Často před spaním myslel na Adama.
Na jeho silné ruce a široká ramena.
Na jeho ústa, na jeho prsty.
Na jeho smutné modré oči a vlasy okudlané ve vojenské škole.
Na jeho úpěnlivé věty beze slov.
Občas jeho mysl zabloudila do doby předtím.
Myslel na Adama tyčícího se nad ním.
Na Adama pokřikujícího hloupé přezdívky.
Na Adama, který ho strká do skříňky – jen tak, protože může.
Všude tam viděl i ředitele Groffa, jemuž se Adam, ten druhý a trochu i ten první, tolik podobá.
Často myslí na Adama a v břiše cítí motýly, protože ví, že Adam myslí na něj.