DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Vedoucí budečské ošetřovny má Adama ráda. Byla trochu skeptická, když za ní přišel a nabídl, že bude ve svém volném čase na ošetřovně pomáhat. Teď je ráda, že ho neodmítla.
S potěšením sleduje, jak chlapec neomylně nachází místa a situace, kde může být ostatním nevtíravě užitečný.
Je ještě mladý a nezkušený, ale naučila se brát v potaz jeho intuici.
Mrzí ji, když mu školní povinnosti nedovolí přijít.
Je přesvědčená, že ten chlapec má potenciál.
Za pár měsíců za ní Adam přijde a naléhavě ji požádá o pomoc.
Vyslechne ho.
Polituje.
A utrhne jí to srdce, ale bude ho muset odmítnout.

Colleen seděla ve svém pokoji a pokoušela se nemyslet na minulost.
Marně...

-*-

Třináctiletá dívka stála před mužem, který se na ní usmíval. Z jeho úsměvu se jí dělalo špatně. Nabízel ji život, který by si normální dívka jejího věku odmítla vybrat.

Jenže ona nebyla normální. Ne po tom, čím si prošla.

A tak souhlasila a upsala se mu. Prodala vlastní tělo na dlouhých deset let. Jen proto, aby utekla z pekla, ve kterém žila. Stejně už byla pošpiněná. Jediné, po čem toužila, aby už nikdy víc neslyšela otcův hlas a ta děsivá slova: "Buď hodná holčička a nikomu nic neříkej."

Prudký vítr na vrcholu kopce ho šlehal do tváří a znemožňoval mu zapálit si cigaretu.
Jeho nervozita byla téměř hmatatelná, když se Brumbál objevil.
Dorazil na vteřinu přesně a rozhodně se nesnažil skrývat své rozladění.
Snape otevřel ústa. Brumbál ho gestem ruky zarazil.
„Nevím, proč hodláš přeběhnout, a je mi to srdečně jedno. Nezajímají mě ani žádné tvé požadavky. Odpusť, chlapče, ale tak vysoká figura zase nejsi. Chceš do Řádu? Přijmu tě. Za práci zaplatím. Nečekej ovšem, že ti poskytnu ochranu. Na jeho straně šachovnice budeš vždycky sám.“
„Nechci ochranu pro sebe, ale pro Lily.“
Brumbál se konečně zatvářil překvapeně.

Ten den byla Mandala v mimořádně rozjitřeném stavu.
Ayre povolal svoje nejlepší pěvce. Udal tempo. Bas se naladil přímo na neuspořádané dunění Mandaly. Pak vstoupil do děje tenor. Ale sotva mohl nastínit melodii, už se na něj tlačili: z jedné strany dívčí hlasy, záměrně nesouladné, a z druhé baryton, také v kontrolovaném rozporu. Ať se tenor (v Ayreho podání) obrátil, kam chtěl, všude narážel na bolestivé, mučivé disharmonie. Jen bas celé té podivné stavbě dodával odolnost, smysl, naději. Až nakonec, přesvědčeny neutuchajícím úsilím tenoru nalézt cestu, ostatní hlasy uhnuly a všichni společně vplynuli do harmonického akordu.
Mandala zhluboka, úlevně vydechla.

Nijak ho nepřekvapilo, že zemřel - věděl, že se smrt blíží a byl připravený. Co ale nečekal bylo setkání se samotnou bytostí, která stvořila jejich svět.
"První mezi rovnými... " zněla nabídka. "Staň se jedním ze sedmnácti bohů pro nový svět, pánem světla a slunce."
Khar samozřejmě věděl, že to vlastně nabídka není. Byl to rozkaz, očekávání. Odmítnout by znamenalo změnit samotné základy světa.
"Ne."
Světem duší se rozneslo absolutní ticho.
Stvořitel svojí otázku nezopakoval. "Je to tvá volba," řekl, s jistou nechutí v hlase. "Od teď není jedna správná cesta, ale mnoho různých s mnohými konci. Snad si připraven nést následky."

Pokušitel: “Upiš se. Přidej se. Odevzdej mi veškeré údaje o soukromí! Všichni tví kamarádi to už udělali!”
Nepřesvědčený: “A co za to?”
Pokušitel: “Hmm… Co třeba že bys vedl S TROLLY nekonečné politické debaty, které nemůžeš vyhrát?”
Nepřesvědčený: “No nevím. Co tam máš dál?”
Pokušitel: “Fotky z dovolených od lidí, co ses s nimi bavil naposled na střední.”
Trochu nalomený: “A co s nimi?”
Pokušitel: “Můžeš se jim smát, jak od maturity přibrali.”
Téměř přesvědčený: “Zajímavé. Ještě něco?”
Pokušitel (naléhavě): “Gify! Gify roztomilých koťátek!”
Náhle přesvědčený: “OK, jak dlouhé má být moje heslo?”
Pokušitel (vítězně): “Nenamáhej se s něčím složitým…”

K Obelixovu nadšení je na náměstí ´vítá´ nastoupená římská jednotka.
Královna poslušně zastaví před jejich pobledlou řadou a Asterix přistoupí k nevysokému Římanovi v čele: „Ty jsi Taxus?“
„Ano, to jsem,“ přikývne výběrčí a vypočítavě si je přeměří. „Obchodníci?
„Ani ne. Přišli jsme…“ chce vysvětlit Asterix, ale Říman ho přeruší.
„Co chcete tedy dělat s těmi… kamínky?“
„No, prodat je.“
„A máte povolení?“
„Nějaké potřebujeme?“
„Samozřejmě. Za poplatek vám je mohu udělit a rovnou zaplatíte i daň ze zboží. A že jste ve městě noví, odpustím vám nejvyšší sazbu,“ pronese blahosklonně Taxus přesvědčen, že podivným Galům učinil tu nejlepší nabídku.

Nová evropská externistka přišla se spícím dítětem v náručí a dvěma levitujícími kufry. Vypadala obezřetně, jako by za každým rohem očekávala nepřítele.
„Tak jste nás našly!“ Široký úsměv zářící v tmavé tváři. „Sauda Otieno, zástupkyně ředitelky. Moc mě těší.“
„Minerva Ra– McGonagallová, nápodobně.“
„Pojďte, každou chvíli začne pršet!“

Minerva se zamračí na kořením ovoněný čaj v misce.
„Pan Urquart vás vychválil až do nebes. Nečekali jsme ale, že přijedete taky brzy.“ Kývne k holčičce zvědavě pokukující po místnosti.
Řekne, co se očekává: „Byla to nabídka, která se neodmítá.“ Ví ale dobře, že kdyby zůstala s manželem, nakonec by ji zabil.

„Je tady děsná nuda,“ postěžoval si Adam. „Ráj jsi vytvořil dokonalý, všechna čest. Ale není s kým si tu pokecat, natož si zahrát karty. Se zvířaty to nejde, andělé jen zpívají Hosana, ty se zde ukážeš jednou za uherský rok. A hrát s tebou karty pro mě nemá cenu, protože jsi vševědoucí a znáš předem, co vynesu.“

„Tak víš co, remcale,“ odvětil Všemohoucí, „ty teď usneš a já provedu takový malý chirurgický experiment.“

Když se Adam probudil, nevěřil svým očím. Vedle něj ležela krásná holka. Hospodin se jen pousmál a dodal: „Tak si, Adame, vyber! Tato nabídka je časově omezená.“

Už měli nakoupeno skoro všechno.
Učebnice, brky, pergameny, hábity z druhé ruky i cínový kotlík, předepsaný pro žáky prvního ročníku Bradavické školy.

Zbývalo jediné. To nejdůležitější.
Kouzelnická hůlka.
Eileen s úzkostí přepočítala zbývající mince.
Tři galeony, pět srpců.
Ollivanderovi nikdy nejdou pod sedm zlatých.
Mohla by Severusovi přenechat svou hůlku…
Jenže…
Dětská tvář, dychtivě se vpíjející do stovek úhledně vyrovnaných úzkých krabiček.
Zlatý zásnubní prsten nenápadně sklouzl z jejího prstu.

Tiché cinknutí kovu o pult, rudé problesknutí broušeného kamene.
A v očích nevyslovená otázka.

Prodávající, pan Ollivander, sotva znatelně přikývl.
„Tak, mladý muži, podíváme se, co tu pro vás máme –“

„Včera se zdálo, že jsem Pána urazil. A dneska mi přišlo pozvání na hon.“ Pohlédl na ženu a dcerky.
„Asi ti odpustil,“ usmála se povzbudivě žena. „Jen jdi.“

Na Pána se muselo čekat, ale nakonec přišel.
Sledoval ho celou dobu. Že by mu opravdu odpustil?
Pán se na něho najednou otočil. „Vidíte tam to houští? Je v něm tlupa divočáků. Přenechávám vám první kořist.“
Přikývl a zamířil. Něco šedivého se tam pohnulo. Vystřelil. A ještě několikrát.
Pán se usmíval. Nechal úlovek přinést.
Srdce v těle se mu zastavilo. V krvi před ním ležela žena a obě dcerky.
Odpuštění se nekonalo.

Alibaba se marně pokoušel prolomit heslo do jeskyně, když v zádech ucítil něčí pohled. Pomalu se otočil a ztuhl hrůzou.
„Neboj se.“ řekla jedna z hlav a olízla se. Ne že by to v Alibabovi vzbuzovalo pocit bezpečí.
„Co? Co po mně chceš?“ vykoktal.
„Jsou jisté nabídky, které se ve slušné společnosti nedávají.“ řekl drak medově. „A já pro tebe jednu takovou mám.“ dodal s vidinou tisíce a jedné pohádkových nocí.
Alibabovi něco říkalo, že taky jsou nabídky, které se neodmítají. Zvlášť když vám je dává tříhlavá příšera, které se z nozder valí dým. Drakovi se zase začala zapalovat lýtka.

"Vaše veličenstvo, je tu Saladinův posel." Křesťanský král ovšem neměl sílu přijímat hosty. Tělo chátralo a po pádu z koně strašlivě bolelo. Ochablým gestem naznačil, aby posel vyčkával.
"Vaše veličenstvo," pobočník nervózně polkl, "na svém příchodu... trvá."
Král zasípal a neznatelně kývl.
"Můj pán a vládce Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb vás jménem Nejvyššího zdraví a dozvěděv se o vašem neštěstí, posílá dary," promluvil bezchybnou latinou posel a naznačil sloužícím, aby přinesli Saladinův vzkaz.
Těsně ke králi postavili košík plný čerstvých datlí. Richard se tázavě podíval.
"Prospějí vašemu tělu, Nejjasnější. Náš pán potřebuje silného protivníka, až se utkáte o Jeruzalém.

Spokojeně se rozhlížel po svém bývalém hostinci a liboval si; chutné jídlo, pivo přiměřené míry, přívětivé domácké prostředí.

Když se před rokem rozhodl odejít do důchodu, staral se, koho vybrat za vhodného zástupce. Přece to nemohl být jen tak někdo. Na majiteli Děravého kotle záviselo, kdo přes zadní dvorek vstoupí do utajeného kouzelnického světa na Příčnou ulici.

Nabídek měl několik, avšak jedna vynikala nad ostatními. Nejenže splňovala finanční požadavek, ale uchazečka přinesla vzorky svých vynikajících pokrmů, v nichž spojila mudlovské kuchařské umění s kouzelnickým labužnictvím. Když ho ještě reference přesvědčily o její diskrétní loajalitě, neváhal. Hannah Abottová byla to pravá.

Zakázka pro nejlepšího umělce, který byl k dispozici.
Co na tom, že se nepovažoval za malíře a neměl o tu práci zájem?
Co na tom, že to vypadalo na nesmírně náročnou a nepříjemnou práci?
Co na tom, že měl jiné úkoly (i od téhož zadavatele)?
Papeži se zkrátka neodmlouvá.
Ale udělá to všechno jen podle svého.
Nekonečná práce na složitém lešení, největší část vleže, barvy kapou na obličej…
Bůh tvořící svět, procitnutí Adama i Evy, první hřích, potopa… Po stranách mohutní proroci a vážné Sibyly.
Výsledek zcela zastínil výzdobu stěn.
A návštěvníci z celého světa jen zírají se zvrácenými šíjemi.