DMD Bonus č. 7 pro 23.4.2010. Téma: Starý člověk je podruhé dítětem

Fandom: originální
Poznámka: omlouvám se za pozdní vložení, kdyžtak se obejdu bez bodíku...

Už několik let nenosím boty na zavazování. Nesehnu se k nim. Když jdu ven, potřebuju dlouhou lžíci a hůl.
Neumím si ještě zavazovat tkaničky, ale už poznám, když mi je máma zaváže špatně. Rozvážou se nejpozději na schodech. Jenže máma na to přes slzy špatně vidí.
Jdu pomalu ulicí, ve které bydlím celý život. Kdysi jsem tudy uháněla jako vítr a táhla ho za sebou do školky. Teď přemýšlím, jestli mu zavolat, když se čtrnáct dní neozval. Já nesnáším ta slova: "Co zas, mami?"
Už jsem ho dva týdny neviděla. Stýská se mi po něm, ale mámy se na něj ptát nebudu. Zas by to dopadlo špatně. Teď mi na ulici drtí ruku, jako by mě nikdy nechtěla pustit.
Mám tušení, že to možná není jen tak. Poslední dobou jim to moc neklapalo, ale doufala jsem, že se to spraví. Přála bych Aničce, aby nezažila to, co on.
Když se mi to máma pokoušela naposledy vysvětlit, rozbrečela jsem se a utekla. V pokojíčku jsem si schovala hlavu pod peřinu a zkoušela se probudit. Na zlé sny to přece vždycky fungovalo.
Po ulici proti mně jde žena s děvčátkem. Nemám brýle, ale ta malá má vlasy úplně jako ona.
Babičko?
Aničko?

Fandom:Malá parafráze na Saturnina

Teta se divila, že dědeček na mne nezanevřel, pokládala to za stařeckou vrtkavost a podotkla, že kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem. Šel jsem tedy hrát s dědečkem šachy.
Teta Kateřina netuší, že zrovna ona toto přísloví vlastní osobností vyvrací. Málokdy jsem měl v životě příležitost potkat osobu, která by jednala méně dospěle než ona, a chovám ošklivé podezření, že fáze dětinského chování v jejím životě bude pouze jedna - od narození až do smrti.
Možná je to neskromné, ale sám sebe považuji za člověka dospělého, dětinského chování se snažím vyvarovat. Ostatně doktor Vlach o mně tvrdí, že se chovám jako starý suchar. Považuji to za kompliment.
Dědečkova hra je zkouškou pro mé nervy, jakkoliv nejsem dobrým hráčem. Byl jsem nucen jej upozornit, že provedl v jedné hře rošádu třikrát, pokaždé na jinou stranu. Nepřijal to dobře a uštědřil mi přednášku o svých šachových zkušenostech.

"Pánové, nerada ruším vaši šachovou disputaci, ale za chvíli se bude podávat večeře!" ozvalo se ode dveří, a nám se naskytl krásný výhled na neodolatelný úsměv slečny Barbory. Kdo by v takové chvíli pokračoval v hádce? A tak jsme sklapli šachovnici.

"Vypadají dospěle," pomyslela si slečna Barbora pobaveně, "ale hádají se jako malí kluci."

Byl jsem dítě. Hodně věcí jsem nechápal. To se stává. Klasický nedostatek informací. A tak jsem ani nevěděl, proč mám plakat. Ptal jsem se, kam odcházejí a proč se nevrací. A dostal jsem hodně odpovědí, ale žádná z nich mě neuspokojila. A tak jsem neplakal. Pro nikoho z nich. Jen jsem psal jejich jména do popela a díval se jak ho vítr rozfoukává do široka.
Pak jsem dospíval. S věkem přicházejí nové pohledy a nové myšlenky. To se stává. Některé odpovědi konečně začnou dávat smysl. A tak přijde pochopení. Už jsem věděl, tak jistě a nezvratně, kam odcházejí a proč se nevrací. Lidé stejně jako popel odfouknutí větrem navždy. A tak jsem plakal. Slzy si razily cestu popelem na mé tváři. A já si pamatoval. Všechna jména a všechny slzy, které jsem pro ně prolil.
Teď jsem zestárl. Život není víc než kruh. Tak často se vracíme na místa, kde jsme začínali. Přestáváme chápat. To se stává. Snad máme příliš mnoho informací. Už zase nechápu, proč plakat. Neptám se. Teď píšu do popela vlastní jméno. Je jen otázkou času, kdy ho vítr odfoukne. Můžu ho zapomenout, protože i já odejdu a už se nevrátím. Nepotřebuju, aby pro mě někdo plakal.

Fandom: originál
Poznámka: Za ty králíky může bráška, který rozvedl mou hlášku Pro srandu králíkům profesora von Draka.
---
Dobrý den. Posílá vás kolega L.? Vzpomínám si, něco mi říkal...
Vy jste ještě v mých sbírkách nebyli, že? Dobrá, tedy něco málo k pravidlům.
Za všech okolností buďte potichu. Držte se poblíž mne. Nesahejte na nic bez dovolení. Poslouchejte mne na slovo. Jakákoli nerozvážnost může mít nedozírné následky. Těch koster si nešímejte, chrastí z nudy. Jsou jak malí.
Budeme pracovat v uličce osmnáct. Cestou se zastavíme v kabinetě pro pomůcky.
***
Copak? Ty rány? Nevšímejte si jich. Pokud uslyšíme kničení, budu vás muset na chvíli opustit. Teď vezměte rukavice, hadr a následujte mne.
Vaší úkolem bude setřít prach z těchto plazů. Důkladně ždímejte hadřík, až ho budete prát. Některé tyto exponáty stály víc, než činí můj čtvrtletní plat, rodiče by jistě neradi platili plesnivou ještěrku.
***
Copak? Králíci? Bílí, že? Víte, že do školy nesmíte pod vlivem alkoholu? Ještě mi tvrďte, že kníkají v a-mol. Pokračujte v práci.
***
Ano, dějí se tu podivné věci, ale aby králík v hadí vitríně říkal přísloví, to je poprvé. Odnesu ho do kabinetu. Zůstaňte tady bez pohybu. Vitrína vás ochrání. Za okamžik budu zpět.
***
Co říkáte? Že tu se šoural stařec s kačerem na provázku? Víte, starý člověk je podruhé dítětem, duch chovatele králíků potřetí.

Fandom: Prozradím na konci, ale znáte všichni.
Varování: AU, hanobení klasiky, nemravnosti a tak podobně

Jednoho dne si brácha usmyslel, že chce ptáka. Ptáka, přesně tak to řek, chápete? Začal jsem se pochechtávat, ale nejdřív mě zpražila pohledem matka a pak taky on. A to mu je, prosím pěkně, patnáct; stejně jako mě. Jak už to u dvojčat bývá.
„A co bys chtěl ty?“ zeptala se matka, ale znělo to, jak by se protrhnul pytlík s ledem. Pytlík, chápete?
Řek jsem, že ženskou.
„Vezmi si příklad z bratra,“ ryla do mě. „Ten to v životě někam dotáhne. Chce se stát ochráncem lesů.“
Vysvětlil jsem jí, že zlatej hřeb kariéry takovýho hipíka jako je on, bude, až s ním spadne strom, ke kterýmu se připoutá.
Dostal jsem zaracha. Brácha dostal sojku. Svět je jenom zasmrádlá díra plná nespravedlnosti.

Pak přišlo peklo. A tím myslím tu toho zablešenýho ptáka. Brácha si ho vycvičil, poslouchal na slovo.
Dokud sojka lezla jen za ním, všecko bylo fajn. Ale potom se na mě začala lepit jak použitej toaleťák na podrážku. Věděla o každým mým kroku. Večer to pak napráskala bráchovi. Od nakoplý houby až po utrhaný motýlí křídla.
Řek jsem mu: „Krakonoši, ty debile, nejseš už dost starej na to, abys posílal sojku bonzovat na lidi?“
A on se usmál.

________________________________
Fandom: Krkonošské pohádky

fandom: Česká škola magie ve Vídni
věnováno Esclarte
--------------------------------------

Stál před zrcadlem a uvazoval si rudý pionýrský šátek.
„Pravá přes levou, levá přes pravou,“ mumlal si při tom.
Prohlížel si spokojeně své dílo. Uzel byl dokonalý.
„Kampak se chystáš, Toníčku?“ zeptala se paní Hana.
„Sbírat imperialistického brouka,“ odpověděl důležitě. „Zase ho k nám shodili, aby zničili úrodu a poškodili naše národní hospodářství.“
Paní Hana si povzdechla. „Dnes opravdu nemusíš chodit sbírat mandelinku, Toníčku.“
„Přece nepůjdu cvrnkat kuličky! Musím dělat něco užitečného!“ důležitě ji poučil. „Komsomolci v Sovětském svazu pracují na stavbách, budují nová města, železnice. Přihlásím se na stavbu mládeže,“ prohlásil a v jeho hlase zazněla spokojenost nad tím, jak dobře to vymyslel. Po chvíli si začal něco broukat.
„Teď, když máme, co jsme chtěli,
do rachoty zvesela…“
Náhle se otočil na paní Hanu a ujistil ji: „Republiku si rozvracet nedáme. Navzdory válečným štváčům naše lidově demokratické zřízení uhájíme a vybudujeme socialismus.“
Paní Hana si povzdechla. Když před dvaceti lety padl komunismus, jejím mužem to otřáslo, ale zdálo se, že se z toho šoku dostane. Pak se však dozvěděl, že jejich dcera Alenka nestuduje na výběrové škole v Sovětském svazu, nýbrž že studuje magii v kapitalistické Vídni, neboť je po mamince čarodějka. Z této rány osudu se už nevzpamatoval.

Obyvatelé hor Beraní hlavy si začínali dělat trochu starosti. Ne jinak, výstižnější by bylo říct, že byli pořádně vyděšení.

"Musíme to říct paní Oggové, snad nám pomůže," nadhodila maňmáma Votáhalová.
"Čarodějka proti čarodějce nepůjde!" nesouhlasil rezolutně starý Trumpetka.
"Jinou možnost nemáme..."

Stařenka Oggová se zaujetím sledovala čtveřici přešlapující kousek od jejího domku.
"Co myslíš, Silvere, odhodlají se ke mně přijít pro radu?"
Oslovený kocour pohrdavě zavrčel.

Nakonec odvahu sebrali. Teď tu postávají, žmoulají cípy šatů nebo klobouky a dávají si přednost, kdo promluví jako první. Leze to z nich jako z chlupaté deky.

"Asi jsme se nějak znelíbili paní Zlopočasné..."
"Je na nás moc rozzlobená..."
"Ale my vůbec nevíme, proč..."
"Nemohla byste si s ní promluvit?"

"Proč si myslíte, že se na vás zlobí?" snažila se udělat si v tom jasno Stařenka.
"Pozdravila mě jako první a tak vědoucně se při tom usmívala..."
"Proklela naši kozu. Prý že vypadá výborně..."
"Mně pochválila nové šaty..."
"Něčím jsem ji museli strašlivě urazit!"

"To co říkáte nezní tak děsivě," podotkla Stařenka Oggová.
"Jsou to tajné kletby... Pomozte nám, prosím."
"Dobrá, promluvím s ní."

Vesničané uklidněni odešli. Stařenka si povzdechla:
"Vidíš Silvere, takhle to dopadá, když se Esme na stará kolena rozhodne být milá..."

fandom: však poznáte.
varování: kdyby tam někdo náhodou zahlédl slash, tak ho zakousnu. tady totiž ne.
poznámka: maličko patosu. ale já musela. na Shakespearovy narozeniny jsem prostě nic nevážného napsat nedokázala. ač se ho to vůbec netýká. kromě toho citátu.
věnování: jemu. děkuju.

V pokoji vládlo příšeří.
Měsíc ještě nebyl v úplňku. Třpytil se ale jasněji, než kdy jindy, skoro jako kdyby vzdával poctu umírajícímu.
Souhvězdí tančila po obloze. Zářivá loď pomalu odplouvala do dáli.
Na velké dubové posteli ležel chorý muž.
Jeho syn seděl vedle něj a držel ho za ruku.
„Mohu pro tebe ještě něco udělat, otče?“ vydechl.
Chvěl se.
„Nech mne přemýšlet,“ usmál se stařec.
Ticho.
Největší strom v zahradě, postříbřený měsíčními odlesky, se tiše rozšuměl. Listy promlouvaly ke svému stvořiteli.
Sojka hlasitě vzkřikla a upustila pírko.
„Podej mi knihu,“ vyzval klidným hlasem otec syna.
„Kterou by sis přál?“
Žádná odpověď.
Mladý muž vstal, vydal se ke knihovně a vytáhl odtamtud žádanou publikaci. Věděl.
„Pohádka, otče?“ řekl v slzách, když mu ji pokládal na prsa.
„Starý člověk je podruhé dítětem,“ připomněl mu s úsměvem. Hlas mu zeslábl.
Nahmatal spis, poloslepýma očima se zadíval na zelenozlatý přebal a vzpomněl si na hrajícího si bílého pejska.
„Christophere?“ zašeptal.
„Ano, otče?“ sklonil se nad ním syn.
„Každý příběh musí mít svůj konec. Na to nezapomeň.“
„Nezapomenu,“ slíbil tiše.
Svraštělá ruka, ozdobená prstenem s modrým kamenem, bezvládně sklesla.
Strom v zahradě pohasl.
John Ronald Reuel Tolkien se vydal na svou poslední cestu ke hvězdám.

Fandom: viz dole

Vlastně nikdy nic neměl. Všechno hned rozdal. Vždycky tu byl někdo potřebnější než on. Celý život pomáhal, pracoval a… najednou měl klid.
Miloval hračky. Jako malý jich nikdy moc neměl; dřevený vojáček, vozík ze staré bedýnky… ale teď… byl v sedmém nebi. Mohl mít hraček, co chtěl. Nejdříve omluvně mumlal cosi o sběratelské vášni, ale když zjistil, že mu jeho koníčka nikdo nezazlívá, přestal s tím a nepokrytě se radoval z každého úlovku. Ti kolem se radovali z jeho radosti a sami mu nosili ty nejzajímavější kousky.
Ale to nestačilo.
Měl tolik nápadů, že začal vyrábět své vlastní hračky. Ty nejlepší, samozřejmě. Tedy, po pravdě řečeno, jeho první výroby za moc nestály, ale časem se hodně zlepšil. Dokonce si našel i nějaké společníky. On vymýšlel, oni vyráběli.
Chvíli trvalo, než si toho všiml, ale když už nemohl dovřít dveře pro vypadávající hračky, poznal, že potřebuje více prostoru. Pohovořil tu a tam a opravdu, vyčlenili mu speciální místo, sice z ruky, ale zato dostatečně velké.
Jednoho zimního večera stál a díval se na své hračky. Bylo jich tolik. A tu si vzpomněl, kým vlastně je. Nikdy nechtěl hromadit, vždycky jen dávat. Věděl, co udělá.
Nasedl do saní a vyjel rozdávat radost.

Fandom: Santa Klaus

Fandom: Sherlock Holmes
pozn. aut.: citát starý člověk je podruhé dítětem mi připadá poněkud smutný. Proto jsem pro své drabble téma částečně upravila (jak si jistě všimnete) a v podstatě zapsala první nápad, co přišel. A v podstatě tam zůstaly jen ty děti…

Sherlockovi bylo sedm a byl pozván tetičkou do Londýna.
Po několika dnech začalo tetičku trápit, že její synovec nemá přátele. Proto ho jednoho dne odvedla do parku a doufala, že dál si poradí sám.
Park byl nepříjemné místo. Tím hůř pro chlapce, který se na Sherlocka škaredil. Teď si to nenechal líbit.
Plesk! Blátem.
Buch! S působivou razancí.
Bum! Třísk!
Křup!
„V pořádku?“ zeptal se chlapec při pohledu na Sherlockův zkrvavený nos. Sherlock neodpověděl.
Na cestě se objevily dvě postavy. Chlapec a žena. Žena prošla kolem bez povšimnutí, ale chlapec se zastavil a mlčky podal Sherlockovi kapesník.
„Johne! Pojď, pospícháme,“ zavolala na něj ona žena. Chlapec se na Sherlocka usmál a pak se vydal pryč.
„Znáš je?“ otázal se Sherlock svého společníka. Na chvíli zapomněl na vztek.
„Ne,“ odvětil. V té chvíli se k nim přiřítila další žena.
„Gregory!“ vykřikla. Pak oběma chlapcům vlepila výchovný pohlavek a nebohého Gregoryho odtáhla.

„Našel sis nějaké přátele?“ otázala se tetička.
Hrdě jí ukázal zkrvavený kapesník. Teta si šla dát obklad na hlavu.

Na tuto událost později vzpomínal…
…když se při svém prvním vyšetřování setkal s inspektorem Gregorym Lestradem…
…když mu byl představen John Watson…
A kdyby ten kapesník nemohl vrátit, vzpomínal by denně…

pozn. aut. 2: křestní jméno inspektora Lestrada není nikde, myslím, výslovně uvedeno. Ale je jisté, že začíná od G a protože mi k němu jméno Gregory sedí nejlépe, zvolila jsem ho i do tohoto double-drabble.

fandom: Doctor who
poznámka: Sice jsem si slibovala, že už budu psát jenom, pokud mě napadne něco dobrého, ale tohle se aspoň psalo docela dobře. A psalo by se to ještě líp, kdybych nemusela původních sto slov natahovat…
----------------------------------------------------------------
„Ale je už tvoje poslední!“ domlouval mu Jack. Přiznával si to nerad, ale zvykat si pokaždé na novou tvář nebylo nic lehkého. „Rychle s tebou na ošetřovnu, třeba se mi podaří tě z toho dostat,“ blekotal a snažil se přitom necivět na obrovskou ránu, kterou měl Doktor na prsou.
Ten se opíral o konzoli a ztěžka dýchal. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Jack se koneckonců cítil úplně stejně.
„Obávám se, že je pozdě,“ řekl Doktor a hlas mu přeskakoval z hlubokého do o poznání vyššího rejstříku.
„Říkal jsem ti, že tam mám jít já. Jsem si jistý, že mi zbývá víc životů než tobě!“
„Nech si laskavě to kázání,“ sípal Doktor. „Už to začíná…“
Místnost naplnilo zlatavé světlo a Jackovi nezbývalo než sledovat, co už viděl nejmíň dvakrát. Nebo třikrát? Kdo se v tom měl vyznat.
Postava vyčouhlého výrostka se začala povážlivě smršťovat. Končetiny se vtahovaly do bundy a džínů a celé tělo se zmenšovalo…
Když proces skončil, koukala z hromádky prádla jen hlavička asi dvouročního batolete.
„A do pr…“ chtěl si ulevit Jack.
„Ehm. Ahoj,“ odkašlalo si to dítě. „Mohl by ses prosím podívat do šatny? Měly by tam být nějaké šaty po Warwicku Davisovi. Snad půjdou založit.“