K tomuto vývoji dochází na přelomu renesance a baroka. Renesanční kontrapunkt je typický tím, že každý hlas dává smysl i samostatně, může mít i vlastní text; ve skladbě pak jde o synergický efekt těchto samostatných prvků. Vizte zde. (Zpěváci tady nejdřív představí jednotlivá témata a teprve potom je zazpívají dohromady, ale to je služba nám, současným posluchačům. Dobové provedení by znělo dohromady rovnou.) Když se to provede skutečně mistrovsky, dostanete tohle. (Mille regretz tu už, tuším, jako ukázka bylo, opakuji ho proto, že ta pavana je ikonická. Pro informaci: Tourdion i Mille regretz jsou tance, každý sice jiný, ale oba tance, čili musí mít pravidelný rytmus.) No a teď to srovnejte s raně barokním Monteverdim, tzn. tou skladbou, o kterou se v drabblíku pře Erik se svým žákem. (Uprostřed skladby ještě najdete zbytky kontrapunktu, ale všimněte si, že i tam jsou pořád srozumitelná slova. Na rozdíl od toho Tourdionu.
Oba, Josquin des Pres i Claudio Monteverdi, píšou o tomtéž: o lásce. Takže by z toho měl být, teoreticky, stejný pocit, že? (Uznávám, Monteverdi je mnohem, ehm, fyzičtější i v samotném textu. Nenašla jsem tak explicitní kontrapunkt. Pokud máte někdo tip, budu ráda.)
Jen pro zajímavost, takhle vypadá totéž mnohem později, v impresionistickém hávu.