DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

Nemohla tomu věřit. Sice jí strýček Bob říkal, že se ve škole budou učit létat, ale ono je něco jiného o tom slyšet a něco jiného je stát na travnatém prostranství před školou s koštětem v ruce.
´Budu jako opravdová čarodějnice z pohádky´, napadlo ji. Po očku mrkla na Pavlu. Spolužačka se nezdála nijak rozrušená.
Alenka začala pociťovat mírnou nervozitu. Co když z koštěte spadne a ztrapní se přede všemi? Nebo co když vůbec nevzlétne? Zavřela oči a soustředila se.
Náhle už nevnímala zem pod nohama. Cítila naopak neuvěřitelnou lehkost. A vítr, který jí cuchal dlouhé vlasy.
Otevřela oči.
Letěla!

„Nabrat vás oficiálně nesmím,“ vraští čelo Jeroným, „ale paní Břicháčková s kočárkem dnes nejede, tak si vlezte na prostřední plošinu… Kam jedete?“
„Jenom na kopec!“
Silnější cyklistická rodinka se nasouká do autobusu.
„Děkuju,“ přihrne se tatínek dopředu, „jsme docela zmožení, ono se řekne vítr ve vlasech, ale jak z toho bolí nohy, o tom ani muk!“
„A co děláte tady, u nás?“ vyhrkne Necka.
„Ále,“ otočí se otylec, „máte tu prej kněze, co řídí autobus! Chtěli jsme se s ním vyfotit…“
„Takže z Prahy,“ zaťuká hůlkou Chromajzlová.

„Vyřiďte hlavnímu městu,“ loučí se kněz, „že nejsem žádná atrakce! Bůh s vámi!“

Profesorka Alaemma de Liccaragon je na Aagrenské universitě známa svými extravagantními účesy.
Jednou dopoledne šla do práce, když si všimla postavy stojící na střeše hlavní budovy.
Aniž by byl čas na bližší zkoumání, postava skočila přes okraj.
Přístup na střechu university je zabezpečený, přesto se na ni tu a tam někomu podaří proniknout.
Většinou jsou to studenti, co zkoušejí létací kouzla či proměny v létavce.
Tentokrát však rychlost pádu naznačovala cosi jiného.
Trhnutím hlavy profesorka rozevlála své dlouhé vlasy, ze kterých se uvolnili vzdušní elementálové.
Na poslední chvíli stihli zachytit sebevraha ještě před dopadem.
Ještěže je budova university tak vysoká.

Na podzim jsem přežil nehodu. Jako když se vás barák najednou převrátí a vy vypadnete z balkonu. Měl jsem smůlu. Praštil jsem se do hlavy a skončil v záchranné stanici.
Rád jsem se schovával pod lidskou ruku nebo do rukávu. Bylo to jako u mámy pod křídly, v teple a bezpečí. Když jsem předl, hladili mě ještě více. Asi mají rádi předení.
Lidé slyší naše hlasy. Poznají, když máme hlad. Poznají, co znamená zvednutý ocas.
Vykrmil jsem se do krásy.
Jednoho dne mě zase vytáhli, nalevo rukáv, napravo les a hlasy hezkých děvčat.
Bylo to dilema.
Vítr v křídlech vyhrál.

Byla to láska a byla to posedlost. Jeho vášeň ho stála značnou část rodinného jmění a opakovaně ho stavěla do opozice nejprve proti matce, později proti snoubence. Obě ho vydíraly, každá po svém, ale on trval na svém. Paličatě a do roztrhání těla.
Kdo nebyl sám v tichu a tmě, kdo nesplynul se strojem, kdo se nevracel domů s krystalky mraků ve vlasech, kdo necítil mrazivý vítr ve tvářích a vlasech, kdo nebyl pánem nad životem a smrtí... kdo nikdy nelétal a nikdy nespadl, nepochopí.
Byl starý, starší než si mohl armádní pilot dovolit. Ale křivky Lightningu byly naprosto neodolatelné.

Ankaba je nad její síly.
Běla se v zoufalé beznaději choulí u prahu jak hromádka neštěstí.
Konečně se trochu vzchopí.
Pryč odtud. Záhadný nepřítel může kdykoliv zaútočit.
Jde nazdařbůh, vítr strhává slzy z tváří.
Co si počne?
Kam se poděje?
Nikoho nezná.
Ale… Mates znal. Měl sestřenici, prý se vdala do Lysolaj.
Zkusí to.
Přemístí se. Po chvíli bloudění stane u omšelého plotu.
Asi dvanáctileté děvče kvapně sbírá prádlo.
Zápolí s čerstvým větrem, s plnou náručí se snaží zkrotit rozevláté vlasy.
Zvědavě pokukuje.
Běla ucítí zamrazení. Liščí pohled pozná každý, kdo se s ním setkal.
Sebere odvahu: „Hledám Xénii Fuchsovou.“

Tabitha se bodne do prstu. Z červeně vlastní krve se jí zvedne žaludek. Nechá skanout kapku krve na zrcadlo. Zrcadlo patří k prázdnotě. Tabitha je prázdnota. Aleksandrův je oheň a ten má k prázdnotě blízko.
Kouzlí on. Tabitha šetří síly.

Ocitnou se u rozlehlého opuštěného domu se zašedlou omítkou, červenou doškovou střechu, spoustu arkýřů, hromadami štěrku, kamení a písku a polorozpadlým plotem se značkou Soukromý pozemek - zákaz vstupu.
Tabitha nebyla měsíce venku. Vítr jí cuchá vlasy a chladí tváře. Venku je podzim.
"Pojď. Nikdo nás neuvidí," zašeptá Aleksandr. Posunuté vnímání není zvukotěsné.
"Už jdu."
Opatrně se protáhnou dírou v plotě.

Ten den se pan Grenadin promění ve vítr, protože potkal slečnu Inkognitu. Slečna nosí červené boty a dlouhé prsty má modré od inkoustu, kterým píše básně. Grenadin se uhnízdí Inkognitě ve vlasech jako plachý pták. Slečna Inkognita kráčí ulicemi a vlasy za ní vlají, ačkoliv je bezvětří. Noviny v kavárnách a staré tisky v antikvariátech se zvedají k nebi, černobílé stránky plují na modré obloze, než se opět plavně snesou k zemi. Slečna Inkognita se usmívá, protože o panu Grenadinovi ví. Těší se na šálek čaje, na báseň o větru, kterou večer napíše, na to, že bude brzo bláznivě zamilovaná.

Pána jsme vídávali, když jezdil kolem našeho domu. Nejdřív jsem netušil, co ho k tomu vede, až se mi žena svěřila. Pán ji kdysi chtěl pro sebe, ale jí se podařilo uniknout a vzala si mě.
Poněkud mě to znepokojilo, ale nic zvláštního se nedělo.
Až dneska. Do domu vtrhli pánovi vojáci. Drží mě, ženu a naše dvě děti na dvoře. Co to má znamenat?
Přichází pán. Zastaví se před ženou, lehce se usmívá. „Vyber si. Tvoje děti, nebo tvůj muž.“ Vítr mu čechrá dlouhé vlasy. Má andělskou tvář, ale v duši…
Vojáci vytáhnou zbraně. Ženě tečou z očí slzy.

„Když Mojžíš vztáhne ruku nad Rudé moře,“ ví si rady Thea, „vane Hospodinův vítr po celou noc…“
„To musel být praotec řádně rozcuchaný!“ představuje si Sikar.
„V domě oběšencově,“ pohladí si Filcin pleš, „se o provaze…“
„Tatínku, provaz, respektive vlasy,“ praví laskavě Linkva, „jsou přímo předmětem tématu.“
„Děkuji za upozornění!“ děkuje otec, „Trpělivě přijímejme realitu, jak se na nás valí.“
Viktorka češe holohlavou panenku.
„Taky k Eliášovi,“ prokazuje duchaplnost Apolo, „mluvil Stvořitel ve větru…“
„Napsal jsi o tom básničku,“ připomene vlídně Taura, „svatý Eliáši, ať nejsme hlušší – na vánek jemný jako stín, v němž mluví Hospodin.“

Všichni mají před zpovědí.

"Jsem soudní znalkyně v oboru kožešin a textilií," představila se sympatická žena. "Mám na vás doporučení. Dokážete najít výrobní vadu v této paruce? Patří onkologicky nemocné paní."
Mikroskopici se na sebe podívali.
"Musíte říci, co hledat."
"Paruka je z pravých vlasů zpevněných vrstvou silikonu, ta bývá popraskaná. Anebo jsou našity kořínkem od hlavy. Pak se paruka dreduje a třepí. Z optické mikroskopie mne poslali za vámi. Jste ochotni pracovat podle protokolu?"
Mikroskopička kývla a vytrhla si vlas i s kořínkem.
...
"Moc vám děkuji," loučila se spokojená paní. "Teď bude mít klientka novou paruku zdarma - než zase pocítí vítr ve vlasech."