Sebastianovi z prekérní situace pomohla madame toilette - nynějším názvoslovím bychom ji nazvali mobilní záchodovou službou. Muži a ženy, kteří se touto prací živili, nosili široký dlouhý kožený plášt a pod ním vědro. Pracovali tam, kde bylo hodně lidí - na tržištích, výstavách, v centrech velkých měst a vyhlíželi lidi, kteří si potřebovali dojít na záchod. Tehdy totiž neexistovaly veřejné WC, nebo jich bylo jen pomálu. Na druhou stranu bylo znečišťování veřejného prostranství zakazováno vyhláškami městských rad, co tedy měl chudák, na kterého přišla potřeba, dělat? Ještě rád využil služeb paní nebo pana toalety.
V Edinburgu tuto službu vyvolávali rčením: "Who wants me for a bawbee?" (bawbee bylo označení drobné mince), ve Vídni existovaly c.k. privilegované retirády, tedy císařsky upřednostňovaná místa v ústraní, malé, sudu podobné dřevěné nádoby, umístěné na tržištích, obhospodařované zdatnými ženami. Místo v plášti dřepěl potřebný v sudu... Tyto veřejné toalety byly provozovány až do poloviny 19. stolení a evidentně nikomu nevadilo, že má zakrytou jen spodní část těla.
První veřejné toalety v Neměcku se stavěly z litiny a jejich stanoviště se mohla měnit - což se dělo dost často, neboť si obyvatelé okolních domů stěžovali na zápach. V roce 1876 bylo v Berlíně 56 těchto staveb - osmiúhelníkové "kavárny", jak se jim v Německu říkalo.
Toalety v domě, které měli Egypťané a Římané před začátkem křesťanského letopočtu ve svých domech běžně, se začaly v "pokrokové" Evropě běžně objevovat až koncem 19.století. Satirický týdeník Kladderadatsch z roku 1852 satiricky popisuje situaci, kdy v poledne všichni chodci přidají do kroku. Proč? Protože z domů jsou vyneseny a před dům postaveny plné nočníky. Jsou připraveny pro pojízdnou svozovou službu.
Zápach musel být bestiální.
Važme si toho, co máme...
Pramen: Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb čím se živili naši předkové, Michaella Vieser, Irmela Schautz