DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

Na kraji lesa sa Rodríguez vyzliekol a nechal si len starú jeleniu kožušinu. Bolo mu trochu chladno, ale vedel, že si zase zvykne.
Pred ním sa rozprestieral šíry les.
Rodríguez sa dlhé roky snažil žiť medzi ľuďmi. Ale nerozumel im, ich slová aj výrazy tvárí ho miatli a to neustále hemženie davov mu naháňalo strach.
Rozbehol sa a vydal zo seba hlboké hrdelné volanie.
Som späť! Povedzte to všetkým vlkom!
Oproti nemu zastala mladá vlčica a zvedavo sklopila uši.
Som späť, sestrička!
Vlčica zachytila jeho pach – ľudský pach – a celá sa zježila.
Rodríguez pochopil, že k vlkom sa vrátiť nemôže.

Neplížili se chodbami; přistáli na nádvoří, ozbrojení po uši.
Toma doktor poslal vyjednávat. Stál venku, ozbrojený, jediný odpor proti plné vesmírné lodi. Doktor zapochyboval o příčetnosti svého rozhodování.
Tomo zdržoval.
„Přišli jsme pro Marze,“ přerušil ho lovec.
„Není tady.“ Bez mrknutí oka.
„Vzdorovat je marné,“ burácel lovec.
Tomo sáhl po plazmové zbrani u boku.
Zvuk v laboratoři. Otočil se. Vida, po marných pokusech se teď Tomovi podařilo spustit čtečku myšlenek. Na obrazovce naskakovaly znaky.
Utečte. Chvíli je dokážu zdržet.
„Ne,“ vrčel Marz do mikrofonu. „Trpělo už kvůli mně dost lidí.“
Co chceš dělat?
„Řekni vlkům, že jsem doma.“
Vyšel ven.

Předvolala trampy. I ty, kteří nebyli tu noc přítomni. Dostavili se všichni do jednoho.
"Ten váš Matoša musel být ale pěkný vykuk," začala opatrně.
"Nejspíš jste ho všichni brali jako dobrého společníka. Ale pak se něco změnilo."
"Zabil mi psa!"
"Znásilnil Jášu! Bránila se, dokonce ho bodla, jenže on se jen udělal a odešel s nožem mezi žebry, jako by se nic nestalo!"
"Tak jste se ho pokusili zbavit."
"Zkusil jsem ho otrávit, ale nic se mu nestalo!"
"Nikdo z vás ho zabít nedokázal. Tak jste se spojili a zaútočili jako smečka. Chápu. A teď, kdo z vás je kouzelník?"

Batylda vstoupila do předsíně a upustila kufřík. Domácí skřítka se polekala tak, že málem zahučela do necek.
„Co se tady děje?“ otázala se Batylda, odkládajíc klobouk a plášť.
„Nic,“ vypískla skřítka a ponořila se do mýdlových bublin. „Potty jen myslela, že vypere a pak opraví ten stolek.“
„Jaký stolek?“
„Rozpadl se úplně sám, Potty to viděla,“ zamumlala, opustila valchu a rozběhla se ke sporáku.
„Co to vaříš?“
„Jehněčí kotlety, omáčku a cibulový koláč.“
„My čekáme hosty?“
„Hosty ani ne, ale pan Gellert a pan Albus říkali, že jsou hladoví jako vlci.“
Batylda se zakousla do rtu.
„Aha. Takže úplně sám…“

Dveře tiše zaskřípěly milovaným tónem, žárovka s důvěrně známým bzučením zahnala stíny. Její měkké světlo neřezalo, nepálilo oči ani duši.
Neměl by takhle brzy svítit, nepochyboval, že si někdo všimne. Nebylo to poprvé ani naposledy, věděl, že číhají, že půjdou po jeho stopě a nakonec ho zase uštvou jako hladová smečka, protože si dovolí něco říct, napsat nebo zazpívat, protože on už z téhle cesty nesejde, nemůže ani nechce. A přece bylo v tom nadranním šeru něco strašně správně.
Usmál se; mohl by jít a vzbudit ji, ale neudělá to, ještě ne, potřebuje si tuhle chvíli prožít sám. Je doma.

„Neměl jsem na výběr!“ úpí hostinský. „Ta ženská patří k nejstrašlivější bandě v zemi!“
„Naše blonďatá zlodějka?“ diví se Asterix.
„Netušil jsem, že vám něco ukradla! Vyhrožovala mně i mojí rodině…!“
„Očividně žádnou nemáš.“
„Ale mohl bych mít!“
„Hmm, taky ti při tom vyhrožování slušně zaplatila, že?“
„Zlaťáčky nejsou důležité, bál jsem se o život!“
„U Tutatise, přestaň skuhrat! Co je to za bandu?“
„Říkají si Vlci! A až zjistí, že jsem je prozradil, bude se mnou ámen!“
„Jestli budou mít nějaký problém, tak jim vyřiď, ať přijdou za mnou. Až tahle praštěná mise skončí, budu doma v naší vesnici.“

Vypravěč si byl jist, že ta žena stojí za vším. Slzy, které prolévala, dokázali obměkčit Čestislava, ne však jeho. Možná ho poslala do minulosti, ale pořád žil.

Soustředil se, aby našel událost, která vše spustila. Obraz v okně se změnil jen lehce. Čestislav zmizel a žena stála nad rozevřenou knihou, ze které nahlas předčítala.

Kouzlo! zděsil se Vypravěč. Uvědomoval si, že tohle je špatné. Jakmile je jednou kouzlo vyřčeno, nejde jej vzít zpět.

Byla tu však jedna možnost.
Vrátí se hlouběji do minulosti, aby ukázal těm proradným vlkům, že Město má stále svého ochránce.
Nikdo si nebude zahrávat s Vypravěčem!

Epria Ilunia se pokoušela zabavit mladší hádáním písní podle melodie. Právě byla na řadě a tak Heren broukala jednu ze svých oblíbených melodií, kterou Epria ihned poznala. Dovolila proto myšlenkám, aby se vzdálily.
„Posloucháš mě vůbec?“
Starší zrzka procitla.
„Promiň, co jsi to říkala?“
„Co je s tebou?“ dvanáctiletá brunetka se tvářila ustaraně.
„To nic,“ chtěla Epria sestru odbít. Sestřin pohled byl ale pichlavý jako růžový keř.
„Připadám si jako kořist pro smečku vlků,“ vydechla.
„Není kořistí spíš trůn?“
„Možná…“ Jenže pro kurdiské k němu vede cesta skrze ni!
Nebojím se! Zatvrdila se. Já jsem tu doma! Jen ať přijdou…!

"Jen počkej", život ti namaže krajíc,
ve vztahu s vlčaty já byla zajíc.

Seznámení provázely různé něžné plky,
přes růžové brýle čteš to jako "Tanec s vlky".

V domečku ze slámy po boku "prasátka"
byl život všelicos jenom ne pohádka.

Vzdušné zámky z cihel spadly, roští proto stačit musí,
"Vlka z Wall streat" nepředěláš, "Vlčí jáma" se mu hnusí.

"Řekni vlkům, že jsem doma", radím jemně klice dveří,
když hladové krky denně očekávám na večeři.

"Život mezi vlky" někdy člověk jenom stěží zvládá,
ze zvyku vám potom chutná i "Krev jako čokoláda".

Nemožno však, páni kluci,
nemít rád ty emocucy.

Když ho píchne hůlkou do ramene, vidí kostel v dražbě.
„Řiďte to pořádně!“ zavyje zezadu doktor Strach.
„Nemůžu jít k vám,“ šeptá z přední sedačky hlasitě paní Chromajzlová, „tak mě potichu poslouchejte!“
„Kušuj, babo!“ štěkně inženýr Starý.
„Vidíte to? Jsou to vlci! Tváří se jak beránci, ale za rohem zardousí! Jde jim jenom o mé peníze, šelmám!“
„Vždyť seš chudá jak kostelní myš,“ kousne kanec Necka.
Zastaví, vstane.
„Víte, já nesoudím! Mým úkolem je dovést vás domů, k vašim vlčatům nebo jehňátkům. Ale dokud budu řídit, bude se tady vlk a beránek pást spolu!“
Zírají na řidiče s otevřenými mordami.

„Tak jsem tu.“ Do bytu vtrhne černovlasé tornádo, maskované za drobnou třicátnici. „Kde máš smečku.“
„Jsou v postelích, doufám. Moc je nerozpadádi, nebo neusnou.“
„Bez obav, Karkulko. Vyřiď vlkovi mé pozdravy a užijte si večer.“
„Já tě slyším,“ z obýváku se vynoří vysoký blonďák. „Přiznej se, že to divadlo byl tvůj nápad,“ obviní příchozí.
„Někdo musí dohlédnout na tvou kulturní vzdělanost. Neboj, Dobytí severního pólu se ti bude líbit,“ zašklebí se na něj Lenka a zmizí v dětském pokoji. Po chvíli se odtud nese hlasitá deklamace.
„Nevyjte zvlčilá vlčata. Vyplašíte vydry. Zvlčilá vlčata vyla. Vaú, vaú. Vydry vyplašeně vyběhly ven.“

Doupě Vlků ho vždycky fascinovalo. Nacházelo se na okraji Zóny 2. Občas pro ně dělal špinavou práci. V tomto městě plném anarchie a zákonů ulice sloužili jako čističi a limitovaly stavy takzvaných „nepohodlných“. Byli to lidé nepoužitelní k převýchově a otroctví a ti, kteří se příčili ustanoveným pravidlům. Občas ale Vlci potřebovali vypomoct…

Staré neonky každou chvíli výhružně zapraskaly, jak sestupoval po drolících se schodech někam do sklepení. Zatuchlina se plazila po chodbách s opadávající omítkou. Minul mapu vytvořenou černou plísní, zahnul za roh a stanul před plechovými dveřmi.

„Řekni vlkům, že jsem doma,“ vyslovil tajemně a dveře se otevřely.

Ačkoli v Citadinu obvykle bydlíval u sestry, tentokrát zamířil rovnou ke Kamennému domu.

„Představená je moje teta,“ vysvětlil Yllanit už cestou. „Sestra mé matky, původem ze Starmelu.“
„Starmelští páni mají ve znaku černou vlčí hlavu na bílém poli. Vlk je jejich rodové zvíře. Někdy se jim také říká Vlci ze Starmelu.“
Asi se chtěla pochlubit, kolik toho ví...
„Neřekl jsi mi, že jsi napůl Starmel,“ pokračovala se zájmem. „Má babička pocházela z téhož rodu.“

Kamenodomský dveřník Rotolfa dobře znal. Přesto se zatvářil navýsost překvapeně, když jej spatřil.
„Pane z Rohova?!“
Jemu nic vysvětlovat nemínil. „Ohlaste paní Adelize, že jsem přijel.“

Libuščina babička je bývalá profesorka češtiny a literaturu miluje. Libuška je celá po ní.
Některé její knihy, třeba verneovky, si půjčují i kluci a Andula, ale verše čte jedině ona, přestože některé jsou docela dobrodružné:
Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.

Čte dál a propadá okouzlení stále hlouběji.
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad...

„Libuško, Aleš s Rudou se přišli zeptat, zda půjdeš ven?“ volá na ni babička.
„Řekni vlkům, že dneska ne. Dnes jsem doma,“ odpovídá Libuška roztržitě, pořád ještě ve světě Françoise Villona.

"Teto, co to je?"
"Elektronový mikroskop. Fotíme šroubky, broučky, určujeme, z čeho jsou. Můžeš kouknout dovnitř, ale nešahat!"
"Jo! Na co je ten košíček?"
Klec na detektoru sekundárních elektronů. Přitahuje elektrony z povrchu vzorku k detektoru, protože je na ní předpětí. Ale jak to tobě...
"Ten je Karkulčin?"
"Jasně! Sbírá do něj elektrony. Malé potvůrky, co běhají po šroubku, čenichají a koukají, jak vypadá. Když vědí, zavolají na košíček a on si je přitáhne, aby šli dál a povykládali babičce a dědečkovi uvnitř, co se dozvěděli. A oni to pro mne nakreslí na obrazovku."
"A dá těm vlkům babička bábovku?"