DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

Kruval v sobě skrýval mnohá tajemství. A střežil je tak úzkostlivě, že jen projít jeho branami stálo obrovské úsilí.
Promrzlá Hermiona seděla u krbu a hřála si prsty o pohár svařeného vína.
Ani její ledové dlaně však nestudily tolik jako pohled, kterým Severus probodával muže v ředitelském křesle.
„Nemohu vám dát to, pro co jste přišli. Lituji.“
„Nelitujete.“
„Když jsem školu přebíral, přísahal jsem, že dveře k téhle magii už neotevřu.“
„Dobrá. Tak na kolik si ceníte svou přísahu?“
„Tady nejde o peníze.“
„Nemluvím o penězích.“
„Potom se možná dohodneme.“
Hermiona na sobě ucítila jejich pohled. Strnula.
„Viktore? Severusi?“
„Hermiono?"

„Tak za kolik to mám, tati?“ Megan nedočkavostí až nadskakovala.
„Můžeš mi ozřejmit, o čem mluvíš?“
„Přece o mých NKU. Tedááá, mít rodiče v pedagogickém sboru je vážně opruz. Aspoň kdybych z toho něco měla. Řekni mi to, prosííím. Do července se mi čekat nechce.“
„Nepřichází v úvahu. Domníval jsem se, že výhody ti jsou proti mysli.“
Pokus o snapeovské zamračení Megan nic nepřinesl. Otec nepovolil.

„Jak dopadla?“ nadhodila večer Hermiona.
Severus se nepatrně usmál.
„V lektvarech překonala dokonce i mne. Tebe porazila ve formulích i přeměňování.“
Vyměnili si pyšný pohled.
„Jak dlouho ji chceš napínat?“ zeptala se.
„Dva dny?“

Víte, co je na válce nejtěžší? Nesblížit se s někým. Protože sotva to uděláte, v tu chvíli o toho člověka přijdete. Nevrátí se. Nekonečný nával cizích tváří, cizích jmen. Bez duší, jen živá síla, která čeká na porážku. Každý den se někdo nevrátí. Další jméno do seznamu, další jméno bez významu. Kolik jich ještě bude, než si na to zvyknu? Nevím... Nesmíte nad tím přemýšlet, prostě nesmíte. Zničá vás to. Rozedere zevnitř. Nesmíte myslet na všechny ty kluky a přemýšlet, jestli to někdy nebudete vy, koho si napíšou do seznamu. Jen jméno, bez duše. Kolik jich ještě bude? Bůh ví.

Povídá se, že jedné temné bouřlivé noci přišel do Budče čert. Vašík ho pozval dál, ke stolu posadil a dobře pohostil. A když vína popili, masa zakousli a ženské pomluvili, řekl čert: "Teď se budeme bavit o obchodech."
A začal vykládat. Rozprávěl o bohatství, moci a slávě. O velkých armádách, nádherných palácích a pytlích zlata.
"Za to všechno chceš jen mou duši?" zeptal se Vašík, když čert domluvil.
"Ano."
A tak mu Vašík svou duši dal. Obnažil ji před ním, nic neskrýval a za nic se nestyděl. Potom se usmál.
"A co mi dáš, když si ji zase vezmu zpátky?"

Váhavě vešla do tmavé chodby, podpatky zaklapaly na dlažbě.

,,Prosím, slečinko, račte dál!" Proplešatělý chlapík s vytetovaným drakem na předloktí otevřel dveře do místnosti vpravo. Odhodlaně ho následovala dovnitř.

,,Tak, tady by bylo vaše království," zašklebil se. ,,Máte tu stůl, poličky, dokonce i televizi, wifi samozřejmě..." Chlubil se výbavou pokoje.

Odkašlala si. ,,Ehm... a cena? Kamarádka, co viděla váš inzerát, říkala, že za ten pronájem skoro nic nechcete?"
,,To měla kamarádka skoro pravdu," zazubil se a přejel ji pohledem.

Začínala být netrpělivá. ,,Tak kolik??"
Přistoupil pomaličku blíž. Instinktivně ucouvla. Naklonil se k ní a zašeptal: ,,Záleží, jak budeš šikovná, kočičko..."

A tak začal masakr: jako první samozřejmě zemřela myš Julie, kterou zašlápli, Asterix a Obelix se okamžitě vrhli na legie a Caesara, Batman se pustil do Orochimara, Naruto vyrazil obklíčit Saurona...
"Tajuu kage bunshin no jutsu!" vykřikl Naruto. Sauron se vrhl po Narutech, ale nikdy netrefil originál.
"Ty mě nezabiješ ani za deset let!" ozvalo se po pěti minutách ze všech stran. Tu se však Sauron začal točit a kdokoli se k němu přiblížil, byl okamžitě zabit.
Po dalších pěti minutách, když zabil asi půlku Narutů, zeptal se Sauron: "Za kolik let teď?!"
"Tajuu kage bunshin no jutsu!" ozvalo se.

"Nemůžu uvěřit tomu, že můj syn je takový idiot!" zahřímala lady Ohtar. "Kolik že jsi jim zaplatil?"
"Byla to investice, matko! Až se zbavíme dědice, nic už nebude stát v cestě ke koruně."
"Investice, která byla k ničemu, protože Eldarion je pořád naživu. A vypadá to, že v Minas Tirith v blízké době zůstane."
"Nehoda se může stát kdekoliv. Ve městě to bude těžší, ale..."
"Tak nehoda. Za kolik? Druhou polovinu našeho jmění? Na to zapomeň. Od teď veškeré záležitosti spravuji já."
"Matko-"
"Mlč. Zkazil jsi, co jsi mohl. Soustřeď se na svádění královské dcery, ať ti ji někdo nevyfoukne."

"Tak co to bude tentokrát?" úlisný obchodnický tón.
"Chci všechno," zaznělo pevně.
"Nezlobte se, ale oba dva víme, že ani vy nemáte kapitál na to to tady skoupit."
"Myslím, že se přesto domluvíme."
"Poslyšte jsem dost zaměstnaný na to, abych se vybavoval o nepravděpodobném obchodu."
"Zde je má nabídka..."
Zalesknou se mu oči. Bože, je to pravda? Jediný, dokonalý, ryze čistý originál. Nemiloval krásu, ale tohle... to bylo víc než krása.
Fascinovaně okoušel ten obraz všemi smysly. Lidské tělo... nádherné ano, ale lidské a v něm, kolem něj, nebo snad s ním smíšené Božství.
"Dám ti svého Syna."
"Beru," řekl.

"Osm tisíc za kočku? Já vím, mainská mývalí, ale osm tisíc? To nedám, to je zbytečný přepych!"
Po maince jsem toužila roky, ale jejich ceny mě vždy odradily. Když se už už schylovalo, že by možná... jedna... snad..., přišla nám do cesty Rozárka, která potřebovala domov. Kotě na dvě pěsti, vyhozené, nechtěné.
Zamilovali jsme si ji hned.
Za pár dnů jsme doma našli uzlíček, stočený do své bolesti, nevnímající okolí.
Veterinární klinika. Diagnoza calicivirosa. Kosič koťat.
Týden na kapačkách.
Pak telefon - přijeďte, je v pořádku.
Cena za léčbu - osm tisíc. Zaplatili jsme, ani nemrkli.
Důležité bylo, že se vrátila živá.

Starostka váhala. Poslala toho plešouna do háje, jak jinak měla odpovědět na tak sprostou nabídku. Jenže dnes, o týden později, byla na pochybách. Pětka se neomluvila, nýbrž vydala několik provokativních prohlášení. Včerejší PARPATské demonstrace se účastnil rekordní počet lidí. Žádali od úřadu větší průraznost a ochranu pro své občany. Ti radikální navíc ještě zavedení speciálních kontrol na jejich straně mostu, které měli ubránit dvojkaře před diskriminačními útoky. Ale ona věděla, že sama s pětkou nic nepořídí.
Ztráta Rathausu nepřichází v úvahu, ale možná je na čase začít s jedničkou jednat. Jenže co jim ona může nabídnout? Za kolik ji podpoří?

Poslovi se podařilo předběhnout první paprsky nového dne. Princ Filip ještě nespal, jako každou noc v posledních měsících, a posla okamžitě přijal.
„Pane, královna porodila dceru,“ informoval ho s úklonou.
Filip víc slyšet nepotřeboval. Mávnutím ruky muže propustil.
Tak přece… Tak přece se zdánlivě neplodné ženě jeho stárnoucího bratra podařilo donosit dítě. Cítil, jak se mu z hlavy zvedá tíha pomyslné koruny, o kterou ho to děcko svým příchodem na svět připravilo.
O té chvíle věděl, že mu ten spratek nebude stát v cestě, i kdyby ho to mělo stát cokoli; všechno zlato z pokladnice, zdraví, veškeré síly, něčí život.

Hubená dívka s krátkými rozčepýřenými vlasy, oči podobné kádím s vroucí smůlou. Balancovala na špičkách, nakláněla se tváří až docela k mé.
Paže spojené za zády, bez jakékoli známky bojácnosti, bez jakýchkoli pochybností. Ale neříkal bych tomu naivita. Vyhrožovala mi.
Bílé šaty měla roztržené od pravého ramene k levému boku, nedbale sešité režnou nití, takže na mnoha místech prosvítala její špinavá kůže.

Nedovolila mi uhnout pohledem, nejistě jsem si prohrábl vlasy:„Tak za kolik?“
Tu trpnou krásu jde dát do stroje, v dnešní době, bože, tolik peněz bych mohl dostat...
„Nikdy mne nedostaneš,“ zasyčela.
Jako by netušila o čem mluvím.

Plukovník von Strohm zrovna v Reného kavárně popíjel šnaps s poručíkem Gruberem, když do podniku vešel kapitán Bertorelli. Jakmile oba Němce uviděl, rozpřáhl ruce a radostně zvolal: "Colonelo! Já tak rád vás zase vidět!"
Přispěchal k plukovníkovi a vlepil mu mlaskavý polibek nejdříve na obě tváře a nakonec na pleš. Pak si bez ohledu na plukovníkův kyselý výraz přisedl.
"Omluvte mě, pánové, zajdu nám objednat další rundu," řekl plukovník von Strohm a vstal od stolu.
U baru se naklonil k majiteli podniku. "René," oslovil ho šeptem. "Za kolik si myslíte, že by nás vaši přátelé od odboje toho Taliána zbavili?"

Ron Weasley vtrhl do Hermioniny kanceláře jako povodeň.

„Tak! Je to pravda!“ zařval při pohledu na Malfoye, pohodlně rozvaleného s několika rozečtenými povídkami v klíně. „Kdy jako? Za kolik týdnů, měsíců, nebo možná let, jsi měla v úmyslu mi oznámit, že se za mými zády scházíš s touhle odpornou fretkou?“

„Ronalde –“

Draco se posupně ušklíbl. „Mluv hlasitěji, Weasleyi. Nahoře v atriu tě možná není slyšet.“

„Drž zobák!“

„To by stačilo!“ Hermiona svého nastávajícího rázně vystrčila na chodbu.
I přes zavřené dveře bylo slyšet jejich pokračující hádku.

Draco znechuceně zakroutil hlavou. „Zamilované hrdličky cukrují – a pointu abych už zase vymýšlel já!“

„Můj život byl jedno velké dobrodružství. Nijak zvlášť jsem se přitom nesnažil. Narazil jsem na jisté lidi, co mi nabídli můj první kšeft. Někoho se potřebovali zbavit a já zas potřeboval peníze. Vzal jsem to.
Od té doby jsem nic jiného nedělal. Vstoupil jsem na šikmou plochu a tak nějak nenápadně klesal. Čím dál hlouběji. Až donedávna.
Zkazil jsem poslední práci. Kašlal jsem na opatrnost, chtěl jsem to mít rychle za sebou. Nečekaný svědek mě viděl a zavolal policii.
Sedím v cele a vzpomínám. Za kolik let mě pustí? Už nevím. Klesl jsem na samé dno a není cesty zpět.“