DMD č. 25. pro 25. 4. 2019. Téma: Jeden na všechny

V knihovně domu na Grimmauldově náměstí si Severus Snape hověl v ušáku. S Longbottomem navštívili hlavního bystrozora doma. Doufali, že v pohodlí domova (lektvarista obdivoval, jak Potter s manželkou zútulnili sídlo černokněžníků Blackových) ho přesvědčí.

A tak poté, co sedm hodin hlídal kouzelnický potěr, aby nezlikvidoval sám sebe, popíjel whisky a vychvaloval Potterovi tinkturu z Nejkrásnější Hvězdy, že kapka umocní každý lektvar.

Sotva skončil, vystřídal ho Longbottom a spustil o jejich problému:
„… naneštěstí se ukázalo, že semena od tebe jsou samičí stejně jako Hillova Hvězda, takže abychom ji rozmnožili, potřebujeme samčí rostlinku, na všechny naše Hvězdy bude stačit jeden exemplář.“

Wakandským pralesem zní zoufalé “KUR*AUŽ!”
V odpověď se ozývá veselý mekot.
Koza jménem Trol stojí na kameni uprostřed jezírka a vypadá spokojeně. Bucky je se zbytkem stáda na břehu. Spokojen není.
“Že pro tebe dojdu?”
"..."
“Mazej do chlívka!”
"..."
“Nenávidím tě.”
"..."
“Jen počkej!”
Odhodlaně vstupuje Bucky do jezírka. Je studené. Nevoní nejlépe.
Proč já vlastně nejsem třeba tesařem..?
Trol seskočí z kamene a pilnou čubičkou se vydává k opačnému břehu.
“To si děláš...”
V ten moment kolem proplouvá zbytek stáda sebevědomých wakandských koz.
“... srandu.”
Takhle nějak to musí vypadat, když má člověk děti.
Kristepane.
“A dneska jdete všichni spát bez večeře!”

Kornouty s cukrovím lepí v dětských rukách. Bříška se houpou. Korunky se kutálejí. Katka počítá: „Máme osm stovek a nebyli jsme ještě na horský dráze, na megaboosteru, na autíčkách, na skydiveru a na centrifuze. Jeden z nás by mohl jít na všechny. Ale oba ne!“ Kolotočářská hudba přehlušuje Péťovo ječení. Po chvíli rvaní se za vlasy se rozhodli pro společný Megabooster a centrifugu. Pak se Péťa poblinkal.
Když se prodírají davem domů, Péťa už to má vymyšlené: "Až budu dospělý, budu taky strašně moc pracovat jako naši. Vydělám spoustu peněz a pak pozvu celou třídu na všechny atrakce dvakrát dokola."

„Báječný kostým Merlina,“ pochválila Harryho Minerva. „Dal jste si práci. Ne jako Severus, který má jeden kostým netopýra na všechny příležitosti.“
„Já stojím přímo tady,“ zavrčel Snape, oděný do svého standardního hábitu.
„Já jsem si toho vědoma,“ pokynula mu.
Najednou Harry strnul. Minerva se otočila a zbledla.
Přímo před ní stála miniaturní kopie Albuse Brumbála.
„Pane Mathewsi?“ dostala ze sebe.
„Jdu za ředitele Brumbála, poznala jste to?“ vyhrkl prvňáček nadšeně.
„Poznala,“ řekla lehce roztřeseným hlasem.
Mávla hůlkou a kulaté obroučky jeho brýlí se změnily na půlměsícové.
„Paráda!“ vykřikl.
„Tak,“ pronesla a oči se jí podezřele leskly. „Teď je to dokonalé.“

Když potkáte jiné letadlo a přečtete značku na ocase, máte problém plynoucí z následků přílišné tulivosti a rychlosti strojů.
Já měl problém a to jsem na ocas neviděl a ani jsem nestihl vzletět.
Na zemi se totiž vyhýbáte dost blbě. Asi jako když tramvaják potká tramvaj v protisměru. Pokud se to teda může stát.
Potkali jsme se ne u Kolína, ale na téčku, tedy křižovatce tří cest. Tři. Z každé strany jeden.
Proklel jsem to pako v řídící věži střevními problémy. Nic jiného jsem dělat nemoh.
Pak mezi čumáky letadel naběhl osamělý človíček s praporky.
A přijely nás vysvobodit tahače.

Čtyřicet let jako princ.
Čtyřicet let jako pastýř.
Všechno, aby se stal vysvoboditelem.
Teď stojí v čele desetitisícihlavého (svéhlavě tvrdohlavého) davu.
Vyjít bylo jednoduché.
Vést je den po dni bude těžší.
Rozsuzovat jejich rozmíšky, stanovovat předpisy a dohlížet na jejich dodržování, učit, ale zároveň plánovat a určovat směr, připomínat cíl, uklidňovat... znovu a znovu obracet zpět k Bohu, který je vyvolil.
Sám na všechno, sám na všechny, sám proti všem.
Nese to statečně, nejtišší z lidí.
Do rostoucího zoufalství promluví moudrost tchána.
"Nevyčerpávej sebe i je. Řeš jen velké věci. Ve zbytku nad nimi dosaď neúplatné, bohabojné muže za správce."

Genocida je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Ne kvůli morálce, chápete, s tím jsem nikdy problém neměl. Ale sehnat ochotnou armádu, všechno to logisticky vyřídit, aby to opravdu byla půlka obyvatel a třeba ne třetina, to je vyloženě noční můra. A tu armádu musíte přesouvat, je to pomalé až běda.
Ale s rukavicí stačilo jediné lusknutí prsty, jeden úkon a všichni byli pryč. Přesně polovina zmizela v prachu. Vesmír konečně v rovnováze.
Zasloužený důchod a odpočinek, pocit dobře odvedené práce. Vše tak, jak má být.

Popravdě nechápu, proč si to ti Terrané a jim podobní berou tak osobně.

„Takže já vám to zopakuju, pane starosto,“ bouchla pěstí do stolu, že by se Stromboli začala cítit méněcenná, „ Vy teď zvednete svůj spokojenej úřednickej zadek a postaráte se o mého chlapce.“ Pupella vztekle zalomcovala opěradlem židle. Starosta byl povděčen vyšší prozřetelnosti, že sedí naproti přes stůl. Potil se až na zádech.
Vtom se otevřely dveře.
„Mami? Co ty tady děláš?“ podivil se Vito. Právě se vrátil z nemocnice na korbě zelinářské vozu. Bledý jako mozzarella. Jizvy na ruce milosrdně skrývala bavlněná košile.
„Dávám věci do pořádku,“ šlehla pohledem po hodnostáři.
„Certo,“ přikyvoval horlivě starosta, „Však jsme tu jedna rodina, he?“

Ve snu byl znovu Kazem Rietveldem, znovu plaval ze Smrťákova voru na pobřeží, třásl se chladem, plakal a polykal slanou vodu, křivdy, ztráty, prohry, smrt, všechno, co mu naservíroval Ketterdam, prohnilé město.
Ve snu byl proti němu sám. Sám proti všem podvodníkům, obchodníkům, šejdířům, falešným hráčům. Sám proti Pekku Rolinsovi, sám pro pomstu, sám, promrzlé nic vyplavené do přístavní špíny.
Pak se probudil. Pak se rozhlédl.
Byla tu Nina, smrtička.
Matthias, každým coulem voják.
Wylan, který ještě neobjevil, co v něm dříme.
Jesper, ostrostřelec.
Inej, noční přízrak.

Je jich jen šest, ale jemu, Kazu Brekkerovi, Krkavci, to připadá jako armáda.

Generál Sima Yi sa pozeral na mesto v ktorom prebýval slávny stratég Zhuge Liang, tentokrát bez svojej armády. Teraz ho konečne rozdrtí.

„Pane, zvedovia hlásia, že brány mesta sú dokorán!“
„Vpred! Zastavíme tesne na dostrel od mesta.“

Keď armáda generála Sima Yi pripochodovala pred mesto, brány malo naozaj otvorené a ľudia zametali jeho ulice. Vietor priniesol phudbu muža sediaceho vo veži a hrajúceho na guqin.

Sima Yi polial pot. To hrá Zhuge Liang. Ako si tam môže len tak sedieť s bránami dokorán? To bude strašná pasca, ako obyčajne! Všetci tam umrieme!

„Ústup!“ zavelil Sima Yi.

Zhuge Liang sa smial.

"Když já nevím, věru, těžko se mi rozhodnouti," povídala panna Ančka a nervózně se tahala za vrkoče.
"Vždyť všechny jsou krásné, milostslečno, ostudu vám neudělají, ať se rozhodnete jakkoliv," pobízela trhovkyně a dále předkládala před Ančku další střevíce, tentokrát zelené. Ty saténové stužky, ty by na vrchnost dojem jistě udělaly. Ach, srdéčko se jí rozbušilo a v živůtku se ňádra nadýmaly. To jsou ty pravé.
Však ve váčku se blyštil jeden jediný stříbrný tolar. Kéž by stačil mladé kuchařince na všechny botky. Na audienci u Šlikové bez saténu, povzdychla si. Od vedlejšího krámku odnesla si za tolar dvě kopy vajec.

První vlkodlak, který navštívil mou soukromou ordinaci, byl Jason Elderwick, osmašedesátiletý instalatér.
"Co vás trápí, pane Elderwicku?"
"Mívám špatný spaní."
"Noční děsy?"
"Jo, děsný to teda je. Taky se mně loupe kůže. Na tlapách - chci říct na nohách - je to nejhorší."
Prohrábnul jsem vitrínu s vlkodlačími lektvary.
"A blbě vidím v šeru."
Pustil jsem vybraný flakón a sáhl po vedlejším.
"A ty křeče v lejtkách by taky mohly přestat."
Zavřel jsem vitrínu a obrátil se k němu.
"Jestli je to opravdu všechno, zastavte se ve čtvrtek. Namíchám vám lektvar na míru."
"Bezvadný. Tak do něj přidejte i něco na potenci."

Tomáš stál a měl pocit jako by se zpomalil čas. Věděl, že Mirek tu schopnost ovládá. Ale ten bojoval.

Jiří ve své vlčí podobě vycenil zuby, zavrčel a připravil se ke skoku.

Tomášovi došlo, že hodlá zaútočit. Aby přežil, musí se bránit. Ale to mohl jedině tak, když Jiřímu ublíží. Raději by se sám postavil zbylým kožoměncům, než aby vztáhl ruku na svého přítele.

Jiří skočil a Tomáš poznal, že mu jde po krku. Odmítl se bránit. Zůstal stát a jen se Jiřímu díval do očí.

V tu chvíli ho zasáhla do ramene kulka a trhla s ním do strany.

„Ne, tohle po mně po tom všem nikdo žádat nemůže. Nemám dost sil k takovému aktu,“ pravil hlasem tichým, avšak pevným, mladý mušketýr.
„Na mne nehleďte. Víte, že bych za každého z vás ochotně život položil, ale tohle po mně nechtějte,“ zavrtěl hlavou odmítavě Athos.
„Uhmmm…“ málem se udávil svou porcí kuřete dobře živený Porthos. Když si notně zavdal ze džbánku s vínem a byl zase schopen vypravit kloudného slova, zasmušile se podíval na své druhy, řka: „Ode mě by to nemělo cenu.“
„Tolikerých výmluv máte! Tedy půjdu a pomodlím se za nás všechny já sám,“ pravil roztrpčeně pohledný Aramis.

"Tyy jo, vcera jsem se prihlasil na kurz Spanelsky za sest tydnu. To bude husty, uz se tesim, jak si na dovoleny na Mallorce pokecam s mistnima."

“Hm.”

"Jo a taky mne zajima ten Kurz malby levou hemisferou. Loni to Kresleni pravou hemisferou bylo dost super, uplne mne to nadchlo. Nechces tam chodit se mnou? "

"Hm."

"Vedela si, ze muzem skoro zadaco chodit na Argentinsky tango? Fakt hustej, mega sexi tanec! Uci to kamarad, dal by mi slevu, shani studenty."

"Hm, vis, ze jednim zadkem na vsech zidlich sedet nemuzes?"

"To je sice mozny, ale aspon nesedim jak pecka doma."