DMD Bonus č. 6 pro 19.4.2011 Téma: Sedmikráska

Fandom: Budeč
Poznámka: Snad jsem zase nějak nevyšinula z kánonu. A snad je to alespoň trošku děsivé. :)

Zacpala si uši, zavřela oči, stočila se do klubíčka.
Hlasy stále šeptaly.
„Chudobko. Chudobkó...“ Vtíravě. Podbízivě. Vrzavě.
Plakala, ale nijak je to neobměkčilo. Pořád za ní slídily a zle našeptávaly.
Měsíční louku jedovatými hlasy proměnily v rozvrácenou krajinu. Mechové lůžko se proměnilo v nehezký zvířecí brloh. Lesy napadli lidé, vyvrátili je, zabili stromy.
„Les tě potřebuje. Vrať se, Chudobko. Chudobkó...“
Vykřikla. Vzteky tloukla do stěn, do podlahy. Do něj. Ostatně, byla to jeho vina.
Kvůli němu skončila tady.
Podvedl ji.
Lhal.
Sliboval jí štěstí.
Cítí se nešťastná.
Tělo bolí. Srdce bolí. Bolí celý svět.
Tloukla víc, až tekla krev.
Krev!
„Krvácíš, Chudobko. Chudobkó...“
Mlčte, nechte mě být, mlčte. Nikam nechci. Chci pryč.
Bolest v břiše.
Další krev.
„Co se děje, Chudobko?“ Jeho hlas ji konejší. Pevně mu sevře ruku.
I po jeho paži stéká krev. Snaží se jí pomoc, ale brání se.
Kvílí a cítí, že se mění.
Padá na zem a dovolí bolesti, aby unikla z těla.
Chalupou se rozléhá silný dětský pláč. Syn.
Ale milý se děsí. Haleká o proklatém děcku.
Synáček není prokletý. Synáček je vílí.
„Chudobko... Chudobko...“
Už není víla. Stala se divoženkou.
Konečně svobodná. Utekla pryč. Divoká Chudobka.
V noci chodívala zpět. Zpívala malému Jáchymovi...

fandom: Buffy, přemožitelka upírů
poznámka: psaní strašidelných věcí mi fakt nejde

Zabila jsi mě, Willow.

Nemohla mluvit, nemohla dýchat. Tara je tady. Tara je tady a zvedá proti ní zakrvácené ruce.

Co jsi mi to provedla?

„To jsem nebyla já, to ti udělal Warren,“ konečně se jí podařilo promluvit.
Tara se jen usmívala. Willow se podívala na své ruce a viděla v nich pistoli.
„Tak to nebylo! Tohle není, není... to tak...“

Zabila jsi mě. Pořád mě zabíjíš, Willow. Proč nedokážeš přestat, bolí to!

„To není pravda!“ zakřičela a stiskla kohoutek.
Kulka proletěla Tařinou košilí přesně v místě, kde zela krvavá díra.

Tara stála bez hnutí.

Na hrobě mi rostou sedmikrásky. Sedmikrásky jsou slzy, věděla jsi to?

„Nech mě být! Ty nejsi Tara. Tara by mi nikdy neublížila.“

Willow by mi taky neublížila. A podívej...

Okolo Tary se rozlévala kaluž krve, bylo jí stále víc, krvavé jezero se dotýkalo chodidel Willow a bylo horké.

Už na hřbitov nechodíš. Máš strach.

Tentokrát zasyčela.

Na hrobě mi rostou sedmikrásky.

„Ty nejsi Tara.“

Dívka se usmála a najednou to byla zase ona. Tak krásná, tak její. Willow ji musela obejmout. Hnijící tkáň se jí rozpadala pod rukama.

----------

Willow se probudila s pláčem, jako ostatně každou noc. Nikdy si neměla zahrávat s démonem snů.

fandom: originál

Tmavá noc, po nebi plávali riedke mraky, ktoré striedavo odkrývali a zakrývali úzky kosáčik mesiaca. Lujza kráčala rýchlymi krokmi zakrútená do kabáta a preklínala svoje nápady.
Zastala pred ošarpanou budovou. Niekde na poschodí búchali uvoľnené okenice a z podkrovia počula vrhanie holubov. Vytiahla z vrecka odkaz.

Príď sama po zotmení, uvidíme, čo sa dá robiť.
Prines si sedmokrásku.

Zhlboka sa nadýchla a vošla cez vŕzgajúce dvere.

Okamžite ju omráčila silná aróma bylín. Uprostred izby sedela pri sviečke veštica obklopená rôznym nábytkom a zväzkami bylín.
"Ty sa chceš spojiť s tvojím mŕtvym priateľom, pravda?" oslovila ju škrípavým hlasom. "Ale chce sa stretnúť aj on s tebou?"
"Neviem. Ako to mám vedieť?"
"Daj mi sedmokrásku a ja ti to poviem."
Lujza vložila kvietok do natiahnutej ruky a sadla si oproti. Okamžite ju obstúpilo podivné kúzlo, sviečka žiarila ako slnko a ona nemohla odtrhnúť pohľad od sedmokrásky.
Starena obtrhávala lupienky a popritom mrmlala. Odtrhnuté lupienky sa znášali k zemi, vzbĺkali a mizli. Každý ďalší sledovala Lujza s rastúcou hrôzou.
"Chce sa stretnúť... Nechce... Chce... Nechce! Okamžite odíď!!!" zvrieskla starena.
Lujzu kúzlo pustilo a vybehla z domu, čo jej nohy stačili. Ešte dlho ju desili kroky za chrbtom a v nose zápach spálenej sedmokrásky.

Fandom: originální
Poznámka: Nevím, nakolik to bude čitelné a strašidelné, ale snaha byla... :) Za inspiraci děkuji Kaiovi (snad se brzy uvidíme), věcičkám, na kterých právě pracuji a taky úžasným výtvarníkům od LUTS. Protože, víte - ten polda má naprostou pravdu.:)

Když vstupoval na schodiště, byl už vlastně mrtvý. Jenom to nevěděl. Byl až moc zaměřený na svůj cíl, než aby cítil, jak mu ubývá čas. Byl TAK sebejistý! Rukavice. Pytlíky na botách. Škrtící struna ve sportovní tašce. Nevěděl to ani v okamžiku, kdy nad ním cosi skříplo a do kolen mu narazilo jednasedmdesát centimetrů k nepříčetnosti rozzuřeného resinu.
Bylo to rychlé. Pád. Zlomený vaz. Zvláštní. Dokonce i existenci natolik odpornou, jako ta jeho, může ukončit jedno jediné křupnutí...
Policie přijela okamžitě. Právě probuzenou, zcela šokovanou Alici, která je okamžitě zavolala, samozřejmě nikdo nepodezíral. Nakonec, proč taky. Nehoda. Klopýtnutí. V podstatě obrovská klika, protože kdyby její ex ty schody dokázal vyjít, byla by mrtvá.
A já bych byl sám.
Což by se mi vůbec nelíbilo.
Na odchodu se jeden z policajtů ohlédl a podíval se mi přímo do očí.
"Páni... Jedna z těch drahejch korejskejch věciček, že jo? Hezká. Jako živá."
Oh, to je vážně milé. Víte co? Mít vizáž roztomilého studentíka v džínách a tričku se sedmikráskou má někdy nesporné výhody.
Krásné pomyšlení, že právě ta nevinná sedmikráska byla tím posledním, co ten zatracený parchant ve svém mrzkém životě viděl.
Stejně krásné jako nezpochybnitelný fakt, že už Alici NIKDY neuhodí.

Fandom: Originální
Navazuje na Dědictví

Bledé paprsky úplňku dopadají na obraz v prázdné místnosti. Roztomilá dívenka sedí v zelené trávě. Trhá sedmikrásky, plete z nich věnečky, zdobí si šatičky a tiše si prozpěvuje. Okvětní plátky zvadlé růže se sypou na bílou sukni jako krvavé skvrnky. Ale ty sedmikrásky jsou tak čisté a hezounké! Nasbírá jich plnou hrst.
Potrhaná černá oblaka zastřou měsíc.
Útlá postavička ověnčená sedmikráskami vzhlédne ke stropu. V domě jsou noví lidé. Spí v pokoji nahoře. Pěkně je přivítá, jak se sluší. Až sem slyší jejich dech. Bezstarostně spí a netuší, že za chvíli dostanou dárek.
Dívenka vystoupí z rámu. Jako motýlek se snese na koberec.
Princeznička kráčí lehounce, tančí po špičkách a stíny ji objímají. Její krajkové šatičky halí plášť tmy, dlouhé zlaté vlásky za ní vlají. Stoupá po schodech a usmívá se. Těší se. Krůček za krůčkem se blíží k ložnici. Roztroušené sedmikrásky v jejích stopách vydávají slabounkou záři.
Dveře se samy neslyšně otvírají. Nikdo to neví.
Dá jim všechny svoje sedmikrásky. Půvabná tvářička se skloní nad postelí a jemné ručky začnou krášlit nic netušící spáče. Něžné kvítky pokrývají hruď, čelo, tváře, oči, pootevřená ústa… Dívenka si tiše prozpěvuje.
Pod každým kvítečkem se pomalu rozlévá krvavá skvrnka. Připomíná plátky zvadlé růže.

Šeptal, má malá sedmikrásko, šeptal sladká slůvka.
Šeptal, když hladil mě po vlasech.
Šeptal, když hladil mě po zádech.
Šeptal, spi, má sedmikrásko, spi, nic se neboj.
Šeptal, když vedl mě za ruku.
Šeptal, když ukládal mě na lůžko.
Šeptal do tmy, nic se neboj, když zavíral za sebou dveře.
Nebojím se, šeptala jsem sama sobě.
Šeptal, když přišel zas.
Šeptal, když dotýkal se mého těla.
Šeptal jako třas na mém těle.
Má malá sedmikrásko, nic se neboj, pššt.
Šeptal, abych nekřičela.
Šeptal, aby mě utišil svou rukou na mých ústech.
Šeptal.
Šeptal.
Má malá sedmikrásko.
Jen se nic neboj.
Jeho ruka šeptala po mé kůži.
Po mém krku.
Křičela jsem, když se můj dech vytrácel jako šepot z jeho úst.
Nech mě, nech.
Ale on jen šeptal.
Jsi moje sedmikráska, nic se neboj, jen spi, pššt.
Pššt.
Buď tiše!
Nekřič, já ti neublížím!
Tíha na mé hrudi, dech se vytrácel.
Tak už buď tiše.
Utichala jsem.
Šeptal, probuď se.
Probuď se, má sedmikrásko.
Nesmíš spát, já tě mám jen moc rád.
Nemáš.
Zašeptala jsem vzduchem a otočila se mu kolem hlavy.
Nemáš.
Nejsem tvoje sedmikráska.
Budu spát navždy, s tvým šepotem v uších.
Spi, má malá sladká sedmikrásko, spi.

fandom: realita(?)

Pracovala na vraždách dlouho.
Poslední případ jí otřásl.
Zohavená mrtvola mladé ženy. Vedle droboučký kvítek.
Potom v noci sen…

První lístek padá, padá…
Krutá smrt.

Vypadalo to jako obyčejná bouračka, připletla se k ní náhodou.
Mrtvolu nakládali do pohřebáku. Ve vlasech měla cosi bílého.

První lístek, po něm druhý…
Zbytečná smrt.

„Sebevražda z nešťastné lásky. Tady nemáme co dělat,“ usoudil kolega.
Hleděla na její podřezané žíly. Vedle nože uvadlá sedmikráska, na ní několik chybějících okvětních lístků…

První lístek, druhý, třetí…
Kdy to skončí, kdy?

„Ten šílenec ji doslova vykuchal,“ kroutil šéf hlavou nad fotkami dalšího případu.
V otevřené ráně ležela její noční můra… nenápadná kytka.

První lístek, třetí, čtvrtý…
Jak to půjde dál?

Listovala starými záznamy. Něco ji napadlo, ale bylo to šílené. To nemůže nikomu říct.
Na nástěnce visela fotka další mrtvé. Prokletý květ držela tentokrát v ruce…

První lístek, čtvrtý, pátý…
Vždyť už stopu mám!

Bála se usnout. Bála se toho snu
Ráno žil panelák, ve kterém bydlela, skandálem.
„Představte si, vyskočila z okna…“
Tělo už odvezli. Sedmikráska zůstala ležet na chodníku… Otrhaná sedmikráska…

První lístek, pátý, šestý…
Zastavte to, hned!

Vzala si materiály domů. Listovala v nich dlouho do noci. Najednou světlo zhaslo…

První lístek, šestý…
NE!!!

Fandom: originální

Nesmí mě dostat. Nesmí mě chytit!
„Sedmikrásko!“
Temným lesem se rozlehá volání a moje tělo na okamžik zkamení. Pak se krev v těle znovu rozeběhne, svaly napnou a já běžím dál.
„Neschovávej se přede mnou!“ Hlas zní naštvaně. Laškovný tón, se kterým za mnou volal předtím, zmizel.
Musím utéct.
Nesmí mě dostat!
Jehličí pod nohami skřípe v rytmu děsivé symfonie. Noční zvuky umocňují můj strach.
„Sedmikrásko, kdepak jsi?!“
Prodírám se podrostem, větve praskají. Pár se jich zarylo do kůže, ale je mi to jedno. Hlavní je utéct, dostat se co nejdál od toho hlasu. Protože jestli mě dostihne, všechno skončí.
„Zlobivá holčička, ta Sedmikráska!“ Hlas ztvrdne, má ostrý spodní podtón a mně se ježí všechny chloupky na těle.
Je blíž. Přece nemůže vydržet déle než já, přece mě nemůže dohnat!
Nesmí!
Zrychlím.
„Stejně mi neutečeš, tak proč se snažíš?“ volá za mnou. Zní tak jistě. Začínám zakopávat o kořeny, nohy se pletou jedna pod druhou. Větve švihají, nestíhám polykat, nestíhám dýchat, jen se snažím utéct co nejdál.
Umdlévám.
Kroky jsou blíž a blíž.
Zrychluje, já zpomaluji.
Bezmocně lapu po dechu.
Dvě ruce mě chňapnou.
Svíjím se, bojuji.
Marně.
„Zítra tě půjde venčit táta, ty bestie!“ zachrčí a připne mi vodítko.

Poznámka: Vážně jsem chtěla sepsat něco děsivého, krvavého a hrůzostrašného, ale někdy se prostě zvítězit nedá... :D A že nebude bod? Nu, tak prostě nebude.

Zahrada.
Prázdná.
Tichá.
Docela obyčejná.
V trávě se bělají sedmikrásky.
Mezi nimi sedí holčička s copánky. V bílých šatičkách vypadá jako květinka.
Oblohu zakryje stín.
Dívenka zvedne hlavu, výkřik jí odumře na rtech.
Nad ní stojí rytíř.
Obrovitý.
Černý.
Děsivý.
Pod podrážkami jeho bot umírají sedmikrásky.
„Chci znát svou odpověď!“ zaburácí.
Ale holčička se rozhodne být statečná.
„Neptej se,“ špitne. „Prosím.“
Vstane, podá mu kytičku natrhaných sedmikrásek.
„Pro tebe.“
Třeba ho tím obměkčí.
Ale on nemá pochopení pro krásu. Dávno zapomněl, jak vypadá něha.
Surovým úderem jí vyrazí kytičku z ruky.
Černou mechanickou rukou sevře její hrdlo.
„Odpověz, nebo Alderaan zemře!“ přiblíží ohavnou masku těsně k její tvářičce.
Ví, že ji nechce zabít. Chce víc, chce její duši.
Princeznička Leia vytřeštila oči. Vyskočila z postýlky.
Utíkala chodbou.
Rozrazila dveře do ložnice svých rodičů.
„Co se děje?“ ptali se rozespale.
Skočila otci do náruče. „Tati,“ zaštkala. „Zase ten sen.“
„O černém rytíři?“ otázal se Bail Organa stísněně.
Vyměnil si výmluvný pohled se svou ženou.
Dívenka vzlykla: „Chce znát odpověď, jinak zničí Alderaan!“
„Odpověď? Ale jdi, je to jen sen.“
Odvedli princezničku zpátky do postýlky. Počkali, až usnula.
Bail Organa vzdychl s ponurou předtuchou: „Obávám se, že před osudem ji stejně neochráníme.“

Fandom: originální
Varování: 18+

Kráska první: Mandlové oči, které ho vtáhnou. Nevábí, neprovokují. Jenom se dívají. Vybere si je. Je v nich příslib nezapomenutelné noci, která se nebude opakovat, stane se jednou a navždy se o ní pomlčí.
Krví podlité oči.

Kráska druhá: Dlouhé vlasy. Provokativně lechtají v rozkroku a na vnitřní straně stehen, když sklání svou hlavu.
Krví slepené vlasy.

Kráska třetí: Ústa, nateklé rty, zkušený jazyk. Pomalu dráždí, horce. Když se na chvíli odtáhnou a vlhké místo ovane chladnější vzduch, nedokázal by slovy vyjádřit, jak moc je rád, komu za dnešní noc platí.
Krví zčernalé zuby.

Kráska čtvrtá: Šikovné prsty. Jedna ruka bloudí po jeho těle, druhá dráždí jeho koule tak precizně, jako by ty štíhlé prsty hrály na klavír.
Zaschlá krev za nehty.

Kráska pátá: Pevný zadek. Pohladí ho, osahá ho, roztáhne ho, otevře ho.
Krvavé škrábance na půlkách.

Kráska šestá: Velký penis. Nad ránem si potřebuje vyměnit role. Setká se s chápavým úsměvem, když navýší obnos. Tohle mu manželka nedopřeje.
Krvavé stříkance na podlaze.

Kráska sedmá: Truchlící vdova. Okouzlující mladík se přitočí k dámě a nabídne jí kapesníček. Popřeje upřímnou soustrast a utrousí poznámku o tom, jak výtečný její muž byl.
„Jak se jmenujete?“ zeptá se ona.
„Říkají mi Sedmikráska.“

Fandom: Equilibrium

Vrzly dveře, ozvaly se kroky.
Průvan rozevlál potrhané závěsy a přes nos ho praštil zápach čerstvé krve. Oblízl si mlsně rty a šelmí oči se mu rozzářily do tmy. Zavětřil. Pak vstoupil.
Našlapoval opatrně mezi skleněnými střepy.
Na tu první málem spadnul. Ležela tváří k zemi v kaluži krve, která jí slepila i vlasy na zátylku. Tu vázu o ni někdo rozbil. A pak z ní vysál život.
Druhá a třetí vypadaly jako vyrušené milenky. Jedna objímala druhou, kůži rozdrásanou, nehty rudé od laku, který běžně nekoupíte.
Čtvrtá ho pozorovala prázdnýma očima.
Pátá ho prosila. Ležela mu u nohou, ruce dlaněmi vzhůru, jako by žadonila o almužnu. Život ale z kapsy vytáhnout nemohl.
Šestá… šestá měla do vlasů vpletené drobné bílé kvítí. Přes obličej měla závoj z pavučin, jako by tu na něj čekala už roky.
Sevřel v prstech dřevěný kolík a pro jistotu se pomodlil.
Sedmou krásku nikde neviděl.
Ale ona viděla jeho. Skrytá před jeho bystrými vlkodlačími smysly, pozorovala každý jeho pohyb.
Bylo tu příliš krve, aby ji vycítil. Příliš smrti, aby ho zajímala jedna nemrtvá.
Možná viděl ve tmě stejně dobře jako ve dne. Možná že prohledal každý kout, aby ji našel.
Ale na strop se nepodíval…

Fandom: Originální
Poznámka: Za velkou inspiraci děkuji panu Edgaru A. Poeovi (to je velmi slavný ornitolog, kdyby to někdo nevěděl). Doufám, že to bude na textu k poznání, i když nebude ve verších.

Zlými sny se dlouho trápím, opustit mě ne a ne. Včera v noci před svítáním smrt mě v můře noční navštívila, bílou hnátu napřímila, prstem na mě ukázala. „Víc nebudeš a ne a ne!“
Děsem křičím, služka milá, hned mi čelo chladí, že byl to jen sen mě ujistila, že bát se nemám, ne a ne.
Však noci další děs ten znovu ve spánku mě navštívil. Kostra bílá v černé kápi zuby na mě cení, že nepřežiju, ne a ne. Místo kosy sedmikrásku ve svých hnátech drží, okvětní plátek za okvětním tu náhle k zemi sněží. „Až poslední se dotkne země, ty nebudeš víc, ne a ne.“
Opět hrůzou vzkřik jsem strašně, služku vzbudil z polospaní, nebohá ta dívka milá utěšit mě se pokusila, ovšem nedaří se, ne a ne.
Když potřetí mne běs ten noční do limbu zas děsit přišel, strachem spoután smrtku čekám, než v plášti černém přijde sem. Však nepřišla má kmotra temná, nepřišla a ne a ne.
S úlevou jsem čelo otřel, usmál se a oddychl. Co nespatřil jsem, ke své smůle, jak sedmikrásky lístek bílý k nohám se mi snes. Že poslední byl, o tom sporu není. Zlé sny už netrápí mne. Ne a ne.

Téma je prodlouženo až do 20.4.2011! Došlo k chybě při zadávání, za kterou můžu jenom já a za kterou se omlouvám.

Máme tu další z našich vykutálených bonusů a jak jsme varovaly, hra přitvrzuje! Tématem tohoto bonusu je Sedmikráska a podstatou této challenge je, aby toto double drabble bylo co nejstrašidelnější. Chceme, aby nám běhal mráz po zádech, chceme úzkostlivě naslouchat nočním zvukům bytu (v mém případě koleje), chceme být vyděšeny jít v noci na záchod nebo se - nedejbože - podívat v koupelně do zrcadla.
Strašidelnost drabble zhodnotí naše despotická dvojjedinost, nicméně dáme na vaše hodnotící komentáře.

takže:

musí se jednat o double drabble (200 slov!) a

drabble musí být hrůzostrašné, děsivé a plné úzkosti!

Připomínám, že toto téma, se nebude moci dohánět v nedělních bonusech.

Bonusové téma pro 19. 4. 2011
Toto téma bude uzavřeno 20. 4. 2011 v 23:59.

Bodíky můžete sledovat zde.
Avevin seznam fandomů můžete sledovat zde.

V případě nejasností konzultujte Pravidla.