Lovci mamutů

Večery bez ohně nebyly tak příjemné jako dřív, ale vyprávění ostatních se poslouchala dobře i tak. Kopčem vzpomínal na pazourek, co dnes s Žabkou našli.

Když už mluvíme o Žabce... Co to schovává v ruce? Nebylo těžké jí lesklý kamínek vykroutit, ale pak se Kopčem zastyděl. Nebude sobec.

Dohodli se, že kamínek rozdělí. Kopčem vzal větší kámen, ale to, co následovalo, by neuhodl ani v nejdivočejších snech.

Nejdřív jiskry, zářivé jako sluneční paprsky, které vzbudily pozornost celé tlupy. Pak Huňáč, který ho sevřel v objetí vpravdě medvědím, a nakonec zář a hřejivé plameny ohně, který se díky němu znovu rozhořel.

Na vrchovině zuřila zima. Větve stromů praskaly pod nánosy sněhu, potoky byly promrzlé skoro až na dno a zvířata musela dlouho hrabat, než se prohrabala ke zbytkům trávy. Ale v jeskyni bylo teplo a útulno a její stěny se leskly v mihotavé záři ohně.

Oheň, nejmocnější síla, největší dar, nejsilnější spojenec.

"Náčelníku! Ty vyprávět!" žadonily děti, jako vždy za takových dlouhých zimních večerů. Vždycky se chvíli nechal prosit, byl přece náčelník a ten se přece nenechá dětmi tak snadno umluvit. Ale nakonec pokaždé podlehl.

"A co vyprávět?" zeptal se.

"Vyprávět, jak ty oheň ze dřeva!"

Kopčem se pousmál a začal.

Na vrchovině zuřila zima. Větve stromů praskaly pod nánosy sněhu, potoky byly promrzlé skoro až na dno a zvířata musela dlouho hrabat, než se prohrabala ke zbytkům trávy. Ale v jeskyni bylo teplo a útulno a její stěny se leskly v mihotavé záři ohně.

Oheň, nejmocnější síla, největší dar, nejsilnější spojenec.

"Náčelníku! Ty vyprávět!" žadonily děti, jako vždy za takových dlouhých zimních večerů. Vždycky se chvíli nechal prosit, byl přece náčelník a ten se nemůže nechat dětmi tak snadno umluvit. Ale nakonec pokaždé podlehl.

"A co vyprávět?" zeptal se.

"Vyprávět, jak ty oheň ze dřeva!"

Kopčem se pousmál a začal.

Byli absolutně odkázáni na počasí. Mohli si určovat kam půjdou, kde se usadí, kde budou lovit, ale svrchovaným pánem nad jejich životem a smrtí bylo vždy počasí. Ono mělo poslední slovo. Koneckonců darovalo jim oheň a ten se stal jejich největší zbraní. Proto mezi nimi nebyl jediný, kdo by před ním neměl respekt. A tak žili.

Malý chlapec si vesele hrál a vyhraboval do hlíny žlábky. Pak spatřil, že děvče, které sedělo vedle něj, drží jakýsi lesklý kamínek. Vzal jí ho. Chtěl ho pazourkem rozbít, když tu vyletěla jiskra. A z jiskry byl oheň.

Od té doby byli svými pány.