DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

Obrázek uživatele Suzanne

Mezi životem a smrtí

A/N: Lze brát jako pokračování drabble Nenalezné tělo

Nevím, kde jsem. Všechno je tu tmavé, studené. Jako bych byl hluboko pod vodou. Snad jsem nespadl do Černého jezera?
Pak si vzpomenu.
Svit dvou rudých očí v šeru. Odporný, syčivý hlas. Zabij!
Strach. Bolest. Strašlivá bolest.
Dvě zelené oči, barvy naděje.
Lily.
Někde v koutku duše jsem doufal, že smrt bude vypadat jinak. Kdybych mohl, sám sobě bych se vysmál.
Doufal jsem, že se tu setkám s Lily.
Ale je tu jen ticho, tma a chlad. Chudáci vodní lidi, kteří takový svět obývají pořád.
Pak se vrátí bolest.
Smrt přeci nemá bolet, ne?
Černý svět kolem mě vybuchne v oslnivě bílou.
Jako bych se z pod temné hladiny vynořil do zářivých slunečních paprsků.
Vzdáleně slyším slabé mumlání.
Smrt může mluvit?
Zní trochu podrážděně, ale ne nepřátelsky.
Chci vědět, jak vypadá. Touha po vědění byla mou zhoubou, protože vede k touze po moci.
Otevřu oči. Netušil jsem, že být mrtvý je tak těžké a že to bolí.
Bledá tvář, jemná ústa. Ustarané oči barvy jantaru. Bohaté, nepoddajné vlasy, na které dopadá bledé světlo.
Jsem v nebi. A tohle je anděl.
Anděl, který se při pohledu na zatracence, který se dostal do nebe, začal usmívat.
To je divné. Kde to jsem?

Fandom: 
Obrázek uživatele Sindual

Když nazghul zanedbává pravidelné otužování se...

Jsem silný, jsem nepřemožitelný, jsem nezničitelný. Jsem prstenový přízrak, nazghul, král dávných dob. Všichni se bojí mé síly, všichni podléhají už po mém jediném pohledu. Nemůže mě zabít žádný muž ze zdejší země, nemůže mě zabít nic. Koho se odhodlám chytit, toho dohoním, komu chci vzít život, tomu ho vezmu.
Proč se tedy cítím tolik nesvůj z ledové vody před kopyty mého koně, kam elfka odnesla půlčíka, kterého můj pán ve své temné zemi tolik chce? Proč bych měl zůstat na břehu a nechat ji, ať pláchne s mou kořistí? Je to jen voda a já jsem nazghul. Není důvod bát se.

Po tomto složitém vnitřním monologu pobídl černokněžný král angmaru svého vzpínajícího se koně do mírného proudu řeky a ostatním prstenovým přízrakům pokynul, aby ho následovali. Elfka ani půlčík neměli šanci – on už pomalu přecházel do jejich světa, a ona brzy zemře.

Kopyta zaklapala po kamenech na dně říčky a elfka začala něco drmolit v té své hatlamatilce. Nejspíš prosila o smilování; to ji ale on neposkytne.
Jak nemilé ale bylo, když se hladina řeky zdvihla a z hor se k nim přihnali bílí koně z pěny a smetli je do studené mrazivé vody! Proklatá elfka! Zkazila celý den!

Fandom: 

Prasklé trubky

Vodovod v naší čtvrti potřebuje důkladně předělat už dvacet let, ale teď to vážně přehnal. Prasklé trubky v devět večer, sakra hloupý vtip. Samozřejmě mám příšernou žízeň, doma ani kapka vody a sámoška až do rána zavřená.
Vyklepávám do džbánu všechny formičky na led. S trochou štěstí led roztaje a budu mít vodu. Mezitím se jdu vyvalit k televizi.
Seriál skončil. Džbán je plný ledových kostek. Marně se pokouším si z něj nalít – sotva hlt.
Tak jinak. Vysypu kostky do hrnce a postavím na sporák.
Ano, tohle by bylo rychlejší, kdyby se ta mrcha rovnou nevypařovala. Moje drahocenná voda!
Vzdávám operaci sporák. Cucám kostku. Dávají detektivku. Opatrně ohřívám džbán s ledem rukama.
Po nočních zprávách se dostavil úspěch: Půl deci.
Žízní nemůžu spát. Repríza arménského uměleckého čehosi ve filmovém klubu myšlenky příliš neodvádí; krajina na obrazovce je vyprahlá skoro jako moje hrdlo.
Půl páté ráno. Začíná svítat. Led konečně roztál. Dopíjím poslední vodu – celkem za celou noc jí mohly být tak tři decky. Mám žízeň, k čertu!
Sedm hodin. Sámoška otevírá. Vrazím dovnitř, popadnu balík balené vody a ještě jednu flašku navíc. Tu otevřu a ještě u regálu do sebe půlku naliju.
Jistě, přistavili na rohu cisternu. V jedenáct dopoledne.

Fandom: 
Obrázek uživatele Uhla

Ledový deník

Aneb když dojde teplá voda...

Den č. 1
Venkovní mrazy ještě přitvrdily. Chtěl jsem si dát svoji klasickou ranní ohřívačku a sakra – tekla naprosto ledová voda… Nic v takovejch mrazech nenaštve víc, než když se vám na zdech sprchy tvoří jemná vrstvička ledu.
Krucinál, večer pořád neteče. Jdu celej zmrzlej spát, snad ráno…

Den č. 2
Argh, teplá pořád neteče, co jsem komu proved!
Volám opraváře, tohle nehodlám dál snášet…
Opravář mi s lehkým posměškem v hlase sděluje, že toho má moc, ale že se v příštích dvou dnech zastaví.

Den č. 5
Opravář se samozřejmě neukázal, a ta voda je snad ještě víc ledovější než předchozí dny.
Obvolávám další desítky opravářů. Všichní slibují, že se na to co nejdřív podívají.

Den č. 7
Opraváři stále nikde, majitel domu je k nezastižení. Mám toho tak akorát dost, ve sprše se začíná tvořit na zemi souvislá vrstva ledu, takže ze sprchy se začíná stávat adrenalinový sport.
Sepisuju výpověď nájemní smlouvy a hledám nové bydlení.

Den č. 9
Jak naschvál, když už jsem našel pěkný nový byt s fungující sprchou, u bytu mi postupně začalo zvonit asi 10 opravářů. První vodu spravil… ostatní s protivným výrazem posílám pryč.

Bože, už nikdy víc!

Obrázek uživatele Marek

Pravda...

*Prosím, rozhodně, jsem nchtěl nikoho urazit, nebo se ho dotknout. Já si tohle opravdu myslel.*

"Ledová voda, ledová voda. Kdo vymyslel tak blbé téma," sedím nerozhodně na posteli s klávesnicí přede mnou. "To má mít navíc 200 slov! Nedokážu vymyslet, ani 100."
Rozhodím rukama a lehnu si. "Kdyby mě ale čekalo jenom tohle. Pak ještě Danajský dar. Minulý rok, byla naprosto nemožná témata někdy ke konci. Ne takhle uprostřed!"

"Už vím," rozhodnu se najednou.
"Přečtu si co kdo napsal a nechám se inspirovat. Takže, nejdřív kdo? Lejdynka? Fajn," chvíli hledám na internetu.
"Vltava," dočítám do konce, "fajn tak to byl špatnej nápad. Píše úžasně. Potřebuju něco, po čem si nebudu připadat jako pařez.
"Profesorku? Ta vždy potěší," zase chvíli hledám.
"Co? To jako vážně? Hej jasně! Všichni pište skvělé věci na takováhle témata! No i když, někteří píší dobře na všechna témata."
"Co asi napsala Jana Varga. Vsadím se, že Pána prstenů," vítězné zavýsknutí. "Sem fakt borec! Ale co od ní čekat jiného že? Aspoň to není deprimující."

"Už vím, co napíšu. Napíšu o tom, jak blbě se tohle téma psalo a co jsem si u toho myslel. Sice tam toho moc o vodě nebude, ale můžu napsat že ji u toho piju. A sakra studenou!" Chůze do kuchyně, pro sklenici vody.
"Jdem na to!"

Obrázek uživatele Keneu

Být princem

Při lovu nevědomky vstoupit do pohádkového lesa, plného bytostí ne nepodobných člověku. Na hrázi shodit šaty, skočit do ledové vody, smýt ze sebe špínu a krev, uklidnit prudce bušící srdce. Být pohupován a konejšen jak v náručí milenky. Ve šplouchání vln slyšet zpívat o lásce. Navzdory chladu zahořet, pocítit něco hlubšího a neuchopitelnějšího, než je pouhá vášeň. Toužit. Hledat. Najít. Odvést na zámek.
*
Milovat. Chystat svatbu. Každou chvíli jí vyznávat lásku. Loudit aspoň slovíčko. Snažit se ji zahřát, rozproudit v ní krev, kdyby jen nějakou měla. Od jejího chladu sám ochladnout. Připadat si s ní jak s leklou rybou. Potkat její pravý opak. Být cizinkou okouzlen. Váhat. Vzplanout. Nemoci se rozhodnout. Nechat se svést. Poslat ji pryč.
*
Procitnout, vyrvat se z kouzel podivné cizí kněžny. Zoufat si. Vykřičet svůj smutek do oblak. Hnát se za přeludem bílé laně. Bloudit a právě tím najít ji i sebe. Radovat se z jejího hlasu. Prosit za odpuštění. Jít smrti vstříc. Líbat ji, ponořit se do ní jak do vody, vydat se chladu napospas. Utonout v jejích očích. Zemřít šťasten.
*
Vstát. Usmívat se a uklánět na všechny strany. A zítra zase, znovu a znovu vstupovat do téže ledové řeky, dokud lidi neomrzí láska. Navěky.

pozn.: psáno přímo cestou z představení. Peter Berger <3

Fandom: 
Obrázek uživatele Julie

Stesk

A/N: Chtěla jsem napsat dalšího Sandokana, ale ani já nedostanu ledovou vodu do tropického moře.
Upozornění: Jestli máte dojem, že je to OOC, tak si přečtěte originál.

Spal a zdálo se mu o vodě. O oceánu plném křišťálově čiré ledové vody. Plaval a plaval a bojoval s proudy, které ho neúprosně stahovaly ke dnu. Zima mu svírala plíce a každý nádech bolel o trochu víc. Už dávno necítil prsty a přál si jen klesnout do hlubin a zemřít. Ukončit tu nekonečnou námahu. Otočil se na záda a zadíval se na oblohu. Někde tam vysoko, mezi šedavými mraky se leskl pár sametově hnědých očí. Sebral poslední síly a bojoval dál.
Karel May, známý spíše pod přezdívkou Old Shatterhand, se probudil s rozhodnutím, že se musí co nejdříve vrátit za oceán.

Ubírala se cestami, které on nikdy nepozná, kterými se nikdy nevydá, kterému zůstanou utajeny. Byl připoután ke své zemi a ke svému lidu. Ledová bystřina stékající ze Skalistých hor zpívala hlasem stříbřitých peřejí, rozradostněna možností vydat se na cestu. Později – až se rozlije po širokých pláních – ztiší svůj krok a bude jen jako něžná matka hladit travnatou prérii. A potom – silná a dospělá – se vlije do moře, aby jednou dorazila i ke břehům země zvané Německo.
Vinnetou se ponořil do mrazivého proudu a pokorně poprosil vodu o to, aby na druhou stranu oceánu zanesla jeho vzkaz psaný steskem.

Fandom: 
Obrázek uživatele Tess

Důležitý rozdíl

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Poznámka: Toto je mé druhé drabble do tohoto tématu, proto bez bodíku. Ale protože na každé téma píšu z Království ostrovů a tohle jsem měla rozmyšlené, tak přidávám.
Tohle se odehrává po Riziku povolání a chvíli před Vyzvědači.

Simon by nikdy nevěřil, že dokáže běžet tak rychle. A tak dlouho. Ale vždycky, když už měl dojem, že opravdu nemůže, ho zlý smích zezadu vybičoval k dalšímu výkonu.
Běžel o život.
Prchal před Přeměněnými, krutými démony s rudýma očima.
Mohli ho už dávno chytit, místo toho si s ním hráli jako kočka s myší.
Před sebou zahlédl siluety lidských postav.
Vojáci! Naši!
Ta úleva byla neuvěřitelná.
Jenže když doběhl blíž, uviděl to.
Jejich rudé oči.
Krev v žilách se mu změnila v led. Ale zastavit už nedokázal.
Jakási ruka ho chytila a smýkla jím... do bezpečí. Hradba těl se za ním zase zavřela.
Ze tmy opět zazněl smích pronásledovatelů
„Tak pojďte, kamarádíčkové,“ zašeptal někdo z obranné linie.
Rozpoutalo se peklo.
Vrčení, změť těl, neuvěřitelná rychlost boje, těla nepřátel cupovaná na kousky a létající, dopadající do ledových vod jezera dole. Kdo nezemře na zranění nebo ztrátu krve, utopí se.
„Parchanti jedni divocí. Zabíjej pro zábavu.“
Osamělá postava stojící na srázu nad jezerem.
„Měli bychom je vytáhnout, ty co žijou. Zavřít do vězení, nebo, já nevím, zkrotit...“ povídá.
„Takhle se to nedělá!“ odporuje jí jiný, hlubší hlas.
„Takhle se to dělá! Nebo budeme stejní, jako oni.“
„No a?“
Tu noc mrzlo.

Obrázek uživatele Quiquilla

Kouzlo nebo jen sen?

Poznámka: Tohle je mé soutěžní drabble. Napsala jsem ještě jedno, jen jsem ho omylem zveřejnila jako první, pardon. Ale mám u toho napsaný, že to nemáte počítat, tak díky za pochopení.
________________________________________
Byl na konci svých sil. Zabořený ve sněhu, kolem jen prázdno a do tváří ho štípal mráz. Nohy ho neposlouchaly a svaly necítil. Myslel na krb, horkou vanu a na svého milovaného přítele. Všechno to bylo na hony vzdálené, a přesto ho ty představy vnitřně zahřívaly.
Postupoval dál a cesta byla čím dál horší, ale nemohl zastavit. Zemřel by.

A pak najednou se něco stalo. Sníh začal mizet a Paul s ním. Padal.

Propadl se do jeskyně.
Udiveně se rozhlížel, ale všude byla jen tma.

Bloudil jeskyní a zoufale hledal východ. Někde četl, že ucítí vítr, když bude blízko. Místo toho však zahlédl světlo na konci tunelu. Většinou se doporučuje za ním nechodit, ale doufal, že tohle nebude ten případ.

Východ tam nebyl. Jen průzračné jezírko. Světlo jakoby vycházelo přímo z něj.
Přišel blíž a kleknul si. Neviděl nic, co by mohlo vydávat zář. Snad… nějaký kámen?
Do dlaně si nabral trochu vody. Byla ledová, ale chuť měla příjemnou.

Po chvíli ucítil teplo. Jakoby držel ruce nad ohněm.
Napil se znovu.
Měl pocit, že se právě ponořil do horké vany. Dokonce cítil vůni šamponu.
Další loknutí.
Zjistil, že ho objímají silné paže. Otevřel oči a uviděl svého přítele. Byl doma.

Fandom: 
Obrázek uživatele Danae

Nejúžasnější party sezóny

Mary měla pocit, že se topí. Na prsou jí ležel těžký sloupec vody. Skoro nemohla dýchat, oči a ústa měla plná soli. Pohlédla do hnědých očí, tolik podobných těm jejím. A pak se líbezně usmála a usedla k harfě.
Prsty měla ledové a bez citu, chaluhy temnoty se jí otíraly o paže. Pohlédla do hnědých očí, tolik podobných těm jejím. A pak hrábla do strun a začla hrát jednu ze skladeb, kterou kdysi kdosi miloval.
Henry měl pocit, že ho spalují plameny. Ohnivá bolest v srdci se nedala vydržet. Pohlédl do hnědých očí, tolik podobných těm jeho. A pak přistoupil ke skupince mladých dam a dvorně se uklonil.
Jeho nohy a ruce byly mrtvé a sežehlé, dávno pozbyly smyslu. Pohlédl do hnědých očí, tolik podobných těm jeho. A vyzval nejkrásnější debutantku sezóny k tanci.
Byla to párty, o které se v Londýně vyprávělo po zbytek zimy. Nejelegantnější dámy a nejvlivnější muži. Inkognito člen královské rodiny. Večeře o čtrnácti chodech. Skutečný živý panter, indická tanečnice. A ti nejrozkošnější hostitelé, které město znalo.
Sourozenci Crawfordovi ji uspořádali v den, kdy si Edmund Bertram bral Fanny Priceovou. Aby byli spolu. Aby přežili. Aby v zoufalých očích toho druhého zahlédli důvod, proč ještě žít.

Obrázek uživatele Charlie

Pomsta

Elfský špeh se konečně ocitl uvnitř hradeb citadely Icecrown. Dostat se do této gigantické pevnosti byl téměř nemožný úkol, ale po vyčerpávajícím boji proti zlým nestvůrám, sněhu a mrazu stál konečně zde, aby dokončil svou pomstu. Podlý král Lichů sprovodil ze světa jeho přítele ve zbroji a spolu s dalšími hrdinnými reky ho odsoudil k nekonečným deseti věkům oslabení po jejich znovuvzkříšení. To nemohl nechat jen tak!
Teď ale nebyl čas rozebírat temné včerejšky, bylo třeba jednat. Zamířil rovnou do trůního sálu. Tam už se neschovával. Rázným krokem se blížil ke zamrzlému schodišti, vedoucímu k trůnu. Král pozoroval nevítaného návštěvníka mrzutým pohledem. Takových sem chodilo hodně. Ani se nenamáhal vstát.
„Takže?“ prolomil ticho vládce Citadely. Elf stanul poněkud udýchán na posledním schodě.
„Ó strašlivý zlosynu, přivádí mě prolitá krev mého přítele, která volá po odplatě!“ stručně vysvětlil důvod své návštěvy blonďatý mladík.
„Boží. A jakpak by sis to představoval?“ zeptal se král. Na elfově tváři se rozhostil nepříčetný úsměv.
„Takhle!“ zařval, vytáhl z opasku objemnou čutoru plnou ledové vody a začal lít její obsah na svého protivníka.
„Ať ti ta tvoje hnusná zadnice přimrzne k tomu pitomýmu trůnu navěky!“
„To už tu bylo,“ poznamenal král a popadl meč.

-Release spirit-

Obrázek uživatele kytka

Květina a beránek

„Myslím, že je čas snídat,“ řekla květina. „byl bys tak hodný a postaral se o mě…“
A malý princ, ještě trochu rozespalý, šel pro konev s vodou. Nejprve odlil trochu beránkovi do misky a potom obsloužil květinu.
„Ó, ta voda je příliš studená!“ zvolala květina. „Nesnáším ledovou vodu! Mohla bych se nachladit.“
S touhle květinou je opravdu potíž, pomyslel si malý princ. Ale šel a ohřál květině vodu na jedné z nevyhaslých sopek, protože nechtěl, aby jejich vztahy ochladly. Pochopil, že se květina bojí, aby ji nepřestal mít rád, když má teď také beránka. Její malicherná slova měla v něm vyvolat něžnost. Květiny jsou někdy zlé, když chtějí být ujištěny o vaší lásce.
A tak malý princ zalil květinu vodou, která už nebyla ledová a květina svou vůní naplnila celou planetu. Ovšem, pomyslel si malý princ, nesmím poslouchat, co říká, musím si všímat, co dělá.
Malý princ se rozesmál a zabořil tvář beránkovi do kožíšku. Beránci jsou moudří. Vědí, že i tak malý človíček, jako je malý princ, má srdce dost velké na to, aby se do něj vešli květina i beránek. I liška. I velký člověk z pouště, který si dokázal vzpomenout na to, jaké to je být dítětem.

Fandom: 
Obrázek uživatele Anne

Jaro

preslash

Komu vadí ledová voda, když přišlo jaro. Když se Jezerní kotlina zazelenala novými výhonky trávy a barvami ji přikrášlily sasanky a prvosenky. Když zimní ticho proťal zpěv ptáků. Když chata vypadá opět útulně. A hlavně když je tu zase Ludva.
Nevydržím čekat, až se trochu oteplí. Musím vyzkoušet, jestli jsem nezapomněl plavat. Pár zkusmých temp. Voda je opravdu ledová, ale Ludva se dívá a za chvilinku se směje, když se potápím a předvádím kotrmelce. Tohle mi moc chybělo. Za trochu chladu to stojí!
Doplavu na břeh a téměř zmodralý jdu k němu. Běží mi s dekou naproti a balí mě do ní. Napomíná mě a svírá mě v náruči. Napadá mě, zda to pocitově vnímá stejně.
***
Jednoho dne se v knize objevil nový příběh doplněný obrázkem indiána a bělocha s červeně ozářenými obličeji od ohně, jak se objímají.

Ke kmeni Krí přišel jednoho dne bílý muž. Patřil k osadníkům, avšak nesouhlasil s počínáním svých druhů, jež zabírali území indiánů a vyhlazovali ve velkém stáda bizonů, patřících k jejich hlavní obživě. Rozhodl se požádat je, aby jej přijali mezi sebe.
Mezi ním a Černým jaguárem vzniklo nerozlučitelné přátelství. Mnohokrát sedávali u večerního ohně objímajíce se a šeptaje si slůvka nezměrného přátelství.

Osamělá

Cítila jsem se smutná. Moje nálada neměla nic společného s tím, co se poslední dobou stalo, spíš s tím, že jsem netušila, co bude dál. Chtěla jsem zmizet někam daleko od lidí a na to se hodilo jedno místo, které znalo jen pár lidí. A doufala jsem, že ty tam nepotkám. Od mé první návštěvy jezírka s Damiánem už uplynul rok a půl. Tenkrát mě tak nádherně sváděl a získával mě různými romantickými gesty, že ještě teď, když na to myslím, z toho mám úžasný pocit.

Od té doby jsme tam byli několikrát, takže jsem si cestu už dobře pamatovala. Osedlala jsem si Sally, neboť jsem věděla, že ji u jezírka nebudu muset uvazovat.

Místo mě jako pokaždé zcela uchvátilo. Vyndala jsem si deku, abych si lehla a vychutnala letní paprsky. Po hodince na slunci jsem si řekla, že by nebylo špatné se ochladit v jezírku. Bohužel ani letní paprsky ho neprohřály natolik, aby se v něm dalo koupat. Chvíli jsem se brouzdala, voda mi dosahovala po kolena, ale dál jsem se neodvážila, neboť dno se prudce svažovalo.

Tenhle výlet mi krásně zlepšil náladu. Věděla jsem, že ať už odsud odejdu kdykoliv, že jsem se tu nakonec cítila jako doma.

Fandom: 

Ledové království

Pozn.: Z mého vlastního fandomu. Něco z dětství hlavního protagonisty.

Opustili vesnici a dali se podél potoka. Vzduch byl řezavě ostrý. V popředí se tyčil mohutný skalnatý masiv pokrytý sněhem.
„Kam vlastně jdeme?“ ptal se Christoph.
Vraceli se od dědečkova známého kováře. Oba chlapci obdivovali jeho výtvory ze železa. Květiny i zvířata vypadaly téměř jako živé. Ale domů ještě nemířili.
Dědeček se jen usmál. „Uvidíte.“
Cesta se vklínila mezi skály. Ocitli se v úzké, hluboké soutěsce. Chlapci s úžasem hleděli na skalní stěny tyčící se do závratné výšky a nahoře ponechávaly jen úzký proužek oblohy.
Potom se skály trochu rozestoupily a vytvořily údolí, celé zapadané sněhem. Po jeho dně se vinul potok v četných zákrutech. A nad ním…
Skalní stěny pokrýval led. Vodopády, které jako by v jediném okamžiku ztuhly ve svých nesčetných kaskádách. Některé byly mohutné, jistě by hlasitě burácely, ale nyní se tu tyčily ztichlé, spoutané, tisíce modrozelených rampouchů spadajících až k vodě.
„Nádhera,“ vydechli oba chlapci.
„Tohle nikdo nedokáže vytvořit?“ ptal se Antonino.
Dědeček vážně zavrtěl hlavou.“ Jen sama příroda.“
Antonino si okouzleně prohlížel vodopád na protějším břehu. Měl dojem, že slyší tichou zvonivou melodii, která se proplétala s burácením potoka. Přistoupil blíž, a ještě o kousek…
„Nechoď tak blíz-“
Pozdě.
Ledová voda jeho nadšení poněkud zchladila.

Obrázek uživatele Innes

Jak je důležité býti pochopen

Společnost se rozvalovala po dřevěných lavicích. Beatrice spokojeně vrněla a vychutnávala si Niccoliny ruce masírující jí šíji. Mika, vlastník sauny, znechuceně kroutil hlavou. „Sauna je společenská událost. Sdílí se v ní informace. Máš tu sedět a vést diskuze o situaci ve světě. Máš zde relaxovat a načerpávat novou energie. Nemáš se tady vystavovat jak houska na krámě.“
Trix se jen ušklíbla. „Jdi do háje živáčku.“
Zazvonil budík.
„Tak a všichni do bazénu a pro březové větve,“ zahalasil Mika a spolu s ostatními vyběhl ven. Se všemi až na Beatrici.
Mika se doopravdy zlobil.„Neuvěřitelné. První si plete saunu s masážním salónem a pak se nechce stát součástí folklóru. To snad není možné ženská!“
Trix na něj jen vyplázla jazyk a dál si na prahu sauny česala vlasy.
Mika odchytil Ivana, chvíli mu něco šeptal.
Beatrice zavrtěla hlavou a užívala si teplo linoucí se ze sauny.
„Hej Trix!“ ozvalo se za ní. Sukuba se otočila právě včas, aby jí kus ledu přistál přímo v obličeji. Dívka se v bezvědomí sesunula na podlahu.
„Ta sedla“ podotkl Jakob
„Hmm. Nechtěla bych být ve vaší kůži až se probere,“ smála se Nicolle
Mika zpražil blonďatého Inkuba pohledem.
„Blbče! Říkal jsem ledovou vodu a né led.“

Obrázek uživatele Quiquilla

Sněhurka

Poznámka: Tohle byla moje nejoblíbenější pohádka, když jsem byla malá a pořád ji mám moc ráda. A druhá z mých oblíbených byla Malá prodavačka zápalek. Říkám si, jestli už tenkrát se mnou nebylo něco špatně :))
EDIT: Zapomněla jsem připsat, že tohle berte jako nesoutěžní drabble, soutěžní ještě zveřejním, tohle je jen takový výlev, který jsem si nemohla odpustit.
____________________________________________
Žili, byli babička a dědeček. Bydleli sami, děti neměli a velmi se pro to rmoutili.
„Tak víš, co?!“ řekla jednoho dne babička, „Postavíme si děťátko ze sněhu!“
A dědeček souhlasil.
Uplácali ji společně. Byla nádherná. Malé miminko. ‚Jen, kdyby ožila,‘ říkali si. A opravdu.

Ráno na oba čekalo velké překvapení. Místo sněhuláka, kterého včera postavili, ležela venku překrásná holčička. I zaradovali se.

Sněhurka ji pojmenovali.

I Sněhurka rostla jako z vody. Ne po letech, nýbrž po dnech. A světe div se, na konci zimy byla jako která jiná třináctiletá dívka. Vlasy měla plavé a očka jako pomněnky. A i když byla celá jen z ledové vody, nebyla chladná, ale miloučká.

Přišel den svatého Jana a dívky se braly do háje na veselí a Sněhurka prosila, ať může jít s nimi. I pustili ji.
Celý den se dívky veselily, vily věnce z květin a zpívaly. A když zapadlo slunce, naházely na hromadu suché dříví a zapálily je.
„Přej si něco,“ zašeptaly Sněhurce, když házela do ohně svůj věneček.

Celý večer tancovaly a skákaly přes ohýnek. Avšak Sněhurka se zdráhala.
„Skoč, Sněhurko, neboj se!“ volaly na ni. I Sněhurka skočila.
V tom okamžiku, jakoby jí ani nikdy nebylo.
Vypařila se nad ohněm.

Fandom: 
Obrázek uživatele Amy

Again(st my better self)

Ačkoliv jsem podobnou chvíli zažila již mnohokrát, stále nevím, jak se cítím.

Sedím bez hnutí, ve tváři nevzrušený výraz. Dokonalý obraz klidu.

Jen mé oči mě prozradí, když pohledem zabloudím k okénku, za nímž se rozprostírá soumrak. Jen mé oči by mě prozradily… už z toho důvodu jsem si navykla je poslední dobou ukrývat za slunečními brýlemi, slunce, neslunce, noc, nenoc.

Co nevidíš, to tě nezraní.

Znovu se odvrátím a vzpomínám, jak ses zatvářil, když jsem ti řekla, že odcházím.

Nebo spíš neřekla. Napsala jsem vzkaz. Zbabělé, vím.

Ale copak na tom záleží? Copak tobě záleží na čemkoliv z tohoto?

Všimneš si, až zmizím?

Já nejsem ona. A nikdy nebudu, co si budeme nalhávat. Na to jsem příliš jiná, pošramocená vzpomínkami, ztracenými sny a roztříštěnými sliby.

Příliš unavená utíkáním.

Přesto se nezastavím, budu utíkat znovu a znovu, dokud mi budou stačit síly… a ještě tisíckrát potom.

Řekl bys mi, kdyby ti to ublížilo?

Nemám jinou možnost. Tuto větu si jako mantru opakuji pokaždé, když mě přepadnou pochybnosti.

Ale jestli je to pravda, proč se nyní cítím, jako kdybych se měla každým okamžikem utopit v ledové vodě?

A proč jsem na to přišla až nyní, kdy už je příliš pozdě?

Znovu?

Fandom: 

Voda jako metafora příběhu

Často používám sousloví „ponořit se do příběhu.“ Jsem si toho vědoma. Důvod je prostý – voda se mi zdá být dobrou metaforou.
Stejně jako voda je někdy příběh příjemně teplý a plný barevných ryb a korálů. Slova se míhají kolem ve fantaskních obratech a čtenář sotva stíhá sledovat děj. Náhle se však může objevit studený proud a strhnout jej v jediném okamžiku do temně modrých hlubin.
Jindy je zase vyprávění čiré a průzračné jako mrazivá voda. Dno je ostré, kamenité a jasně se rýsuje ve zbytcích světla pronikajících ledem. Věty jsou krátké a příběh se dotýká samotné své podstaty. Ale i zde stačí jeden neopatrný pohyb, aby se zvedlo bahno a zastřelo vše černým oparem.
V hlubinách příběhu často číhají nástrahy. Zdánlivě pevná zem je jen bezednou vrstvou usazenin a hladina je někdy dál než se zdá. Ty nejbarevnější a nejkrásnější ryby jsou obvykle jedovaté.
Je autorovou povinností orientovat se v hlubinách svého příběhu, znát tvar jeho dna a dokázat čtenáře vždy bezpečně vyvést na hladinu. Moudrý autor pamatuje na to, že i on sám může v příběhu utonout. Pohybuje se obezřetně, nenechá se ukolébat falešným klidem a nikdy, opravdu nikdy, se nevydává do vod, které si již dříve řádně neprostudoval.

Obrázek uživatele Ebženka

Muminek nemůže uvěřit

Muminek neměl rád studenou vodu. Ano, vběhnout sluncem rozpálený do chladného moře a nechat se houpat vlnami, ochladit se z letní výhně, to bylo příjemné. Skočit do vody, aby člověk vylovil poklad nebo někoho zachránil, to bylo dobrodružné a hrdinské, bez ohledu na teplotu vody.

Koupat se dobrovolně v díře vysekané v ledu? Brrrr.

Muminek z bezpečné vzdálenosti sledoval bambula velkou sekerkou rozšiřovat otvor, svléci se a skočit. "Tohle nemůže být zdravé," pomyslel si, když uviděl bambula vesele cákat a halekat na hosty, kteří se nestihli odklidit.

Vrátil se domů a začal čistit ryby, aby uvařil další kotel polévky. Předek schovaný ve skříňce pod dřezem tichounce chrastil. Když byl muminek hotový, vstrčil malou misku polévky hned za dvířka a zase zavřel. Pak šel za maminkou.
"Věřila bys, mami, že se někdo koupe v ledu a studené vodě?" zeptal se, i když odpověď moc nečekal.
Maminka zachumlaná v teplých dekách se pohnula a udělala neurčité "hmmmrm."
"Že z toho může být jen nemocný?" pokračoval muminek.
"Sauna. Sauna... zdravá," řekla maminka, aby vzápětí znovu upadla do hlubokého spánku.
Muminek si to šel najít do slovníku, a pak seděl u kamen a douze přemýšlel.
Mumini dobrovolně se koupající ve studené vodě?
Nehorázný nesmysl.

Fandom: 
Obrázek uživatele Wee-wees

Černá voda

Od té doby, co ji poprvé uviděl, začala voda studit. Cítí neklid, který nerozežene ani dlouhá procházka po břehu jezera, ani pohled na hvězdy a měsíc dorůstající k úplňku. Vodní tráva, kolébající se pomalu na vlnách, mu připomíná její vlasy. Bledý měsíc její bílé šaty. Třpyt hvězd její smích.
Pomalu se v něm rodí rozhodnutí. Musí ji mít a bude ji mít. Proč by si alespoň jednou nemohl prostě vzít, co chce?
Černá voda pod jeho nohama studí jako led.

Voda nikdy nepřestala studit. Pamatuje si teplo jen jako pocit, jako sen o čemsi krásném, kdysi dávno, v jiném životě. Bylo tam slunce a vůně a chuť, sladkost na jazyku, vítr ve tváři. Vzpomíná si, že se uměla smát, ale teď si nemůže vzpomenout, jak se to dělá. Vlasy kolem ní plují jako vodní tráva, promočené bílé šaty svítí jako břicha leklých ryb a ona zapomněla, jaké to je dýchat. Jaké to je cítit.

Říkal jí, že si zvykne. Že se naučí ho milovat a zase se radovat z vody. Nevěřila mu, ale doufala, že v ní něco probudí dítě. Ale její nitro, i když dalo život, zůstávalo studené a mrtvé.
Černá voda v jejím srdci dál studí jako led.

Fandom: 
Obrázek uživatele estriel

Winter

White. That is all I can see as far as my eye can reach, not even the odd black line of a tree to break the monotony. The scenery hasn't changed in days. I have no sense of direction, or even an approximate idea of how far I have come. One day the wind blows into my face, the next day it's in my back. I walk until my eyelashes gleam with icy crystals, my lips turn a pale shade of ochre, until I barely remember the reason for this journey.

My mother told me what her mother had told her. At the end of the ice, there is water. At the end of the winter, there is spring. I'm not sure what spring is; my people haven't seen it for generations. But I walk, because there has to be an end - and after the end, a beginning. I walk because the only other option is death.

Numb. I don't feel, don't see. My legs keep moving automatically. The creak of breaking ice is sudden, but before I can process the sound, I'm dropping. The water I plunge into is icy, and I can't swim, but it is water… Spring?

Obrázek uživatele Eillen

Štastná

Navazuje částečně již na jedno drabble, kde jsem psala o vodopádu...

Naposledy jsem navštívila toto jezírko v době, kdy jsem byla svobodná a nečekala jsem dítě. Dobře si vzpomínám na toho hnusného pavouka, kvůli kterému jsem spadla do ledově chladné vody. Ještě teď mi z té vzpomínky přeběhl mráz po zádech.

Samuelovi jsem o tomto místě vyprávěla tolikrát, že sem prostě musel vyrazit. A já se přiznám, že jsem neváhala ani vteřinu a s tím bláznivým nápadem souhlasila. Sice pro mě bylo nepohodlné jet ve svém stavu na koni, ale za ten úchvatný pohled to stálo. Ač jsme tu měli dnes strávit jen hodinu, nelitovala jsem. Zase jsem se cítila klidná jako už pár měsíců ne.

Samuel seskočil z koně, rychle se vysvlékl a skočil do vody. Ačkoliv věděl, že je ledová, musel to prostě vyzkoušet doslova na vlastní kůži. Už jsem mu chtěla začít nadávat, ale když jsem spatřila jeho vyděšený pohled a drkotající zuby, musela jsem se začít smát.

„Já ti říkala, že je ta voda ledová. Ale evidentně jsem jen pitomá ženská, která nic neví,“ pronesla jsem lehce ironicky a na jeho tváři tím vyloudila jeden ze vzácných úsměvů, které mu tak neskonale slušeli. A tehdy jsem si to konečně plně přiznala. Zamilovala jsem se do Samuela Antarese.

Fandom: 
Obrázek uživatele ioannina

Anzelmův pláč

Chlapec s očima šedivýma jak moře sedí v okně a bez hnutí zírá ven, sleduje vlnu za vlnou, jak se vždycky přižene, rozhrkotá pod sebou kamínky, vyběhne nahoru k naplavenému dřevu, tam se zlomí, nechá za sebou pěnu a sama ustoupí zpět, splyne s nekonečnem slané vody. Chlapec tak sedí už týden. Nemluví. Nejí. Večer se nechá vzít za ruku a dovést na lůžko; tam se roztřese, jako by se bál, že ho pevné zdi kliniky pohltí.
Uklidní se jen, když pozoruje věčně proměnlivé podzimní moře.
Mistr gdaňský si začíná zoufat.
Nejdřív si myslel, že chlapec zešílel bolestí následkem exorcismu. Ale chlapcova pečeť je nedotčená. Fyzicky je naprosto v pořádku.
Podepsala se na něm otcova smrt a nezabezpečený průchod Zemí.
Mistr Mandaly vidí věc jednoduše. „Zemi odplaví Voda.“ A ať si to léčitelé pochopí, jak chtějí.
Mistr gdaňský vezme chlapce na mořský břeh. Svlékne ho a vstoupí s ním do vln. Nese ho dál a dál, až sám stěží dosáhne na dno. Voda je ledová, dobrovolně by se nekoupal. Sotva cítí vlastní ruce.
Náhle se přižene velká vlna a vytrhne mu chlapce z náruče.
Když se oba šťastně vyškrábou na suchou zem, chlapec se mistra chytí a konečně se rozpláče.

Fandom: 
Obrázek uživatele eliade

Vyléčená nemoc

„Můžu se od tebe napít?“ zeptal se.
„Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…“
„Cože?“ podiví se.
„To neznáš?“ Teď se diví zase ona.
„Ne. Co to je?“
„Hádej.“
„No,“ počítá na prstech. „Ženská je na šest, tak já nevím.“
Zasměje se. „Rýmička přece!“ Podává mu láhev. „Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.“
„Já už jsem se stejně nakazil,“ na to on.
„Čím, prosím tě?“
„Láskou,“ povídá vážně.
A ona mlčí.
Mlčí, protože neví, co by na to řekla.
Mlčí, protože má z toho všeho najednou divný pocit.
Mlčí, protože je od přírody pesimistka.
***
„Nechtěla by ses něčeho napít?“ zeptal se a v hlase mu zazněly stopy dřívější starostlivosti. Nejspíš proto, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít.
„Jo. Vodu, prosím.“ Na nic víc se nezmohla. Po tom, co bylo vyřčeno. Je konec.
Natočí jí do sklenice vodu.
Pije, jako by žízeň byla to, co ji nejvíc trápí.
„V pořádku?“ ptá se on.
A ona mlčí
Mlčí, protože jí v hlavě pořád znějí ta strašná slova.
Mlčí, protože promluvit by znamenalo všechno si přiznat.
Mlčí, protože jí studená voda vzala všechna slova z úst.

Obrázek uživatele Dangerous

Toman a lesní pan

Pokračování originálu Toman a lesní panna od F. L. Čelakovského. ;) Jo a ty nejúchylnější části veršů jsou vážně z originálu. ;)

Večer před svatým Janem,
mluví panna s Tomanem:
„Kam pojedeš, milý můj?
Hleď, jest toto naše sluj?
Netřeba tobě víc než mě,“
pravila panna posměšně.

„Kletba je zákon, musím jet,
loňskou stezku obejet.
Zákon je kletba, káže les,
dnes tu straším, dnes jsem běs.
Dej mi, panno, dej novou,
košiličku růžovou.“

Panna zrudla, zbledla zas,
Kdo ví proč se jí třás hlas,
už je mrtev, panny choť.
„Nedám tě, ještě semhle pojď,“
Po vlasech ho polaskala,
studenou vodou pomazala.

Vyjel Toman doubravou,
dal se hned cestou pravou,
A v Podhájí u myslivce,
starý domek, jedna svíce.
Napjal ucho, hluk a křik,
hlasně vzdychl, běsu vzlyk.

Smutkem Toman obklopen,
odvrátil se od oken.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
běs však svoji cestu našel.
Jede zpátky doubravou,
les mu šumí nad hlavou.

Kůň zastaví, zařehtá,
v křoví se kdosi zachechtá.
„Oči, údy své neklamu,
Toman jede, za choť má pannu!
Švarný hochu, jen nezoufej,
lesnímu panu přednost dej!“

Toman stojí, patří k němu,
náhle cítí v srdci změnu.
„Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň!“
Tomanovi rozkoš proudem,
prolila se každým oudem.

Panna čeká, slunce vyšlo,
na Tomana to však přišlo,
Nejen líbá pana dál –
kdopak by se smrti bál?!

Obrázek uživatele Tyto Alba

Dáma v nesnázích

Půlnoc zastihla dámu uprostřed jezera, sotva několik stop od jednoho z mohutných kamenných sloupů železničního viaduktu. „V ten moment,“ vyprávěla později, „jsem si pomyslela jen – to snad ne! Jak to mohl udělat! Na složitější myšlenku jsem neměla čas, protože ačkoli mi pád z několika desítek metrů připadal jako nekonečně dlouhý let, ve skutečnosti trval jen pouhých několik sekund.“

Náraz na vodní hladinu byl velmi bolestivý, a než se dáma stačila vzpamatovat, vězela hluboko v ledové tmě, v uších jí hučelo a srdce tlouklo na poplach.

„Ze všech sil jsem se snažila zadržet dech. Uklidnit se. Jsem, přirozeně, vynikající plavec, ale cestovní šaty, které jsem měla právě na sobě, mi činily nemalé potíže. Bylo téměř nemožné nasadit správné plavecké tempo a dostat se nahoru.“

S hlavou nad hladinou se konečně mohla nadechnout.

„Šlapala jsem vodu a rozhlížela se. Připadalo mi, že daleko vepředu ještě slyším náš vlak. Myslím také, že hořel. Nevěděla jsem, jak se odtud dostanu, nevěděla jsem, proč to udělal, a nepochybovala jsem, že se pokusí zabít i mého manžela. To už totiž zkusil několikrát.“

Vtom zaslechla šplouchnutí pádla. Spatřila mihotavé světlo lucerny na přídi člunu. Kdosi zavolal její jméno.

„Najednou jsem měla pocit, že tohle je jen začátek.“

Obrázek uživatele zana

18. září 1916, Desná v Jizerských horách

Je půl čtvrté odpoledne. „Anton, nějak ti ty necky tečou,“ dřevaři pospíchají, ale když zahlédli pramínek vody vytékající z hráze, přece jen jim to nedá.

Přehrada je úplně nová, ještě ani není plná. Nový je i hrázný. Ale je mu jasné, že tohle není dobře. Voda má ještě přitékat, ne aby někde zase tekla ven. Odkládá chleba a termosku.

Chvíli kouká – pramínek vody, asi jako prst silný. No, raději to nahlásit. Ještě že sem zavedli telefon a nemusí nikde běhat.

„Říkáte vypustit, pane správče? Všecko?“ opakuje zpitoměle. Ještě pár slov a běží k havarijním uzávěrám, ani termosku nezavřel. „Chlapi, rychle sem!“

Několik dělníků položilo nářadí. „Pojďte se mnou, máme malér“. Jenže šoupátková místnost je plná ošklivě znějících zvuků… a v jednom rohu roste vlhká skvrna. Teď už nikdo nemyslí na nic jiného, než jak co nejrychleji otevřít šoupě. Ještě půlku… „Pozor! Pryyyč!“ Hnusný zvuk desítek kubíků pohybující se zeminy. Budou čtyři hodiny.

„Honem zavolejte do Desné!“

Jsou čtyři hodiny. Na poštovní úřad v Desné přichází varování, že korytem poteče víc vody. O čtvrt hodiny později zazní hrozivá zpráva: hráz nad obcí se protrhla. Okamžitě evakuovat!

Ledová voda přehrady přišla vzápětí. Vzala sebou téměř celou Desnou a šedesát dva lidských životů.

Tohle se opravdu stalo. Na místě, kterému se říká Protržená přehrada, dnes nenajdete skoro nic.

Obrázek uživatele may fowl

Mezi břehy

V márnici začal její život být zoufale monotónní. Proud, na kterém se dosud vezla, najednou bezcílně kroužil ve slepém ramenu řeky a hrozil zastavit docela. Její sny jeden po druhém troskotaly ve světle zářivek…
Pak přišel Jim.
Od začátku ji to k němu táhlo. Byl charismatický, zdvořilý a pozorný, uměl naslouchat, její netaktně morbidní přeřeknutí ho neuváděla do rozpaků, naopak je považoval za legrační. Měla pocit, že oba jedou na stejné vlně. Jim vždycky byl jedno velké ucho, dokonce jako roztomilé ucho vypadal. Hezky voněl, dobře se oblékal a ty jeho oči… Pohlédnout do nich znamenalo utopit se v čokoládě.
Jak se říká, nejhorší věc, která se člověku může stát, je nic. Proto se Molly Hooperová odvážila udělat první krok a pozvala Jima na kafe. Byl to krok do prázdna, který on kupodivu uvítal s otevřenou náručí.
Slepé rameno vyústilo do vodopádu.
Teprve po několika týdnech společného plachtění jí bylo dost nešetrně sděleno, že její společník není k létání technicky způsobilý. Konkrétně k létání s kýmkoliv jejího pohlaví. Posloužila mu jen coby odrazový můstek k vševědoucímu Sherlockovi. Nejdřív ji využil a potom srazil do propasti, na jejímž dně ji očekávala ledová voda.
Molly zavřela oči a nechala se spolknout tmou.

Fandom: 
Obrázek uživatele Hedera

Metla lidstva

Garrus Mordina vedl kolem baru ke stolku v rohu.
„Tudy, doktore Solusi. Nehýbe se už půl hodiny. Říkali jsme si, jestli nemáte nějaký… něco na probuzení.“
Shepard ležel jak široký tak dlouhý u nohou židle obličejem dolů a nejevil známky života.
Mordin se nad něj postavil, pečlivě se rozhlédl a promnul si bradu.
„Příčiny stavu? Žádná krev, zranění v boji nepravděpodobné… ne, ne, rozhodně ne, jsme přece v baru. Následky fyzické hádky? Těžko – bar nedisponuje asarijskými tanečnicemi, novinářům vstup zakázán, vyhazovači náležitě impozantní. Snad… slabost způsobená abusem alkoholu?“
Garrus významně mlčel.
„Značně podezřelá varianta. Shepard pryč ani ne hodinu. Leda…“
Mordin poklekl. Ukazatel jednoho z počítadel na unistroji splašeně vylétl.
„Že by… ale to přece… nutno se zeptat… byl to… kroganský ryncol?“
„Trojitý. S kapkou červeného vína. Jmenovalo se to salarian v tuchanské poušti.“
Mordin zbledl, ale během okamžiku nabyl svého obvyklého klidu.
„V tom případě… řešení prosté.“
Několikrát se otočil na patě.
„Ano, ano, účinné. Dočasný diskomfort subjektu nevyhnutelný. Úroveň společenského znemožnění lehce zvýšená, ovšem hodnoty kritické již delší dobu. Chvilková verbální agresivita pravděpodobná, avšak hrozba bez pohybové koordinace nulová. Efekt okamžitý.“
Konečně na vzdálenější straně místnosti uviděl dveře na toaletu.
„Voda ledová…,“ dramaticky se odmlčel, „je voda ledová.“

Stránky

-A A +A