DMD č. 24. pro 24. 4. 2019. Téma: Zmatek matek

Měsíc zakryjí černá mračna.
Omamné světlo rázem zmizí.
Spustí se lijavec.
Xénie se konečně rozběhne, proudy vody se rozstřikují na kůži, sykot, přeostré zuby, výkřiky, modře mrazivé záblesky, propletená hadí těla, tápání v temnotě, svist větru, rudý zášleh, ruka s dýkou, lehké kroky v mokré trávě, kletby drcené mezi zuby, matné siluety, prudké pohyby, ledová voda všude.
Hadí muž se marně svíjí v poutech.
Opodál leží v bezvědomí neznámá žena. Její tělo pokrývají černé šupiny.
Déšť šumí.
Evžen sevře Xénii v roztřeseném objetí.
Běla se vypotácí z domu. V náručí drží jak nemluvně obrovské lesklé vejce.
Zmateně si ho prohlíží.

Stát se matkou, to chce znalost všech oborů vědy,
nebo na ty internety chodit na výzvědy.
Dřív než se vydáte s houkačkou na cestu,
musíte spočítat dvě čárky na testu.
Moc se hýbe, pak je ticho,
poznám, že mi tvrdne břicho?
Rozliším kontrakce? Rodím, či nerodím?
Studuju po nocích a s časem závodím.
Přenášíte? Sex a víno, procházka prý svědčí,
na tkaničky nevidím si a mám tempo šnečí.
Po porodu zase zmatky.
Jak to zvládaj jiné matky?
Bojují o to, ať příspěvky navýší,
pos*rané Pampersky posílaj Babiši.
Ostudy se nebojí, dítko v bance nakojí.
Nontoxicky žijí,
krev mi pěkně pijí.

Na web typu Modrý koník
ostřílený manžel pronik.
Týden potom šišlal něco o mimíscích cizích matek,
odpovědi nedohledal, posílil jen vlastní zmatek.
Prý se tam řeší vše, od barvy stolice,
až po to, jak doma přivrtat police.
Chodítka už vyšla z módy, na šátky se pějí ódy,
naopak vrací se látkové plíny,
když ho šoupnem do postýlky, nebude mít splíny?
Raději než na hlas davu
spoléhám na vlastní hlavu.
Půlobloukem obcházíme lavičky i pískoviště,
uvažuji, co gang matek vymyslí si zase příště.
Čekám protest očkovací, komu a kam píchnou jehly?
Jen se bojím, když jdem s dobou, abychom ji nepředběhli.

Zouvám boty, odháním kočku. Domove líbezný!
“Čest, soudružko matko!”
“CO TO DĚLÁŠ!!!!”
Ó nikoliv, to nebylo na mě. V obýváku jede Premier League, Manchester dostává náklad.
“Tož máti, co nového?”
Vyměnila zubaře. S novým se zdraví ať tě provází síla (moje matka se svým zubařem!). Seřvala policajta. Dovoloval si na autobusáka její linky (na ni si netroufl). Na sídlišti přistával vrtulník, hus-tý. (Taky by se proletěla! Mrk, mrk...)
“A co ty? Pořád sedíš na zadku a kreslíš ty opice?”
“Nojo, máti, co ti budu vykládat. Nuda nuda, šeď šeď...”
Zalomí rukama.
“Někdy si myslím, že mi tě v porodnici vyměnili!”

Do rozhovoru s horkokrevným cikánem se nechtělo nikomu. Pak si Libuška vzpomněla na úspěch nepřímého výslechu.
„Ivan ho musí znát, je v hospodě pořád,“ prohlásila.
Dohodli se, že to bude jediný dospělý, kterému prozradí, proč se vyptávají.

„Ten cigoš to byt može,“ připustil. „Miro si z něho robil srandu, že něvi, ktora je jeho mama. Mal v tom burdel, bo matka je dycky ista, otec neisty.“
Sečtělá Libuška přikývla a Ivan pokračoval: „A taky chlop ide hned na nože.“
„Zabili ho tupým předmětem,“ podotkl Aleš.
„Nož nebo montpaka, to je fuk,“ mávl rukou Ivan. „Jak uraziš ciganovi mamu, je zle.“

"Zítra přijedou vyměnit katodu!" poletovala mikroskopička. "Vypulírovanou místnost mám, kafe, čaj, buchtu, foťák,... mističku s přihrádkama! Nejlíp magnetickou."
"Na co?" optal se starší kolega.
"Na matky! Aby se nezakutálely a někam nezapadly. A aby si je technik nepopletl, až bude vše sestavovat zpátky."
Kolega se vědoucně usmál.
Mikroskopička nestačila zírat. V misce se hromadily... šroubky. Speciální šrouby do vakua, s provrtaným kanálkem na odvzdušnění uprostřed. Žádné matky. Otvory pro šrouby byly řezané přímo do těla mikroskopu, pokud možno tak, aby se šroubovalo shora dolů.
Ovšemže, jak prosté.

Dnes mikroskopička ví, proč nejsou v mikroskopu matky. Přece aby se samovolně nepovolily.

Denně místo budíku tě řevem budí mazel,
nacvičeně z peřin lezeš ladným skokem gazel.
Rituálů ranních seznam už ti běží v hlavě,
snažíš se to pojmout trošku vesele a hravě.
Je den dveří otevřených do místnosti, kam se musí,
toaletní papír bráníš, jinak taháš děcku z pusy.
Zuby si čistíte pomalu navzájem,
o jogurt k snídani projeven nezájem.
Zato müsli rozsypáno je po celé kuchyni,
než to smeteš, dítko všechno od jogurtu zašpiní.
Nevím, kterak jiné matky, já pak často dělám zmatky.
Stane se tak, že se večer podivuji velice,
proč je jídlo v šatní skříni a bot plná lednice.

Sešly jsme se na letním bytě. Je nás třicet tři. Rodím jako osmá. Moje mládě je holčička a váží třetinu toho, co já.
Další dva dny spolu v klidu visíme a užíváme si jedna druhé. Malá nemá srst a zuby drápky se drží mé bradavky. Pije mléko po kapkách.
Za soumraku začíná pohyb, hemžíme se po kolonii, necháváme mláďata na trámu a letíme se najíst. Spořádáme co nejvíce. Jíme za dva.
Našim dětem je zima, a tak se tulí k sobě a pak se tulí k prvním navrátivším se matkám.
Po čichu nalézáme své děti a bereme je pod křídla.

Alespoň se do Chrámu dostaneme opravdu rychle, pomyslela si.
Brašnu nesla sama. Svého spolucestujícího znala, ale nevěřila mu. Nemohla si to dovolit. Bůh ví, co s Přeměněným provede druhotná infekce.
Zásilka byla příliš důležitá.
Téměř letěla kupředu a sluchem kontrolovala, jestli její kolega běží za ní. Do kopce, z kopce, kámen skrytý ve stínu přehlédla.
V pádu chránila brašnu vlastním tělem, takže citlivým součástkám se nic nestalo. Jenže... povolilo zavírání a ven se vysypala přehršel méně citlivých součástek.
Tiše zaklela a podívala se na to nadělení. Na cestě (naštěstí hladce udusané) ležela změť šroubků a matiček.
Doufám, že najdu všechny.

Jmenuji se Estéban a je mi třináct let. Momentálně nejsem příliš šťastný. Přinesl jsem si ze školy špatnou známku. Učitel vůbec nepochopil, že jsem téma "Moje rodina" sepsal podle pravdy.
Moje matka se jmenuje Rosa. Rosa je jeptiška. Rosa je mrtvá.
Moje matka se jmenuje Manuela. Manuela je herečka. Manuela mě vychovala.
Moje matka se jmenuje Lola. Lola je mým otcem. Lola zemřela, když jsem byl dítě.
Moje matka se jmenuje Agrado. Agrado mě učí sprosté vtipy.
Moje matka se jmenuje Huma. Huma je manželka mojí matky Manuely. Huma je slavná herečka.
Já hercem nechci být. Ale možná budu spisovatel.

Nechť bubny bijí a trubky troubí
Když pobouření stoupá z hloubi
Nechť tympán rovněž zvučně zní
Ať zahřmí píseň protestní!

Že prý zmatek matek?
Kudy nám sem natek?
Kdo matku má, ten dobře ví
Mámy jsou prostě epesní!

Ač mají stále kolem práci
Mistryně jsou v organizaci
A jestli ne, bez patosu
Zorientují se v chaosu!

Že prý zmatek matek?
Kudy nám sem natek?
Kdo matku má, ten dobře ví
Mámy jsou prostě epesní!

Matky jsou nejvíc v pohodě
Doma, na souši, na vodě,
Kdyby v pohodě nebyly
Žádné děti by nežily!

Tak važme si žen, přátelé
co utíraly nám…