DMD č. 10. pro 10. 4. 2018. Téma: Buben

Stávalo se to moc často.
Úder do kopáku, naštvané zavřeštění, stokrát přelepovanou přední blánou spolu s vlnou zvuku vyletí Pepank a půl dne s Brajglem nemluví.
Nedalo se nic dělat.
Kopák byl odstěhován do kouta, místo křivých "H" a "M" - beztak si kvůli nim z Brajgla utahovali, "drogerie, hahaha" - přibyl nápis "PEPANKŮF PELÝŠEK NERUSHIT!"
A k bicím, jinak vyhlížejícím jako sběr z půd a sklepů, od Amátkových součástí po lepší kousky z frcu, přistavil Brajgl novotou zářící basový buben zvučné nejen značky.
"No vidíš," sdělil Pepankovi, který novinku přišel omrknout a případně se nastěhovat. "Přivedl jsi mě na buben, kámo."

Situace eskalovala už dlouho. Nově šířená zpráva o navyšování vstupného byla jen poslední kapkou.. Občané Prahy 6 vtrhli do Stromovky bez placení a za účasti několika tisíc lidí vyhlásili Královskou oboru až po Rudolfův rybník za součást Bubenče, a tedy Šestky. Na nových hranicích pak vztyčili ohromný několikasetkilogramový buben. Nikdo z přítomných ale netušil, v co se toto tak ohromné střetnutí partikulárních patriotů dvou sousedních částí, ke kterému se navíc brzy začaly přidávat rozjařené skupinky z nedaleké Šlechtovky a restaurace Na slamníku; zvrhne.

A málokdo mohl uvěřit svým očím, když se druhý den ve všech novinách psalo o "Bubenečském krveprolití".

Válečné bubny se opět rozezněly.
Moc říše půlměsíce stále vzrůstá. Vezír Kara Mustafa chce následovat Sulejmana Nádherného.
Dvě stě tisíc mužů míří k severu. Nastal čas konečně dobýt střežený klenot, Zlaté jablko.
Císař odjíždí, lidé zoufají.
Bubny a píšťaly vyhrávají, rudozlatá zástava ční k nebi.
Město chrání mohutné hradby, ale ty lze podkopat a zničit trhavinou.
Osmnáct útoků odraženo. Hráz už však praskla. Město krvácí stále víc.
Konečně! Císařova vojska i polská jízda bojují na Kahlenbergu.
Turci prchají, jejich moc upadá.
Vezíra čeká jen hedvábná šňůra.
V táboře zůstaly celé pytle záhadných zrn.
Zachráněná Vídeň si brzy oblíbí exotický nápoj.

Bum! Bum! Ratata!
Palička v ruce malého vulkánčete naráží do blány malého bubnu.
Bum! Bum! Ratata!
S vážným zaujetím vulkánče potisící opakuje totožnou sekvenci pohybů.
Bum! Bum! Ratata!
Matka vulkánka si obkládá hlavu studeným obkladem, ale nepomáhá to.
Bum! Bum! Ratata!
Vulkánče odmítá pochopit, že je logické přestat tlouct na buben.
Bum! Bum! Ratata!
Planeta Vulkán se noří do tmy, spořádání vulkánci jdou spát, malé vulkánče stále tluče.
Bum! Bum! Ratata!
Matce vulkánce zbývá jediná možnost. Obezřetně k vulkánčeti přistoupí a provede vulkánský nervový stisk. Vulkánče okamžitě usíná.
Ticho. Ticho. Ticho.
Vulkánče spí a všude vůkol je mír a klid.

Jmenovaná pracuje jako doktorka na gynekologické ordinaci OÚNZ Praha 2, Sokolovská 35, Praha 2. Přichází pravidelně do důvěrného styku s exponentkami z prostředí Charty 77 a volné mládeže (akce SOJKA, DANA).
Jako KTS GYN předala několik závažných agenturních poznatků státobezpečnostního charakteru a dodržovala zásady konspirace.
Na schůzce vykazovala známky nervozity, což souvisí s její aktuální rodinnou situací (rozvod). Vhodným způsobem jí byla naznačena nutnost boje pro nepřátelům socialismu i možnosti podpory státních orgánů v její nelehké pozici. S užší formou spolupráce souhlasila, jako krycí jméno zvolila BUBEN.
Vázací akt provedl: por. Šimonovský, mjr. Dušín 31. 3. 1978 v kavárně Slavia

Ráda si hraju na piano,
hudba mi pod prsty říká Te amo.

Ráda si hraju na ukulele,
svět pak vypadá vtipně vesele.

...

Ale chtěla bych se přestat bát.

Reflektovat sebe samu.

A tak asi začnu na buben hrát.

...

Budu do něj mlátit,
abych se vnitřně setkala s klidem.
Rámus zevnitř půjde ven,
konečně možná bude rezonovat k lidem.

Ještě bych k tomu mohla křičet,
půjde o moderní underground punk.
Budu zase za tu cool holku,
za umělkyni a její drsnej gang.

Konec s jemnou květinkou,
teď budu trn růže.
Budu skrytě ostrá
a zraním všechny muže.

...

Jdu si koupit buben.

Přišla s bubnem a s bubnem, ať jí spravím buben.

Ajta krajta, nevím jestli bubnující těhotná chce spravit pračku
nebo zda těhotná servisačka chce být hudebnicí,
či jestli hudebnice opravářka chce otěhotnět.

Aby to dávalo smysl musím vysvětlit, že jako v každém druhém špiónském filmu mám amnézii, a nepamatuji se, jestli jsem opravář praček, opravář hudebních nástrojů nebo její manžel.

Také musím být také slepý, a situaci mi musí tlumočit obzvlášť škodolibý rodinný příslušník.

Hmm, to znamená, že mám rodinu. Tu si budu těžko tahat do práce.
Takže je to jasné. Miláčku, pojď se mnou do postele.
Bumtarata bum bum.

Nervózně přešlapoval před prahem. Po otevření dveří šlo vše v rychlém sledu. V hlavě si přehrával desítky scénářů, ale výkřik „Ty!“ následovaný fackou mezi ně nepatřil.
„Na měsíc zmizíš ze světa! Nepošleš ani vzkaz, neodpovídáš na dopisy!“ Aneta se zarazila, když se jí slova vracela ozvěnou, pak vtáhla Alexandra dovnitř. Nezabouchla.
„Víš vůbec, jak jsme se o tebe báli?“
Na tyto otázky už byl připraven, přece ale... ústa odmítala. „Přinesl jsem Karoline hudební nástroj,“ pozvedl krabici do Anetina rozohněného zorného pole. „Je to bubínek.“
„Neodbíhej od tématu,“ řekla nebezpečně tiše. „Co mají znamenat ty řeči o tom, že ses oženil?“

Teddy vzal Megan ven. Na břehu Černého jezera si užijí oba. Megan se cachtá v mělké vodě, Teddy zaujatě čte. Vzdálené hřmění se proplétá s napínavým dějem, probere ho až prudké zabubnování kapek o hladinu jezera. Zvedne oči. Megan zmizela.
„Megan! Megan!“
Liják sílí, hromy ho ohlušují. Bezhlavě vběhne do Zapovězeného lesa. Holčička nikde. Nakonec se, celý zoufalý, vrací na břeh. Musí pro Severuse. Sám ji nenajde.
„Teddy?“ Slabý hlásek se téměř ztratí v hřmotu bouřky. Seskočí do vody a pod převislým břehem uvidí schoulenou Megan. Okamžitě se k němu pevně přitiskne.
„Já se moc bála, ale tys mě zachránil.“

Ragnar se probudil. Někde v dálce slyšel dunění bubnu, kterým se vyznavači Chaosu svolávali, aby společně zaútočili na vetřelce.
Zatřepal hlavou aby zahnal mlhu ve své mysli a pokusil se zvednout, ale zjistil, že je zavalený troskami. Vzpomněl si na záblesk výbuchu a jak se na něj zřítil strop prastarého podzemního města.
Ragnar necítil pach svých bratrů Hvězdných Vlků, byl sám.
Zapřel se proti troskám, servomotory v prastaré zbroji zakvílely a on byl najednou volný.
Někde nedaleko se ozval výkřik, zvuk bubnu získal na intenzitě a začal se přibližovat.
Ragnar sevřel rukojeť rotomeče a připravil se na svou poslední bitvu.

Nejdřív se naučili každý svůj hlas.
Měli pocit, že tím skončí; jednotlivé party byly dostatečně složité a dávaly smysl samy o sobě. Ale mýlili se.
Mistr Josselin složil hlasy dohromady.
Přestože se snažili zpívat co nejpřesněji, přestože Josselin ukazoval všechny nástupy i výrazné figury, nejprve vznikl chaos. Teprv postupně objevovali, co jim mistr chtěl ukázat: že podstata této skladby neleží v hlasech samotných, ale v napětí mezi nimi, ve vzájemném předávání figur. Že kontrapunkt má znít jako rozhovor.
Našli společný rytmus. Nadřazený frázování hlasů.
I když to vypadalo neproveditelně, sjednotili si dech.
Tep srdcí.
A nakrátko vystoupili ze smrtelného světa.

„Zkusíme to znovu, výběrčí?“ ozve se Asterix poté, co Obelix zahodí i posledního Římánka.
Taxus od něj couvne, ale vzápětí posbírá otřesenou sebedůvěru a zamračí se: „Co chceš, barbare?“
„Vybíráš na místních nesprávnou daň, takže jsme tě přišli požádat o nápravu.“
„Požádat?“ opakuje výběrčí a ukáže přitom na náměstí, ze kterého se snaží odplížit nebozí vojáci. Bezúspěšně, jelikož Obelix každého z nich znovu přišlápne do země.
„Předtím jsi neposlouchal,“ pokrčí Asterix rameny. „Takže... Snížíš daně na zákonnou úroveň, přestaneš vybírat smyšlené poplatky a my zase odjedeme i se svými menhiry.“
„To ale přijdu na buben!“ neubrání se Taxus rozhořčenému prohlášení.

Další návštěva si přivezla lidské kotě. Na vratkých nožičkách se potácelo sem a tam. Hlídali jsme ho jak oko v hlavě. Je doufám jasné, proč. Přišlápnutý ocásek nebo prstík v oku není nic, o co bychom stáli.
Ale proč ho hlídají lidi? Ven přece nemůže, po schodech neumí…

Pochopili jsme ve chvíli, kdy buben pračky začal vyluzovat podivné zvuky. Mezi sykotem napouštěné vody se ozývalo bum… křáp… bum… Znepokojená domácí pračku zastavila. Ze špinavého prádla vytáhla - svůj nový mobil!
Strnuli jsme. Proto nás to mrně honilo po bytě! Vyprat nás chtělo!

Od dětí se držte co nejdál, to vám povídám!

Ne, že by Hannah neměla radost z uzdravení Alice Longbottomové, jen se obávala, jaký typ tchyně bude. Ve svém životě se setkala s oběma. S tchyni babičkovskou, jako maminčina matka, která ji a bratra brala do zoo, anebo se semetrikou, jako stará paní Abbottová.

Jednou,když je nečekaně navštívila, tatínek vyrazil za panem Weasleym, aby mu pomohl opravit očarovanou mudlovskou pračku, jejíž buben při ždímání zpíval. Bratr se ukryl za black metal a ohulil basy a bubny na maximum. Staré paní čelila jen maminka s malinkou Hannah. Po jejím odchodu zůstala maminka v slzách.

Jak Alice přijme snachu poloviční krve?

Dum dum. Dum dum.

Grrzhak furt bojí.

Dum dum. Dum dum.

Grrzhak žít dole. Hluboko.

V kovový věci. Ne ven.

Dum dum. Dum dum.

Grrrzhak hlad. Někdy burum-burum. Zlobivý burum-burum ke Grrzhakovi. Ham.

Mlátit. Ve tmě. Sranda. Grrzhak hloupý.

Dum dum. Dum dum.

Táhnout Grrzhak pryč. Ven? Ven!

Kovová věc kouše. Bolí. Grrzhak zlobí!

Dum dum. Dum dum.

Grrzhak zabíjet!

Mrňavý burum-burum. Šlapat, dupat!

DUM DUM. DUM DUM.

Ošklivý, Grrzhak nechytit! Modrý píchat!

Zelený ne burum-burum - kde? Tam? Kde? Tady!

Dolů, dolů, ne na Grrzhakovi! Pryč! Zabít, ušlapat, špičatý ucho!

AAAAARGH! BOLÍ! ....

DUM DUM. DUM DUM.

Ošklivý DUM.

Grrzhak - není.