DMD č. 14. pro 14. 4. 2018. Téma: Pekelný zákazník

V tunelu byla opravdu tma. Trojice mužů uvyklá na bledý přísvit mechů mžourala náhle osleplýma očima. Marek dýchal zrychleně. Jaroslav nedýchal vůbec. Napínal uši, zda se Vraspír nepokusí utéct. V tom však muže s kápí špatně odhadl.

Vraspír položil ruce na ramena svých společníků. Přitáhl si je těsně k sobě.
Je hubený. Až moc, blesklo Jaroslavovi hlavou. Vzápětí se v ní zabydlel Vraspírův hlas.

"Nemohu mluvit dlouho, bratříčci," sděloval naléhavě Vraspír. "Máme pořádný problém. Náš zákazník se rozhodl si trochu hrát."
"C-co?" ozval se Marek, který nebyl na telepatickou komunikaci nezvyklý.
"Univerzitní profesor, zákazník."
"Odkud?"
"Z pekla, Jaroslave. Z pekla."

Josipek si píská, švihá prutem po okolních plotech a občas přetáhne vyzáblý kozí zadek. Musí se o ně postarat. Napást, podojit, vyčistit chlívek, zatímco se budou na dvoře docpávat starým chlebem.

"Holký, na pastvů, jdemé, jdemé!" pobízí obě rohaté dámy. Až se konečně napasou a napojí, lehnou si do stínu a on vytáhne francouzská slovíčka. Jestli ho do té doby ty potvory nepřivedou k šílenství.

"Bělko, necháš Jurmanovo zelí?!"
"Lízo, nedusej ten plot!"
"Kozy pitomý, k jezu ne!"

Konečně vytahuje učebnici. Je m'appelle Josip.
Ležíte?
Chcete kus jabka?
Merci, je suis servi, že jo, vy čertice rohatý.
Fin. Maison, chèvres!

"Kterej blbec tohle vymyslil?" soptil Lucifer, až vyplivl Jidáše. "Tolik peněz! Celé peklo jsme renovovali! Najali výmluvného pohanského průvodce! Zvolili typického zákazníka středního věku a střední třídy. A četli jste tu jeho recenzi? Teď se všichni pekla budou bát a nikdo sem ani nepáchne."
"Mohu vás ubezpečit," koktal vystrašený démon, "že jeho recenze očistce a ráje jsou mnohem nudnější a mají mnohem menší počet čtenářů."
"Změníme strategii. Potřebuji člověka, který by je přesvědčil, že i když si budou užívat a provedou nějakou špinavost, nic se jim nestane a stejně se dostanou do nebe. Co třeba ten ... jak se jmenuje ... Goethe?"

Dmýškovy pokyny byly samozřejmě velice jasné: Nechodit do prádelny sám. Čekat.
Pro Evžena něco nepředstavitelně nesnesitelného teď, když má konečně vodítko.
Na rozhraní noci a dne lehce smaže policejní pečeť.
Poklekne ve spirále prachu, prstem kreslí čáry. Rozškrábne čerstvě zaschlé zranění na hřbetu ruky, přitiskne krvavou ranku k zemi.
Pocítí touhu rychle přerůstající v bezbřehou žádostivost, strašně, šíleně chce, musí něco mít, hned, okamžitě, nevydrží, zalyká se bezmocným vztekem, nepříčetně zuří, někdo mu brání, Evžen kouše, drápe, zničí celý svět, musí to mít, hoří…
Vtom ho hrubý chvat vytrhne z transu.
Evžen se vzpamatuje.
Stojí nad ním strážník: „Tak půjdeme.“

Xitlipatchl se ztěžka zvedl ze svého trůnu. Během svého dlouhého života se s tímto nesetkal.
Máchl paží. V odrazu olejovité hladiny se zamihotal obraz. Obraz Cimmeřana, debatujícího s několika si dost podobnými muži, čaroděje rozzlobil.
"Sete!" zvolal, "volám tě, mocný Sete! Přijď!"
Z temnoty se vynořilo mohutné hadí tělo a dávný acheronský temný bůh zasyčel:
"Ssso zassse chseššš?"
"Něco jsi mi slíbil!"
Set zablýskl rudýma očima a zamihotal jazykem.
"Prasssuji na tom! Ten barbar má vísss štěssstí než rozumu a těch osssm..."
"Začínám pochybovat o tvé všemohoucnosti!"
Set prskl a rozplynul se. Ve stínech zbyl jen šepot o nehodných věřících.

Kráčel voňavou letní krajinou, uniformu měl bez poskvrnky, hlavu plnou odhodlání a nadšení.

Když před měsícem dokončil studia, všichni mu gratulovali. Absolvovat Akademii s vyznamenáním nebylo jen tak. A pak mu Doktor oznámil jeho první samostatný úkol. Konečně se dočkal!

Vytáhl z kapsy lísteček z adresou. Zákazník zatím žádný záznam neměl, ale nebude složité ho zpracovat. Může začít jídlem, to nikdy a nikde nezklamalo, ale kdyby náhodou, má k dispozici nepřeberné množství různých pokušení. Akademie měla velmi obsáhlou knihovnu. Ironií bylo, že to byly většinou církevní spisy.

Bude to směšně snadné, starý poustevník, nějaký Školastykus. Za pár dní bude jejich.

V týden starých botách připadal si jako hastroš.
Sotva vstoupil do obuvnictví, vyrostly mu rohy, jazyk se protáhl, druhý ocas vzadu, ťuká kopytem!
„Alou ven,“ vzkřikl švec, „jednonohým neprodáváme!“
Vylezl a vše zmizelo.
Jenže v knajpě jak přes kopírák!
„Naše pálenka spálí i pekelníky!“ vykropil ho dryákem výčepní.
„Čadit mi tu nebudeš, čerte!“ hnala koštětem Káča, trafikantka.
V pekárně zůstal svůj, rohlík nakoupil.

To před měsícem.
Špatná pověst rychlejší světla a nábalnější laviny.
Pekelnému zákazníkovi vstup zakázán, obrnily se obchody.
Marně vysvětloval; teď hladoví.
Cpe se knihami, mezi zuby drtí přísloví.
Kup, čeho nepotřebuješ, a brzo prodáš, bez čeho nelze.

„Vlastně je téma supermarket,“ směje se Sikar, „v něm je každý zákazník pekelný!“
„No dovol,“ ohradí se patriarchální prach země.
„Z hlediska pokladních!“ upřesňuje syn.
„Já znám spíš prodejce satanáše!“ prohodí Taura.
„Biblicky to rozhodně sedí lépe,“ podpoří Thea, „jablka, kupte si jablka!“
„Skoro zdarmááá!“ rozvíjí Linkva. „Lhali už od počátku...“
„Když někdo koupí něco posledního,“ přemýšlí Apolo, „nemají ho ostatní rádi. Proto nerad nakupuju pro celou naši rodinu!“
„Vidíš,“ pohladí ho Filcin, „jak tě rodinné povinnosti učí logickému uvažování!“
Viktorka odhodí tatínkův zubní kartáček a přitulí se k mamince.
„Je to tady,“ čichá k ní Taura, „můj pokakaný klient!“