Stařecký pot chladl v duchnách na posteli.
"Je tu a přitom není, co se stalo?" napadlo polštáře Mojmíra. To jméno mu kdysi dala Ona, černou barvou ho vyšila do lemu.
V peří leželo něco jako Ona, vonělo to jinak a přitom stejně. "Co s námi bude," napadlo Elvíru, nejmladší peřinu, které však už také táhlo na pětapadesát.
Za chviličku přišla vůně pečeného kuřete. Po chvíli se proměnila ve strach a zmizela.
Zápach psa. Ona/cosi bylo vytaženo ven.
Po několika hodinách si Ona znovu lehla do postele.
"My se toho stáří snad nezbavíme," poplakal si Mojmír.
A doma Karkulku přivítala maminka.
