DMD č. 25. pro 25. 4. 2017. Téma: Sedm osmin

„Má paní, i když jste zfalšovala závěť vašeho chotě a odkázala království své osobě, Sněhurce jako zletilému nepominutelnému dědici bude dle § 1643 odst. 2 občanského zákoníku náležet jedna čtvrtina jejího zákonného podílu, což činí jednu osminu. Vy dostanete zbývajících sedm osmin.“
„Hmmm… to není tak zlé, dvorní právníku.“
„Považuji však za nutné vás upozornit, že pokud byste chtěla zděděné království právně zatížit či jinak omezit na dobu delší než deset let, musí Sněhurka jako spoluvlastník s tímto jednáním souhlasit dle § 1132 občanského zákoníku.“
„Cože? Radši ji zabiju!“
„Ale dle trestního…“
„Tak řeknu, aby ji zabil myslivec!“
„Ale spolupachatelství…“

Kouřil by. Samozřejmě věděl, že nesmí, ale, sakra, kouřil by. Potřeboval se uklidnit, vystupování na veřejnosti z duše nesnášel. Když se podíval na ty davy, pochopil že tohle bude hodně veřejné.
"Pojďte, Vašku, už je čas."
Vlídnému tónu navzdory si vzpomněl na dobu docela nedávnou, kdy ho pořád někdo někam popoháněl. Bezděčně si povytáhl kalhoty, stejně jako to dělal, když na něj zařvali, aby se upravil.
Už neměl v dlaních gumu tepláků, ale na míru šité smokingové kalhoty. Časy se mění, ale tiků se nezbavíte.
Vykročil do jednoho z posledních dní roku 1989.
Noviny na jeho údajně sedmiosminové kalhoty nezapomenou.

Velitel výcviku rázoval podél perfektně nastoupené řady nováčků a vykřikoval povely. Na každé slovo jeden z učňů vystartoval a přesným úderem rozdělil přidělený kamenný kruh na osminy.
Důstojník Dai Li se zastavil u pomláceného chlapce se vzdorovitě zatnutou čelistí.
"Sedm," zasyčel. "Zase."
Roco už po chvíli ani neměl sílu se bránit.

Aang zaklepal. Otevřel Than.
"Dobrej," odpověděl na pozdrav. "Neznáme se?"
Z chodby vykoukla Ying a vypískla. "No ne! Vždyť to je Avatar!"
"Rád vás zase vidím," zubil se. "Mám pro vás návrh. Je po válce, můžete se vrátit domů."
"Jaké je to doma?" zeptala se Hope.
Ying vypískla podruhé.

Brána se otevírá přesně ve chvíli, kdy Caesar už ztrácí trpělivost.
„Vítej, Cézare!“ zvolá pupkatý Gal.
Císař povzneseně pokývne a je obsloužen slíbeným korbelem piva. Ke stolu s ním kromě pupkáče usedá obrovský tlusťoch a skrček s velkým knírem.
„Máme návrh, Caesare,“ oslovuje ho ten prcek. „Tahle země je dost velká a ty už jsi zabral sedm osmin. Co kdychom si tu poslední nechali my a vyhlásili příměři?“
„Nepřípustné! Celá Galie musí spadat pod mé velení!“
Tlusťoch se nahne ke skrčkovi a hlasitě zašeptá: „Tohle je nuda, Asterixi... Nechte mi na hraní sedm osmin jeho armády a máme po starostech...“

"Sedm osmin," dumal Myšák, "ale čeho?"
"Kafe," řeklo Sovátko.
"Teď jsi jedno dopilo. A říká se prosím."
"Ale ne. Kafe v kafi. Poměr, chápeš?"
"Je vidět, Sovátko, že už dlouho vařím já. Kdybych dal na lžičku kávy sedm lžiček vody, šlehlo by s tebou."
"Tak nevím. Drabble?"
"Sto osmi nevydělíš."
"Duben."
"Ne."
"Nohy," pláclo Sovátko.
"Těch máme šest."
"Ničeho není osm," durdilo se Sovátko. "Dnů v týdnu sedm, planet devět..."
"Osm!"
"Cože?"
"Planet! Osm!"
"Nebývalo..."
"Bývalo, ale teď osm."
"Chmú," houklo Sovátko. "Ani planety nevydrží. Ale máme to. Bylo osm planet, sedm prázdných, pustých. Na osmé žilo Sovátko s Myšákem..."

Stoupali kamenitou cestou podél skal.
Šli za dne.
Rrakhati je vedla ke vstupu do podzemí.
Inritta plánovala, zvažovala, vyhodnocovala možnosti a občas jí myšlenky sklouzly k třem dnům, které strávila s medůzou, než regiment dorazil. Byly to šťastné vzpomínky.
Pohybovali se obzvláště opatrně.
K ústí bývalého dolu došli podle plánu.
Stav šachet je moc nepotěšil.
Některými úseky se budou muset protáhnout po jednom.
Koně a větší zvířata neprojdou.
Sedm osmin regimentu je pěchota, takže zbývá zhruba stovka tvorů, které budou potřebovat na druhé straně hor, pokud jí dosáhnou.
Ještěže je v kádru dostatek magiků schopných proměny tvorů ve skladné předměty.

Posnídal mrkev, vyčistil si uši, vylezl na komín. Zaposlouchal se, rozhlédl. Paní Mráčková si povzdechla, pan Kočí nemohl najít cestu domů.
Pospíchal, ani modlitba se nezdržuje a dýmá vzhůru.
„Pojďte,“ podepřel vrávoru, „dokočíruju domů.“
Paní Kočí málem vzala válečkem, ale ráda, že starej nespí ve škarpě.
Babču Mráčkovou trápilo, že sama doma a ti mladí se nikdy nestaví.
Nanosil vodu, naštípal, sedl si, poslouchal.
Mladý Mráček zastihl při předčítání, ty špíno, chceš tu něco ukrást?!
Pohrabáč vzal, švihl, oko vypíchl.

Ráno vylezl na komín. Uši zaječí, oko ostříží, nohy rychlé, ruce pracovité. Vždyť jsem skoro celý, smál se do větru.

„Tyhlety miny jsme ještě nebrali,“ zlobí se Apolo.
„To je jednoduché,“ poučuje Filcin, „když přijde tulák a rozdělíme dort, zbude na rodinu sedm osmin.“
„V žádném případě nedovolím,“ zvedne hlavu od žehličky Taura, „dávat Viktorce pevnou stravu!“
„Tak dva tuláci,“ nedá se otec.
„Trochu se ztrácím,“ pípne Apolo.
„Ach jo,“ kroutí hlavou Sikar, „rozčtvrtíš člověka, čtyři údy, trup, hlava, zvlášt uši. Jedno ucho se ti ztratí. Co ti zbyde?“
„To je absolutně nepřesné!“ protestuje Linkva.
„Osmička je každopádně šťastné číslo,“ vysvětluje Thea, „po potopě zachoval Hospodin osm lidí!“
„Jenže nás je jenom sedm!“ nechápe Apolo.
„Jenom?! Říkáš jenom?!“ strne Taura.

Byl jednou jeden muž.
Byl jednou jeden muž a ten dal své ženě dvě dcery. Dvě dcery krásné a milé.
Ale ženě to nestačilo, opustila muže i dcery.
Byl jednou jeden muž a dvě dcery. Těm dcerám chyběla matka.
I našel si novou ženu.
S novou ženou vychovával své dvě dcery a k tomu dal ženě další děti.
Dva syny a tři dcery.
Dohromady už ten muž a žena měli celkem dětí sedm.
Byl jednou jeden muž a ten dostal psaní.
Že není již s námi jeho syn - osmý, dříve nepřiznaný.
Tak zbylo sedm osmin dětí, jež mužovo jméno nosí.

Poslední. Poslední! Nejmladší a nejschopnější. Nejraději by poskakoval nadšením, kdyby necítil vladařskou povinnost zachovat si vážnou tvář a nutnost zůstat v charakteru.
Všichni mrtví. A on, sedmý. No dobře, osmý. Ztracená sestřička nikoho nezajímá. Zkrátka, trůn bude jeho. Jakmile najde kámen.

"Cože? Já... vždyť...," náhle průsvitnou rukou naznačí nesmyslnost situace.
Pět bratrů zmateně mumle a krčí rameny. Šestý je okřikne. Zábava pokračuje. Skoro by si chtěl hryzat nehty.
Ze Septima kape neviditelná voda.
Sedm bratrů se nestačí divit, k čemu se dá použít mrtvola prince se šermířským výcvikem. Jde do tuhého. Doslova.
Jenže...
"Uno?"
"Sestro!"
Tak přece je jich osm.

„Vždyť jsem vám včera dávala dávku na osm dní!?“
„Víte… první prášek skončil ve dřezu, nestihla jsem ho chytit. Druhý mi prskl do čaje. Třetí jsem sice vytáhla z květináče, ale když jsem ho oplachovala, tak se rozpustil…“
Doktorka nevěřícně zírá.
„Potom jsme Tobiáše dlouho vymotávali ze záclon, takže čtvrtý prášek manžel rozšlápl. Pátý… paní doktorko, že lidem neškodí… jsem se nějak víc naklonila asi a on ho zrovna vyprskl, pitomec. Šestý jsme už nenašli a sedmý jsme smetli spolu se střepama skleničky.“
Nato se ale domácí na zkoprnělou veterinářku vítězoslavně usměje.
„Pak nás konečně napadlo zabalit osmý do sýra!“

Když Vetinari dorazil do věže, rychlá letní bouřka už odeznívala. Ulice brzy vyschnou, a celý Ankh-Morpork opět pohltí spalující dusno. Zatím byl ovšem vzduch až nezvykle svěží.

Leonardo se díval z okna na posměrnou stranu, za odcházejícími mračny. Vetinari se k němu připojil.

"Víte, že duha je to jediné, o co se celý život marně pokouším, vaše lordstvo?"

"Opravdu?"

"Nedokážu ji vystihnout. Zkoušel jsem různé druhy barev, i hranoly na rozklad světla, ale ve výsledku jsem měl barev vždycky jen sedm. Tu poslední barvu uvidíte jen ve skutečné duze."

Jako by na to čekal, rozprostřel se nad Ankh-Morporkem osmibarevný oblouk.

„Do bábovky osminku,“ uvažuje babička. „Další osminku do máselničky, osminka padne do věnečků na krém, osminka na kuře. Osminka do lineckého, osminka…“
„Proč počítáš v osminkách?“
„Když potřebuji sedm osminek, koupím čtyři másla a je to.“
Gusta se mračí. „Čtyři másla?! Zkoušel jsem onehdy recept z tvýho sešitu. Byla tam osminka másla. Tak jsem si to přepočítal, kolik to vlastně je. Bylo to děsně suchý!“
„Kolik jsi tam dal?“
„Třicet jedna a čtvrt gramu.“
Babička polkne smích. „Víš, Gusti, dřív se máslo prodávalo v obchodě na váhu. Řekl jsi osminku, odkrojili osminu kila, zabalili. Osminka je sto dvacet pět gramů.“

Rozvířené magické pole přímo řvalo.
Tam v posledním patře!
Doslova vylétli po schodech nahoru.
Na dveřích bariéra jak olověná mříž.
Pustili se do ní oba naráz, rychle, zručně, soustředěně. Ruce se proplétaly, prsty tančily po magických vláknech. Ve společném rytmu je na okamžik propojila jediná mysl. Lada se neubránila obdivu. Evžen může používat jen sedm prstů, přesto dokáže rozlamovat kouzelné zámky stejně hbitě jako ona osmi.
Uplynulo stěží pár vteřin a dveře se rozevřely.
Jako zející past.
Zběsilý vír.
Oslepující světlo.
Zmítající se těla.
Hrůza z neznámého.
Evžen se nerozmýšlel. Jeho vlastní čáry zasvištěly jako bič a přetnuly vražedný kruh.

„Já jim ukážu, spratkům,“ skřípal zuby zlý kouzelník. „ Nadělám z nich kachny! Na pekáč! Ne! Budou hnusný krkavci! Všichni se jich budou štítit! Ne, udělám to jinak! Puč mi klobouk!“
Kouzeník se rozkročil, v jedné ruce vypůjčený klobouk, v druhé hůlku.
„Ajcemtrajcem, klouboukus fokus! Ze sedmi dětí sedm kachavců nadělám, sedm osmin krkavce, osmá osmina kachny, šupulus teďkus!“
„Je jich osm,“ suše podotkl kamarád bez klobouku.
„Tak osmá bude krkachnice, z osmi sedmin kachna, sedmá osmina krkavec!“
„Tos nějak poplet, ne?“
„Ty vole kolego, cos mi to pučil za hučku?“
„Pánové, vstávat a cvičit!“ vykoukli z klobouku Bob a Bobek.