DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

Když Remus vkročil do pokoje, na okamžik nechtěl věřit tomu, co vidí. Sirius s Jamesem strnule stáli u okna a Peter pro jistotu chyběl úplně. Nebo možná jen nebyl vidět.
Pokoj vypadal, jako by prodělal několikanásobný útok Smrtijedů a oslavu vítězství famfrpálového poháru. Na zemi ležely poházené a rozbité věci, jedna postel i s nebesy byla převrácená. Remus udělal několik opatrných, váhavých kroků. Pohled mu padl na převrácený, nakřáplý hrnek. Na dně bylo několik kapek tekutiny.

„Co se tu dělo?“ zeptal se Remus ledově. Protože tohle chtělo hodně dobré vysvětlení. V jeho hlase zřetelná výhružka. „Vy jste mi vylili kakao?!“

Když Lily opustil nejlepší kamarád?
Ne, měla Jamese a studium a budoucnost před sebou.
Když se proplakávala k spánku v osamělých nocích před rozvodem?
Ne, byl tu Harry a odhodlání změnit svůj život.
Když jí vzali Harryho?
Ne, to ještě pořád nebylo dno, mohla ho vídat a James měl vlastně pravdu.
Když kličkovala mezi příkazy a nařízeními, jediná učitelka mudlovského původu, pod drobnohledem ministerstva, pod tlakem školní rady...
Pod doteky a mezi slovy Severuse Snapea poznala, že dno je ještě hluboko pod nimi a že společně mají sílu vzepřít se pádu svobodné kouzelnické společnosti.
Dno polklo naprázdno. Ale mohlo počkat...

Někdy, když se moře u Douarnenez zcela zklidní, lze u vody zaslechnout slabý hlas zvonů.
Připomíná podivuhodné město, které tu kdysi stávalo uprostřed vln, obklopené kouzelnou hradbou.
Vládl mu král Gradlon, mocný, avšak osudově slepý k jednání své bezcitné dcery.
Princezna se zaslíbila oceánu a za jeho přízeň mu dodávala oběti. Nespočet snoubenců měla, každého ráno zavraždila a svrhla do moře.
Nakonec ji navštívil sám ďábel. Našeptal jí, aby uzmula otci klíč od brány.
Jakmile to udělala, nespoutané vlny uchvátily město.
Král jediný se zachránil, zločinnou dceru však musel opustit.
Od té doby spočívá nádherné město Ys na mořském dně.

"Proč?" zavrčel Mossi.
"Tradice. Je to temný čaroděj," odpověděl Thon.
Tradice byl systém průchodů, dveří, koster na zemi, čepelí ve stěnách a bodců v podlaze.
"Víš, jak si připadám?" zeptal se Tyros, když šplhali nahoru, dolů a šlapali na pohyblivé desky, které otevíraly dveře a nešlapali na desky, které se lámaly pod nohama.
"Povídej," řekla Gwen a vlála na nepatrném výstupku, který zbyl po zříceném chodníku.
"Jako v pitomym Prince of Persia."
"No, je tu pár rozdílů. Máme víc jak hodinu, vezíra určitě porazíme...," Gwen propátrala okolí Silou, "a nehrozí nám pád."
"Jak to?"
"Pod náma je jen pevná skála."

V živote mi zostala miska na jedlo a rúcho, tak som dopadol.

Aby ma už viac nepokúšal pohľad na hmotné statky, odišiel som na pár dní z mesta. Však na ľudí bude dosť času.

Bolo letné sparno a na cestách dusno. Nepriečilo by sa mi ani žobrať o jedlo, ale zatiaľ nemusím, pri ceste rástli maliny.

Skončili v miske, v mojom poslednom majetku. Prikročil som teda k rieke, že ich poumývam. Ponorím tú vec do vody, naberie sa trocha piesku a na dne misky medzi malinami...

Nemôžem uveriť vlastným očiam.

Zlato!

Ó Hermes, ešte aj z Diogéna si rob srandu!

„Vltavo,“ křikla.
Hladina se rozvlnila.
„Rozmyslela ses?“
Budečská představená se kousla do rtu. Poslední příležitost couvnout. Stál vedle ní klidně a bez pohnutí. Jen v očích a v rýhách kolem rtů se mu vařil vztek.
„Je tvůj,“ popostrčila mladého čaroděje dopředu.
Odplivl si slovo, za které by ho jindy potrestala. Co ho znala, dusil se neklidem vlastních myšlenek.
„Bude připoután k veslu. On nebo jiný čaroděj z Budče,“ řekla řeka. „Od teď až na věčné časy zde bude převozník.“
„Prosím, neopouštěj mě!“
Nevěděl to, ale tohle byla jeho poslední naděje. Klidná hladina řeky a čas. Snad dokážou vyléčit nemocnou mysl.

„Dobrý den. Posaďte se a rovnou si nalejte“, řekl kolísavým hlasem terapeut. Ukázal na lahev vína.
Být poslední klienti, má své úskalí, pomyslela si.
„Je to normální postup, na kterém není nic divného. Tedy u párových terapií“, dodal po chvíli mlčení.
Na stěně si všimli portrétu Nešpora. S přimalovaným knírem. V krabici označené jako
Použité terapeutické nástroje bylo patnáct prázdných lahví.

Mlčeli.

„Na co čekáte, pravda je na dně. Až ji najdete, zaklepejte“. Vrávoravě se odšoural ke dveřím, na kterých byla očividně kradená cedulka: Freudova toaleta.

Po hodině zaklepali.
Z úsměvů mu bylo jasné, že tam kousek té pravdy byl.

Konec
Z ticha se něžně vynořil tón, pomalu sílil a splynul s jemně rozvibrovanou strunou, chvěla se stále víc a zvuk nabíral na intenzitě, odkudsi přilétl prst a strunu letmo pohladil. chvění ustalo, bylo ticho.

Člověk běží času naproti, ale letmé pohlazení je vše, co dostane. Je to hořkosladký příběh o netrpělivém čekání a dlouhém truchlení.

Začátek.
Bylo ticho, odkudsi přilétl prst a letmo pohladil strunu, rozechvěl ji a ozval se jasný tón, vibrace se pomalu zvolňovaly, až ustaly a zvuk se ještě chvilku nesl vzduchem, než se ponořil do ticha.

Slzy pro včerejšek, údiv nad dneškem, naděje na zítra.

Skončil. Rozhlédl se po plné místnosti. Žádná odezva. Nechápal. Jak to, že jeho slova nezapůsobila? Když si to včera zkoušel před zrcadlem, byl si jist, že jeho nadšení by přesvědčilo i nejskálopevnějšího komunistu! I jeho bratr ji pochválil! A teď? Cítil se na dně. Nejraději by se vytratil. To nesnesitelné ticho ho ubíjelo. Už si přál jen reakci! Jakoukoliv!
A pak, právě ve chvíli, kdy to vypadalo, že jeho projev vyzní do prázdna, zvedl se ze zadní lavice mladý kluk, ukázal směrem k improvizovanému pódiu a zvolal:
"Tomu věřte! Před jeho domem mě včera sebrali."

Psal se 20. listopad 1989.

Kruege měl co dělat, aby se nepoblil. Po prvním loku musel chvíli zhluboka dýchat, aby překonal odpor z té děsné pachuti. Hlavně se snažil, aby nehnul jediným svalem ve tváři. Takovou radost Bídákovi odmítal udělat.

Když se mu konečně znovu narovnali veškeré žíly v těle, přiložil znovu lahev k ústům a s pohledem upřeným na Bídáka vypil půl lahve na jeden zátah.

Bídák mu s jemným úsměvem připil whiskou na zdraví. Kruege by mu nejradši jednu vrazil, ale tím byl dal najevo, že ho Bídák dostal.

Když se konečně dopracoval na dno lahve, zašeptal: "S tím zmrdem už se nesázím."

Teď, kdy bylo díky novým smlouvám jisté, že opat nemůže přijít na okrádání kláštera, byl čas přistoupit k radikálnímu opatření. A tak bylo třeba navštívit nemocniční křídlo. Právě tam byly v truhlici na samém dně schovány bylinky, kterými hodlal vyřešit problém, který jej trápil.

Klášter spal. Nemocniční křídlo mělo být prázdné a tak přestal být opatrný. Když zaslechl zavrzání pantů, věděl, že je vše ztraceno.

"Víte, nikdy jsem nevěřil, že úmrtí bývalého opata bylo přirozené," prohlásil léčitel. "Podal jste mu bylinný výluh sám, nebo s vámi někdo spolupracoval, bratře Haydene? A koho jste chtěl otrávit tentokrát?"

Bratr Hayden zarytě mlčel.

Našla jsem hlavu
mám se radovat?
Je taková
zmodralá
nevěřím
že zrovna
tuhle hlavu
jsem si
vybrala
byla jsem vožralá?
tam nahoře
asi těžko
nebyla na hoře
ani pod ní
skutálela se
ze svahu
ponořila se
doslova
utopila se
dosedla na dno
není radno
s takovou hloubkou
si zahrávat
válku sám se sebou
prohrávat

Tělo se splašilo
asi věřilo
že si ho
hlava zase najde
není to snadné
když jste
na dně
pobíhá
po Šárce
to tělo
svou hlavu
by zpátky chtělo
pro slzy nevidí
bojím se
že zabloudí
vzdát se?
dál pláče
skáče
do Džbánu
a Džbán se
utrhne

“A tady chci pergolku,” ukazuje klient do prostoru. Architekt přikývne. Pergolku, jistě.
“A támhle,” klient pokračuje, “by manželka ráda měla voliéru. Půjde to?”
Architekt opět přikývne. Krotí aktovku, která hrozí vydat se svévolně neznámo kam. Ještě že je z neoprenu. Architekt vypustí několik bublin. Klient se k němu nakloní a šibalsky dodá:
“Chce tu chovat murény. Její oblíbené.”
Architekt cítí, že mu dochází vzduch. Stejně už ví, co potřeboval. Ukáže nahoru k hladině a odrazí se.
Na břehu si konečně vydechne. Z obleku mu crčí, ale jak se říká - náš zákazník, náš pán.
“Myslím, že můžeme podepsat smlouvu, pane Česílko.”

Na dně je takové zvláštní spojení.
Ponejvíc jej lidé užívají, když jsou v ouzkých, v deprési, v pérdeli (pane hrábě).

Jenže co se mé osoby týče, "na dně" je to úplně nejlepší.
Na dno velkých pětilitrových flašek dávala moje babička ty největší okurky kvašáky.
Víte, co mi to dalo práce, než jsem se k nim projedla.
Žádné přehrabování. To bych dostala facana, až bych se po(d)srála.
Musela jsem hezky papkat jednu za druhou.
Babička je zakládala takovým širokým dřívkem. A hezky s višňovým listem a koprem a pod celofán s gumičkou.
Kdo by je za mnou pořád vázal šňůrkou.
Mňam!

Družina sestoupila na nejnižší úroveň podzemní jeskyně. Z temných zákoutí svítila červená očka, ve vzduchu byla cítit vlhkost a v dálce...
„C-c-co je to za hluk?“ koktal Khalid ustrašeně.
„Zní to jako podzemní řeka,“ zaposlouchala se Jaheira.
Elysand se zamyslel. „Není to náhodou stejná řeka, kam spadl ten poslední kobold z té tlupy?“
Ajantis náhle zbystřil. „Hned jsem zpátky!“ zavolal a vběhl do jedné boční chodby. Ozvaly se z ní zvuky pronásledování a následné bitvy.
Po chvíli se z chodby vynořil Ajantis a táhl za sebou mrtvého kobolda se znaky příslušnosti k tlupě. „Teď už si můžeme vyzvednout celou odměnu!“