Rodily se v hejnech, jako když přilétají na jaře ptáci.
Nejdřív podpíraly strop mešity, ale pak se nad nimi náhle klenula katedrála.
Pořád se mezi nimi modlili, ztráceli, trápili, velice tiše smáli a na nic nemysleli lidé. Za zdí byl pořád dvůr porostlý pomerančovníky.
Jejich stíny, dlouhé a tančící ve světle ohňů hořících v mísách zavěšených pod stropem, k nepoznání zkřivily Kristovu tvář.
Filip se hádal, škemral, stěžoval si, žaloval, vyčítal a prosil. Za toho s kým se radoval, pošťuchoval a sdílel tajemství.
Jenomže byl moc malý a jeho hlas se ztratil mezi sloupy.
Pak ho poslali pryč. Do Budče.