DMD č. 21. pro 21. 4. 2019. Téma: Jednou za sto let

Obrázek uživatele Lejdynka

Bílá zeď

Úvodní poznámka: 

Pro striggu, aby viděla, že se fakt dá něco napsat i na bílou zeď. :D

Drabble: 

Jednou za sto let bílá zeď zmodrá a objeví se na ní moře.
Když se ho dotknete, přenesete se na pustý ostrov.
Tam musíte zachránit Týden, aby ho neunesli Piráti.
I dnes?

Jednou za sto let bílá zeď zezelená a objeví se na ní strom.
Když se ho dotknete, přenesete se do koruny.
Tam sedí svatý Václav na koni, a plete koblihy.
Zachraňovat ho nemusíte.

Jednou za sto let bílá zeď zčervená a objeví se na ní jablko.
Když se ho dotknete, stanete se ptákem Ohnivákem, kdykoliv a kdekoliv.
Ha!

Když se ho dotknete, taky se neuvidíte. To není marný.

Závěrečná poznámka: 

Závěrečný verš je Bratrů Ebenů.

Jinak kdyby to téma bylo moc vágní, tak si asi stejně napíšu ještě jeden drabble... tohle byl jenom experiment :)

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Pro slávu Boží nebo tak něco

Fandom: 
Drabble: 

Původní skromný projekt podle tehdejší prapodivné experimentální módy získával další a další přístavby, aby se davy hrnoucí se za nejsvětější relikvií vůbec vešly.
O sto let později si někdo vzpomněl, že stávající podoba stavby je silně nevyhovující, a na jejím místě rostla nová. Větší. Lepší. Párkrát vyhořela, ale stačila.
Za sto let si na počest krále vysloužila příčnou loď. A nové svěcení.
Pak bylo ticho. Až trochu trapné ticho. Nastalo bourání a majestátní projekt podle tehdejší módy rostl. Rostl pomalu. Sem tam mu někdo něco přidal, ale moc často ne. Na dokončení čekal dlouho. Nějakých pět set osmdesát pět let.

Závěrečná poznámka: 

Dějiny svatovítské katedrály jsou velmi barvité a odrážejí ze všeho nejvíc touhu po prestiži mísenou z velkým nedostatkem peněz. Ale vždycky ji někdo oprášil. Zhruba tak jednou za těch sto let.

Obrázek uživatele mila_jj

Sto roků v archivu tvrdnul jsem

Úvodní poznámka: 

Věnováno Toře za vymyslení úderného názvu a Katty za statečné noční betování.

Drabble: 

Jedeme na výlet! Z muzea na exkurzi do firmy! Rozdělují si nás do skupinek. Nákončí keltského opasku a střepiny leteckých pum jsou kovové, ty jdou do normálního elektronového mikroskopu.

Já jsem něco onačejšího: jsem boží dárek. Dobře, méně pateticky: jsem stoletý, skoro úplně pšeničný chléb. Vojenský komisárek, říkají sprosťáci. Ne - upekla mě maminka pro syna na frontě, jenomže... zůstal jsem v poštovní obálce a pak mne našly cizí ruce.

Enviromentální mikroskop! Do komory se připouští vodní pára, abych byl chráněn před účinky ničivého vakua. V peci bývalo hůř.

Hotovo? Kdy příště? Zase za sto let? No co nadělám. Těším se!

Závěrečná poznámka: 

Výstava mikrosnímků vzácných muzejních brněnských exponátů byla na Špilberku loni v létě.

Chudák chléb byl z toho, co dům dal: pšeničná mouka, bukvice, brambory... neví se, kdo jej pekl a pro koho, ale jestli jej pekla maminka pro syna, jak si myslím já, určitě ho upekla z toho nejlepšího a s láskou.

https://www.blesk.cz/clanek/regiony-brno-brno-zpravy/544025/unikatni-vys...

Obrázek uživatele Urrsari

Kráľovná

Fandom: 
Drabble: 

Rastiem v chlade a v suchu a na chudobnej pôde. Aspoň tam, odkiaľ pochádzam. Ja som ale v Kalifornii. A to je dobre. Moje sestry sú upaľované, a na ich pôde pasú stáda.

Toho sa báť nemusím. Roky už nerušene rastiem, a blížim sa k svojmu cieľu. Už som vyššia, než mnohí ľudia, ktorí ma chodia obdidovať. Hovoria mi kráľová, a čakajú, či im dám dedičov. Pripravujem sa na to takmer tri dekády.

Je mi trochu smutno. Všetci čakajú len na to, ako zakvitnem. Ale za životy mojich následníkov zaplatím tým vlastným.

Aspoň som dostala tú šancu. Moje sestry nie.

Závěrečná poznámka: 

Rastlina Puya raimondii normálne kbvitne raz za 80-100 rokov a potom odumrú.

A to som chcela napísať niečo optimsitickejšie.

Ale berte to tak, že rastliny myslia inak ako ľudia :D A toto nie ani žiadny výkrik o tom, ako sa ničí ich životné prostredie, lebo úprimne, neviem o tom nič viac, než čo som si práve prečítala :D

Obrázek uživatele KattyV

Jak ho nezná

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Myslela jsem, že se vrátíme k pátrání. Ale téma mi nabídlo něco jiného. Volně souvisí s http://sosaci.net/node/37605

Drabble: 

Tatínek byl známý vtipálek, až to Andulu zlobilo.
Když jí v první třídě vypadly přední zuby, a navíc nešlo sčítání, cvrnkl ji do nosu: „Počitat sa nauč. Ošklive děvuchy nemužou byt eště aji hlupe,“ když zlobila, smál se: „Ty si hotovy muzikant, umiš dobře hrat na nervy.“
Věděla, že to tak nemyslí, protože jindy ji ujišťoval, že je nejbáječnější holčička na celém světě.

Dopisy jako by psal někdo jiný. To bylo pokaždé – Buď hodna, posluchej maminku, dobře sa uč, nezapomeň krmit kroliky...
Toužila si přečíst aspoň jeden vtip. Ale měla pocit, že se ho dočká snad až za sto let.

Závěrečná poznámka: 

Ještě stále na neveselou notu. Tak snad příště už zase budeme pátrat.
Další dílek zde

Obrázek uživatele Killman

Lakkadur

Fandom: 
Drabble: 

Kníže Rinkas seděl na galerii, spolu s dalšími veleurozenými pány.
Nižší šlechta a neurození stáli dole v sále a tísnili se.
Korunovace nového krále je spektákl, i když se poslední dobou koná výrazně častěji než dříve.
Ale to je jen dobře.
Moc králů byla zlomena, omezena a pod kontrolou.
Dnes mají knížata prakticky větší moc než král.

Kníže netušil, že ten scholastický muž, kterého právě korunují, bude vládnout více jak pět set let.
Že obrodí království a stane se jedním z velikánů Elwingilských dějin.
Ani že přivodí konec jeho osobně, i jeho rodu.
Nevěděl, že éra slabých králů právě skončila.

Závěrečná poznámka: 

Král Lakkadur se narodil roku 1708. Na trůn nastoupil po smrti svého otce, Malquara III. v roce 1765. Jeho vláda trvala do roku 2278, kdy předal korunu svému vnuku. Zemřel tři roky poté.

Obrázek uživatele Tora

Takový drobný problém

Úvodní poznámka: 

Navazuje přímo na Klára, jsem prostě Klára

Drabble: 

Na takovou potvoru prý narazíte jednou za sto let. Obrovská obluda, ostré drápy i zuby, zrohovatělý ocas.
Bájné bytosti nejsou výmyslem pošetilých jedinců. Létavci z Galwarthy dali základ pohádkám o dracích, yetti má kořeny u walmirských kožonanců.
Mangikorské bestie – lidmi nazývané mantichory – jsme lovili nedávno v Brazílii. Naštěstí se nedostaly k obydleným oblastem, zakročili jsme včas.
Jednou za sto let?

Kdepak, žádný blesk.
Vyjela po mně z lesa. Vystřelila jsem, ale švihl mě tlustý ocas s trnem.
Zahlédnu, jak mizí mezi stromy, a už nevnímám nic.
Netuším, kam utekla.
Problém je, že je lidožravá a my jsme v centru Čech.

Obrázek uživatele Champbacca

Ryby a rituál

Úvodní poznámka: 

(pořád na té samé lodi)

Drabble: 

Edvin trochu zkratoval. Zjištění, že první chlap, s nímž byl ochotný se dostat na první metu, by si dal víno, otřáslo jeho vírou ve vesmír a on udělal jedinou věc, co ho napadla: skočil přes palubu s tím, že si o tom popovídá s rybami a velrybami.
„Takže víno na palubu nesmí?“ optal se Geralt všímavě inženýra Naftalena, který shodou okolností zrovna vycházel na palubu.
„Ale jo,“ připustil Alko, „jednou za sto let sem sám šéf dotáhne soudek nejlepšího červeného v galaxii.“
„A ani to mu nechutná?“
„Těžko říct, vždycky ho rituálně vyleje do hajzlu.“
A preventivně nabíjel přední harpunomet.

Závěrečná poznámka: 

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.

Obrázek uživatele Aries

Hadí muž

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Obklíčen

Drabble: 

Největší had se promění ve vysokého štíhlého muže s bílými vlasy. Hladká bezvýrazná tvář neprozrazuje věk.
„Proč nám bráníš v cestě, liškomágu?“ zasyčí hněvivě.
Evžen na sebe ze zdvořilosti rovněž vezme lidskou podobu.
„Ten dům patří mojí příbuzné. Proč jste ho zapečetili?“
Nesouhlasný sykot a rejdění kolem kotníků zmrazí další slova.
Ke svému údivu se dočká odpovědi: „Nic jsme nezapečetili. Jdeme pro něco, co lze vyzvednout jednou za sto let. Patří to nám a ty nám v průchodu nezabráníš.“
„Lžeš,“ odsekne Evžen. „Co ta ankaba?“
Hadí vůdce varovně zvedne ruku: „Nevím, o čem mluvíš. Ustup z cesty!“
„Ne.“
„Zabijte ho.“

Závěrečná poznámka: 

Příště: Voda

Premiant

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tak tohle by nakonec mohl být začátek něčeho navazujícího...

Drabble: 

Ve slavnostní aule quirmské Školy umění mlčenlivého vládlo naprosté ticho většinu času, ale teď, v okamžiku promoce těch nejlepších, ze sebe dokázalo dostat naprosté maximum.

Nastupovali všichni, jeden po druhém, slavnostně vystrojení, postoj a krok v dokonalém, neslyšitelném souladu. Jako poslední šel premiant školy, mladý Marcel Kostka. Ostatní studenti byli "jen" vynikající, ale on dosáhl takové dokonalosti, že i molekuly vzduchu v jeho okolí byly tak fascinované, že zapomínaly kmitat okolo rovnovážné polohy. Za celou dobu studia neobdržel žádný puntík hlučnosti - jako jediný za posledních sto let.

A takový mistr přece musí šířit slávu školy, nejlépe v nejslavnějším městě Zeměplochy...

Závěrečná poznámka: 

Stránky

-A A +A