Statek je rodu ženského

Obrázek uživatele Čarodějnice

Statek je rodu ženského

Čtyři osudy, čtyři ženy. V jeden okamžik se jejich cesty potkaly, protly a propletly. Zůstaly samy, bez mužů, které, jak si bláhově myslí, nechaly daleko za sebou.
A pak tu máme psa. Afghánského chrta jménem Punta Cana, ale slyšícího na jméno Punťa.
A taky kozu. A kocoura. A horké léto, které voní borůvkovým koláčem, posečenou loukou, borovým lesem, vodou, žabincem, sušenými houbami a… a všechno ostatní se dozvíte ve fandomu STATEK JE RODU ŽENSKÉHO.
Mimochodem… Jak myslíte, že to zvládají opuštění muži?

Obrázek uživatele Čarodějnice

Strhující finále

Drabble: 

Na prokluzujících pneumatikách se před nádraží přihnala postarší dodávka. Zabrzdila smykem.
Vyskočila z ní žena středního věku, batoh na zádech. Bez slůvka rozloučení přeskočila lavičku, prokličkovala mezi lidmi, ladným skokem se přenesla přes velký kufr a po zábradlí sjela do podchodu.
Schody na peron brala po třech, lidé jí zděšeně uskakovali z cesty. Zaslechla drmolivé hlášení a i když se zdálo, že už to nelze, ještě přidala. Na perón vlétla ve chvíli, kdy průvodčí zavíral dveře.
“Uno momento, signore!” zahulákala a z posledních sil vyskočila do vagónu.
Vlak do Říma se rozjel.

“Stihla to,” ohlásila Anna. “A my vyrážíme domů.”

Závěrečná poznámka: 

Jak vyplývá z posledního drabblete, Jindřiška se opravdu rozhodla zajet navštívit Angela. Strávila v Římě krásné prázdniny a s kamarádkami, které v pořádku (po řadě dalších dobrodružství) dorazily domů, se uviděla až na podzim.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Dovolená končí

Drabble: 

“Neviděly jste některá moje plavky?”
“Se ti rozpadly v sirný lázni!”
“Nevíte, kde mám zubní kartáček?”
“Kašli na kartáček. Zuby máš?”
“Dovol! Klapáky nenosím!”
“Tak vidíš! Kašli na kartáček!”
“Vlak do Říma mi jede UŽ za hodinu!”
“Klid, Jindřiško, jede TEPRVE za hodinu!”
“Sedni mi na kufr, jinak ho nezavřu!”
“Au! Skříplas mě!”
“Proboha! Moje škeble! Rozsedlas mi škeble!”
“Sama jsi to chtěla!”
“Holkýýý! Vlak!”
“Mám sbaleno!”
“Nemáš! Támhle máš flašku s vínem!”
“Tu hodím do Bubliny jen tak!”
“Klíče od Bubliny! Nemám klíče od auta!”
“Ale máš. Házelas je do kufru. Na dno.”
“Já se zblázním!”
“HOLKY! TEN VLAK!!!”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Jindřiška má starosti

Drabble: 

Jindřiška se zamračila. “Mně nevisí nic. Ani doma, ani tady,” plácla se po ploché hrudi. “Tak nevím. Mám já se vůbec k tomu Angelovi vracet? Budu se mu líbit, když jsem zamlada ustrnula ve vývinu a nemám žádný prsa?”
“Prosím tě,” zareagovala Karolína. “Vždyť vypadáš dobře! Nejmíň o deset let mladší!”
“A jestli si myslíš, že ne,” potutelně se usmála Marta, “já tě vezmu do jednoho kadeřnictví…”
“Nééé!” zakvílely se smíchem ostatní.
“Ne, vážně,” vstoupila do hovoru Anna. “Co blázníš? Angelo tě přece bere takovou, jaká jsi. Tak si s tím zbytečně nelam hlavu a zbytek léta si prostě užij!”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Co komu visí doma

Úvodní poznámka: 

Věnováno Tomovi Petersonovi, on už bude vědět, proč.

Drabble: 

“Vypadáš nějak smutně, Anno,” Karolína se zkoumavě podívala po kamarádce.
“Stýská se mi,” dloubla oslovená vidličkou do mozzarely. “Co ty moje sýry…” Vzpomněla si na pracovní zástěru, visící kdesi daleko splihle na věšáku, a vzdychla.
“Prosím tě, za pár dní jsme doma,” utěšovala ji Marta. “Přiznám se, že už se taky těším. Uzené, co Mirek pověsil do komína, než jsme odjely, už bude. A jaký! To si dáme! Samozřejmě vás zvu!”
“Budu ráda,” usmála se Karolína. “Mně totiž na rozdíl od tebe bude doma viset tak maximálně prach na pavučinách.”
“A co visí doma tobě?” obrátily se zvědavě na Jindřišku.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Priority

Drabble: 

“Děvčata, musíme si vybrat, všechno nestihneme,” prohlížela Karolína bedekr městečka Saturnia.
Ostatní se po sobě podívaly. Tušily, co bude následovat.
“Stará římská silnice, k ní úžasně zachovaná brána. I další brány, ale mladší. Nebo kostel, ten bychom neměly minout, už to jméno: Santa Maria Maddalena! Taky je tu hrad - starobylá pevnost La Rocca aldobrandesca, známá též jako hrad Ciacci. A co teprve muzeum, s nálezy z etruské a římské doby!”
“Karolíno! Ty jsi úplně zapomněla, proč jsme sem jely! Jsme v lázních! Termální koupele! Na naše záda jak dělané! Jdi si kam chceš, my berem plavky a jdeme k pramenům!”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Čeho je moc...

Drabble: 

“Mně se tedy ještě nechce domů,” posteskla si Anna.
“Mně taky ne,” přidala se Marta. “Já bych se vrátila do toho kadeřnictví!”
“Návrat si užijeme,” řekla Karolína. “Pár krásných zastávek nás ještě čeká.”
“Náhodou to bylo super, šampaňské…”
“My víme, s jahodou!”
“A s jakou! A tak výborná káva! A jak se o mě staraly!”
“Už jsi nám to říkala šestkrát!”
“Jo, jen včera!”
“A dneska u snídaně taky!”
“A před polednem znova!”
“A teď nejsou ani dvě a už je to tu zas!”
“Ale když to šampaňské…”
“Hubu drž už, sakra!”
“Já…”
“Ty!”
Do Saturnia přijely v naprostém tichu.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Někdy pravda nevoní

Drabble: 

“Tak já ji vypiju místo tebe,” sáhla po odloženém šálku Jindřiška.
“Vůbec není silná,” kroutila hlavou Anna.
“Já cítím lískové ořechy,” prohlásila Marta. “Nejlepší káva, jakou jsem kdy pila. Nechápu, proč ti nechutná.”
“Příjemné aroma,” rozplývala se Jindřiška. “Myslíte, že je u nás taky k dostání?”
“Určitě,” přikývla Anna. “Na internetu seženeš všechno.”
“Jenže nevím, co mám hledat,” mudrovala Jindřiška s mobilem v ruce.
Karolína se rozhodla. Poví kamarádkám pravdu. “Najdi si cibetkovou kávu.”
Jindřiška otevřela příslušnou stránku. Zbledla.
“Holky… ta kávová zrna už jednou někdo jedl!”
“Cože? Tak jak to, že jsou v té kávě?”
“To radši nechcete vědět.”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Gayo Highlands Kopi Luwak

Drabble: 

“Něco opravdu výjimečného,” požádala Anna baristu. Z nabídky luxusní kavárny jim oči přecházely.
Barista přikývl. “Cena?”
“Nerozhoduje!”
“Výborně.”
Po chvíli před nimi přistály čtyři voňavé šálky.
“Chutná po karamelu,” mlaskla Jindřiška. “Jaká káva to vlastně je?”
“Cibetková,” usmál se barista.
Karolína ztuhla. Má kamarádkám vysvětlit, jak taková káva vzniká? Představila si malou rozkošnou šelmičku, požírající ty nejzralejší kávové třešně. Pak její zvednutý ocásek a nevábnou hromádku, po které vzápětí s nadšením skáče placený sběrač. Měl by vzácná zrna vyprat v potoce, ale co kdyby mu nějaké uplavalo? Nebude riskovat!
Odložila koflík. “Promiňte, ale pro mě je ta káva příliš silná.”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Vůně domova

Drabble: 

U snídaně ulamovaly včerejší bagetu. Nechutnala jim.
“Tyhle bílý buchty, co jim říkají chleba, prostě druhý den nejsou k jídlu!” lamentovala Jindřiška.
“Ani ty čerstvý nestojí za moc,” přikývla Marta.
“Já bych si dala náš chleba! Kmínový, s křupavou kůrkou!” vzdechla Anna.
“Se sádlem a cibulí!” zatoužila Jindřiška.
“Mně by stačil posolený,” zasnila se Karolína.
“Ale s Anniným sýrem by byl lepší,” kontrovala Marta.
“Nejlepší je stejně ten Maruščin. Kváskový, ještě teplý! To je taková lahoda!” Anně se naplnila pusa slinami. “A dá se jíst i třetí den!” pohlédla zamračeně na bílé pečivo na stole.
“Jo, holky, doma je doma!”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Vidí mě každý, kdo mě vidět chce...

Drabble: 

Sledovala je z povzdálí a zlehka se usmívala. Jak jsou stejné a přesto jsou každá jiná!
Ta první mě vidí v sochách, obrazech, stavbách a knihách.
Pro tu druhou jsou mým ztělesněním třeba nádherně naaranžované ravioli, vůně jiskřivého vína a barevné obrázky v kuchařských knihách.
Ta s těmi tiziánovými vlasy mě vidí v nich. A v účesech žen okolo, hlavně v těch, které sama vytvořila.
A tahle poslední mě chodí hledat do přírody. Na zelené pastviny plné spokojených zdravých zvířat.

Mám tisíce podob a tisíce tváří, ale pořád jsem to já. Vidí mě každý, kdo mě vidět chce.
Jsem Krása.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Z Popelky modelka

Drabble: 

Náměstí obešly už třikrát.
“Nepřehání to s tou péčí moc?” reptala Jindřiška. “Aby tam nechtěla nocovat.” Seděly na lavičce, očima fixovaly dveře kadeřnictví.
Ženu s vlasy barvy leštěné mědi zprvu přehlédly. Až po chvíli jim došlo, že koukají na Martu.
“Teda,” vydechla Karolína. “Vyhrála konkurs na strážce majáku?”
“Spíš rovnou na maják,” hlesla Jindřiška. “Svítí na dálku!”
“Ale vidíte ty chlapy? Hlavy si můžou ukroutit!”
“Bella, bellisima,” zaslechly. “Signora, nedáte si kávu?”
Marta se podívala na prošedivělého elegána. S úsměvem zavrtěla hlavou.
“Děkuji, jsem zadaná.”
Muž políbil Martě ruku. “Addio, bella mia fiamma!”
Kamarádky zíraly. Tohle je jejich nenápadná Marta?

Obrázek uživatele Čarodějnice

Jak to dělá konkurence

Drabble: 

“Ta harmonie barev! A ty tvary!” rozplývala se Karolína.
“Ano,” vzdychla Marta.
“Viď,” zajásala Karolína nadšeně. I Marta konečně projevila smysl pro umění!
“Po tom toužím celý život. To bych tak moc chtěla!”
“Mít doma kostelní okno?” vyděsila se Anna.
“Jaké okno?” zarazila se Marta. “Tohle bych chtěla!” ukázala na nablýskanou výlohu. “Vidíte? Recepce, kávička, snad i šampaňské! Jak ty zákaznice obskakují a hýčkají! To chci vyzkoušet! Za každou cenu! Aspoň jednou v životě se posadit do křesla v luxusním kadeřnictví!”
Bez dalších řečí zmámeně vešla dovnitř.

“Holky,” hlesla Jindřiška. “Myslíte, že takové služby zavede i u nás na vesnici?”

Závěrečná poznámka: 

Jistě všem čtenářům došlo, že Marta je profesí kadeřnice...

Obrázek uživatele Čarodějnice

Vyprahlá Bublina

Drabble: 

“Proč nejedem?
“No nejedem!” Anna vztekle mačkala všechny páčky, ale auto nereagovalo na nic.
“Co benzín?”
“Ukazovalo to půl nádrže.”
“Startuj, Bublino!”
Motor ani neškytl.
“Co teď?”
“Otevři kapotu,” zavelela Jindřiška. “Hm, dobrý. Žádná hadička nevypadla. Ani nic nehoří.”
“Volám servis,” vzdychla Anna.

“Care signore,” oznámil jim po chvíli opravář, “bez benzínu auto nepojede. Tady máte dva litry, pumpa je za rohem. Rozbitý ukazatel spotřeby paliva jsem vyměnil. A příště si hlídejte ujeté kilometry.”
“Ježíškriste,” zakvílela Karolína. “Vždyť v cestovním deníku máme přece všechno zapsané! Tankování i ty ujeté kilometry…”
“Když ona asi Bublina neumí číst, Karolíno,” rýpla si Jindřiška.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Torna di Sorrento

Úvodní poznámka: 

K dnešnímu tématu tady máme i hudební podkres. Pokud máte chuť, je zde.

Drabble: 

Seděly před restaurací, popíjely frappé.
“Holky, není to nádhera?”
Anna přikývla, když vtom odkudsi zazněla známá melodie.
Vide 'o mare quant’è bello,
Spira tantu sentimento…

Hlavou jí prolétla vzpomínka. Maličký byt, starý gramofon, pár ohraných desek. Víc nepotřebovali.
Ona a Petr. Středoškolská láska. Svatba, první společné dny.
“Aničko?” Karolína pohlédla na kamarádku, které stékaly z očí slzy. “Děje se něco?”
“Ta hudba. Připomněla mi…”
Zmlkla. V tu chvíli zas tančila se svým mužem, který jí přes propast času zpíval:
Lásko odlétlas jak chmýří,
moře dělí nás svou šíří,
oči mé se těžko smíří
s tím, že nevidí se v tvých…

Obrázek uživatele Čarodějnice

Co by byla Itálie bez módy?

Drabble: 

“Dámy,” jásala Karolína. “Jdeme na módní přehlídku!”
Třetí řada byla daleko od mola, ale ne dost, aby extravagantní modely nešokovaly.
“Na hlavě má kokrhel, ale šaty ani po prdel!” rýmovala nadšeně Jindřiška.
“Hele!” ukazovala Marta prstem. “Třípatrovej indiánek se šlehačkou!”
“Koukejte! Model ‘Dobrý den, prsa ven’!” kontrovala Anna.
Karolína střídala bledla a rudla. Kolem sedící vrhali nevraživé pohledy. Na rozdíl od tří žen, které se svíjely smíchy, brali přehlídku smrtelně vážně.
“I tuoi biglietti, per favore!” štěkla biletářka. Pak jim překladačem vysvětlila, že jsou na špatné přehlídce. Ta jejich se jmenuje “Týden laciné módy” a koná se o ulici vedle.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Těžká volba

Drabble: 

“Nikam nejezdi. Zůstaň se mnou. Podívej, byt mám dost velký. Ty do práce nemusíš, kam chvátáš? Zůstaň…”
Na vyhřáté náměstí padal letní soumrak. Jindřiška zadumaně hleděla na Angela. Itálie ji vždycky lákala. Navíc ji opravdu nic k návratu do Čech nenutí. Dcera je dospělá… Jenže copak to může udělat kamarádkám?
“Nemůžu,” řekla tiše. “Musím jet s holkama dál.”
Angelo se k ní naklonil. Políbil ji. V té chvíli Jindřišku všechny pochybnosti opustily. Hlavou jí bleskla myšlenka, že vlastně nemusí nic. Nikam nejede. Zůstane.
“Víš co?” řekl Angelo. “Dokonči s nimi tu vaši dovolenou a pak se mi vrať. Budu čekat.”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Umění už máme až po krk

Drabble: 

“Dneska už na žádnou výstavu nejdu! Mám plné zuby obrazů, soch, mečů, brnění a historie vůbec! Chci vidět něco živého! Co kvete a voní!” vzbouřila se nazítří Anna.
Karolína se zamračila. Tohle nečekala. Podívala se na ostatní dvě ženy. Mlčky přikyvovaly.
Co teď? Žádnou oranžérii nebo zahradu v plánu zahrnutou neměla. Zadívala se do mapy.
Rosalio? Hm. To by možná šlo.
“Dobře. Nasedat, jedem!”

Když vystoupily před obrovskými dveřmi, Anna se zarazila.
“Oceanario? Tam budou nějaké kytky?”
“To mělo být…” Karolína začala horlivě ťukat do mobilu. “No… jsme kousek jinde, to se omlouvám. Ale hele… mořské sasanky, co? Nestačily by?”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Galeria degli Ufizzi

Drabble: 

“Už jsme tady sedm hodin! Viděli jsme zrozenou Venuši, nahatou Venuši, medicejskou Venuši, urbinskou Venuši! A tobě je to pořád málo a taháš nás zas na další! Mám hlad!” úpěla Jindřiška.
“Kotníky mám jak konve!” zhroutila se na nejbližší kamenné sedátko Marta. “Já už nemůžu!”
“Ale holky,” žadonila Karolína. “Ještě jsme neviděly kompletní expozici Leonarda da Vinciho!”
“Nechci da Vinciho, ale víno! Nebo vodu! Mám žízeň jak trám!” přidala se k odboji Anna.
“Tak aspoň ještě toho Brueghela!”
“Já už fakt nikam nejdu! Chci koukat na tuhle bílou stěnu. Ta je tak úžasná! Protože na ní nejsou vůbec žádné obrazy!”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Kuchař bez břicha není kuchař

Drabble: 

“Takový trapas! Skoro jako když jsem ministrovi připálil lasagne!” Angelo, hromádka neštěstí, seděl v kuchyni své sestry Francesky.
“Ale jdi. Vždyť se skoro nic nestalo!”
“Už mě nebude chtít vidět!”
“Naopak. Jestli ji zajímáš, tak bude chtít vědět, jestli jsi v pořádku!”
“No právě, jestli ji zajímám…”
“Ty? Takový skvělý chlap? Talentovaný, pohledný, urostlý…”
“Jo, až moc. Hlavně přes břicho!”
“Kuchař bez břicha není kuchař! A ty jsi skvělý kuchař! Ten nejlepší!”
Franceska se na svého mladšího bratra zadívala s láskou. Její Angelo! Tolik by mu přála, aby konečně potkal tu pravou!
“SMS! Enrichetta!”
“Vidíš!”
Angelo zbledl. “Navrhuje jít běhat!”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Pozvání na večeři

Úvodní poznámka: 

Řím, 15. července 2021

Drabble: 

9:00 Sděluji holkám, že nás Angelo všechny pozval na večeři.

9:05 Anna tvrdí, že nemá co na sebe. Odchází do boutique.

9:06 Karolínu zděsily odrosty. Gůglí nejbližší kadeřnictví.

9:06 Marta se urazila. O její služby a barvu z obchodu není zájem.

9:07 Zneuznaná kadeřnice otevírá láhev chianti.

12:00 Usínám hladová, Marta ovíněná. Ostatní dvě se ještě nevrátily.

14:00 Marta se ukřivděně probírá, a otevírá další láhve.

15:00 Já, Anna a Karolína dopíjíme rozpité láhve po Martě.

16:00 Víno dělá své.

19:00 Do restaurace dorážíme jako čtyři rozhádané trosky.

Chudák Angelo.

Závěrečná poznámka: 

Do cestovního deníku zapsala Jindřiška.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Campo de' Fiori

Drabble: 

“Někde tady to je!” Karolína pobíhala mezi stánky.
Ostatní ji nevnímaly.
“Docela hezký šaty!”
“Sýry! Jestlipak mají mozarellu? Pravou, italskou, tu miluju!”
“Ne, tady to bude!”
“Oni mají mortadelu, ne mozzarelu!”
“Za tou sochou už nic není? Došlo nám chianti, měly bychom si koupit!”
“Tady to je!” Karolína zbožně vzhlédla k soše. “Takový velikán a takhle skončil, chudák!”
“Kdo?” zeptala se Anna, přebírající haldu sýrů.
“Přece Giordano Bruno! Tady stála hranice, na které ho upálili!”
Marta zvedla oči k soše. “To je on, co řekl ‘A přece se točí’?”
Karolína zalomila rukama: “V muzeu Galilea Galilleiho jsme už přece byly!”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Všechny krásy Itálie pohromadě

Drabble: 

Jindřiška vyběhla posledních pár schodů. V hloubi před ní se do dálky táhlo rozvlněné moře, laškovně pableskující zlatem a stříbrem.
Připadala si báječně. Nemít domácího průvodce, nikdy by tak krásnou vyhlídku neobjevila. Chtěla mu poděkovat, ale když se ohlédla, strnula.
Angelo zhrouceně pololežel ve stínu, potil se, přerývaně dýchal.
Infarkt! blesklo Jindřišce hlavou. Uvolnit dýchací cesty!
Vrhla se na muže a začala z něj rvát oblečení.
“Teď ne, miláčku,” zachroptěl Angelo. “Nech mě… vydýchat!”
Ulevilo se mu, až když proklaté stahovací tílko povolilo pod ostřím Jindřiščina nožíku a na světlo světa se vyvalila jeho zrzavě ochlupená hruď.
O pupku nemluvě.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Rozkvetlý andílek

Drabble: 

“Jdi do toho, Angelo,” povzbuzoval se lehce korpulentní muž před zrcadlem. “Taková sympaťačka! Taky po tobě kouká!” Sjel svůj obraz od hlavy až k patě. Zarazil se. Něco by to chtělo. Hm. Zítra zaběhne k Nicolovi do barber shopu a nechá si upravit vlasy i vousy. Ta - Jindržiška? - eh, Enrichetta - vypadá moc pěkně, musí na ni udělat dojem. Zatím ho viděla jen v kuchařském, tak se vyfikne. Jenže to břicho! To neschová! Co teď?
Že by konečně přišel čas na vánoční dárek od sestry? Sice ho děsně urazil, ale...
Ponořil se do skříně a po chvíli vítězoslavně vytáhl… stahovací nátělník.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Je to v pytli

Drabble: 

Karolína rozmrzele usrkla kávy: “Ani do muzea s námi nešla!”
“A koupat se s náma taky nechodí!”
“Co koupat. Ani nakupovat! Prý ji to nebaví. A pamatujete v Miláně, tam nás protáhla všemi obchody na hlavní třídě!”
“Za tím bude beztak ten kuchař.”
“Jo!”
“A my Jindřišku do toho ještě tlačily! Nány! Prej zkus to! Kouká po tobě!”
“Copak nás mohlo napadnout, že tak zblbne?”
“Znáš to, stará stodola… “
“Víte, co je na tom nejhoršího? Ona se kvůli němu snad učí i vařit! Ona! Včera se vyptávala, jak se dělají český kynutý buchty!”
“Tak to jsme, milé dámy, v pytli.”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Znovuzrození Venuše

Úvodní poznámka: 

Varování: sprosté slovo

Drabble: 

Buch buch.
“Moment!”
Jindřiška stojí před zrcadlem v koupelně, jak ji pánbůh stvořil, a dumá.
Hm. Prsa teda měla větší. Ale břicho taky. Venuše jedna namalovaná… Ale mně se teda moje břicho líbí víc. Ale ty prsa… ty by potřebovaly přifouknout. Jenže - má to vůbec smysl, v mém věku? A nakonec - koukal ten kuchař vůbec po mně, nebo ne? Ale holky maj ty svý chlapy, přece…
Buch buch.
“Dělej! Já taky musím!”
Trhni si nohou, včera jsi byla v koupelně půl večera ty. Tak co s tím kuchařem? On má takový krásný oči…
“Jindro! Ven, nebo se tu vopravdicky poseru!”

Obrázek uživatele Čarodějnice

Tortellini in brodo

Drabble: 

“Jídlo!” zaradovala se Jindřiška.
“Domácí tortellini, to bude bašta,” přikývla Marta.
Popíjely chianti, radovaly se ze života.
“A konečně moře!” podotkla Anna.
“Kdybychom zůstaly v Pise, mohly jsme vidět-”
“Už jsme viděly dost,” přetrhla Karolíně řeč Jindřiška. “Teď chci koukat jen na toho kuchaře. Tomu ty ruce jedou, to je koncert!”
“Já myslela, že ty mrňavý potvory dělaj strojem,” řekla Marta. “Ale teda je to práce pro vrahy, já bych to nedělala ani za nic! Taková crcačka!”
Kuchař, jakoby rozuměl, na ně mrkl.
Sbalil čtvereček těsta s malinkatým kouskem masa, zahnul, zatočil, odložil.
Mravenčí práce, ano. Ale jeho to baví.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Kde je Bublina?

Drabble: 

Ze zámku ‘nahoře huj, uvnitř fuj’ se vypotácely čtyři zombie.
“Nejdřív snídani!”
“A kafe! Bez kafe umřu!”

“Holky, kde je Bublina?”
“Někdo nám ukradl auto!”

“Han-no ruba-to la nostra mašina!” slabikovala Karolína.
Karabiniéři na ni nedůvěřivě koukali. “Targa auto? Numero?”
“Sami jste numera,” vrčela Marta. “Koukejte ho najít! Presto! Prestissimo! Rubato!”
Anna vytáhla doklady.
“Quella macchina è rimorchiata. Od-ta-še-né!” nahlédl do překladače policista. “Spa-tne parko-vani!” rozzářil se. Vyřešeno!

Pokuta činila 50 eur.
Taxík na odtahové parkoviště stál jako čtyři vstupenky do galerie.
“Tady jsme měly strávit odpoledne,” lkala Karolína, když projížděly kolem.
Jindřišce zasvítily oči: “Ale ta pláž támhle je zdarma!”

Závěrečná poznámka: 

Asi jste poznali, pokud ne, tak: Na posr... i hajzl spadne, ale také to může být Vše špatné je pro něco dobré...

Obrázek uživatele Čarodějnice

Zlatí červíci

Drabble: 

“Rozsviť, já na tu kliku kouknu,” nabídla Jindřiška.
“Uáááááááááááá!”
“Co je zas tohle?”
“Švábííííííííí!”
“Tady už nebudu! Jdu do auta!”
“Nejdeš, děvče,” pronesla Anna, kliku v ruce. “Druhá půlka vypadla, ven se nedostanem.”
“Jindřiško?” na technicky nejzdatnější kamarádku se upřely tři páry prosebných očí.
“Milá děvčata,” rozhodila jmenovaná bezradně rukama. “Říkaly jste: berte jen to nejnutnější. Nářadí je v autě.”
“Co budeme dělat?”
Marta ukázala na okno. “Svážem prostěradla a utečem!”
“Do vodního příkopu?”

Zbytek noci strávily na stole.
Ráno přivolaný hoteliér našel v pokoji čtyři fúrie a spoustu pozabíjených švábů.
Vypitý minibar velkoryse přehlédl, ale slevu na ubytování nedal.

Obrázek uživatele Čarodějnice

Život na zámku

Drabble: 

“Karolíno, to se ti povedlo! Na zámku jsem ještě nikdy ubytovaná nebyla!”
“Ani já! Vidíte ty vyřezávané skříně? A ty postele! Nádhera!”
Nadšení je přešlo v noci.
“Holky, spíte? Tady něco šustí!”
“Spíš chroustá!”
“Jindřiško, nejíš něco?
“Já ne! To takoví malí roztomilí červíci v tom úžasným nábytku!”
“Červi! Tady nebudu! Ani minutu!”
“To jsou červi duboví, ti na člověka nejdou!”
“Hele… já musím… kde je tady záchod?”
“Už zas? Venku, na chodbě!”
Anna vzala za kliku, ale ta jí zůstala v ruce. “Ježíšmarjá, jak se to…?”
“Italové,” povzdechla si Jindřiška. “Červotočů plný postele, ale červík v klice jim chybí!”

Stránky

-A A +A