Pan Smrk zamrkal. Promnul si čelo. Zasmrkal, kýchl.
Zůstal stát v podchodu vpravdě jak opuštěný strom na pasece, v bouří zvětralém lese.
Hleděl na Staroměstské náměstí a oko mu slzelo.
Znovu mrkl.
Smrkl. Do kapesníku.
A co uviděl, když si dal sklenku vína, v hospodě na rohu?
Pána, líbajícího slečnu s nánosem krup na klobouku.
Inkoust, stékající z očí jako slzy z poetických slov.
Šedý ocásek, koukající ven z kapsičky na vestě onoho pána. Tikal do rytmu orloje.
Slečna vytvořila rukou mlhu. Duhu.
****
Pan Smrk se vlastně nejmenoval Smrk. Říkali mu tak proto, že trpěl chronickou rýmou.
****
Jmenoval se Archanděl.