Černobyl

Na hromadě suti za cisternou sedí hasiči. Koluje vodka. V nose štípe spálenina a ještě něco - něco, co nechává kovovou chuť, z které brní jazyk.
“Včera přijeli soudruzi z ústředí,” řekne jeden a přihne si. Poslední lok.
“Z Kyjeva?”
“Jo, z Kyjeva. Z Moskvy.” Prázdná láhev letí na hromadu.
“Viděl sem ty jejich Volhy. Nádhera, auťáky jak tanky.”
Zamlaská.
“No, moc bych sem tyhle fajnový autíčka netahal. Taky by tu mohly zůstat.”
Podívá se bezděčně na cisternu a na hasičské vozy. Ty všechny už musí být dávno kontaminované radiací.
Stejně jako oni sami.
“No nic,” vytáhne čtvrtou lahev vodky. “Popojedem.”

Procházíme prázdnou ulicí.
“Udělej to rychle. Jednou ranou. Miř na hlavu,” opakuje Igor.
Nechci to udělat. Tajně doufám, že puška, kterou mě vybavili ve výstrojním skladu kdesi v poli u Pripjati, selže. Koneckonců je sovětská.
“Co bude pak?” zeptám se.
“Pak?”
Nechci Igorovi vyprávět, jak jsme kdysi doma se sestrou a otcem pochovali fenku Mašku pod jabloň. Důstojně. Jako členku rodiny. Jenže Maška zemřela stářím na pohovce, nikdo jí nemusel mířit na hlavu.
“Normálně, náklaďák, kafilerka,” řekne Igor. A pak: “Dávej pozor, támhle jednoho máš!”
U vchodu do opuštěného paneláku sedí voříšek. S vodítkem. Když nás uvidí, začne vrtět ocasem.

25. 4. odpoledne
Doprovodné hlasy hrají v pianu předehru, sólisté se připravují. Tu nařízení shora diskrétně pošeptané dirigentovi přikazuje odložit hlavní téma. Vyčerpané doprovodné hlasy předávají nástroje nové směně, ta nejistě pokračuje.

26. 4. půlnoc
Předehra přechází v mezzoforte. Objevují se rytmické chyby, dynamika kolísá. Dirigent je neústupný a žene orchestr do hlavního tématu.

26. 4. 0:30
Sólisté hrající forte se rozcházejí s třeštícím dirigentem. Disharmonií přibývá.

26. 4. 1:23
Kritická část skladby hrozí katastrofou. Dirigent se s hrůzou pokouší orchestr zastavit – příliš pozdě. Strašné forte fortissimo burácí daleko za zdi sálu a ohlušuje ty, kdo vůbec neposlouchali.

Jídlo už prý není zdravé... Borůvky, maliny, jahody zrovna začínají růst. Ale všechno je nemocné, radioaktivní. Kravka dává mléko, prý ho nesmíme pít.
Na poli všechno dozrává. Vemte to a zakopejte do země. Ale copak to jde? Tolik jsme se tu nadřeli. A oni říkají, ať odejdeme.
Voda se nesmí pít. Ale voda je přece všude, my jsme z vody! Všechno živé je. Koho se zeptat, kam jít? A proč?

Dotaz pro rádio Jerevan: Je možné jíst černobylská jablka? Ano, ale ohryzky se musejí zakopat hluboko do země.

Všichni jsme radioaktivní.
Ale všichni jsme taky lidi.
Je třeba žít.
Musíme.

Do nemocnice se pouštělo jen na propustky, tak vrátného uplatila. Doby, kdy šetřila každou korunu, byly pryč. Za možnost ho vidět by dala cokoliv.
Když se ptali na děti, zalhala. Že je poprvé těhotná by doktorce v životě nepřiznala.
A tak ji pustili dál. Prý na půl hodiny, objímání zakázáno. Všechno jim odkývala. A pak přišla těsně k němu, políbila. Tolik jsi mi chyběl!
Zůstala až do večera. A pak každý, každičký den.
Zemřel o čtrnáct dnů později, znetvořený k nepoznání. Pořád ho milovala.
Dva měsíce poté porodila dceru.
Pochovali ji ještě ten den. K tatínkovi, pod tlustou vrstvu betonu.

Tohle měla být klidná směna.
A byla - až na ten výbuch. Poté do velína vtrhl Akimov a pozvracel mi boty.
“Za tohle je gulag, soudruhu,” upozornil jsem ho přátelsky.
“Ta exploze…”
Nabídl jsem mu cigaretu. Pak se zjevil Toptunov, v obličeji rudý jako rak. Ten idiot se neumí ani opalovat. Vzal si nabídnutou cigaretu, jelikož Akimov už zase zvracel.
“Jádro… hoří,” kňoural mezi šluky.
Docházela mi trpělivost.
“Melete nesmysly. Za paniku je gulag!”
“Soudruhu Ďatlove, uniká radiace!”
Zasmál jsem se tomu hlupákovi a ukázal mu dozimetr.
“Kolik vidíte?”
“3,6.”
“Tak vidíte. Jestli chcete, panikařte si. Ale já vám říkám - не здорово не ужасно!”

Měl noční směnu. Soustředěnost na práci mu pomohla vytěsnit únavu.

Náhle obrovská exploze. Oslnivý záblesk. Tlaková vlna. Oheň. Epicentrum výbuchu jako gejzír chrlilo zkázu. Kolem ruiny. Ve vteřině. Celá věčnost, než přijeli hasiči. Oheň se zdál nezdolatelný. Noc děsily dílčí výbuchy. Horké páry namísto mlhy zahalily katastrofu.

Jednal instinktivně, hnán jedinou myšlenkou. Přežít. Šly na něj mdloby. Někdo ho chytil a dovlekl k lékařům. Ošetřili rozsáhlé popáleniny.

„Už je líp, ale co ostatní?“ blesklo mu hlavou. Nemyslel na nesnesitelné pálení, silnou bolest hlavy. Vrátil se zpátky. Samozřejmě. Bez rozmýšlení. Nečekal na rozkaz. Kolegialita mu velela pomáhat zachraňovat druhé z trosek.