DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

Obrázek uživatele ioannina

Na mostě přes Grønfjellågu

„No jo, jenom se nedělej,“ broukl Erik. Zvedl ruku až nad hlavu (bratři se mu věčně smáli, jaký je prcek), nahmátl kamenný výstupek, co vypadal nejspíš jako... jako dračí fous, teda kdyby draci byli, že, a zatahal.
Vysoko nad ním to pobaveně zafunělo. Už tak dost hustá mlha v tom místě zhoustla.
„Stejně jseš jenom figura na mostě,“ řekl Erik. Nadhodil si uzlík na rameni. Zarazil se. „Na mostě. Na mostě. Hej, já jsem našel most! Já jdu správně!“
Mlha nad divoce hučící řekou se převalila tam a zpět. Na druhé straně mostu se pohnul další kus kamene.
Dračí ocas.

Fandom: 
Obrázek uživatele kopapaka

Bloudění

Obvykle byla tichá.
Dnes zněla trochu jinak.
Bradavická ošetřovna.

S lahví nechutného lektvaru.
Odcházela madam Pomfreyová.
Žádná změna.

James se dál šklebil.
Nepil ho s chutí.
Není divu.

Ležel tu sám.
S tak brzkou návštěvou.
Vlastně nepočítal.

Přišli, Náměsíčník s Tichošlápkem.
Dnes jim přišla vhod.
Úplňková výmluva.

Na útěk z lektvarů.
Pro klidné plánování.
Bez Lily.

Jen trochu škodit.
Hlavně se pomstít.
Zase jemu.

Taky jim škodil.
Když mlhu zrobil.
Bílou tmu.

James v ní bloudil.
Marně se snažil.
Obejít hipogryfa.

Znal jak se chovat.
Snad se měl schovat.
Nejít dál.

Jak pak měl poznat.
Kdepak má zoban.
A kde...

Fandom: 

Mlha v hlavě

„Vítám vás na zkoušce uchazečů o řidičské oprávnění. Jistě vám nemusím připomínat obrovskou důležitost této zkoušky. Má prověřit vaši znalost dopravních předpisů, značek a vaši zodpovědnost jako budoucího řidiče.“
„Rozumím, jsem připraven.“
„První je tato značka. Červený trojúhelník.“
„Hmm… Pozor… mám to na jazyku… Pozor mlha!“ Zvolal nadšeně. Úředník zbledl.
„Ehm, zkuste nějakou jinou třeba tady ten červený trojúhelník s těmi dvěma hrboly.“ Úředník se významně podíval na zkoušeného.
„Jasná věc, zadek v mlze,“ odpověděl s přehledem. Úředník zbledl ještě víc.
„Tuhle určitě poznáte.“
„STOP.“
„Ve vaší zkoušce. A tahle?“
„Hee, ta šipka?“
„Napovím… všimněte si, že míří ke dveřím.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Solast

Na plechu neplechu

Varování: Captain Jack Harkness, 15+

"Doktore, jsi si jistý, že se mají kyberlidé objevit přímo tady?"
Jack se rozhlížel. Stáli na opršelém, jihozápadním pobřeží Walesu, nedaleko Cardiffu, kde nebylo absolutně vůbec nic.
"Naprosto. Mám na to tohleto úžasné udělátko, to když se tady zmáčkne a támhleta ručička ukáže nahoru, tak to bezesporu něco důležitého znamená."
"Já jen, že v té husté ranní mlze skoro nic nevidím. Au." Jack do něčeho zezadu narazil.
"To znělo kovově."
"To byla stará, plechová popelnice."
"Tak to jsme určitě na správné cestě..."
"Doktore, tohle je jak východoněmecký fetišporno! Taky ti všechno ukazují jen zezadu a není tam pořádně nic vidět!"

Fandom: 
Obrázek uživatele Keneu

Noční můra

pozn.: BJB a ještě navíc 15+ (já nic, já muzikant)

Jeho sbírka nočních můr se utěšeně rozrůstala. Na věšení si zvyknul, zavařovačky zůstávaly prázdné, pošta proudila a ten sen s Bodlinkou a… koněm byl vlastně příjemný. Ale ten zadek!
Objevoval se posledních několik nocí, postupně se nořil z mlhy jeho podvědomí. Kolem zněl smích uličníků, opakujících ten hloupý vtip. A v centru pozornosti… Zadek. Vetinariho zadek. Tedy zadní strana té zatracené známky, samozřejmě!
Uličníci začali skandovat: „Nalepit! Nalepit!“
Sklonil se a otevíral ústa, když se náhle přitetelil Važuzel, odstrčil ho a prohlásil: „Ten je můj! Klidně mi zase ukradněte pero, ale moji práci mi nevezmete!“
Ráno Vlahoš vynalezl zvlhčovací houbičku.

specifikace fandomu: Zaslaná pošta
pozn. 2: pro jistotu ten vtip, přímý opis z knihy:
První uličník (který získal několik nově vytištěných poštovních známek): "Hele, už´s viděl zadek starýho Vetinariho?"
Druhý uličník: To´s uhod! A jenom magor si může myslet, že ho budu olizovat!"

Fandom: 

Ponuré léto

Podivné léto, pořád tak lezavo. Byla jsem ráda, že jsem v Londýně a ne na prázdninách. Budovy Parlamentu se skoro ztrácely v mlze. Pohled na Tower Bridge mi připomněl tu strašnou katastrofu – zřícený most…
Zahnula jsem za roh a zděsila se. Další bouračka? Dav lidí, rozbité auto a vedle ležící tělo, tmavorudá krev na zemi… Proboha, on snad…
Utekla jsem. Všude jako by se vznášela smrt. Zahlédla jsem zezadu vychrtlého koně. Zamířila jsem k němu, připadal mi jako přátelská bytost. Jenže v té mlze vypadal spíš jako příšera. Otočil se a upřel na mě podivné oči, připomínající koule bílého světla.

Fandom: 
Obrázek uživatele zana

Nedrážděte draka

V lidské podobě působil Mrakožrout jako obyčejný puberťák, ale zůstala mu spousta dračích vlastností. K těm horším patřily stravovací návyky; obvykle se vrhnul po vybraném tvorovi, zahlušil ho a sežral. Nedá se to popsat jinak.

K lepším stránkám patřilo, že si nějakým způsobem i v lidském těle zachoval dračí sílu. Ocenil jsem to, když mě na pláži přepadli tuláci. Mně bylo patnáct, oni byli tři dospělí muži. Jenže pak se objevil Mrakožrout a vystartoval po nich jako… jako drak. Nakonec nestačili utíkat, viděl jsem jen jejich pozadí mizející v mlze.

Tak jsem mu ty orgie s krvavým slepičím peřím odpustil.

Fandom: 
Obrázek uživatele Eillen

Bezcílná procházka

Po dlouhé době jsem zase nemohla spát a tak jsem se šla projít do lesů kolem Talronu. Ani jsem nevnímala, kam jdu. Až najednou jsem si uvědomila, že jsem v místech, která neznám. Začala jsem panikařit a jako vždy to mělo další efekt. Akutně se mi chtělo na toaletu, která ale v okolí nebyla.

Rozhlídla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že jsem sama a teprve v tu chvíli si všimla husté mlhy, která mě obklopovala. Alespoň ta, že tu byla. Nebude alespoň hrozit, že by mě někdo viděl, kdyby šel okolo.

No, nejhůř uvidí jen zadek v mlze…

Fandom: 

Poznávání

Vyjeli jsme na cestu – princ Michael s novomanželkou, já, Damián a dva další sluhové. Měla to být tajná svatební cesta, ale pro Michaela také získávání informací o vévodstvích, o tom, co tam pěstují, vyrábějí a vlastnosti místních šlechticů. Hned první den padla mlha tak hustá, že jsem před sebou stěží viděla koňský zadek. Cestu jsme měli naplánovanou tak, abychom každou noc mohli přenocovat v nějakém menším či větším sídle. Měli jsme být pryč půl roku. V každém vévodství měsíc, což není mnoho, vzhledem k tomu, jak jsou rozlehlé. Budeme si muset zvyknout na dlouhé cesty na koni i nevlídné počasí.

Fandom: 
Obrázek uživatele Tyto Alba

Nový život v novém městě

Výhled z okna pokrýval větší část parkoviště před domem, porostlého obrysy několika stromů. Za plotem bylo možné tušit schodiště do podchodu - tmavší skvrna a kus zábradlí vystupující z mlhy. Hotel South Ashfield, pojmenovaný hrdě po tomto skvělém malém městečku, kde mlha byla dokonce jednou z atrakcí v turistických průvodcích, nebyl za křižovatkou vidět vůbec. Krom hotelu, školy a malé nemocnice – momentálně rovněž neviditelných - nebylo v South Ashfieldu s výjimkou hřbitova už nic.

Taková prdel světa, pomyslel si Henry Townshend, který tu měl – nebo chtěl – začít nový život.

Krucinál.

Zatáhl roletu. Vtom se z koupelny ozvala rána.

Henry se překvapeně otočil.

Obrázek uživatele Kleio

Královská hostina

Třídní schůzky mi vymazaly mozek. A mám hlad.
Varování: Možná ho taky dostanete. ;)
A/N Lejdy, tohle mi projde, že jo?

------------------------------------------
Paštičky, křepelčí vajíčka a podivná růžová věc jako předkrm. Uzený losos, uzená treska, uzení sledi naskládaní v pyramidě. Klepající se pudinky z Yorkshiru. Karamelové ořechy. Sýry, spousty sýrů. Kozí, ovčí, určitě i sýry z mléka zvířat, která neznal. Skotské langusty. Krabi. Raci. Krevetky v míse. Určitě se ještě před chvílí musely hýbat. Kachničky, kuřátka, holoubci a jako zlatý hřeb z ptačí sekce – páv. V intermezzu lekníny z bílé čokolády. Následně přišla na řadu selátka a telátka. A jehňátka obalená do falešného zlatého rouna.
Tom Chanty se cpal. Vzpomínky na holý zadek a násilnického otce zmizely v mlžném oparu z jídla...

Obrázek uživatele kytka

Pradlena, 1735

Když jsem byl kluk, prádelna mi připomínala alchymistickou laboratoř. Horké vlhko. Pach mýdla. V kotli klokotá voda, poklice se syčením a pšoukáním nadskakuje. Maminka ve veliké kádi tluče prádlo. Plak, plak. Pravidelný mlaskavý zvuk. Pravidelné vystříknutí mýdlové pěny. Smím ji nabrat do slámky a vyfukovat duhové bubliny. Je to jako kouzlo. Bublina se chvějivě točí a při tom mění barvy.
Horká prostěradla vydechují oblaka páry. Zadní část prádelny je jí plná. Tam pracuje služebná Marie, jen občas ji zahlédnu zarámovanou v mlžném obdélníku dveří.
Vidím ten obraz jasně, jako bych ho měl před očima. Teď ještě ho dostat na plátno.

Ten obraz skutečně existuje, autorem je Jean Baptiste Chardin. Můžete si ho prohlédnout například tady:
www.artmuseum.cz/reprodukce2_pohled.php?dilo_id=5956

Obrázek uživatele Smrtijedka

Kancelář není žádný holubník

BJB
-----------------------

Úředník se rozpačitě podrbal. Za celou svou kariéru na patentovém úřadu Jazykového ministerstva se s něčím tak – zdráhal se použít slovo 'divným' – nesetkal.
Párkrát už se mu na stole zjevily různé neobvyklé návrhy. Některé uznal, například přirovnání „padne jako prdel na hrnec“, slovesa seslonit a roztentovat, přídavné jméno hustokrutopřísný.
Jiné, třeba přídavné jméno letmosmutný nebo palivový ve významu barvy zamítl. Směrnice jsou směrnice.
Nemohl se ale rozhodnout, co se zadkem v mlze. Žádost byla vyplněna špatně, tudíž ani nevěděl, jak by se toto slovní spojení mělo používat.
„Chm.“ Znechuceně ohrnul ret, zvedl umolousané papíry a ladně je odhodil v dál.

Fandom: 
Obrázek uživatele eliade

Láska z hor

A/N: BJB. Ostatně, co jiného napsat na takové krásné téma...? :D

Ukrýváme se v horách, protože tu snadno můžeme uniknout případným pronásledovatelům. Víme, jak si poradit s nástrahami života v horách, a můžeme se tedy soustředit jen na jeho krásu.
Třeba ta svítání! Někdy se chodíme dívat na východ slunce. Údolí pod námi jsou ukrytá v mracích – jako džbány naplněné mlékem po okraj. Často zůstávám na vršku hory jako poslední, ochromená krásou.
Jednou jsem se dívala za odcházející skupinou a spatřila rudé pozadí jednoho z našich samců, které nápadně kontrastovalo s bílou mlhou. Jaká nádhera!
Od té chvíle jsem už nechtěla nikoho jiného – toho by mi totiž každá paviání samice záviděla!

Fandom: 
Obrázek uživatele Sid

Vlčí mlha

pozn. BJB nejhrubšího zrna

Hajný klímal na posedu. Nebýt slabé mlhy, byly by dneska na pozorování ideální podmínky – vítr foukal k němu, měsíc svítil ostošest, takže měl mýtinu s mladými stromky jako na dlani.
Zbystřil, když na ni vyběhl páreček vlků.
Když se změnili v lidi, protřel si oči. Bez účinku.
Na to, jak se k sobě chvíli měli, nepokrytě zíral.
Pak žena se smíchem vyklouzla muži z náruče a zmizela mezi stromky. Ten ji za okamžik následoval.
Vlci běhaj po lese s holejma zadkama..., pomyslel si ohromeně a přičichl k placatici, jestli v ní má opravdu jen borovičku.
Slíbil si, že přestane pít.

Obrázek uživatele Aplír

Dečka v páře

Pan profesor se zeptal pana Kaplana: „Co se stalo?“
Pan Kaplan se hrdě postavil v lavici. S náznakem úklony hlavy se zhluboka nadechl a spustil: „Pánpresor, já jít včera. Byla tma, ale ona ne černá, ona bílá. Nedalo se vídat. Já patřil polní částečka zad, tedy dečka v páře.“ Pan Kaplan po krátké odmlce vyhrkl: „Zadečka. Jo právně: zadečka. U lesa pakovala kára. Já ne vědět, že ona zoufala. A pak já zírám. Zadečka kára bum do já. A proto já teď mít rána na zadečka a sádra na ruka vpravo. Láva, že já ne kaput, jen zadečka kapota vosička.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Blueberry Lady

Siréna

Inspirováno básní Heinricha Heineho.

Mysl trápí v duši temný splín, vzpomínám na tiché kraje, které hladil mocný Rýn. Vlna s vlnou si tam hrála, ostře řezal skalní klín. Mnoho let už od té doby, však duši halí pocit dávných vin.
Dávno, poutníka jsem vezl v ty vlny Rýna zrádné, varoval jsem jeho zrak. „Nesmíš nikdy, mládče sličný, pohled ku obzoru vznést. Tam na vrcholku skály ostré, kde se slunce s zemí stýká, za soumraku nymfa zlatá zpěvem sličným pocity tvé zviklá. Sladkost její tvého skonu předzvěst však!“
Ráno, nad Rýnem se mlžný opar vznes. Na zádech mrtvý jinoch leží. A nad ním – krásná Lorelei.

Paruka a martensky

Je krásná, mladá a do hlavy jí není vidět. Jede tvůj film. Jako do aut a do melounu. A k tomu dlouhý zrzavý vlasy jí na zádech čechrá vítr. Její kroky značkují vysoký martensky a jasná černá. Dup dup! Po krajnici. Vlastně celá černá. Jak je typický celý její generaci. Jenom ta zrzavá palice ruší tu černou a svítí na dálku. Čumíš přes volant. Jakoby tě zavřely do bílý plastový mlíkový flašky z Lídla. A sníš. O zadku. O mlze. O černým zadek v mlze. A vidíš úplný hovno. A při tom vedle na sedadle máš zrzavou paruku a martensky.

Fandom: 
Obrázek uživatele Julie

Co nám straší za hřbitovem?

Ležel bezvládně na posteli. Dýchal mělce a tvář měl nepřirozeně bledou.
„Xandere,“ šťouchla do něj Willow nešťastně prstem. „Co mu je?“ Otočila se bezradně na Gilese.
„Musíte mi říct, co přesně se stalo,“ požádal klidně Giles.
„Našli jsme ho ráno na louce za hřbitovem,“ vysvětlovala chvatně Buffy. „Ještě chvíli byl vzhůru, ale pak omdlel.“
Giles si zamyšleně vyčistil brýle.
„A říkal něco? Naznačil, co se mu přihodilo?“
„Jen,“ Buffy se ušklíbla, „jen něco o perfektním zadku oděném ve stříbrné mlze. Na to nevymyslím vtipnou hlášku ani já.“
„Pak je to ovšem jasné,“ zaradoval se Giles. „Pokusily se ho utancovat víly.“

Obrázek uživatele Suzanne

Překvapivé zjištění

U Merlina, kolik jsem toho včera vypila? Přemýšlela Hermiona Grangerová, když v laboratoři Lektvarologického výzkumného institutu připravovala dokrvovací lekvar.
Věděla, že jít v tomto stavu do laboratoře je špatný nápad. Sotva stála, ruce se jí klepaly a všechno měla jako v mlze. Částečně za to mohla pára stoupající z kotlíku (a dráždila její už tak rozbouřený žaludek) a částečně zbytkový alkohol.
Zamžourala skrze mlhu na svého nadřízeného.
Sakra, kdo by řekl, že Severus Snape má tak pěkný zadek?
Snape se otočil a jejich pohledy se setkaly.
Prosím, ať neumí číst myšlenky, i když se mi nedívá do očí.
Očividně uměl.

Fandom: 
Obrázek uživatele Durwen

Nebeské znamení

Mladý Tutanchaton se neklidně zavrtí. Venku je tak nádherně a on tady musí sedět a poslouchat toho otravu Rashida. „...a nebesa jsou bohyní Nut...pane, posloucháte ?“ Tutanchaton sebou trhne.“ Co- jo, samozřejmě. Bohyně Nut, chápu.“ Rashidi si mírně povzdychne. „Dobrá, budu tedy pokračovat. Bohyně Nut nám často posílá přes nebesa různá poselství, která...Tutanchatone?!“ Patnáctiletý faraon sebou trhne. „Ohm, jo, nebeská poselství. Ty já vidím pořád.“ Učitel si vyčerpaně povzdechne. A tenhle fracek má být náš faraon...“Dobrá můj pane, co tedy vidíte na obloze?“ Tutanchatona to už vážně začíná otravovat. „Zadnici.“ Odpoví pohrdavě. „Čí, u Isis?“ „Snad bohyně, ne?“

Obrázek uživatele Birute

Přístav

Osudu zjevenému věštbou nelze uniknout, to je známá věc. Když například jakási vědma prohlásila, že ta holčička se značně problematickou pokožkou bude jednou hrozbou pro Ásgard, holčička skončila v podsvětí jako bohyně mrtvých Hel.
Věštba také hovořila o tom, že postaví loď z nehtů nebožtíků Naglfar, a tak se Hel věrna severské osudovosti stala největší světovou odběratelkou sad pro manikúru.

Na Helin pokyn zahalil kýly, pancíře a přistávací plošiny Naglfaru 2, 3, 4... neproniknutelný opar.
Bohové určitě vyšlou do podsvětí posla s prosbou o propuštění Baldra. Měli by vidět, že Hel proroctví důsledně naplňuje.
Jen nemusí vědět, jak moc důsledně.

Obrázek uživatele Demis

Nesmrtelní šprýmaři

Čtyři Anarchští přátelé se tísnili u skromného ohníčku a nepřetržitě se chechtali. Všichni byli potrhaní, od krve a jeden zuboženější, než druhý.
Společně se před několika týdny vydali na cestu do Afriky a zatím si své dobrodružství užívali plnými doušky. I upíři si potřebují čas od času odpočinout. Například si dali noční výstup na Kilimandžáro a z hecu se nechali sežvejkat hrochem. Prostě parádní jízda.
Dnes hráli pro změnu na plácanou. V pralese byla mlha, že by se dala krájet, a tak pubertálně plácali do každého zadku, který v mlze spatřili.
Očividně to přerostlé ego toho gorilího alfa samce nerozdýchalo.

Obrázek uživatele Fantomas

Achillova pata?

A/N: Podle původní verze příběhu matka Achilla při máčení nedržela za patu, ale za jinou, poněkud intimější část těla. Což sice vrhá nějaké světlo na dobu, po kterou ho nebyl schopen nikdo porazit, ale vyvolává spoustu otázek ohledně jeho smrti.
Varování: V textu se vyskytuje sprosté slovo.

Voják se opatrně plížil kouřem smíšeným s ranní mlhou a hledal svůj cíl. Nabral do plic ledový vzduch a zaměřil se na mlhu otvírající se před ním. Konečně se objevil. Nedaleko od něj se v mlze rýsoval holý zadek. Muž natáhnul ruku dozadu ke svému mladšímu kolegovi.
„Podej mi to.“
„Ale rozkaz zněl přeci jinak!“
„Na tohle místo jsem se nedostal proto, že bych poslouchal rozkazy, jasný? Přece ho teď nebudu obcházet. To by dělal maximálně sebevrah.“
Zezadu se ozvalo nesouhlasné zamumlání, ale o pár vteřin později mu v ruce přistál luk.
Napnout tětivu, zamířit, pustit.
*boing*
„A do prdele!“

Obrázek uživatele Iswida

O drzém rytíři

pozn. Nemá to sto slov a jedno drabble už tu mám, ale napadlo mě to a nemůžu se nepodělit... Takže nesoutěžní.

Byl jeden rytíř, škoda mluvit,
statečné skutky nekonal,
drzý byl, že si toho všiml
dokonce samotný pan král

A protože byl tuze přísný,
drsný jak od chleba kůrky,
nechal mu vytetovat nápis
rovnou doprostřed půlky

Nikdo netuší, co je tam psáno,
nikdo ho nikdy neviděl,
jedno však jisté je a stojí psáno
v každém z hrdinských děl:

Totiž že za chování své drzé
nezbylo mu než při čůrání
schovávat zadek v mlze
nebo ho zakrývat dlaní

Fandom: 
Obrázek uživatele Champbacca

Pára a paragáni

(4k)

„Jak mám kruci něco hlídat, když v téhle sračce nevidím na krok?“ zaklel Jarkko Haakonen, zatímco se snažil v husté bílé kaši zahlédnout aspoň hlaveň vlastní zbraně.
Mlha byla na Vigo Caladia v podstatě turistickou atrakcí. Už od rané kolonizace se v ní ztrácely děti a když padla tma, upíři měli pré. Výsadek hubitelů dorazil ráno a už jich v jinak evakuovaném městě zpopelnili devět. Teď čistili kanalizaci, on s povolením zabíjet hlídal východ.
V dálce zaslechl šramot, pohotově tím směrem vypálil a trefil bloudícího Edvina přímo do jeho božské hýždě.
Ani dnes se Chcípáci, věrni svému jménu, nevrátí všichni.

Obrázek uživatele Bilkis

O kundě, prdeli a přátelství

Omluvte prosím název a sprosté výrazy použité v textu, ale bez nich by to nešlo. Mannen som elsket Yngve je sprostý film. :D Info o něm najdete zde.

Je na místě poděkovat Justince, protože bez diskuze o zmršených názvech u jejího drabble by mě tenhle fandom na tohle téma nenapadl, takže díky!

„Nemůžu matce říct, že hraju v Kundě,“ odmítl Jarle Helgeho návrh. Helge vypadal naštvaně, ale nakonec uznal Jarleho pravdu. Pak vymysleli ten nejlepší název na světě. Mathias Rust Band! A kundu si nechali do písničky, protože každá punková kapela alespoň jednu píseň s kundou potřebuje. Pak začali zkoušet, pít, plánovat, hulit, hrát a šukat jak o život.
Nic ale nebylo důležitější než kamarádský propletenec chlapeckých vlasů, podávaný joint, smích a název jejich první budoucí desky.
„Nazvem jí Prdel v mlze!“ řekl Helge. „Jako zadek letadla, chápeš?“
„A byla tehdy vůbec v Moskvě mlha?“ zeptal se Jarle.
„A není to jedno?“

Píseň s kundou si můžete poslechnout tady.
Pokud máte raději jiný styl hudby, můžete zkusit Fortapt, která ve filmu taky zazní.
A pokud by se našel někdo, kdo neví, kdo je Mathias Rust, informace může najít v tomto článku.

Obrázek uživatele Aries

Saudade

Poznámka: Chtěla jsem napsat protestní drasťák, ale včera se jich objevilo tolik a tak dobrých, že jsem to vzdala a místo toho vyrobila protestní slaďák. Mlha tam je, zadek taky, tak snad mi to projde.
Doporučuju ukázku fada poslouchat zároveň se čtením.

http://www.youtube.com/watch?v=OzrUs08-SWs

Sladkobolný pocit vyjádřený nepřeložitelným
portugalským slovem saudade vystihují písně fado.
Plynou zvolna i vznosně jako temně zelené mořské vlny,
tesklivé jako křivolaké bílé uličky za závojem deště,
tajemné jako zádě lodí zakotvených v ranní mlze,
nostalgické jako modrozlaté přítmí kostelů,
žíznivé jako olivovníky sežehlé sluncem,
důstojné jako zadumané korkovníky,
hluboké jako inkoustová obloha,
smířené jako vůně rozmarýnu,
něžné a křehké jako majolika,
hebké jako bělostná krajka,
palčivé jako mořská pěna,
hrdé jako ostré útesy,
opojně sladké jako
rudé portské víno.
Prodchnuté věčným, nekonečným smutkem a steskem.
Saudade za všechny a všechno, co pohltily neúprosné vody chladného oceánu.
Saudade de Portugal.

Fandom: 
Obrázek uživatele Lyta

V mlze, která by se dala krájet...

Mlhu, která by se dala krájet, viděl Doctor naposledy při návštěvě Rákosníčka. Padla na ně znenadání a teď v ní hledali TARDIS.
„Doctore?“ ozvala se Donna váhavě. Potom ucítil až příliš intimní dotek. Vyjekl.
„Donno, tam mi nesahej, to nebyla ruka!“
„Promiň… A jak mám v týhle mlze vědět, že tam máš předek, nevidím ani tvůj kostnatej zadek!“ ohradila se a konečně nahmatala jeho původně hledanou ruku.
„Zato tvůj zadek z tý mlhy přímo vystupuje,“ přešel do ofenzivy.
„Abys věděl, tuhle byl můj zadek prohlášen za umělecké dílo.“
„Jo, ale to jsme byli v baroku.“
Mlha skryla její vražedný pohled.

Fandom: 
Obrázek uživatele ef77

Starý hvozd

AN: BJB

Já hned říkal, že tudy nemáme jezdit, ale oni nedali pokoj. Prý zkratka.
„Ale co, žádný Bral z boje neutíká,“ povídám si a vyrazím vpřed.
No, řeknu vám, v Hvozdu to není nic moc – černé stromy, co mají černé myšlenky, takový má jeden z toho lesa pocit. Ale cesta probíhala celkem v pohodě, tedy až na drobný incident s tou akční vrbou. Dědek Vrbák! Hnusák je to.
I když padla mlha, pořád to bylo dobrý. „Sleduj stále zadek poníka před sebou,“ říkám si. Jenže pak po mně hrábla ta studená pazoura Mohylového ducha, a to tedy byla rána pod pás.

Fandom: 

Stránky

-A A +A