V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Likvidace položivé výzdoby kanceláře paní bývalé náměstkyně byla svěřena odboru Zneužívání mudlovských artefaktů. Od počátku zcela magické nádobí sice nepatřilo do jeho běžného repertoáru, měl ovšem ve vlastnictví strunu na očarovaný porcelán. Nebylo co řešit.
Byli na to tři. Dva řezali, třetí byl připraven chránit kolegy před zohavením. Koťata si pošmákla na lidském mase a chtěla ho víc.
„Bacha!“
Místo organizovaného ústupu právě likvidované talířky dopadly na podlahu. Koťata zasyčela.
„Confringo!“
Místnost se otřásla. Ze stropu se sypala omítka.
„Nauč se mířit, ty vole! Jestli na konci směny budu mít míň prstů než Umbridgeová, tak tě s nima normálně vykostím!“

Aurora skoro nevěřila tomu, co vidí. Panáci, které používali pro nácvik soubojů, podlehli během jediné lekce totální zkáze. Nějaké to útočné zaklínadlo ze sebe dostal i kdekterý třeťák a nezřídka mělo alespoň částečné výsledky.
„Vy jste trénovali?“ zeptala se po chvilce ticha, kdy všichni členové záškoláckého odboje hleděli na učitele a čekali na verdikt.
„Nemuseli jsme,“ řekla Weasleyová, která před chvílí panákovi bez potíží a se strašidelnou elegancí amputovala hlavu. „Ve studiu mudlů tohle děláme pořád.“
Kdo by to byl řekl? Averyho největším omylem bylo, že byl dobrý ve své práci. Metody Raddleovy doby nesly ovoce na obou stranách barikády.

Dolores: Byla jsem na návštěvě v Prameni. Porozhlédnout se, ne za účelem sexu.
Tabule: SMÍCH
Publikum se směje.
Dolores: Provedli mě areálem, vše je útulné a čisté, sama bych si tam klidně na měsíc dva šla odpočinout, ale mám své povinnosti.
Tabule: POTLESK
Publikum tleská.
Dolores: Budoucnost kouzelnického světa tam má vše, co potřebuje. Všechna ta roztomilá čistokrevná děťátka nám prospívají a máchají buclatými ručičkami, jako by už měla v rukou hůlku.
Tabule: AWWW
Publikum dojatě vzdechne.
Dolores: Takže, milé kolegyně, která z vás se přidá k našim rozkošným těhulkám a těch měsíců v Prameni si dá víc než jeden?

„Pusťte…“ Víc ze sebe nedostal, než ho srazili na podlahu, zkrvaveného a s jedním okem zaslepeným. Raději nedomýšlet.
„Longbottome, drž už hubu!“ zařval jeden a kopl ho do žeber. Rozkašlal se, každý pohyb hrudníku bolestivější než druhý. „Ale neboj, máme pro tebe něco speciálního.“
„Jenom pro nejlepší zákazníky!“ Rozchechtali se. Asi dobří kamarádi.
„Šéf testuje novou kletbu,“ usmál se nepěkně druhý, pak chytil Nevilla za vlasy a zvedl ho na kolena. „Říkáme tomu vejlet do prázdna. Je to skoro stejně dobrý jako mozkomoři.“
Takhle to nesmí skončit!
Vší silou praštil chlapa nad sebou do koulí.
Útoč do měkkého! Babiččina rada.

Ginny měla spoustu příbuzných. Hodně blízkých. Blaise nebyl ve svém živlu, ale rychle se učil.
S Billem probíral orientální magii.
S Charliem zašel za drakem. Málem přišel o dva prsty.
S Percym řešil politický vývoj.
S tchánem mohl mluvit úplně o všem. S nadšením přijal Blaisův dar sady propisek, co mu doporučila sestra („Kouzelníci se z nich můžou zbláznit.“).
Poslední Weasley, který na něj nahlížel s nelibostí, byl Ron (s podporou tetičky Muriel a s odporem tetičky Trudy).
„Zahraješ si šachy?“ zahájil svůj nejnovější plán.
Ron si ho měřil, jako by se ho chystal praštit. „Fajn. Ale rozdrtím tě.“
Šach!

Všechny zaměstnance si vybírá sama. Stejně jako všechny vzorky kachliček a povlečení. Stejně jako si bude vybírat kandidátky do svého programu. Georgina Moodyová, ďábel organizace.
„Weasley,“ utrousí a úkosem pohlédne na zrzka naproti. „Ztratil jste se cestou do biografu?“
Neví, co to slovo znamená, ale pro urážku dobré.
„Mám velký zájem pracovat ve vaší sekci,” nehne ani brvou a tvrdošíjně navazuje oční kontakt.
Uchechtne se a lenivým pohybem otevře jeho složku.
Sedí jako na jehlách. Chce pracovat pro tuhle ženskou? Hnusí se mu na první pohled. Ale tak dřel, aby se sem dostal!
„Kde se vidíte za pět let, Percivale?“

S příchodem Averyho do Bradavic přišla nová vlna změn. Své hodiny postavil na nácviku bojů proti mudlům. Mezi studenty si vybíral špehy. Vrcholem jeho práce s mládeží byl ale prefektský klub.
„Prefekt není jenom dozor na chodbě, dámy a pánové,“ zahájil svůj proslov jako každý rok. Percy stál v pozoru v první řadě s ostatními nováčky a trochu se třásl.
„Prefekt je budoucnost kouzelnictva. Strážce pořádku a pravé čistokrevné morálky. Bojovník proti podvratným akcím ve své koleji. Tady,“ obsáhl pohledem celou místnost, „se naučíte, jak být tím vším. Na značky!“
Starší prefekti se přes páťáky prodrali dopředu. První hodina začala.

Z ložnice se ohlásilo mimino.
„Seznámím vás,“ vyskočil Remus a s Jamesem v závěsu zmizel mezi dveřmi.
„Nechceš se na něj taky podívat?“ nadhodila Tonksová. Jediný pramen vlasů nad jejím pravým uchem přitom prošel třemi odstíny. „Chci říct, je to můj jediný syn.“
Narcissa zvolila zdvořilou upřímnost. „Novorozenci jsou nejzajímavější pro své rodiče.“
„Teddy vypadal jako holý ježek, když se narodil,“ zamyslela se Tonksová. „Celý nedopečený. Narodil se o týden dřív.“
„To dožene,“ usmála se.
„Miláčku,“ objevil se James s mrnětem v náručí, „a my dva do toho půjdeme kdy?“
Narcissa Malfoyová, chladný majestát, se málem utopila v levném čaji.

Zabil jí dítě. Jenom protože bylo jiné, než se očekávalo.
Spolkla strach a šla ho udat. Nikdo nic neudělal. Manžel jí toho večera věnoval jen jeden výsměšný pohled.
Nemluvili spolu, nemohla se na něj ani podívat bez pláče. Jak mohl?!
Za necelý rok si pro ni přijel do letního bytu a přinutil ji s ním navštívit centrum Pramen. Ukázat jí, jak v cizí ženě proti její vůli roste jeho nový syn. Nevěděla, co dělat. Svěřila se švagrovi, manželovi svého bratra. Oba byli tiší trpící, našli se. Zničí Pramen. Zradí své vznešené rodiny i své čistokrevné muže. Hlavně své čistokrevné muže.

U Tří košťat bylo poloprázdno. Harry se posadil u stolu vedle dveří, úplně sám. Poslední dobou byl sám pořád. Myslel si, že návrat do Bradavic to změní, ale za tři roky zmizeli už všichni bývalí spolužáci a noví kolegové na nováčka neměli čas. Kromě táty, ale to bylo přece jen něco jiného.
„Dobré poledne, co si… Harry!“
Hned ji nepoznal. Zato ona to poznala na něm.
„Hannah Abbottová,” připomněla se nová výčepní. „Dáš si ležák? Má dneska zvlášť retenční schopnost.“
„Co?“
„Nic. Opakuju si na zkoušky. Dobíhá licence. Takže ležák?“
„Jo,“ usmál se a pohledem ji sledoval až k baru.

Potkali se na nařízené léčebné procházce a sedli si spolu na lavičku.
„Co ty tady?“ zeptala se Marlene konverzačně.
„Chtěl jsem to skončit,“ odpověděl Fabian. Nedíval se na ni. Nemohl. Kdyby tenkrát udělal něco jinak, nebyla by tady. Sebou si tak jistý nebyl.
„Co děláš na mužském oddělení?“ Čekal by, že muže nebude moct ani cítit.
„Zasměješ se.“
O tom pochyboval.
„Mám panický záchvat, kdykoli vidím ženskou. Dost mi to kazí lesbický plány.“
Nezasmál se, ale na pousmání to stačilo. Dala mu hlavu na rameno.
„Každý den se chci zabít.“
Já taky. „Zkus to přežít ještě dneska, třeba pro mě.“

„Naše rodina je na dně,“ řekl jí dědeček po pohřbu jejího otce. Byla plodem chvilkové vášně a vůbec ho neznala. Najednou se stala jedinou dědičkou rodu, který se topil v dluzích a kterému neprodejná rodinná sídla padala na hlavu. „Je to na tobě, Zaro.“

Bylo jí sedmnáct, když umřel i dědeček. V devatenácti se vdávala poprvé. Její nastávající vtipkoval, že to láska mu přinesla všechny vrásky. Před svatební nocí naštěstí usnul a už se nikdy neprobudil. Jeho majetek zaplašil nejzuřivější věřitele, ale nebylo to dost. Zara Zabini, atraktivní mladá vdova, s tím tehdy neměla nic společného. Tehdy ještě opravdu ne.

Vznik kouzelného portrétu tvoří řada dokonale koordinovaných kroků. Jako první dá malíř obrazu kontury (poznámka: malířské nadání není nutné, ovšem nikoli nevýhodné). Alchymista a mistr formulí pak provedou extrakci hlasu, gest, pohybů tváře. S každým detailem roste věrnost předloze. Poslední krok je připojení vzpomínek z doby vzniku portrétu. Ty se do obrazu vmalují až po smrti.

Lucius Malfoy se probral v novém světě. Před sebou měl svou pracovnu. Jiný, mladší Lucius Malfoy nahlížel do portrétové chodby plné předků. Když v domě ani společnými silami neobjevil žádnou starší verzi sebe, došlo mu, že tu zatracenou cestu za mocí nejspíš pořádně zmatlal.

Chtěla být svobodná. Celý život, ale zvlášť po svatbě. Přemlouvala samu sebe, aby zůstala. Vydržela to čtyři celé roky, než nadšeně kývla na práci s odbojem ve Francii.

Návrat byl hořkosladký. Nezměnila se, ale Rabastan ano. „Nechci už dalšího haranta, chápeš to?!“ zařvala na něj na vrcholu hádky. Pohled v jeho očích jí řekl všechno, co potřebovala vědět.

Rozvedli se na desáté výročí svatby. Robert samozřejmě zůstal s otcem. Neprotestovala. Odstěhovala se do vlastního bytu a žila si, jak chtěla.

Ve Věštci jednoho rána objevila svatební oznámení. Rabastan Lestrange a Charity Burbageová. Svoboda ji drapla pod krkem a uškrtila ji.

Justin si návštěvou u svatého Munga vůbec nebyl jistý. Ale když ho Grangerová pozvala, nedovolil si odmítnout.
„Justine!“ vrhla se mu s širokým úsměvem kolem krku, když ho ošetřovatel přivedl k ní do pokoje. Jakmile se za nimi zavřely dveře, okamžitě ho pustila. „Musela jsem říct, že jsi kamarád.“
Nabídla mu židli. Daleko od sebe.
„Řekneš mi, co se tu noc stalo,“ začala bez obalu. „Musíš něco vědět, kdyžs mě našel na věži.“ Odmlčela se. „To mi řekli. Proto jsem tě sem zavolala.“
„Ale já…“
„Mám v hlavě hrozný zmatek, Justine. Vzpomínky, co nedávají smysl. Jako by ani nebyly moje.“