DMD č. 10. pro 10. 4. 2012. Téma: Rodinná podoba

Obrázek uživatele Erys

Tak jiné, tak podobné

Poznámka: Snad se vejdu do tématu...
Upozornění: Těžce BJB...

Jak jen si jsou podobné, a jak se přesto liší.

Umí věci, o kterých rodič netuší, že můžou existovat. Znají kvůli tomu hodnoty, o kterých rodič neslyšel. Liší se.
Dělají věci, které umí rodič, ale dělají je jinak. V důsledku a zájmu svých činností si hodnoty rodiče přizpůsobily k obrazu svému, všechny ale znají ty pojmy. Blíží se sobě.
Něco dělají úplně stejně jako jejich rodič, tedy i jako jejich sourozenci. Stejně tak některé hodnoty prostě zdědily po svém rodiči a nesou si je životem nezměněné. Podobají se sobě.

Všechny tak jiné, tak podobné...
Holt nezapřou, že rozšiřují stejnou třídu.

Nenápadná poznámka: Třetí den sedím nad Javou (nad programováním)...

Fandom: 
Obrázek uživatele Sindual

Krev se nezapře

„Aragorne, drahý...“ zapředla Arwen něžně a ovinula svému vyvolenému ruce kolem pasu.
Zatvrzelé ticho.
„Co za chmury tíží tvé čelo, můj pane?“ Ještě úžeji se přimkla k jeho tělu a zvažovala, co mohlo Aragorna pobouřit tentokrát – založila snad někam jeho oblíbenou tuniku?
„Nic,“ zazněla strohá odpověď z úst budoucího krále.
„Nic? A pro to ‚nic‘ ty se tváříš jako skřet?“
I Arwen už začínala docházet trpělivost; podupávala nožkou.
„Tak dobrá! Budiž!“ Aragorn ji dovedl do domu, kde zastavil před jedním obrazem. „To jsi ty a někdo jiný! Ještě se musíš ptát?“
Arwen propukla v smích: „To je prababička Lúthien, milovaný...“

Fandom: 
Obrázek uživatele Owlicious

I jablko se občas zakutálí

Nejpříkladnější rodinkou v Ponyville byla jednoznačně rodinka ze Sweet Apple Acres. Granny Smith, Big MacIntosh, Applejack a Apple Bloom měli společnou lásku k jablkům, farmaření a celému slavnému rodinnému podniku. Navíc se vždycky starali i o zbytek městečka, které kdysi založili jejich předkové.
Není proto divu, že když se Apple Bloom rozhodla vydat do světa, aby si konečně vysloužila cutie mark, nikdo nepochyboval, že se za pár dnů vrátí.
Všichni tedy byli v šoku, když jim za měsíc z Fillydelphie přišel pohled, oznamující, že Apple Bloom dostala roli v muzikálu a na rodnou hroudu se tedy hned tak vracet nehodlá.

Vydarený potomok

Nehodili sa k sebe. Dnešná doba síce búra mnohé konvencie a prináša uvoľnenie i vo veciach milostného života, napriek tomu by sa napohľad zdalo, že ich vzťah nemôže dospieť k naplneniu. Ale láska, či skôr vášeň, si navzdory prekážkam svoju cestičku nájde.
Plodu ich lásky som sa ujala a mám ho v opatere už dvanásty rok. Našťastie príroda bola milosrdná a po rodičoch mnoho rysov nezdedil. Popravde sa nepodobá ani na jedného z nich. Je pekne súmerný, nemá pridlhé telo ani prikrátke nohy. Na to, že jeho matka je kríženec nemeckého ovčiaka a otec jazvečík, mohol dopadnúť aj omnoho horšie.

Fandom: 
Obrázek uživatele Kirsten

Druhá generace

„Že tě chytím!“
Náměstím prchala rozesmátá černooká holčička a za ní muž. Divoký běh mu strhl z hlavy klobouk; zastavil a s dvornou úklonou směrem k nejpohoršeněji se tvářící dámě si jej elegantně nasadil.
„Dívají se...“ Mladé ženě cukaly koutky.
„Však! Ať každý vidí, že je Ivo Karadžič nejšťastnější člověk pod sluncem!“

Když v noci přišel zkontrolovat malou, plakala ze sna. Často plakala ze sna, a od doby, kdy ho jeho matka přiměla, aby ji nebudil, nedokázala povědět proč. Vymínil si alespoň, že k ní bude vstávat on – jednak to Haničku vyčerpává, jednak je ráno nacházel v objetí, uplakané obě.

Obrázek uživatele Dangerous

Margaret a sedm bratrů (a jeden bratranec)

Margaret vzlykala. Manžel jí nevěnoval jediný pohled; soustředil se pouze na to, že ráno nalezl muže v její ložnici. Když se již zcela klidný vrátil domů, poručil pouze vyčistit svůj kord od krve toho bídáka.
Ještě týž večer přivítala Margaret svého milence horkými polibky. Nečekala, že by ji manžel znovu podezříval. Nazítří však oplakávala i druhého bratra.
Přikradl se k ní, až když pán i služebnictvo dávno spali. Vášnivá noc nepřála odpočinku. Ráno ho manžel vyzval k souboji.
Za týden zemřelo sedm bratrů.
Jack se zasnil. Ještě se nechtěl Margaret vzdát. Zítra přijede jako bratranec a představí se i vévodovi.

Fandom: 
Obrázek uživatele Ness

Bez tváře

A/N: Nemůžu uvěřit, že mě nikdo nepředběhl - co lidé, co žádnou rodinnou podobu nemají?

Když byla malá, každou chvíli se jí líbilo něco jiného – maminčiny vlasy, úsměv moderátorky, oči sousedky…
V pěti letech s ní měla maminka jeden z těch vážných rozhovorů.
Celou školu pak měla zelené oči, hnědé vlasy, malý pršáček a pihy. Jak nenáviděla všechny ty ranní krize, kdy si nemohla vzpomenout, jakou má bradu nebo uši!
V jedenácti přišel zlom – konečně se mohla měnit, jak chtěla, vystřídala všechny možné i nemožné rysy či barvy vlasů, poučila se, že přílišná krása má úskalí stejně jako přílišná ošklivost.
Nakonec se našla v žvýkačkově růžové. Ale stejně to Nymphadora neměla s podobou nikdy lehké.

Fandom: 
Obrázek uživatele Stevko

Junior

Cez okno vletela do izby postava. Bol to asi tridsaťročný muž v koženej bunde a klobúku. Pozbieral sa zo zeme rozhliadol sa po okolí. Zozadu sa nad ním vynoril tieň. V rukách držal vázu. Tou praštil muža po hlave.
„Junior, si to ty?” z tieňa sa vykľul starší pán v hnedom obleku s klobúkom.
„Už som ti hovoril, aby si ma tak nevolal.”
„Si to ty, junior!”
„To udieraš každého, čo sem príde? A čo tá váza? Vyzerá ako z dynastie Ming.”
„Myslel som si, že si jedným z nich. A tá váza je falošná.”
„Tati, oni by prišli dverami.”

Fandom: 
Obrázek uživatele Profesor

Shledání bratří

Album bylo otevřené na zvětšenině snímku dlouhovlasého mladíka v rychlíkovém kupé.
„Pěkný snímek,“ řekl muž s dlouhými černými vlasy, jehož podoba s mladíkem na fotografii se nedala přehlédnout.
„Dík. Tenkrát jsme jeli z Moravy. Usnul jsem a kamarád mě vyfotil,“ usmál se druhý muž, kterého obrázek ve skutečnosti zpodobňoval. „Dneska by nikdo neřekl, že jsem to já, hádali by tebe.“
„Nezapřeme se. Mimochodem, já v tom vlaku tenkrát jel taky,“ prohlásil mladší. „Seděli jsme ve stejném kupé.“
„Počkej. Nejsi ten kluk, který…“
„Tě málem pozvracel? Jsem.“
„Panebože,“ vrtěl hlavou starší. „A já se teď dozvím, že jsi můj mladší bratr.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Maladi

Není klon jako klon

Před sprchou se tvořila fronta. Jako každý večer.
„Víš, tohle mě zneklidňuje,“ nechala se slyšet Tess.
„Co přesně? Čekání na sprchu?“ otázala se mistryně Jedi.
„No to taky. Chtělo by to ještě jednu. Ale hlavně to, že už je od sebe rozeznám i beze zbroje.“
„A proč ti to vadí?“
„Protože už nejsou dav.“
„A když člověk sleduje zprávy a vidí, že jich tisíce umírají, uvědomí si, že ta jejich jedinečnost se nedá znovu vytvořit, že?“ Lea se ohlédla za nahými zády posledního klona.
„Já jsem hlavně ráda, že mi taky jednou dovolíte něco vidět. Originál musel být kus,“ prohlásila.

Obrázek uživatele estriel

Tigers Don't Have Dogs For Sons

Když jsem přemýšlela nad tímto tématem, vzpomněla jsem si na povídku, kterou jsem začala psát (asi na 15 stran) a nedopsala před pár lety... Tohle je její velmi zkrácená variace.

Název drabble je čínskou verzí rčení "like father like son" aneb "jablko nepadá daleko od stromu".

I never wanted to be like Father. I moved halfway across the world, made a living delivering pizza. I was poor - not swathed in luxury. Gay - not married to a daughter from another yakuza clan. I was ME. Only the katana on my wall reminded me of my family.

I met Josh on a delivery. He was rich, spoilt… and I was madly in love. He promised to come out, be mine.

At his wedding, I wasn't the boy delivering pizza and sex, two for one. I was my father's son as the katana dripped blood on the church floor.

Obrázek uživatele Ebženka

Povědomé kosti

"Otousan!"
Kyoko nadšeně vyndala peněženku. Ve Staru vyšla velká reportáž o Kuu Hizurim. Jsou věci, na kterých se nešetří.

Kyoko hltala informace o kariéře svého "adoptovaného taťky", jeho ženě (ach, tak krásná), synovi (záhadně zmizel? on neumřel? Škoda, že je tu jen jako batole - jak asi vypadal?), jeho fotky. Stýskalo se jí. Musí si podle něj udělat taky panenku. Renových už má tucet, Otousan nesmí přijít zkrátka.
A co zkusit jeho syna? Bude vyšší než Otousan. Svalnatější - sportoval přece. Oči a vlasy po matce. Brada jemnější.
Šlo to snadno. Jako by jej už někdy modelovala.
Ta stavba kostí.
Nanejvýš podezřelé.

Pozn. 1: Pro ty, kdo nečtou mangu: Otousan je japonsky otec, táta.
Pozn.2: Ebženka konečně píše SB!

Fandom: 
Obrázek uživatele Keneu

Poznat a pochopit

Byl jedním z mála těch, kteří si uvědomovali, že jsou součástí příběhu. Cítil, že právě tady a teď se děje něco důležitého. Cítil to, když s tlukoucím srdcem pozoroval pána domu, když se podivoval nad rozesazením svých bratrů podle věku, když se rozhlížel po nádheře všude kolem… Jako by se vracel do dětství.
„Ve snu pro mě přiletěli andělé a vzali mě na nebesa…“
„A tys mě tu nechal samotného?“
„Kdepak. Svého malého bratříčka jsem si nechal přivést k sobě.“

Znovu si prohlédl jejich hostitele.
Od poznání ke skutečnému pochopení zbýval už jen kousek. Jen pohár podstrčený do Benjaminova vaku.

upřesnění fandomu: vycházela jsem z rozsáhlejšího zpracování tohoto biblického příběhu a sice z tetralogie Thomase Manna Josef a bratří jeho
pozn. k tématu: nejde ani tak o to, že Benjamin vidí, jak jsou si podobní, ale hlavně o tu podobnost "Vím, že jde o příběh." vlastní těm důležitějším členům rodiny (čili z bratrů ještě Judovi...)

Obrázek uživatele Wee-wees

Hnízdo

Eli Taylorová byla hrdá, že dokázala získat tohle místo – přeměňování v Bradavické škole čar a kouzel. Šťastně se zahleděla na svoji první třídu. Zamrkala.
Do očí jí udeřila nepravděpodobná rudá záplava. Určitě tahle třída nebelvírských a havraspárských druháků neměla vypadat jako armáda klonů?
Sklonila se k seznamu studentů. Na začátku se ustrašeně krčilo pár jmen a pak to přišlo. Weasleyová, Dominique. Weasleyová, Molly. Weasley, Fred.
Následovala drobná holčička s rozčepýřenými hnědými vlásky.
„A ty jsi...?“ usmála se Eli snaživě.
„Rose Weasleyová,“ odpověděla a Eli se roztřásla kolena.
Hnízdo, pomyslela si posledním kouskem příčetné mysli. Někde cestou jsem musela minout hnízdo.

Fandom: 
Obrázek uživatele Uhla

Záhadná barva

A/N: Táta hrášek, synek hrášek...ach, ta podoba :-)

Pronásledovalo ho to celým životem.

V mládí se mu děti posmívali, říkávali posměšné říkanky… ještě dnes mu v uších zní to klasické: „Zrzi zrzi, co tě mrzí…“

Zrzci prý nemají duši.
A vymírají.
A ten gen, který způsobuje zrzavou barvu je údajně nějaký defektní.

Lidé se ho vždycky ptávali, po kom má svou barvu vlasů. Byla to otázka, která ho nikdy nenapadla, a tak se nikdy ani on sám nezeptal rodičů… Jednoho dne se odhodlal a zeptal se, akorát odpověď mu moc nepomohla. Nikdo z rodiny nebyl ani vzdáleně nazrzlý.

Pošťák prý vždycky zvoní dvakrát… ale někdy, smluveně, i třikrát.

Fandom: 
Obrázek uživatele Quiquilla

Rodinná podoba

Varování: Násilí
Poznámka: Tohle drabble je k mé vlastní povídce, která ještě není dopsaná a zatím ani není zveřejněná, dokonce má jen pracovní název. Chtěla bych nejdřív napsat dostatek kapitol, aby bylo co uveřejňovat. Tak to berte jako takovou upoutávku :))
______________________________________
„Jessico, ty jsi ale vyrostla. Ty vlasy máš určitě po mamince, viď?“
„A ty oči! Celý tatínek.“
„Jsi tak krásné děvče.“
Jessica jen sykla, když ucítila bolest. Na krční tepně stále cítila ostří nože.
„Copak máš asi po dědečkovi? Tyhle nožičky? Bříško? Nebo snad zadeček?“
Jessica se málem pozvracela. Cítila jeho pot, ruce… chlupy.
Vyčkávala.

Teprve, když se udělal, čepel zmizela. Jessica neváhala a zakousla se mu do krku.
Popadla nůž a plnou silou několikrát bodla. Nevěděla kam. Teprve když ucítila horkou krev na stehnech, usmála se.
Prudce odhodila nůž na podlahu a tiše zašeptala: „Tohle mám po tobě, dědečku.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Anne

Noční jízda

Z počátku jsem si říkal, že nemůžou existovat dva nepodobnější sourozenci, ale přece jen je krom jmen z Wagnerových oper něco spojovalo.
Jednou pro mě Tristan přijel k sídlu paní Pumphreyové, kde jsem byl pozván na ples. Jeli jsme k naléhavému případu, jenž by sám nezvládl. Necítil jsem se zdaleka nejlíp po několika skleničkách vína a trochu brandy. Obzvlášť nevolno mi bylo při představě zimy a komplikovaného porodu jalovice. Jak jsem poznal v zápětí, bylo to to nejmenší, co mě čekalo. Auto řvalo do noci a poskakovalo na kamenité silnici. Při prudkých zabrzděních jsem střídavě zděšeně ječel Tristane a Bože.

Fandom: 

Nejsem vlk

Mauglí kráčel od Poradní skály a do srdce mu padala tma.
Vtom se mu o ruku otřel vlhký čumák.
Ohlédl se. Byl to táta Vlk.
„Jsem na tebe hrdý, Žabáku,“ řekl. „Vlk, jak se patří.“
Mauglí zavrtěl hlavou a vyhrkl mu ještě jeden vzlyk. „Nejsem vlk.“
„Cha!“ odfrkl si táta Vlk. „To může říct jen hlupák. Skoro jsem před sebou viděl Rákšasí. Slitoval ses nad Akélou zrovna tak, jako se ona kdysi slitovala nad tebou. Bojoval jsi stejně statečně a neústupně, jako vždycky bojuje ona. A vysmál ses Šér Chánovi. Říkej si, Žabáku, co chceš – jsi pravým synem své matky.“

Obrázek uživatele sigam

Jedna VELKÁ rodina

„Ahoj fešáku,“ řekl blonďatý muž s maniakálním výrazem na tváři svému sousedovi.

„Zdravíčko můj hustodémonsky krutopřísný příteli,“ odpověděl na pozdrav úplně stejně blonďatý soused s úplně stejně vyšinutým pohledem. „To máme ale krásný den. Na ovládnutí celého vesmíru akorát, co říkáš?“

„Na to je každý den jako stvořený, krasavče.“

„Pravda. Ještě že už na tom naše VELKÁ rodina pracuje,“ odvětil blonďák.

„V tom případě by nás mohli na chvíli postrádat, nemyslíš?“ podíval se na něj vilně jeho společník.

„To každopádně. Ale nebude to tak trochu incest?“

„Ale ne. Bude to spíš jako... onanie,“ odpověděla jedna ze sedmi miliard kopií Mastera.

Fandom: 
Obrázek uživatele hidden_lemur

Signifikantní rys

MUSEL to být on. Prostě musel.
Stál jsem zrovna u výlohy knihkupectví, koukal na nějakou šílenou reedici Doriana Graye a v duchu se líně zabýval myšlenkou, že z téhle obálky Oscara zaručeně trefí, když jsem ho zahlédl. Odrážel se ve skle výkladu, vypadal tak nenápadně, jak jen takový tichý, v současném Londýně uvíznuvší Viktorián může vypadat. Dokonalé maskování. Manšestráky. Tričko s logem Ramones. Kecky.
Nejsem Vidoucí, ale tohle bych nepřehlédl.
Jeho oči.
Stejné jako moje.
A hlavně ten nos. Signifikantní douglasovský nos. Moje okurka byla vždycky výraznější, což tedy nebylo fér, ale...
Byl zpátky. Zíral přímo na mně.
„Francisi...“
„BOSIE?“

Dceruška

Už tu byla zase. Povzdechl si, ale odhodlaně jí vyšel vstříc.
Pokaždé se divil, jak si s ní vůbec mohl něco začít, a nepochybně by toho nebyl schopný, kdyby se to nestalo potmě. A kdyby bylo jen trochu na výběr. Nemohl ji však nyní zcela odvrhnout, rytířská čest by mu to nedovolila. A to dítě bylo přece jen jeho.
Na chvíli vzal holčičku do náruče. Byla stejně ošklivá jako všechny, to ano. Ale nepochybně měla jeho oči. A některé rysy zdědila také po něm.
Rytíř Hynek z Michle musel zkrátka připustit, že malá jeskyňka přece jen nezapře, čí je dcerou.

Jablko nepadá daleko...

Vzduchem zavířila důvěrně známá mléčně červená křídla a na nádvoří přistála dospělá, plně vzrostlá samice roi-de-vitesse. Kapitán Moreau ji pozdravil úklonou, stejně jako kapitánku Girardovou, která na dračici přiletěla.
To Étoile zůstala opodál a nervózně přešlapávala, jako by se strachovala přijít blíž.
Starší dračice zafuněla.
„Já teda takhle ustrašená nikdy nebyla. Doufám, že její kapitán není stejný zbabělec,“ prohlásila stranou dráčete, které se před pár dny vylíhlo z jejího vejce.
„Já nejsem ustrašená!“ odfrkla si Étoile. Kapitánka Girardová se zasmála.
„Zdá se mi to, nebo jsou obě úplně stejné?“
„Nezdá,“ zavrtěl hlavou Moreau s úsměvem, „ta rodinná podoba je neuvěřitelná.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Iswida

Rodinné prokletí

Nemůžu říct, že bych věděl, co se stane. Nepředvídal jsem všechny děsivé důsledky Fëanorových činů. Ne. Přesto mě rmoutila jistá předtucha.
Miloval jsem jej nejvíc ze svých třech synů. Byl můj prvorozený, jediné, co mi zbylo po mé milované Míriel. Žádný jiný elf se mu svým uměním nikdy nedokázal vyrovnat. Přesto jsem tušil, že nakonec se zničí. Snad to bylo určeno už při jeho zrození, kdy mu Míriel darovala všechnu svou sílu. Viděl jsem jeho cílevědomé oči. Jeho odhodlání a vztek zasetý Melkorem. Sledoval jsem jeho syny, jak jej hrdě následují. Hrdost a odhodlání k činům hraničící až se zbrklostí.

Fandom: 

Wildaran

Když mě Michael přivezl na Wildaran, mohla jsem obdivovat pouze siluetu hradu v záři červánků. Těšila jsem se na chvíli, kdy mě provede hradem. Z vyprávění jsem věděla, že ho vytvořili draci a byla jsem zvědavá, jak se liší od hradů, které jsem již navštívila.

Kdybych čekala galerii obrazů mapující generace místních vladařů, byla bych zklamaná, ale hrad oplýval jinou krásou. Audienční síní se linula příjemná vůně růží a tichá hudba, a když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si barevné vitráže znázorňující mladou ženu – podoba s Michaelem nešla popřít. Spousta drobných barevných kamínků tvořila nádhernou mozaiku, ze které přecházel zrak.

Fandom: 
Obrázek uživatele Charlie

Love story ze severu

Byl krásný den a Loki by udělal cokoliv, aby to tak zůstalo. Se svou někdejší družkou v patách to ale neviděl vůbec dobře. Možná se měl přeci jen ukázat, když mu napsala o tom dítěti.
Náhle se ocitl ve slepé soutěsce.
„Podělanej Jotunheim, jedinej kámen tu neleží na správným místě!“ pomyslel si. Pohlédl na oblohu. Jasně, přeměna by mohla... Něžné obří ruce ho objaly v drtivém sevření.
„Ty tak spěcháš, že bys mě málem přehlídl,“ pošeptala mu Angrboda do ouška, až mu v něm zahvízdalo, „Koukni, kdo se nám narodil, celý po tobě.“
Zboku něco hrozivě zavrčelo. Loki naprosto nesouhlasil.

Obrázek uživatele Danae

Flaška vodky

Odehrává se mezi druhou a třetí sezónou.

Joyce si nalila na prst vodky a svezla se na gauč. V galerii nepila, ale jakmile vešla do prázdného domu, chopila se láhve. Jinak se ten měsíc hrůzného ticha nedal snést. První panák zmírňoval strach. Přestala si představovat, že Buffy leží s rozmlácenou hlavou na dně zátoky. Druhý panák vléval naději. Začala věřit, že ten útěk skončí podobně, jako když v šestnácti zdrhla z domova ona. Vrátí se, až dojdou peníze a čisté prádlo. Když znovu zvedla flašku, zarazila se. Třetí panák obvykle přinášel vzpomínky. Vše, co tenkrát na útěku vyčítala své matce. Vše, co teď může Buffy vyčíst jí.

Obrázek uživatele ioannina

Dcera

„Jsem podobnější na mámu,“ vysvětluje už nejmíň po sté drobná světlovlasá holčička. Vykouzlí odzbrojující úsměv, kterým prozáří celou hospodu. V duchu skřípe zuby. Jednak se celý život pyšnila, že je ze všech sourozenců nejvíc po tátovi, jednak na svou matku nevzpomíná zrovna v nejlepším.
Mámin mazánek bývala odjakživa Anna.
Lisa... Máma by to nepřiznala ani sama sobě, ale...
Lisa byla zkrátka tátova.
Dokud se kolem ní nezačaly dít ty podivnosti. Ty, kvůli kterým ji málem zabili.
„Chápu,“ přikyvuje hostinský a dokonce se na toho černovlasého muže vedle děvčátka usměje. „Jako moje děcka. Celá máma.“
Mistr Severin Lise nenápadně stiskl ruku.

Fandom: 
Obrázek uživatele may fowl

Ortel

„Celý Harry,“ poznamenal Neville Longbottom s nesmělou hrdostí ve tváři.
„Celý James,“ zasmál se bodře Hagrid.
Od učitelského stolu sledovali malého Albuse Severuse Pottera, jak si nervózně prohrabuje černou čupřinu.
Stařičká profesorka McGonagallová přinesla klobouk a bez cavyků se pustila do vysvětlování. Když si přísně přeměřovala vykulené obličejíky, u Albuse se pozastavila a pohled jí změkl.
Velká síň před každým rozhodnutím Moudrého klobouku zatajila dech, aplausy se však postupně zkracovaly a stále častěji byly prokládány kručením žaludků. Jménu Malfoy, Scorpius, se ještě leckdo zasmál, ale teprve Albus studenty doopravdy zaujal.
Klobouk promluvil až po dlouhém rozhodování…
Tady rodinná podoba končila.

To Be Continued?

Fandom: 
Obrázek uživatele Lunkvil

Než byl vynalezen test otcovství

„Moc se mi ty její děti nepozdávají. A vůbec, s kým je má?“
„S nikým známým. Musel se sem zatoulat nějaký vlk samotář.“
„Toho bychom si všimli. Bude to určitě někdo místní. Nebyl to Candidus?“
„Zdá se ti, že se mu podobají?“
„To ta jejich barva. A taky: on by se na víc než na dvě nezmohl.“
„Něco na tom bude. Ale stejně, kdo ví, s kým se ta čubka spustila.“
„No, nechme je zatím na pokoji. Můžou být ještě užiteční, až přijde hlad.“

Chlapečci naštěstí ničemu z toho vytí nerozuměli a tak se nechali vlčicí dál bez obav olizovat.

Krev není voda

„Páni, lásko, ty opravdu bydlíš na hradě.“
„No zrovna dvakrát nadšená z toho nejsem. Bydlelo tu zhruba patnáct generací mých předků.“
„Je úžasné, kolik tu máte starožitností. A těch obrazů.“
„Jo, hotové muzeum. Říká se, že fyzická podoba s nějakým příbuzným předurčuje tvé charakterové vlastnosti.“
„Ty jsi hrozně podobná téhle dámě. To je nějaká tvoje praprababička?“
„Ne, to je pradědeček. V osmnácti utekl z domu a vydával se za prostitutku. Za jeden den dokázal vypít sud vína, prohrát a vyhrát v kartách celé své jmění, zplodit několik potomků a to se ani nezapotil. Eee… ještě si mě chceš pořád vzít?“

Fandom: 

Stránky

-A A +A