DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

Obrázek uživatele Iswida

Velikonoce

„Rone?“ řekla Hermiona, která seděla v křesle skloněná nad knížkou.
Její milý zvedl hlavu od kouzelnických šachů, které právě s Harrym hráli. Harry byl docela rád, že jeho Hermiona neoslovila, neměl nejmenší chuť vyslechnout si další nesmírně zajímavou informaci z nějaké nesmírně poučné knihy, kterou by si určitě měli oba přečíst. Raději se dál soustředil na šachy a nevnímal.
„Představ si, že v některých zemích,“ chtěla pokračovat Hermiona, ale Ron jí skočil do řeči:
„Hermiono, teď nemám čas, řekneš mi to potom.“
Hermiona se ale nedala odbýt: „Představ si, že v některých zemích na Velikonoce mladíci chodí od domu k domu a mrskají děvčata spletenými proutky. Prý aby neuschly. A ony jim za to ještě dávají vajíčka! To je zvláštní...“
Ron mlčel a tvářil se otráveně, ale v hlavě se mu zrodil plán. Velikonoce byly už za necelé dva týdny.

*

„Hermiono, zbláznila ses? Co to děláš?“ zaječel Ron.
Hermiona vítězoslavně zvedla odhozenou pomlázku. Sice to nebylo striktně podle tradice, ať už jakékoli, ale co se dá dělat. Ron si přece také zaslouží zajistit, aby v příštím roce neuschnul. A také si mohl předem uvědomit, že ledová voda nepřichází jen z nebe a z kýblu. Hermiona si otřela hůlku o hábit.

Fandom: 
Obrázek uživatele Tess

... a do plachet dobrý vítr

Přečetla jsem si Rebelčino drabble O bruslení a ledové vodě a prostě to tak nemůžu nechat. To je úplný AU, je vám to jasný?
Takže tady máte, jak to bývalo doopravdy.
(Počítám s tím, že ještě napíšu jedno drabble ze světa Království ostrovů, ale tohle prostě muselo ven!)
Fandom: Vlaštovky a Amazonky
Věnováno všem znalcům

Ledový déšť dopadal na okna. Do takového počasí by jeden psa nevyhnal, a to už byl červen.
Venku zatroubilo auto.
Zuzana pohladila své nejmladší vnouče, líbla manžela na tvář, vzala deštník a nechala si s batohem pomoct od zetě.
Auto bylo červené.
„Báli jsme se, že nepojedeš,“ řekla Titty.
„Blázníš? Musím jet, kdo by se jinak postaral o to, abyste se pořádně najedli?“ usmála se.
„Připoutej se,“ řekl Roger a zařadil rychlost.
V posledních letech voněl začátek prázdnin po benzínu.
„Přijedou i Amazonky? Poslaly dopis?“ zeptala se.
„Poslaly obrázek,“ usmála se Titty.
Goblin na ně čekal v přístavu, připravený k plavbě. Na Johna bylo spolehnutí. Zbývalo jenom uložit jejich zavazadla a čersvě nakoupené zásoby.
Pomalu přestávalo pršet. Vyjasňovalo se.
Moře vonělo.
Z přístavu vyjeli na motor, Zuzana ještě ukládala v podpalubí zásoby.
John obrátil loď proti větru a Titty vytáhla hlavní plachu a kosatku. Potom motor vypnuli.
Vítr foukal do zad.
„Rogere, přines spinakr.“
Po jeho vytažení se Goblin rozletěl s větrem o závod.
„Blázni! Kdybyste aspoň počkali, až bude všechno uložené,“ láteřila Zuzana z podpalubí.
„Rychleji! Rychleji!“ volala Titty z přídě.
Před přídí zasvítily bílé plachty.
Plula k nim Divoká kočka.
„Pojeďme letos až na Island!“
Léto teprve začínalo.

Obrázek uživatele Justinka

Bullerbynská slota

Paní učitelka starostivě vyhlédla z okna. Potom rozhodla, že nás šest dětí z Bullerbynu pustí dříve, abychom došli domů za světla.

Nepomohlo to. Zatáhlo se, začalo hustě pršet. Pomalu jsme se táhli do kopce. Nebylo proč pospíchat, ledová voda nám stejně dávno stékala pod brašnami po zádech a čvachtala v botách. Ani utíkat jsme už nemohli.

I když děláme vždycky všechno, co Lasse vymyslí, tentokrát jsem se odmítla jít schovat k ševci. Mám z něj strach.
„Tak to ani za nic, Lasse. Zbláznil ses? Jsem sice mokrá jako myš, ale domů dojdu, i kdybych zmrzla!“ Anna a Brita se ke mně přidaly a tak jsme se plazili dál.

Ještě nikdy jsem neviděla naše útulné stavení raději. Když jsme dorazily domů, maminka nad námi spráskla ruce a rychle nás hnala svlékat.

Ách, jak bylo příjemné zavrtat se pod tlustou peřinu a pít horkou čokoládu, kterou mi Agda donesla do postele!

Jenže pak jsem dostala horečku a také velkou rýmu. Musela jsem ležet v posteli ještě týden, i když ostatní už dávno chodili do školy. Mrzelo mě to. Mám moc ráda naši paní učitelku. Ale holky mi donesly úkoly a Bosse dokonce nové Švédské jaro na čtení, tak to nebylo tak zlé.

Obrázek uživatele Erys

Ve víru zábavy

Poznámka/upozornění: Měla jsem pocit, že depresivních věcí už jsem napsala až až. Ale inspirace, potvora, nespolupracuje.

Opatrně vstoupila do vody... a málem z ní hned zase vyběhla. Chvilku přemýšlela, jak se během chvilky za letního dne může voda o tolik ochladit. Dodala si ale odvahu a postupně šla po dně dál, až jí voda dosahovala skoro po krk. Chůzi vyměnila za plavání a vyrazila přes půl přehrady zpátky ke skupině.

Plavala slušně, a tak byla během pěti minut zpátky u skupiny.
Po hladině se proháněla dvě šlapadla. Z nich se každou chvíli někdo spouštěl do vody a naopak někdo z dovádějících vylézal zpět. Ve vodě se zatím dovádělo, cákalo po ostatních, splývalo, obyčejně plavalo, prostě letní vodní radovánky.
„Tak co?“ volali někteří už z dálky.
„V pohodě!“ doplavala blíž. „Prodlouženo, zaplaceno, takže jenom ty šlapadla pak fakt vrátit.“
„Super. Nechceš se za odměnu svézt?“ nabízela jedna posádka.
„To je dobrý, mě baví plavat... si spíš řeknu o záchranu, až chytnu křeč,“ smála se.
Vodní útok, který na ni vedl jeden kamarád, odlákal její pozornost.

Čas ještě trošku poskočil, když ji něco zarazilo.
„Mimochodem, kde je David?“ Předtím, než odplavala vyřídit prodloužení šlapadel, ji překvapilo, že plave poměrně daleko od skupiny. Měla ho za dobrého plavce, ale...
„David? Nevím... Davide!“

Hasičský sbor měl to odpoledne smutný úkol.

Fandom: 
Obrázek uživatele Smrtijedka

Tři příběhy

Fandom: Most do země Terabithia
Poznámka: Doufám, že jsem vám v příběhu neudělala moc velký zmatek :). A ještě dodávám, že fandom znám (zatím) jenom z filmu, tudíž některé věci nemusí souhlasit s původní předlohou.
----------------------------

Všichni obyvatelé království Terabithie považují vodu za posvátnou. Nejvíc uctívají řeku, všichni bez výjimky, najády, stromoví lidé, hradní stráž i obří skřeti. Nikdo si ale není úplně jistý, proč to tak je. Někteří tvrdí, že v řece sídlí královna.

/Chytila se lana, zapřela se nohama a odrazila se. Stejně jako tolikrát předtím. Voda ale byla divoká, smýkla se jí ruka a spadla. Hladina se za ní zavřela příliš rychle. Nestihla si uvědomit, jak je voda ledová. Uhodila se do hlavy a zapomněla./

Podle pověstí se rozhodla svou zemi neopustit, ale nemohla být zároveň člověkem. Svěřila tedy panování králi a princezně, dvěma moudrým vladařům, a sama se změnila ve vodu, která naplnila řeku a živila celou říši. Tak nikdy neodešla a svým poddaným pomáhala už navždy.

„Může s námi jet i Leslie?“ Slečna Edmundsová se usmála.
„Jistě, zajdi pro ni.“
Když dorazili do galerie, byla Leslie ve svém živlu. Možná až moc. Vyprávěla vtipné historky, nedůležité střípky z příběhů a vůbec všechno, co ji napadlo. Pobíhala od obrazu k obrazu jako káča. Nakonec se přece zastavila, před krajinkou s řekou vinoucí se až daleko za obzor.
Skončili v kavárně u horké čokolády.
„Potřebujeme most,“ řekla Leslie.

Ale takhle se to nestalo.

Obrázek uživatele Jana Varga

Kvôli hladu aj do "ľadu"

„Vodiška je studenušká, milášik. Ale my potrebujeme rybišku, pretože máme hlad. Strašný hlad. Elfský chlebíšek nám nechutí, fuj a zajašika nám pokazil ten tušný hobit. Že s hranolkami... bodaj by ho roztrhlo. Ale tá vodiška je až ľadovušká, nielenže studená. Bŕŕŕ. Ale Smeagol je dobrý, Smeagol rybišku chytí a potom sa najeme. Dobrá, šerstvá rybiška!“
Áno, moja láska. Chyť nám rybišku a potom porozmýšľame, ako sa zbavíme tých dvoch hnusných hobitov, čo nám vzali miláška!
Čľup...

„Poď so mnou,“ vyzval Faramir Froda potichu. Doviedol ho až na okraj jaskyne. Ukázal mu jazierko, v ktorom plával Glum. „Vstup do Zabudnutého jazierka sa trestá smrťou,“ šepol a ukázal na svojich mužov, ktorí mali natiahnuté tetivy s pripravenými šípmi.
„Zadrž,“ zarazil ho Frodo. Bolo mu Gluma ľúto. Potreboval sprievodcu. Nemohol nechať, aby ho zavraždili. „To stvorenie ku mne patrí. Nechaj ma, zavolám ho.“
„Na to je ale neskoro,“ Faramir stiahol obočie. „Zamoril nám jazierko...“
„Ale veď je to len obyčajné jazierko, dokonca s ľadovou vodou.“
„Omyl. Moji muži zahlásili, že ten tvor svojou prítomnosťou v jazierku a špinou, ktorú mal na sebe, upchal filtračný systém a taktiež sa pokazilo vyhrievacie zariadenie, nehovoriac o tryskoch...“
„Prosím?“ Frodo nechápal.
„Že nám ten hajzlík zničil jacuzzi!“

Fandom: 
Obrázek uživatele ef77

Bratranec a sestřenice

Rychle cválají poloninou, kopyta koní rozstřikují kapky jitřní rosy na všechny strany. Chlapec se úkosem podívá na dívku vedle sebe. Tajnou výpravu by raději podnikl s jejím bratrem (ten si však v Meduseldu odpykává trest), ale nerad musí uznat, že ta malá s ním dokáže udržet krok. Vede svého koně jistě, v tváři výraz odhodlání.

Voda v stinné tůni je chladná, tak chladná, že jí vytrysknou slzičky, když do ní vstoupí. Netrpělivě je setře, vždyť je z královské krve, rohanská štítonoška, přece nebude před bratrancem vypadat jako ufňukané děcko.

On se slabě pousměje urputně statečnému výrazu v její stažené tváři.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“

.
.
.

Nemusí říkat nic. Sama vidí, jak je jeho tělo polámáno. Rozsekáno. Zničeno.
„Kde?“
„U brodů přes Želíz. Je ještě naděje?“
Skryje své emoce pod ledovou masku, ale oči ji usvědčují ze lži.
„Možná.“
Popraskané rty se slabě hýbou. Nakloní se blíž.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“

.
.
.

„Vodu, Morag! Tu horečku musíme srazit!“
Chvatně namáčejí obinadla. Ale jediný pohled do milované tváře jí prozradí, že už je pozdě. Théodred, dědic rohanského trůnu, dodýchal.
Voda pomalu stéká z jejích rukou na podlahu. Studená, nepotřebná. K ničemu. Stejně jako ona.

Její slzy nikdo neuvidí, Jezdci přece nepláčou. Nikdy.

Fandom: 
Obrázek uživatele Rebelka

O bruslení a ledové vodě

Poznámka: Milá Lejdynko, opožděně ti přeju všechno nejlepší k narozeninám <3. Něco takového jsem ti chtěla napsat už dávno a konečně se na mě usmálo štěstí, nebo-li téma.

Titty trénovala otočky. Lepší způsob, jak si pročistit myšlenky, neznala.
Byla už tma a vzduch jiskřil. Zaklonila hlavu a chvíli se koukala na oblohu. Na hvězdy.
Znovu ji začaly pálit oči.
Zamrkala.
Nebude brečet.
Nezáleží na tom, že s nimi Zuzana nejela na Vánoce do Jezerky.
(„Už jsem na to stará. Vím, že se zlobíš, ale prostě… tomu bys nerozuměla.“)
Ne, nemá cenu se tomu snažit porozumět.
Jen zatnout zuby. A zasekávat zoubky bruslí do ledu. A trénovat otočky.
Praskání přeslechla. Asi proto, že se jí v hlavě hlasitě překřikovaly myšlenky.
A potom pád. Ledová voda.
A tma.
A… ruka.

***

Tady už jsem jednou byl… kdysi, blesklo by Doctorovi hlavou, kdyby celý jeho mozek nebyl zaneprázdněn myšlenkou na to, jaká mu je hrozná zima.
„Cos to ksakru vyváděla?“ chtěl říct té pitomé holce, ale skrz drkotající zuby vypravil jen: „Ccccc kssssru vyvyvyvyděla?“
„T-t-tré-novala o-o-to-čky,“ zamumlala a zavřela oči.
Doktor ji popadl do náruče a rozběhl se s ní k modré policejní budce. Doufal jen, že starou dobrou Tardis napadne rozdělat oheň v krbu a uvařit čaj.
Cítil, jak na něm mrzne oblečení. Zrychlil.
Ta holka se mu sice docela zamlouvala, ale jestli se mu kvůli ní zlomí motýlek, tak uvidí.

Obrázek uživatele Lejdynka

Ledová voda Vltavy

Vltava je ledová, nejledovější, splývavá, sladká.
Plyne lehce její hladina, plyne klidně.
Pláče, lká, bublá, blábolí vlnami.
I slepý slyší její hlas.
Vlevo od splavu bydlí vodník Vltavín.
Legenda.
Žalostně klokotá do mlhy.
Mlýnské kolo klape, tklivě a melodicky.
Nostalgie.
Vltavín sleduje vlnky, láká labutě blíž k splavu, lapá lelky, lenoší.
Chladí si čelo v Lehounké Splývavé.
‚Kluku!‘ volá mladá slečna od průplavu. ‚Kluku, plav! Plašíš lidi!‘
A tak plave.
Plyne jako splávek, pod lampu na splav.
Pláče kalně, bolavě, tesklivě. Ten kluk! Neklid! Vlnivá lidská síla!
Plave tu všelicos. Spadlé listí, láhve, nedopalky.
Lidské blebleble.
Slzy v ledové Vltavě.
Sliz. Zelená hladina. Nelíbí!
Ale co dělat. Slepě klnout? Zlobit se?
Kleknout a lkát?
*
Plavná loďka. Splývavá. Ladná víla.
Letí klidně po hladině.
Lodník Ladislav. Naklání se na zábradlí.
Plive dolů.
Je mladý, má sladký vzhled, ale –
- kleje jako by byl bláznivý.
Nedopalek plácl sebou o vlny.
Pak láhev levného alkoholu. Poloplná.
Vltavín přihlíží.
Letí to – PLESK!
Au! Bolí! Hlava bolí, boule!
Vltavín slzí bolestí.
Plavajzníku! To se nedělá! Poplaveš!
PLESK! PLÁC!
DOLŮ!
Plav, člověče!
Plašíš líny, pliveš a kleješ!

Lodník klesl pod hladinu.
Pohlazení ploutví.
Klesá
klesá
klesá...
Vltavín vyhrál.
Naposledy.
A ledová voda Vltavy
plyne dál klidně
staletími.

Obrázek uživatele Aveva

Dvanáct

Varování: Pokusila jsem se napsat něco milého.
Poznámka: Inspirovala Rya.

Někdo by řekl že mé dny jsou jednotvárné.
Jsem strážce Chrámového pramene.
Za úsvitu pronesu modlitbu za jeho čistotu a vydatnost a poprvé se napiju.
Modlitbu je třeba opakovat, když slunce stojí na nejvyšším bodě dráhy a poté znovu při jeho západu.
Čas mezi modlitbami patří mně.
Zde, u pramene, jsem v rozjímání nalezl klid a moudrost. Už jen mé květiny mi připomínají vzdálený domov. Starám se o ně se stejnou péčí jako o pramen. Naberu vodu, na dvanáct úderů srdce, ne více, ne méně, ji ohřeju v dlaních a pomalu nechám skanout. Pak mé květiny prospívají.
Pramen je srdcem tohoto Chrámu. Dodává vodu do jeho fontán i kuchyní. Chladí. Občerstvuje.
Je mým společníkem. Přítelem. Doufám, že až jednoho dne zemřu, bude mi prokázána nejvyšší pocta a můj popel bude do něj vhozen. Tak se stanu jedním z jeho dobrých duchů a splynu s ním navždy.
Dnes je pramen neposedný, zvědavý. Nedivím se. Zatmění se objeví sotva jednou za lidský věk a pramen ho nezahlédne, dokud neprojde chrámem až do odpadních stok.
Zatmění. Nakonec i já jsem na něj zvědav. Popojdu blíž k oknům a zaseknu se. Znovu jsem zapomněl, že řetěz, kterým jsem k prameni připoután je příliš krátký.

Obrázek uživatele Mia

Její Ukdákaná Výsost

pozn.: navazuje na drabble Pohádková večeře

Začalo to hned druhého dne u oběda.
„Ta polévka je málo slaná.“
Prohlásila princezna. Táta krysodlak ani nezvedl oči od talíře, když praštila příborem o stůl pokrytý svátečním ubrusem.
„Ten svetr mě škrábe!“
Pokračovalo to po obědě, když si princezna stěžovala na kvalitu vypůjčeného oblečení. Táta krysodlak ani nezvedl oči od novin. Jen si povzdechl.
„Fuj, přece po mě nemůžete chtít, abych myla nádobí!“
Princezna si otřepávala jarovou pěnu z prstů a tvářila se při tom nanejvýš zhnuseně. Táta krysodlak si významně odkašlal, ale dál se věnoval kroužení lžičkou ve své odpolední kávě.
„No podívejte se, jak jsem špinavá!“
Stěžovala si, když ji donutili okopávat jejich skromnou zahrádku. Táta krysodlak jen přitlačil na brousek a pravidelnými tahy dál ostřil kosu.
„Tohle že je vaše koupelna? Tak malá?!“
Rozhlížela se princezna. Táta krysodlak jen otočil kohoutkem, aby se snad Její Výsost neopařila, kdyby se o to pokusila sama.
„U nás doma máme mnohem měkčí ručníky. Už jste někdy zkoušeli použít aviváž?“
Ozvalo se zpoza dveří koupelny, když rodina unaveně zasedla k televizi a načala jeden z těch lepších smradlavých sýrů. Po takovém dni si to rozhodně zasloužili.
„A ta voda je moc studená!“
Táta krysodlak se už opravdu naštval. Slepice jedna!

Obrázek uživatele Bilkis

Ráno na pláži

Ranní slunce mraky neprošlo. Kolem mě zněly modlitby, šepot a šplouchání vln. Vzduch páchl solí, ostře ji doplňoval zápach cigaretového dýmu a moči. Nejvíc ale čpělo napětí. Kdybych vztáhl ruku, možná bych ho ve vzduchu nahmatal. Jen na chvilku, na malý bolestný okamžik, jsem zavřel oči a představil si, že jsem doma. U úplně jiného pobřeží. Pak jsem je ale otevřel. Pošmourné ráno činilo Kanál ještě nehostinnějším místem, než jak ho popisovali chlapi ze 6. vzdušné divize, a já byl vmáčknutý mezi ostatními. Všude zelená a šedá, jen v dáli se proti obloze bělala pláž posázená ocelovými ježky. Vypadala oproti moři tak klidně! Ale bylo to jen zdání, klam, protože nad ní čněla opevněná kulometná hnízda a v písku čekaly miny.

Vylodění začalo a s ním palba, výbuchy, křik a spousta krve. Tolik krve, že voda zrudla a náš svět se zastavil. Jen kulky svištěly kolem v neměnném rytmu těžkého kulometu. A když pár metrů ode mě vybuchla mina a já chvíli neviděl a neslyšel, napadlo mě, že už se domů nepodívám. Pak jsem ale vstal a vrhl se do boje. Protože domov byl daleko, nepřítel blízko a voda, která v rudých pramenech neúnavně narážela do pláže Omaha, byla ledová.

6.června 1944 se na pláž s krycím názvem Omaha vylodila část americké armády (pěší divize a prapory jednotky Rangers). Bez podpory tanků, které z velké části skončily ve vodách Kanálu, zde během bojů padlo přibližně 3000 mužů. Pro srovnání, přibližně stejný počet mužů ztratila dohromady britská a kanadská armáda v bojích na plážích Gold, Juno a Sword.

Fandom: 
Obrázek uživatele Owlicious

Léto

Bylo léto. Slunce pražilo a každý poník, který mohl, byl zalezlý někde ve stínu, pokud možno u vody. Šestka kamarádek trávila den na pláži u rybníka, přičemž Rarity si dávala pozor, aby sluníčku ani na chvíli nevystavila svůj čistě bílý nosík (měla speciálně navržený módní klobouk), Twilight Sparkle líně listovala nejnovějším románkem od Láskomily Srdcové, Fluttershy svými křídly poskytovala stín několika králíčkům, které zároveň ovívala, Rainbow Dash a Applejack se snažily jedna druhou předehnat v plavání přes rybník a Pinkie Pie? Ta zrovna na pláž přiskotačila s velkým nafukovacím balónem a sítí.
"To je žůžo, je nás akorát na odbíjenou!" konstatovala a vmžiku měla síť napnutou a klisničky rozdělené do týmů.
"Twilight, Rainbow a Fluttershy proti Rarity, Applejack a mě."
Všechny se do hry tak zabraly, že nevnímaly čas. Jak se slunce blížilo k poledni, začalo být příliš horko a kamarádky dostaly žízeň.
"Brrr...moje voda za tu dobu pěkně zteplala," stěžovala si Rarity. Pinkie vytáhla z jednoho ze svých udělátek perfektně orosenou lahev vody.
"Neměla bys to pít ledové, to je nebezpečné," varovala ji Twilight.
Pinkie jen pokrčila rameny a lahev doslova vysála.
Příštích pár dní klisničky místo na pláž chodily za ní domů, kde ležela se zápalem plic.

Obrázek uživatele Gary Stu

Spletité cesty vědy

Erasto Mpemba právě připravoval svou denní dávku zmrzliny z horkého mléka a cukru. Jako mnozí další středoškoláci v Tanzánii.
“Pospěš,” popoháněl ho kamarád.
Erasto se podíval na horké mléko a pak na kamarády čekající venku.
“Ale co...,” řekl si a dal krabičku do mrazáku.
Nevinný to začátek příběhu, díky němuž vešel Erasto Mpemba do dějin... alespoň do některých.
Když později nahlédl do mrazáku, jeho zmrzlina byla už tuhá. Ostatní měli zatím jen ledové mléko. Tím byl zmaten.
“Pane učiteli,” zeptal se jednou Erasto při hodině fyziky. “Je možné, aby teplá voda zmrzla rychleji než studená?”
“Jistě. Pokud se pohybujeme v mpembovské fyzice,” ušklíbl se učitel. Rčení se samozřejmě uchytilo - kdykoli udělal Erasto chybu, mluvilo se o mpembovské fyzice. Erasto se však nedal odradit a později téhož roku se zeptal Dr. Denise Osborna, který školu navštívil.
“Nenapadá mě žádné vysvětlení,” pronesl. “Nicméně to zkusím.” Přikázal asistentovi, aby experiment provedl. Byl překvapen - horká voda zmrzla rychleji.
“Nicméně budeme pokračovat, dokud nedostaneme správný výsledek,” dodal popuzeně asistent.
O šest let později: článek Cool, Physics education. Tak se do vědeckého světa vrátil jev známý několik tisíc let, nyní jako Mpembův efekt.
Ne že by na tom záleželo - nikdo pořád neví, čím to vlastně je...

Obrázek uživatele Profesor

Pršelo

Poznámka: Snad jsem příliš nezprznila reálie.
Varování: Smutné

---

Osmého listopadu šestnáct set dvacet pršelo. Provazce vody bičovaly zem. Odplavovaly zbytky sněhu zrudlého krví. Ledová voda se hromadila v prohlubních, stékala po mrtvých tělech a mísila se se slzami živých.
Bojištěm klopýtal muž. Zakopával o ležící těla, zoufale prohlížel obličeje padlých. Hledal a studený déšť pronikal do jeho srdce.
Hledal a nalezl. U zdi letohrádku ležel mladík s otevřenýma očima. Dosud žil. Nemilosrdný déšť máčel jeho rozpálenou skráň.
„Synu!“ vykřikl muž. Poklekl a sevřel mladíka v náručí. „Synku, jsem u tebe,“ spolkl pár studených slz.
„Otče…,“ zasípal hoch. „Odpusť mi, prosím. Já…“
„Odpouštím,“ řekl muž a pohladil synovu tvář.
„Já… Nechtěl jsem tě vyhnat… Tolik to bolí…,“ šeptal mladík přerývaně do hučení deště.
„Já vím, synku. Nemluv, nevysiluj se. Odpustil jsem ti a náš Pán ví, proč jsi tak jednal,“ pronášel horečně otec.
Déšť sílil. Proudy vody bičovaly otce s umírajícím synem. Chladily chlapcovy rány a srdce muže měnily v led.
„Mám rád déšť,“ řekl mladík najednou. „Líbí se mi, když prší do našeho rybníka. Otče, doma taky prší?“
„Nevím, synku. Možná tam padá sníh,“ odpovídal otec. Snažil se udržet konejšivý úsměv, ale voda mu ho smývala z obličeje.

Synáčku můj!

Když opouštěl Prahu, déšť se změnil v sníh.

Fandom: 
Obrázek uživatele Samantha

Bolest

Stoupla si pod sprchu a pustila na své unavené tělo proud téměř horké vody. Horké stejně jako jeho dlaně, když ji hladíval. Zaklonila hlavu v té šťastné vzpomínce a oddávala se jen svému pocitu. Potom pootočila kohoutek směrem k modré a voda se stala vlažnou. Přesně ten pocit, když jí řekl, že se stejně jednou rozejdou. Protože ona je moc mladá a on starý a Smrtijed. Protože ona si zaslouží někoho lepšího. Mluvil tak často a jí to vadilo. Přitom ona jej milovala, nechtěla se ho vzdát…ale jak se blížila válka… Otočila prudce kohoutek doleva a ucítila mrazivé bodání ledových jehliček na těle. Ale ledová voda, která ji polila, když jej viděla ležet na zemi v Chroptící chýši s prokousnutým hrdlem, ta se té ze sprchy opravdu rovnat nemohla... Promodralými prsty téměř nezvládla zavřít vodu. Otočila se a pohlédla na sebe do zrcadla. Promodralé rty, oči bez výrazu a pod nimi našedlé kruhy. Vyhublé tělo. Pomalu se dostala z vany a došla ke své posteli. Lehla si, přikryla se. Mechanicky. A věděla, že zase přijdou jen hodiny koukání do stropu… Hodiny proseb, aby se vrátil. Aby jí ho osud, Bůh…kdokoli, cokoli, vrátil…Proč ji tu jen nechal samotnou…

Fandom: 
Obrázek uživatele hidden_lemur

Staré triky

Varování: hormony! A bjb. Je mi to líto...

Povězme si to na rovinu. Nemáte moc zbraní. Ne proti tomuhle... Skutečně nezáleží na tom, jak moc jste dospělí, zodpovědní a profesionální.
Hormony jsou totiž pěkné svinstvo.
Jistě, můžete se na TO snažit nemyslet. Předstírat, že TO neexistuje. Jenže...
Pak usnete.

„Nemůžeme to udělat. Pracujeme spolu, a...“
„Zmlkni.“
Impulsivní chňapnutí jedněch rtů po druhých. Vzdálená hořkost italského espressa, jehož síla by normálnímu člověku urvala srdce, ale jeho s úspěchem drží při životě. Šlachovité ruce na mém opasku. Zrychlený dech. Studená deska stolu v mrňavé kuchyňce taneční školy. Strach z přistižení.
Intenzivní pocit, že něco tak zatraceně zábavnýho a zakázanýho by spolu tanečníci nejspíš dělat neměli. Zvlášť, když spolu pracují na něčem důležitém.

Jak říkám. Proti některým věcem je těžké se bránit. Ale úplně bezbranní nejste, to zas ne. Vždycky jsou tu staré dobré triky, jak se zbavit tenze, když už ne podvratných myšlenek.
Za půl hodiny odcházím do zkušebny.
Dnes tu choreografii vybrousíme k naprosté dokonalosti. Jsme profesionálové. Žádní cucáci z prvního ročníku.
Takže teď za sebou pěkně zatáhnu závěs a pevně zavřu oči. Cítím, jak se mi páteř podvědomě narovnává. Ještě se pořádně nadechnout. A stisknout zuby. Víc. Víc! Ach bože můj...
Do hajzlu, ta voda je ale ledová!

Fandom: 
Obrázek uživatele Lyta

Ledové probuzení

Master s klidným svědomím absolutního šílence vyspával kocovinu, když najednou – chrst – na hlavu mu přistál kýbl ledové vody. Zvuk, který se z něj vydral, lze přirovnat pouze k vyděšené žákyni prvního stupně.
„Vstávat a cvičit, beruško,“ ozvalo se od zrzavé ženštiny, která nad ním stála s kýblem a ironickým úšklebkem.
„Co to...toto...tohle... Víš, kdo já jsem?!“ vykoktal ze sebe a začal si ždímat kapuci od bundy.
„Dle tvého názoru? Všemocný báječný vládce všehomíra. Dle jeho názoru? Docela kus. Dle mého názoru? Byli všichni Time Lordi takoví idioti?“
Master vyskočil na nohy a výhružně vztyčil ukazováček. „Abys věděla... Počkej, dle čího názoru jsem to docela kus?“
„Doctorova. Koukám, že pozornost dokážete oba udržet asi stejně dlouho,“ obrátila oči v sloup.
„Doctor si myslí, že jsem kus?“ potěšeně se usmál Master a zamnul rukama.
„Ano a ty mi ho pomůžeš najít.“
„Proč bych to proboha dělal, jsem rád, že mám od něj pokoj.“
„Protože já ti pomůžu postavit tvou vlastní TARDIS. S funkčním chameleoním obvodem.“
„TARDIS, říkáš? A proč bys to dělala? A kdo vůbec jsi?“ ušklíbl se na ni. Odložila kýbl a podávala mu ruku. Obezřetně ji vzal do své. Pevný stisk.
„Jsem Donna Noble. A vzpomněla jsem si.“

Fandom: 

Koupel

„Já tam nevlezu.“
Dračice si tlapu, kterou před několika vteřinami opatrně namočila do vody jezera, téměř uraženě přitiskla k hrudi, čímž se ještě víc zamazala zbytky své dnešní krvavé snídaně. Kadetům shromážděným napjatě kolem unikl krátký povzdech; zdálo se, že dnes je čištění přece jen nemine.
„Étoile, prosím. Moc nám tím všem pomůžeš.“
Étoile zafuněla a znovu prohrábla drápy hladinu. Sotva před několika dny se po dlouhých mrazech trochu oteplilo a jezero bylo ledové až běda. Mladou dračici bylo víc než zbytečné přemlouvat, že drakům studená voda neuškodí.
„Nechci. Doteď jste mě myli a nikomu to nevadilo.“
„To ano, ale doteď jsi byla o dost menší.“
„Chmch…“
Étoile unikl nešťastný povzdech. Ještě okamžik váhala, jako by se přemlouvala, načež se docela bezhlavě vrhla do vody. Její útok na jezero se neobešel bez kvílení tak hlasitého, až by si jeden pomyslel, že ji vraždí, a zuřivého máchání křídly. Ještě párkrát dračice plácla tlapami do vody, jako by ji chtěla rozdrásat, a několika skoky se dostala zpátky na břeh, kde se mohutně oklepala.
„Spokojen?“ zasyčela.
Kapitán Moreau se nezmohl na odpověď. Stál na břehu, s ručníky připravenými k otření dračice, a z něho i ze všech kadetů crčela na zem ledová voda.

Fandom: 

Jedním uchem tam...

„Ahoj lidi, měli jsme na dnešek nějaký domácí úkol?“
„Ne, jen říkala, že bude zkoušet z celého ročníku.“
„No páni, doufám, že mi dá pokoj. Po té včerejší párty mi v hlavě hučí, že skoro neslyším vlastního slova, natož to její skřehotání. Řekl bych, že můj mozek její hlas už automaticky filtruje.“ Zvonek zazvonil a do třídy vešla učitelka ve středních letech s přísným pohledem a hranatými brýlemi. Jen co se její pozadí dotklo židle, otevřela třídnici.
„Tak kohopak si dneska vyzkoušíme. Tak… třeba pan Kouřít.“
Sakra, to si ta stará čarodějnice musela vybrat zrovna mě?
„Hezky se postavte před tabuli a povězte mi, kdy byla ledová doba a co to je.“
„No viděl bych to tak od začátku listopadu zhruba do začátku června. Jednou jsem se zkoušel koupat už v květnu, ale málem mi umrzly… Ehm no a co to je… no normální H2O, že jo, jen prostě studená.“ Profesorka na něj zírala a v hlavě jí to šrotovalo minimálně tak, jako jeho spolužákům. Až pak…
„Doba! Ne voda! Ledová doba! Děláte si ze mě legraci?“
„K čemu bych potřeboval matraci?“ Zatvářil se nechápavě.
„Počkejte, to si vypijete.“
„Že nás všechny přežijete?“
„Kouříte!“
„Ano, ale teď si nedám, děkuji.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Jeřabina

Ledový hrob

Mike Donovan. Rád zabíjel malé chlapečky. Ničím výrazný úchyl, který si nemohl pomoct. Já si taky nemohl pomoct. Nakonec leží na dně moře.

Matt Chambers. Srazil autem několik lidí, ale nikdy ho neodsoudili. Uměl dobře lhát. Mě ale neobelhal. Zabalil jsem ho do pěti úhledných paklíků a už je taky pod hladinou

Roger Hicks. Znásilnil a ubil dvě ženy. Skoro se mu podařilo mě rozzlobit. Tak jsem ho probodl.

Zoey Kruger. Zabila svoji dceru a manžela. Byla vážně dobrá, celé to nahrála tak, aby to nikdo nepoznal. Asi chtěla, abych ji znásilnil. Místo toho jsem ji zabil a hodil do moře.

Brian Moser. Můj bratr. Málem převrátil celý můj svět naruby, ale nakonec jsem ho zastavil. Chtěl, abych zabil Deb, takže jsem musel zabít jeho. Už je vedle ostatních v zátoce.

Oscar Prado. Můj první nevinný. Byl jen ve špatnou chvíli na špatném místě. Vlastně jsem ho zabil v sebeobraně, ale nešlo s tím nic dělat. Toho jsem do zátoky nepohřbil.

Arthur Mitchell. Nejznámější sériový vrah všech dob. Zabil jsem ho, ale k ničemu mi to není. Ritě to život nevrátí.
Stojím nad studenou vodou, do které jsem ho pohřbil, a napadá mě, že některé lidi zabít jednou není dost.

Fandom: 
Obrázek uživatele Fantomas

Z pera šílené kronikářky

Zpráva budoucím věkům o lítém souboji dvou mistrů umění svého, jejž jsem na vlastní oči viděla a zachovati o něm zprávu se povinna cítila.
---
I stalo se jednoho dne, že vedle vietnamců krámku skromného otevřen byl krámek větší velikosti, názvem Žabka oplývající. A toho dne, páni milí časů budoucích, započal onen dlouhý boj.
Prvního týdne toho velkého klání, zdály se síly vyrovnané. Vietnamci, sic krámkem bíle vykachličkovaným a obsluhou česky hovořící neoplývaje, usmívali se na zákazníky i očima, což jim nutno připočítat k dobru. Některým však lidem oči jejich s výskytem očí vhodnějších začali vadit a tak i lidé z útrob zelené příšery si přišli na své.
Naši vietnamští přátelé však nasadili zbraň, která přinesla zisky nemalé a přitáhla na jejich stranu nejednoho příznivce. Nechť je pro příští generace psáno, že tou zbraní prodej látek všech omamných bez přihlédnutí k věku byl, jakožto i jejich široký výběr, čehož se žabákům nepodařilo docíliti ani po měsících práce usilovné.
Doufá-li snad ctěný čtenář, v rozřešení sporu odvěkého a určení vítěze, bude zklamán, neb nakonec vyhrála voda ledová, nahrnuvší se do krámků při každoročních záplavách. Budiž mu však útěchou, že do týdne zde byl otevřen krámek nový, pod záštitou žabí s trhovci vietnamskými.

A slovo na závěr - doufám, že ctěný čtenář bude schovívavý, k tomuto textu a jeho autorce. Nejsem příliš zběhlá v užívání přechodníků a podobných jazykových libůstek a tak, pokud najdete chybu, upozorněte mě na ní prosím.

Fandom: 
Obrázek uživatele Neferet

Jednou tě dostane

Vždycky jste si mysleli, že vás nic neporazí.
Skok z letadla. Vítr hučící v uších, narážející do tváří. Chvilka pocitu beztíže. Následné prudké trhnutí, když otevřete padák. Nádherný pohled na zem pod sebou a hladké přistání.
Automobilové závody. Drahá auta, rychlá a elegantní. Rychlost vás vtlačí do sedačky. Krajina se stane jen rozmazanou šmouhou, kterou stěží vnímáte.
Jízda na motorce. Na snowboardu. Na lyžích. Nic z toho pro vás nebylo překážkou. Každý sport, každý risk byl něco, co jste si užívali a mysleli, že není nic, co by vás mohlo porazit.
Unikali jste smrti přímo ze spárů.

A pak… jednoho dne.

Hluboké jezero. Temné a černé jako noční obloha. Jen bílé třpytivé vločky sněhu leží na zledovatělé ploše na jeho okrajích.
Zima. Sníh. Studený vítr.
Nebylo to plánované, tentokrát ne.
Každému se za život přihodí mnoho nenadálých událostí.
Jedna je vždy osudná.
Šplouchání vody v uších. Mokré oblečení lepící se k tělu. Zima rozechvívající ruce, nohy, celé tělo.
Chcete bojovat, plavat a dostat se na břeh.
Příliš daleko. Příliš pomalu. Příliš pozdě.
Zima a chlad. Vyčerpání a únava. Temnota a nicota.
Nemáte sílu bojovat.
Poslední nádech, poslední tempo.
A pak nic jen ta ledová voda zavírající se vám nad hlavou.

Fandom: 
Obrázek uživatele Saphira

Vrať se...

Poznámka: Já nevím. Asi spoiler. Sama nevím, jak to dopadne, tak těžko říct. Věnovala bych to Scullyové, kdyby byla opravdová.
Akta X bez Davida Duchovnyho jsou o ničem.

Mulder byl pryč. Zmizel beze stopy za velmi podivných událostí. Ten případ už spolu nedořešili. Scullyová věděla, že za tímhle je něco víc než jen vládní spiknutí proti kolonizaci mimozemšťany. Ona se totiž vrátila, ačkoliv v příšerném stavu a s rakovinou, která byla vyléčitelná pouze za pomoci léku stejné organizace, která ji unesla.

Stále na něj čekala. Měsíce plynuly a Mulder byl stále nezvěstný. Bála se, že je mrtvý, že už ho nikdy neuvidí. Ale buď si to odmítala připustit, nebo někde hluboko v podvědomí tušila, že jeho srdce ještě tluče, ať už je kdekoliv a děje se s ním cokoliv.

Pak zjistila, že je těhotná. Po té dlouhé době, kdy se smiřovala se svou neplodností. Po smrti své dcerky Emily, která byla pro jisté lidi pouhým experimentem s mimozemskou entitou. A v ten moment si uvědomila, jak moc jí záleží na tom, aby se vrátil. Jako by chránila ten malý život, rostoucí uvnitř ní, jen kvůli němu.

Bylo to pro ni jako ledová sprcha, když si uvědomila, že ho miluje. Konečně to svým emocím dovolila. Po všech těch letech, kdy spolu bojovala jeho fantaskní touha po pravdě a její vědecké myšlení.

Jenže na to všechno už bylo příliš pozdě.

Fandom: 

Siriusi!

,,Siriusi!"
Zaječela Bellatrixie Blacková. Co se jí vlastně stalo? Bylo to tak:
Sirius Black krásný, mladý chlapec jednoho rána vstal a dostal chuť osladit si den tím, že někomu z rodiny něco provede. Tentokrát si za cíl vybral Bellatrix. Nespočetnou chvíli přemýšlel co své sestřence vyvede. Nakonec ho to napadlo co je lepšího po ránu než svěží, ledová sprška.Musel však do studny, protože ta barabizna Blacků byla vážně nefunkční. Po cestě potkal svého mladšího bratra Regeluse Arkturuse Blacka.
,,Copak, copak kam jde můj starší bratr?"
,,Co tě to zajímá?"
Ušklíbl se Sirius a odcházel ke studni. Regulus se také ušklíbl a hleděl si svého. Siriuse čekala docela dlouhá cesta a ještě ta cesta zpátky. No jedním slovem hrůza. Každopádně se vydal po lesní cestičce až došel k mostu. Most vedlo přes říčku. Siriuse napadlo odebrat vodu s říčky.
,,Ha,há!"
Zasmál se vítězoslavně, nabral vodu do džberu a vesele utíkal domů. Ovšem zakopl a pro vodu musel zase. Když se vrátil domů musel vyplnit svůj brilatní plán. Ach ano vylít džber ledové vody na svou sestřenku. Pomalu ji polil vodou.Bella vyskočila z postele, vypadala naštvaně.
,,Copak je sestřenko?"
Usmál se sladce. Bellatrix docela zuřila. Dost zuřila...

Fandom: 
Obrázek uživatele kopapaka

A hořel snad i kámen...

Po obloze majestátně pluly temné mraky.
Déšť neustával. Nebe plakalo.
Krajina vděčně přijímala vláhu.
V časném jaru kypěla životem.

V blátě seděl mladík v dlouhém koženém plášti.
Ledová voda mu stékala za límec.
Pach spáleniny. Bolest popálených rukou.
Nic z toho nevnímal. Zíral do prázdna.

Temné obrysy naznačovaly kde stával dům.
Občasný zášleh bílých plamenů naznačoval jak zanikl.
Dým neměl dost síly, aby vše milosrdně zakryl.
Rozplýval se nad krajinou. Smuteční háv.

K mladíkovi přistoupil druhý. Starší bratr.
Dotyk ramene. Ani ten nevnímal.
Neviděl hůlku, opálenou, zašlápnutou do bláta.
Budoucí odsouzení. Lístek na cestu bez návratu.

Vstal. Setřásl ruku. "Dokončím to."
Poslední smysl života. Nad hrobem ženy a dcery.
Odešel. Hluk terénního auta pomalu odezníval v dálce.
Za poslední zakázkou.

Spáleniště osiřelo. Odletěl i druhý bratr.
Pak dva, co je předtím potajmu sledovali.
Jejich smích nad otevřeným hrobem zněl nepatřičně.
Nepoužili košťata, odlétli v černém oblaku, který věštil smrt.

***

Znovu zíral do prázdna. Přes moře studené, ledové vody.
Skoro dvacet let bojoval v prohrané válce. Skrýval se.
Šel za přeludem pomsty, skryté v poslední zakázce.
Prohrál. Zbýval mu poslední krok. Alespoň pro ně budoucnost.

Jeho neteř a mudla, co přežil poslední úkol. Sledovali ho.
Netušili, že znovu našel smysl života.

Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis.

Fandom: 

Lektvar

Poznámka: Minerva. Navazuje na Čaj s medvědem.

Sarah ležela na posteli. Drobná, bledá osmiletá holčička. Propadlé tváře, na dlaních rýhy po nehtech.
Uběhly tři dny od nehody. Minerva udělala poslední lektvar. Měl by jí uzdravit.
Dávala jí ho po lžičkách.
Kdyby tak mohla použít hůlku.
Poslední kapka.
Někdo zabušil na dveře. Minerva nadskočila, Sarah se stočila do klubíčka, zakňourala.
„Dále!“ Hlas měla nabroušený.
Vešel Thomas, na tváři měl šmouhu.
„Jak je jí?“ Jeho pohled byl tvrdší než ocel.
Rty se jí sevřely do linky. Zbělaly.
„Mělo by jí být líp.“
Natlačil se vedle postele, klekl si a sevřel sestřinu ruku.
„Thomasi,“ zašeptala ochraptěle. První slovo po třech dnech.
„Neboj se, vyspíš se a bude to v pořádku.“ Uklidňující Thomasův hlas.
Sarah se začala vracet barva.
Usnula.
„Čarodějnice, co se jí stalo,?“
Měla pocit, že ho uhodí.
„To bys nepochopil!“
Prudce se k ní otočil. Měla pocit, že jí uhodí.
„Jasně, pitomej měšťák to nemůže pochopit. Zato hogofogo slečinka jo. Myslíš si, že jsi něco víc!?“
Sarah ze spánku zavzdychala. Oba se k ní otočili. Thomas položil ruku na její čelo.
„Úplně hoří!“
„Pust mě!“
Hořela, kůži měla úplně suchou.
„Sežeň ledovou vodu!“ zakřičela na Thomase.
„Cože?“
„Udělám lektvar, jdi!“
Dál se neptal, vyběhl. Minerva začala připravovat suroviny.

Obrázek uživatele Locklear

Navždy

„Zabíjení se stalo děsně neosobní,“ posteskl si, zatímco kolem zpívaly střely svoji píseň smrti a země vybuchovala v gejzírech hlíny a střepin. „Dřív jsem viděl jejich oči, než jsem do nich vrazil kopí. O něco později bylo v módě zakovat se do hromady plechu, ale pořád to válčení bylo něco. V temných dobách se rodili hrdinové – a jak bojovali! A pak, když místo těžkých mečů přišli s kordy a rapíry a ze šermu udělali umění… Trochu změkčilé, pravda, ale svoje kouzlo to mělo. Teď stačí tímhle namířit a tohle zmáčknout, hele,“ zvedl pušku a zastřelil nejbližšího vojáka.
„No tak, přiděláváš mi práci,“ zamračila se na něj.
„Promiň,“ pokrčil lhostejně rameny.
„Tak už chceš jít?“ zeptala se.
„Jak já bych chtěl. Ale nejde to, kdoví proč.“
„Bál ses vůbec někdy smrti?“
Dlouze se zamyslel.
„Jednou ano. Byl jsem ještě dítě a matka mne koupala v řece. Voda byla ledová. Pamatuji si ten pocit, když mne do ní ponořila – do těla jako by mi bodaly tisíce jehel. Nejdřív příšerná bolest, vzápětí ten chlad. A pak jsem matce vyklouzl a potopil se až na dno. Trvalo nesnesitelně dlouho, než mne z té mrazivé řeky vytáhla.“
Smrt chápavě přikyvovala: „To by ledacos vysvětlovalo, Achille.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Zuzka

Ledová sprška

pozn: Double je asi trest boží :D Natahovala jsem, jak to šlo, tak snad je to i tak ke strávení.

Odpoledne v salonu líně plynulo, otravnější konverzaci dům nějakou dobu nezažil. Na návštěvu přišla šťastná paní Eltonová.
"Uvažuji o nějaké malé zahradní párty tady na Hartfieldu...," Emma litovala svého sdělení snad ještě dříve, než ho dokončila.
Paní Eltonové se rozzářily oči.
"Ach jistě, to je báječný nápad. V Maple Grove jsme také dělali takové zábavy, velmi na úrovni, samozřejmě. Ráda vám se vším poradím, musíme uspořádat vše vhodně, aby byli opravdu všichni hosté spokojení. Vybereme ty nejlepší pochoutky, postarám se vám i o nějaké slunečníky a polštáře, bude potřeba...," začala vypočítávat. Jako by chtěla být snad i hostitelkou v cizím domě.
Emmu rázem přešla chuť na jakékoliv zábavy. Zapomněla, že si předsevzala před tou hyperaktivní puťkou nezmiňovat nic než počasí. Cítila, jak jí horko stoupá do tváří a nevšimla si, že plánováním stále zaujatá paní Eltonová naopak bledne. Už už se skutečná paní domu chystala cosi ostrého odvětit, když se mladá dáma v křesle sesunula a omdlela.
Nebyla k probrání, vonné soli, křik ani mírné políčky ji nevzkřísily.
"Pak nezbývá jiná možnost," přispěchal na pomoc pan Knightley. Věnoval Emmě škodolibý úsměv a učinil z dámy Miss mokrá spodnička.
Nezbývalo než doufat, že budoucí nejmladší Elton z toho nebude mít následky.

Obrázek uživatele P.M.d.A.

Pitný režim

Dvě důchodkyně si povídají v tramvaji:
„Čoveče Boženo, já ti mám poslední dobou nějakou smůlu. Nedávno začal dědek frflat, že vypadám hrozně, ať se sebou něco dělám. Ale aby pustil prašule, to nééé, tak když jsem našla v ledničce pár prošlých jogurtů a bylo mi je líto vyhodit, vyrobila jsem si z nich podle babiččina receptu zábal na vlasy a pleťovou masku.“
„No a co, pomohly?“
„Holka, katastrofa. Slezly mi všechny vlasy, takže jsem musela vyvalit tři tisíce za paruku, a na kožním mi předepsali na tu děsnou vyrážku, co mi vyskočila na ksichtě, mastičku s doplatkem přes tři stovky.“
„To je hrůza...“
„Tak jsem myslela, že mám vyhráno, když jsem našla ve schránce tenhle leták. Vono to zní dobře, poslouchej: Správný pitný režim Vám pomůže od únavy, malátnosti, bolesti hlavy, ztráty koncentrace a někdy i od chuti na sladké. Vaše pleť bude pružná a vypnutá bez zbytečných vrásek. Ušetříte za krémy a potravní doplňky, kila půjdou dolů sama.“
„A co se děje, nefunguje to?“
„Co já vím? Ráno jsem vstala, doporučovali tam tekutiny bez bublin, tak jsem si napustila vodu z vodovodu a ta byla tak ledová, že mi rupla zubní protéza. Patnáct stovek jsem teď dala za opravu!!!

Stránky

-A A +A