne... Jaké to bylo, slavně se vrátit domů?“
„Nadělala se kolem toho spousta humbuku. Španělé chtěli zpátky těch pár drobných, navíc moji hlavu, Alžběta sehrála menší divadlo… A ty? Tys vlastně nedoplul, že?“
„Můj konec světa byl na Filipínách. Chápeš, já se tam někde už motal, takže se mi to počítalo, že jsem dokola. Slávy jsem si moc neužil.“
„Ale patří ti. My následovníci máme výhodu, proto to umíme líp.“
Následně zkusil Francis vylepšit to svádění na konec světa.
„Gloria!“

Pokoj lidem dobré vůle

Ještě jedno nesoutěžní... nějak mi to pořád leželo - nebo spíš znělo - v hlavě...
--------------------------------------------------------------------------------------

Sněhové vločky tančí za oknem.
Mladší dcera chce sledovat pohádky, ale televize je v zamčeném obýváku. Je třeba zabavit ji jinak.
Uvařit brambory na salát.
Čas kvapí.
Nezapomněli jsme na nic?
Aha, ještě aperitiv do ledničky.
Za oknem je chumelenice.
„Mami, chci jít sáňkovat!“
„Nejde to, máš rýmu.“
Určitě jsme na něco zapomněli...
Ježkovo voči, to už je hodin!
Usmažit kapra.
Dojet k babičce pro starší dceru a rybí polívku.
Silnice namrzají, musí se jet pomalu.
Převlíknout, učesat…
Nervozita vrcholí.
Konečně sedí všichni u stolu.
Přenoska lehce dosedá na točící se desku.

„Zní nad Betlémem Gloria…“

Zavládl klid a mír.
------------------

http://www.youtube.com/watch?v=AX6oH5-Zxv4

Fandom: 
Obrázek uživatele ioannina

Dies illa

Dveře chrámu byly otevřené. Zevnitř zněl zpěv, jeden z těch jednodušších, zpívaný víc hlasitě než čistě, nesrovnatelně chudý proti vybroušené harmonii bratrů doma v Selby. Severin se přesto chytil postranice, hotový vyskočit z vozu, vběhnout dovnitř, vklouznout do lavice na své místo vedle...
Bláto na lemu hábitu zaškrábalo po lýtkách. Jizvy na zápěstí zabolely. Srdce vystoupilo do krku, sevřelo se a zmlklo.
Vepředu na kozlíku zatím Lucien žvanil o holkách z poslední štace, světácky, mlsně. Cinkaly počítané mince.
Severin sklouzl zpět do sedu. Už nedokázal zazpívat Gloria, zašeptat Miserere. Nebylo komu.
„Hý,“ třepl otěžemi mistr Thornvald. Vůz se pohnul dál.

Pozn.: Dies irae, dies illa je hymnus, který je součástí rekviem. Slova "dies illa" přesně znamenají "ten den".

Fandom: 
Obrázek uživatele Julie

Chvalozpěv

Poznámka: Má chabá slova nedokážou dostatečně oslavit veliké zadavatelky, ale někdo to prostě napsat musel!

Budiž pochváleny ony dvě, které jsou duší DMD a které rok co rok milostivě sestupují k nám nehodným, aby každý den ve své nekonečné moudrosti vybraly téma a učinily jej viditelným světu.
Nechť slova se jim před očima nemíhají příliš rychle a body ať jsou přístupny spočítání.
Jejich inspirace ať stále sílí a návrhů hodně.
Ať vyplní se jejich vůle a ani sekunda po půlnoci nám není odpuštěna.
Dej ať profesoři jejich hledí na obě milostivým okem po celý duben a v zaměstnání jejich ať internet je rychlý a šéfové slepí.
Budiž KaTužka a Nifredil navěky oslavovány ve všech fandomech!

Fandom: 
Obrázek uživatele Anne

Praha 13. 4. 1365

Praha 13. 4. 1365
Drahý Doktore,
Dějí se tady podivné věci. Přijeď.

král český, císař římský, král arelatský
Karel IV.

„Starý známý?“
„Tak nějak.“ přisvědčil Doktor zadávaje souřadnice.
***
„Veličenstvo.“
„Doktore. Mizí nám sochy plačících andělů a chrličů z katedrály. Po městě už kolují různé historky. Mohl bys?“
„Jistě, žádný problém.“
***
,,Doktore, proč trčíme v katedrále, v té nehorázné zimě, při bohoslužbě, když je všechno vyřešeno?“
„Donno, vždyť je to nádhera! Poslouchej!“
Katedrálou se neslo: Gloria in excelsis Deo
et in terra pax hominibus bonae voluntatis.
Laudamus te. Benedicimus te.
Adoramus te. Glorificamus te.
Gratias agimus tibi propter magnam gloriam tuam…

Fandom: 
Obrázek uživatele Rebelka

Časová smyčka

„Ehm… čauvec…
Nevím, jak bych začla… prostě děkuju.
Děkuju za to růžový kožený prádlo. A za domeček. A za Kena, kterej má odendávací svaly třech různých velikostí.
Ale víš…“ Barbie rozpačitě pohodila nádhernou hlavou, „bylo by ode mě moc troufalé, kdybych chtěla zvednout ICQ o pád bodíků? A chtěla bych práci. Být úspěšná a emancipískovaná. A cestovat a poznávat jiné kulturistury.“

*

Veliký Barbůh si právě upravoval vlasy a slova modlitby přes hučení fénu skoro neslyšel. Ne, že by to vadilo… Barbůh se na sebe usmál do zrcadla.
Stejně všechny touží jen po tom jednom.
A poslal jí růžové kožené prádlo.

Fandom: 
Obrázek uživatele zana

O mé lodi

Zřejmě jsem měl nějakou matku, ale na tu si nevzpomínám. Sotva jsem se naučil lézt, plazil jsem se k příďově figuríně. Gloria byla samozřejmě všude, kde jsem dosáhl na prkna z čarodřeva. Ale figurína mluvila. Vyprávěla mi pohádky – no, spíš příhody ze života. Líhával jsem na přídi, koukal na vlny a poslouchal.

Když jsem později občas (dost často) dostal výprask, chodil jsem k ní brečet. A ona mi vykládala o tom, jak každý věhlasný kapitán býval ubuleným plavčíkem s mozoly na rukou a sedřenými koleny.

Když na jejích stříbřitých prknech táta vydechl naposled, šel jsem si k ní pobrečet taky.

Proměním tě v ropuchu

Poznámka: Minerva. Zbaběle jsem si zadek nechal na neděli. Navazuje na Neradostné odpoledne.

Minerva hledala Thomase. Chtěla mu říct, že Sarah se probudila a chce ho vidět.
„Počkej a nehledej ho!“ řekl jí Jonas.
Ignorovala ho.
Obešla kostel. Proběhla sousedovu zahradu. Lekla se, když zaštěkal pes.
Našla ho. Seděl vedle prsaté blondýny, která jakoby vypadla z plakátů, které na ně Němci občas shazovali. Mluvil s ní, šeptal jí cosi do ucha. Minervě se udělalo špatně.
„Sestra tě chce vidět!“
Thomas vyskočil. Měl červené tváře.
„A-ahoj.Tohle je Glorie,“ představil dívku. Ta si ji měřila pohrdavým pohledem.
„Tohle je ta čarodějka?“ zacvrlikala.
Minerva se zakabonila.
„Ještě jednou mě tak řekneš a proměním tě v ropuchu!“

Gloria, andělská Lily...

„Lily?“

Rozhlédl se kolem.

„Lily!“

Nervózně zamrkal.

„Jsi tu?“

Zaposlouchal se do ozvěny svého hlasu.

„Kde jsi?“

Zoufalé zvolání zanikalo v tajemné písni linoucí se odnikud.

„To... To...“

Zakoktání nebylo v tom stále sílícím lomozu už skoro slyšet.

„Kdo jste?“

Jako by se k němu blížily stovky neviditelných postav.

„Co chcete?“

Nevědomost ho zneklidňovala.

„Lilyan..?“

Pod letmým zašimráním na nadloktí mu naskočila husí kůže.

„Lily...“

Cítil, jak mu poryv lehkého vánku pohladi slanou cestičku po čerstvé kapce vzpomínek.

„Lil...“

Nevydržel to, a hmátl do prázdna tam, kde tolik toužil ucítit její ruku.

„Li...“

Nic. Vzduchoprázdno.

„L...“

Samota... A pohlazení andělů.

Fandom: 

Pod klenbou větví

Pozn.: Mimosoutěžní, protože se mi nějak chtělo to napsat.

Les v dubnu, nabitý rašícím jarem. Stromy jsou postříkány první zelení. Jejich černé, zkroucené větve se dosud výrazně rýsují proti obloze. Keře už mají listy rozvinutější. Na kraji lesa kvetou bíle trnky a sem tam plané třešně. Dole pod stromy svítí první hvězdy sasanek a možná že za zatáčkou se skrývá záplava voňavých fialek.
V takovém lese je jako v chrámě. A chce se mi rozpřáhnout ruce, vzdát chválu a díkuvzdání.
Jindy a jinde je všechno jiné.
Ale teď a na tomhle místě mám chuť vzdát dík za to, že jsem, a že je mi přáno tohle vidět a zažít.

Fandom: 

Stránky

-A A +A