DMD č. 28. pro 28. 4. 2017. Téma: Emoční kolika

Nad Parnasem se nesl jek. Zoufalství a vztek v jednom. Vyděšené múzy se seběhly a našly nepříčetnou Kalliopé.

„Co to je?!“ smála se a plakala zároveň, „+všechno bylo, jak má být+; nic není, jak má být!“ cupovala epilog Harryho Pottera. „Tohle má být nejlepší dětská literatura všech dob?!“zuřila. „Ale já to tak nenechám, já to předložím Apollónovi! Co Apollónovi! Já to poženu až k samotnému Diovi!“ vyhrožovala.

Z davu* vystoupila mladinká dívka.
„Prosím, nezlobte se, vznešená Kalliopé. To je jen takový experiment,“ pípla nesměle.

„Jaký experiment?!“ zahřměla múza.

„Aby si autoři fanfiction mohli upravovat příběh podle sebe,“ vysvětlilo děvče.

Bídák stál za barem. S vážným výrazem pozoroval dění kolem.
Hora vyhazoval jednoho ožralu ven. Samozřejmě že ho nejdřív zkasíroval.
Colleen stála na schodech do patra a s vražedným výrazem vysvětlovala jinému hostu, že holky mají volno.
Vše bylo jak má být.

"Hele, nedrž to v sobě," ozval se Maller a objednal si pivo.

Bídák neřekl ani slovo. Jen lehce pozvedl levé obočí.

"Všichni víme, že máš city. Jen to v sobě dusíš, abys vypadal jako ten největší drsňák," dodal Maller. "Co takhle je jednou za čas dát najevo."

Bídák se usmál.

"Nebo radši ne," pronesl Maller a raději odešel.

Vstupná karta nefungovala, musel ho pustiť vrátnik. Výťah ho zaviezol do garáže a odmietal ísť ďalej. Pokračoval po schodoch. Počítač sa nechcel naštartovať.
Ako keby ho firma odvrhla a nechcela ani vidieť. Choď, poraď si sám. Už sa nás netýkaš! Dokonca aj steny boli postavené inak než včera.

Myslel, že sa mu uľaví, aspoň keď odovzdá kartu a vyprevadia ho von. Dvere sa za ním zatvorili a nastavil tvár dažďovým kvapkám. Slobodný? Ale stále to v ňom bolo.

Keď doma klesol na posteľ a zaspal, neustále blúdil po chodbách premieňajúcich sa hneď, ako cez ne prešiel.

Zajtra sa tam vráti.

"Nemůžu ji zabít," vydechl ztěžka Aaron. "Ať je jakkoliv zlá, je to člověk, je to vražda."
Emoce v něm bouřily. Byl na pokraji zhroucení.
Stál před těžkou volbou. Buď odsoudí k smrti jinou živou bytost, nebo sám sebe.
"Není jiná možnost, Aarone," řekl Martin. "Budu se za nás a naše duše modlit. Bůh je milosrdný."
"Nezáleží mi na božím odpuštění," vrtěl hlavou Aaron.
"Rozumím ti, ale musíme to udělat."
Aaron přemýšlel. Měl strach, cítil odpor, nechuť, beznaděj.
Boosdorpje nakonec z každého udělá nestvůru.
Pomyslel na své sny.
Nadechl se.
"Dobře, udělám to."
Cítil, jak se jeho duše propadá do pekel.

Tolik mu toho v ten okamžik toužila říct. Že i když ho zpočátku brala jen jako štědře platícího klienta, postupem času se do něj, jaksi mimoděk, zamilovala. Že by se neměl podceňovat. Že s ním chtěla odjet, daleko, kde by je nikdo neznal, kde by mohli žít obyčejný život, bez intrik. Že po jeho sňatku poprvé zakusila muka žárlivosti. Že jeho otec dokázal zkušeně využít nepohody, ve které se nacházela, a vhodnou kombinací lichotek a výhrůžek ji dostat přesně tam, kde ji chtěl mít. Na svědeckou lavici a potom do postele.

Řetěz však svíral její krk příliš silně. Neřekla nic…

Vrata Havrdova stavení zavržou, zní to jako zanaříkání. Kroky se rozléhají opuštěným průjezdem, Jára s Lojzou v patách vejde do kdysi úhledného dvora.

Z rozbitého okna kuchyně s kdákáním vyskočí slepice. Družstvo zřídilo z obytné části drůbežárnu. Stodola zčásti rozebraná na kámen a dřevo. V prázdných maštalích kvílí meluzína. V blátě zašlapaná parádní Havrdova špacírka.

Jára zděšeně hledí na ten obraz zkázy. Pobouření, vztek a hořká, hořká křivda. Němá hrůza z té bezohledné kruté zášti, která to tady vyplenila. Palčivá touha zas všechno vzkřísit, marnost. Všechno se v něm sváří.

Zvedne špacírku a opatrně jí opře o zeď. Havrdo, odpusť.

Byl přesvědčený, že je má rád víc než oni jeho. Jeho obdiv se začal měnit v závist. Přehlížený. Nedoceněný. Zášť, zloba, strach, hrozný strach. Nebylo vyhnutí. Zradil. (To jste nečekali, kamarádi…)
*
Touha po novém životě a strach z neznáma se svářily jako dva znepřátelené rody. Svazovaly a bránily rozumnému uvažování. Potřásla hlavou. Zaplašila všechny pochybnosti a vydala se na ples.
*
Byl příliš krásný na to, aby si jí všímal. Krásný a třpytivý. Cítila bolest. A současně… ááá, kolem proletěl motýlek! Ten byl taky krásný… měla ráda motýlky. A ptáčky taky. Kde to skončila? Bolest a spalující touhu po jeho polibcích!!!

Když vypršely její dvouleté sliby, stála před rozhodnutím, které bylo nutné učinit s chladnou hlavou. Zaváže se Kamennému domu na doživotí? Zřekne se navždy manželství a vlastní rodiny? Svěří celý svůj následující život do rukou kamenodomských paní? Ale má vůbec nějakou jinou možnost? Odejít by jí nikdo nebránil. Kam by však šla?

Měsíc po jejích slibech zemřel imberlijský vévoda.
Když se to dozvěděla, neuronila ani slzu. S překvapením shledala, že vlastně necítí nic. Ani smutek, ani úlevu. Vůbec nic!
Úzkost, která ji v dalších týdnech pronásledovala, nepochybně souvisela se zprávou, že její bratři umírajícímu přísahali, že ji najdou a potrestají…

"Většinou jsem vděčná, že mi přátelé tolik důvěřují," strnule hleděla před sebe, mluvila tiše. Hostitelka se přece musela soustředit na svou práci.
"Jen povídejte. Ústa už jsem zachytila."
"Jane se šťastně provdala na Kontinent. Madam Leone jsem utěšovala po té hrozné ztrátě. Dál držím Maryino tajemství. Strongholdovi mají dvojčátka. A John. Tolik mu vděčím, tolik ho mám ráda. Nechci ho napomínat."
"Trápíte se," shrnula Emma.
"Jako bych spolykala kamení."
Poslední tah štětcem. Pak se Susan rozplakala.
Obraz schovala ve vlastní pracovně. Paní Knightleyová malovala nad očekávání dobře. Nezúčastněný pozorovatel by možná vtipkoval o potížích s trávením. Ona viděla zatajené slzy.

Stannis Baratheon neměl slavnosti v oblibě.
Na druhou stranu jeho bratr Robert pro podobné blázniviny doslova žil. Zrovna společnost častoval anekdotou o tom, jak se snažil neochotného Eddarda Starka přesvědčit, aby s ním zašel do nevěstince. Stannis byl jednoznačně na straně Starka, ačkoli nechápal, proč jeho bratr toho muže tolik miluje.
Stark působil vždy vážně a zamyšleně. Byl věčně ve stínu svého horkokrevného staršího bratra, přesto se zdál být rozumným a schopným mužem. Neholdoval pitkám, ženám, ani šarvátkám. Stannis měl dojem, že Stark by byl tím posledním, koho by si Robert vybral za společníka.
Předposledním, pomyslel si s podivnou hořkostí.

Děti bouře již čtyři dny bloudí podzemím.

Přestávka na odpočinek.

Husev vyhledal Inrittu: "Velitelko, v regimentu roste strach. Všichni se zatím drží, jsou zvyklí, ale..."

"To je pochopitelné, k tomu ty incidenty posledních dvou dní..."

"Ne, nemyslím jen to, je toho víc - jejich strach roste nepřirozeně, jakoby jej rozdmýchával nějaký vnější vliv.
Vlastní strach vojáci zvládnou, ale tohle - je jen otázka času, až se první zlomí..."

-

"Rrakhati, co je s tebou? Poslední den jsi hrozně zamlklá."

"Mám strach, že jsem tě navedla do smrtelného nebezpečí.
A i když se podaří projít na druhou stranu, bude to znamenat, že se rozloučíme."

Vídal je, protože někdy to jinak nešlo. Tiché odlesky minulých životů, promarněných chvil, chvil, kdy musel ničit, chvil, kdy se za to nenáviděl.
Chvíle, kdy zapřel sebe sama.
Oči vesmíru upřené neustále na něj, nikdy se neodvracející, věčně kontrolující, nehlasně chrlící nekonečný gejzír výčitek. Oči, o nichž nemluvil, protože nemohl. Dvě srdce nestačila, aby to břemeno dokázal unést, ne neustále, ne navěky.

Občas zahlédla jeho schoulenou siluetu za pootevřenými dveřmi, hlava vražená mezi koleny, ruce pevně obemknuté, drtící zbytek těla, jako by vnější bolestí chtěly přebít tu vnitřní.
Nikdy nic neřekl. Vyšel a zase se usmíval.
A tak mlčela taky.

Radost z přítelova povýšení zkalilo jednání s admirálem.
Přijal je přívětivě. Tom však vyšel z jeho kajuty bledý. Vrásky obav a nejistoty brázdily pohublou tvář. Rány, z části zhojené, se opět otevřely. Klouby prstů bělely.

Na tázavý pohled jen zavrtěl hlavou. Tohle byl jeho boj. Nikdo jiný ho za něj vybojovat nemohl. Ale Frances byla vždycky paličatá.

„Slečno Doyleová,“ přivítal ji admirál. „Četl jsem vaši zprávu. To byl vskutku husarský kousek.“
„Nebýt plánu kapitána Martina, nikdy bychom ji neporazili, pane.“
Admirál si povzdechl.
„Přede mnou ho hájit nemusíte. Ale víte, jak to chodí.“
Věděla. Pamatovala. Stařičkou Stellu v rukou nepřítele.

Anděl se s odlesky smíchu v očích vrátil nohama skoro na zem.
„Tak, teď když jsme si to vyjasnili, pár pravidel…“
„Jsi se mnou úplně pořád?“
„V podstatě. Pravidlo číslo jedna…“
„A když se mnou nejsi, co děláš?“
„Většinou mluvím s jiným andělem. Pravidlo číslo…“
„A nemůže se mi v té chvíli něco stát?“
„To těžko. Pravidlo…“
„Jak to?“
„Protože kdykoli se bojíš, nebo cítíš jakoukoli silnou emoci, úplně mě to ničí, jasný?! A teď…“
„Třeba když brečím?“
„Jo,“ zahučel rezignovaně anděl.
„Promiň, tak já se budu snažit brečet míň.“
„To po tobě nechci. Pravidlo zní…“
Dveře pokoje se otevřely.

Říkalas, že mít city Ti nic neříká,
než skolila Tě ta emoční kolika.
Vím, že víc než těžký byl poslední rok,
dnešek je do Tvého dalšího roku krok.

Tak si Ti dnes dovoluji přát,
ať má Tě pořád někdo trochu rád.
Ať netrápí Tě tolik noční běs,
ať zmírní se Tvůj neustálý stres.

Ať cítíš o něco méně bolesti,
ať si radost cestu proklestí.
Ať pořád smát se dovedeš,
ať s tím vším ještě bojuješ.

Ať naučíš se sama sebe ráda mít,
když umíš jiné lidi tolik naučit.
Ať hraješ to divadlo života dál,
a ať máš stále vyprodaný sál.