DMD č. 27. pro 27. 4. 2018. Téma: Bez připojení

Novověk skončil. Blahoslavená doba rozkvětu se vrátila.

Jako první jsme strhali všechny antény a vysílače, hyzdící jako ohavné vředy půvab věží a střech, zpřetrhali jsme kabely poutající kamenné zdi, takže znovu vynikla krása opěrných sloupů, krakorců a fiál, chrliče se nadechly k novému životu a šklebí se teď šťastněji a děsivěji než kdy dříve.

Žádné reflektory, žádné mrtvolné světlo pouličních lamp. Žádná modře blikající oka v setmělých oknech. Žádné ohlupující svítící krabičky. Večer ulice rozzáří zlatavý soumrak, noc je požehnaná tmou a rána mléčně mlhavým svítáním. Tak to má být podle odvěkého řádu světa.

Čas plyne pomalu. Čas plyne dobře.

Výlet byl čistě spontánní nápad. V pátek jsme zabalili a že si na sobotu ráno koupíme jízdenku na vlak 1, 2 a 3.

Najednou šok!

Vlak 2, kterej vždycky jel, na idosu nebyl.
Ok, čeknu ofiko stránku českejch drah. Vlak nikde.
Volam na místní čd pokladnu. Návaznej vlak nejspíš nejede, ale neví.
Volam do výchozí stanice aka krajské město. Přípoj nejede, nejspíš, asi.
Volám hlavnímu výpravčímu. Myslí si, že vlak nejede.
-
Musíme jet dřívějšim, abychom třetí vlak vůbec stihli. Bohužel si na něj dvě hodiny počkáme.
A zatímco otráveně čekáme, kde se vzal tu se vzal, přijel náš neexistující přípoj!!!

Byly jednou tři žárovky. Dvě z nich byly zapojeny sériově a společně pak paralelně připojeny k hlavnímu obvodu, v němž svítila třetí žárovka. Protože v jejím obvodu žárovky často praskaly, říkalo se jí Krystalka.
Obvykle byl paralelní obvod odpojený a všechno svícení musela obstarat Krystalka. Ale když se ve fyzikální laboratoři rozneslo, že se tu bude konat večírek, to se ty dvě vyleštily a těšily se, jak si na učitele posvítí. V předvečer se objevil překrásný elektrický lampion. Každá do něj chtěla! Školník Kmoch už měl vyhlédnutou Krystalku. Odpojil ji z obvodu a Krystalka svítila (v) lampionu šťastně až navěky.

Obyčejně to nastalo poslední květnový týden.
Několikaměsíční soužití se stovkami puberťáků, neustále řešení jejich problémů a průšvihů Minervu McGonagallovou totálně vyšťavily a pouze pomyšlení na azkabanské mozkomory ředitelce zabránilo zdecimovat řady studenstva. Před naprostou beznadějí v budoucnost kouzelnické společnosti ji chránilo pomyšlení na chatu na pobřeží jižního Walesu. Chatu vzdálenou od lidí, bez připojení k letaxové síti, kde každé léto nabírala síly, aby v září mohla čelit dalšímu roku.
Letos díky profesorům Snapeovi a Longbottomovi přišlo období vyčerpání o měsíc dřív. Už v dubnu. Jestli se do prázdnin ještě něco pokazí, nezbývá než doufat, že Starostolec přihlédne k polehčujícím okolnostem.

"Miláčku?"

Magráta, aniž vzhlédla od bylinek, odpověděla naučeným tónem upřímného zájmu.

"Ano, drahý?"

Verence se chvíli odhodlával s nehlasně se pohybujícími rty.

"Rád bych s tebou prodiskutoval jistý... ehm... incest-mi-ční záměr."

Chvíli bylo ticho, vyplněné téměř slyšitelným shonem mezi Magrátinýma ušima a mozkem, kde došlo k akutnímu selhání naučených reakcí. A pak, opět na samém okraji slyšitelného, cvaknutí.

"CO PROSÍM?"

Další neslyšný pohyb rtů, tentokrát mnohem rychlejší. Vypadal, že brzy propadne panice.

"To je teď velmi moderní dole na pláních, víš? Jako že zaplatíš hodně peněz, abys jich tím ještě víc vydělala. A mě napadlo připojit Lancre k železniční síti."

Sedm let poté, co spolu ušili největší boudu v kouzelnické válečné historii, dospěl k závěru, že ho musí vyhledat.
Před venkovským stavením se rozprostíraly velkolepé zeleninové záhony, podél zdí stály pestrobarevné květinové truhlíky a za domem voněl ovocný sad.
Snape odhrnul keře rajčat.
„Jak dlouho si ještě budete hrát na mrtvého?“
Brumbál seděl v zahradním křesílku a bafal z fajfky třešňový tabák.
„Severusi, čemu vděčím za...“
„Loni mému učiteli Obrany vyrašil na hlavě obličej Pána zla, před měsícem vylezl Tom Raddle z nějakého prokletého zápisníku, čekám, kdy něco vyhřezne z té Longbottomovy jizvy! Vážně chcete tvrdit, že vás není zapotřebí?!“

Ta opojná vůně ji překvapila u autobusové zastávky. Každé ráno ji vdechovala a přemýšlela o těch, kteří už odešli. Bez kvetl.
Bílá květenství mizela. Usychala kolem zelených plodů. Opojná vůně zůstávala, stejně jako myšlenky. Odhodlá se letos? Bez zrál.
Trsy temných bobulí se leskly. Opojná vůně téměř zmizela, ale i její odlesk pronásledoval. Okamžik rozhodnutí se blížil. Bez dozrál.
Utrhla jeden trs. Držela ho v dlani. Zavřela oči. Přivoněla. Ne, ještě není připravená. Trs černých bobulí dopadl na chodník. Snad příští rok. Snad sebere odvahu, celý trs sní a připojí se k ostatním. Snad ji za nimi zavede. Bez připojení.

"Professor," Ace distracted the Doctor from frowning at her deadly gear. "Why don't you have a phone or anything here? Even on Earth they got those cellphone thingies mere years after I was whisked off to Iceworld."

The Doctor looked from the blaster to her: "I have the spacetime telegraph."

"Telegraph? That's ancient technology even by my standards."

"Well, the Time Lords are a pretentious bunch. Mere communicator is below them."

"But why don't you have any?"

The Doctor smiled and tapped his nose conspiratorially. He left Ace's room.

"She's right. Maybe I'll get one of those cellphones one day."

Po cestě pustinami na Campo Imperatore následuje podvečerní toulání po schodištích a průchodech kamenného městečka. Únava mizí, ostatně odtud už pojedeme autobusem.
Anebo ne.
Jezdívá tu. Jenže během školního roku, který ještě nenastal.
Osm kilometrů… budiž, nohy nám neupadnou.
Při sestupu do rozlehlé pánve mezi horami sejdeme ze silnice, kupodivu na slušnou cestu.
Horko pomalu ustupuje. Dolík protkávají řádky zažloutlých mandloní, sem tam pastvina. Vedle plůtku jako odměna poutníkům rozkvétají ocúny.
Před námi dominuje krajině výrazná hora jako kupa s hradem ve stínu zapadajícího slunce. Náš cíl.
Prudké stoupání na závěr už zvládneme. Vlastně mě ta cesta navíc ani nemrzí.

Šest set mužů, na malém kopci, dokonale obklíčeném Němci. Střeliva měli málo, jídla ještě méně, a pro vodu se museli plazit pod kulometnou palbou.
Nad hlavami jim začaly bouchat vlastní dělostřelecké granáty.
"Jejdanánku," začal major Charles White Whittlesey nadávat.
Vyndal Drahého přítele z klece.
Pták vzlétl.
Ptáka sestřelil kulomet.
Zkrvavené ptačí tělo se sneslo k zemi.
Naděje pohasla.
Slyšeli o tělech, která zůstala viset v drátech a byla rozstřílena kulomety. O polích rozrytých děly a páchnoucích jedovatými plyny. Slyšeli o tancích, minometech, plamenometech i lopatkách. O chřipce, která je zdrtí, ještě neslyšeli.
Když začal Whittlesey plánovat kapitulaci, americký holub vzlétl.

Do zítra si ty copánky rozpustíš, nebo tě zbiju.
Nebudu s tebou kamarádit, dokud to celý neuklidíš.
Čau, fetko.
Vypadáš jako zombie.
No ty jsi teda fakt nádherná.
Ty jsi postižená?
To je kluk nebo holka?
Schovali jsme ti věci, tak si je najdi.
Proč se mnou nemluvíš? Neumíš mluvit?
Jejda, urval jsem ti kus vlasů.
A ji, tu radši ani komentovat nebudu.
Když ty ses měla vždycky hodně ráda.
To děláš naschvál, nebo jsi tak blbá?
Krávo.
Kvůli tobě.
Teď mi lžeš.
Vždyť jste jasně opilá, máte rozšířené zorničky.
Nepřeháněj.
Přestaň brečet.
Když vy toho od lidí tolik očekáváte.

Nezapomeň, drahý Tasemníku, využívat příležitostí, kdy se tvůj pacient domnívá, že nebesa jsou hluchá. Je to stav společný mnoha smrtelníkům: promlouvají k Nepříteli a po určitý (krátký) čas vnímavosti jsou někteří z nich s to slyšet, jak On odpovídá. Až na odporné výjimky jedinců naprosto mimořádných (uf, naštěstí!) však běžný ruch světa i vlastních myšlenek zahltí jejich vnímání tak, že jim připadá, jako by se modlitby odrážely zpátky. Představují si, že On je něco jako telekomunikační centrála, a žehrají, že přišli o spojení. On je na ně samozřejmě napojený pořád; je ovšem jen málokdy napadne, že to jejich uši neslyší.

svata_prostato
Tramvaj se sune z Ipáku k Náměstí Míru a mezi všemi těmi KFC free a McGuesty leží tenhle skvost. Kdo tam asi bydlí.
Vinohrady otevírá Stara vrazda. Dobře, rozumím varování. Pokračování hlídá SOCKA. Tady? Následuje nedamtiheslo, tolik k sousedské pospolitosti. Čas na střídání tramvají, je nutno zamířit na Žižkov. Doprovodem je ZenaPodPultem, asi z nedaleké alternativní večerky. Kolem Jiřáku se hromadí čísla od UPC, tady budou suchaři. Nakonec přes pivo_a_rum nahoru k smradochovi a je to. KONEČNÁ u brány Olšanských hřbitovů. Dál už člověk pokračuje sám, obvykle zcela bez připojení.

Lidi, co nikdy nelovili veřejnou wifi, o dost přicházejí.

Nathaniel ležel nahý na studeném chirurgickém stole. Analgetika začala pomalu působit. Zkoumavě sledoval mechanické paže, jak rovnají nové kybernetické díly na stolku vedle lůžka. Další etapa. Snad to ještě pořád budu já, přemítal.
Automatizovaná chirurgická jednotka se konečně dala do práce.
„Zatím se připojím k energostanici,“ zamumlala Larisa skrze Geigerovu modrou holotlamičku. Pacient ji už neslyšel.
Náhle se ozvala podivná rána. Hala se pohroužila do tmy. Mechanické paže zamrzly uprostřed pohybu.
„Výpadek proudu,“ deklamoval kocour do ticha, „celý jihovýchodní sektor.“
Jeho dva souputníci však leželi zcela bezvládně, plující uvězněni kdesi mezi světy.

Tisíce mil odtud lidská aliance dnes poprvé zvítězila.

Pátraní po příčinách Železné krize bylo v plném proudu. Elysand navrhl zajít za jasnovidcem a získat dodatečné informace ze “spirituálních” zdrojů.
“Bude to padesát zlatých, prosím,” řekl jasnovidec.
Elysand mu předal peníze. “Potřebujeme vědět, kdo stojí za Železnou krizí a proč.”
“Dobrá, vydržte chviličku…” Jasnovidec se zasoustředil a začal vydávat podivné pískavé a škrkavé zvuky. Nakonec zašuměl a prudce vydechl. “Informace není dostupná.”
“Ale jak je to možné?” ohradil se Elysand. “Přece jsme vám zaplatili, tak by divinace měla fungovat.”
“Nevím, prostě se mi nepovedlo se připojit,” pokrčil jasnovidec rameny. “Tady máte peníze zpátky a zkuste přijít znovu za týden.”