Božetěch sedl do auta. Kousek za městem zastavil a tapiserii opatrně položil na zem. Znal ji skoro celou, vlákno po vláknu. Prohlížel si ji už tolikrát. Horní část byla potrhaná, ale to mu nevadilo. Věděl, že i tak bude fungovat.
Soustředil se a opatrně po ní přejížděl prsty. Tentokrát se mu to podaří, určitě. Tentokrát Lakmé odejít nenechá.
Když tu chvíli prožíval poprvé a ona zoufale brečela, poslal ji pryč. A ona šla.
Podruhé tvrdil, že za to může on. Ale jeho lhaní ji ještě víc rozhodilo. Odešla.
Teď, když vlákna počítal popáté, cítil naději. Už věděl, jak se zachovat.