DMD č. 7. pro 7. 4. 2017. Téma: Bezpečnost letového provozu

„Nade vše váží si Stvořitel daru, jímž nás povznesl – k obrazu svému! – nad anděly: naší i své svobody! Nebudeš pokoušet Boha svého, aniž jej svážeš do kozelce…“
Nejsou ale pak všechny naše žádosti neopatrné? Smíme si vůbec něco přát? Semele nás vždy nakonec nějaký bůh jako Semelé, nebohou milenku Jupiterovu a matku Dionýsovu, jež chtěla jen zakusit, co Héra? Srazí bleskem a sfoukne jak Héliova syna Faethóna, který otcovy koně, s nimiž vezl slunce na oblohu, rozparádil tak, až se mu splašili? Nechá seschnout do hlasu jak Apollónem nadbíhanou Sibyllu Kúmskou? Je i modlitba jenom další z řady poznaných nutností?

Z obžalovacího spisu v procesu s posádkou Kosmiku:

Bod 12:
Obžalovaní David Lister, Kristine Kochanská, Kryton 2X4B 523P a stvoření známé jako Kocour se dále dopustili porušení § 8 nařízení 4547/279463 Sb. o bezpečnosti letového provozu, když s odcizenou lodí během neoprávněného letu ventilačním systémem Červeného trpaslíka najeli do zadní části trávícího traktu hlodavce. Po této kolizi obžalovaní nezastavili vozidlo a aniž by opustili výše zmíněný trakt, pokračovali v nebezpečné jízdě, čímž se dopustili ohrožení dalších účastníků provozu ve ventilačním systému. Přitěžující okolností je skutečnost, že před kolizí s hlodavcem i po ní obžalovaní více než dvojnásobně překračovali nejvyšší povolenou rychlost.

„José, nemůžu být tvoje."

„Srdce mé milované matky by můj let do tvé domoviny neuneslo, nemohu probouzet starou bolest."

„Drahá Margarito, na matku je třeba brát ohledy. Ale o jaké bolesti to mluvíš?"

Margarita spočívající v Josého pevném objetí zaúpěla: „Před dvanácti lety nás opustil můj otec. Teprve dnes ráno, když jsem matce o nás řekla, mi matka prozradila strašné tajemství - zahynul při leteckém neštěstí."

Margarita otevřela medailonek s podobiznou své matky. José ji spatřil a zkoprněl.

Znovu prošel dvanáct let starou výroční zprávu o bezpečnosti letového provozu. Samozřejmě, žádné neštěstí.

Loňský románek s Margaritinou matkou mu vytanul před očima.

Zbrusu nové bariéry bez váhání vyztužil temnými ametysty. Vznikla hradba účinnější než vzteklý hlídací pes.
Záškodník nejspíš pozná, že Evžen pavučinu zničil, ale jestli tu znova zkusí vrtat, jeho vlastní kouzlo obratem přiletí zpátky. Jen ať si tu šlupku vychutná.
Podivnou knihu uchopil opatrně, jako by pálila, a uložil do batohu. Výjimečně opominul přesun na skryté stanoviště. Přenesl se přímo z prahu do čarodějnické čtvrti před obchod Břetislava Sojky, uznávaného odborníka na magické starožitnosti.
Prásk.
Evžen naštvaně zasykl. Uvítala ho zatraceně nepříjemná rána do brňavky.
Na přesně stejném místě se zároveň zhmotnila černě oděná blondýnka.
Lada Durmanová, zbrklá jako vždycky.

Ivan Pavlovič byl profesionál.

Jeho výkon byl dokonalost sama. Přiblížení k cílovému bodu proběhlo přesně podle instrukcí, letěl pod úrovní civilního radaru, odpovídač vypnutý a vysílačku vypnul raději ihned po startu. Pravda je, že přes nízkou oblačnost neviděl ani na nos letadla, ale profesionál nepotřebuje oči, létá citem.

Když nad cílem odhazoval svůj náklad, měl opravdu dobrý pocit. Takhle, to uměl jen on. V rekordním čase a v jakémkoliv počasí. Ivan Pavlovič pracoval jako dobře namazaný stroj.

„Пиздец!“ vedoucí směny hrozil pěstí k mizejícímu letadlu. Pil tu každý, ale jen málokdo přitom dokázal hodit na příletovou halu tři kombajny… „Придурок!“

Taura se rozesměje.
"Já vám to ukážu!"
Vstane, rozkročí se, zvedne ruce, vyšroubovává žárovku, předpaží, roluje svetr, pak zatáhne záclonu přes své poprsí...
"Grhm!" zavrtí se dotčeně Viktorka.
"Co to je?" vytřeští oči Apolo.
"Asi že máš tančit, když padá letadlo!" houkne Sikar.
"Univerzální posunková řeč," upřesňuje Linkva.
"Buď to máma ukazuje špatně," ušklíbne se Filcin, "nebo tak moc univerzální není."
"Náhodou to předvádí přesně," dává na odiv svou prolítanost světem Thea, "úplně stejně nesrozumitelně jako letušky!"
"Trhněte si!" nenechá se rozhodit matka, "sundavám plovací vestu, nandavám plovací vestu, nafukuju plovací vestu... Jejda, teče mi mlíko!"
"Uáá," ozve se příčina.

"A pamatuj si, co jsem tě učil, synu, žádné vylomeniny!"
"Ano, otče," odfrkl si otráveně.
Ale stejně mu to nedalo. Letět celou cestu v jedný letový hladině je pěkná nuda. Když se táta díval jinam, začal nenápadně stoupat.
"Ty tam! Ano, ty, uličníku, okamžitě přestaň stoupat, tahle hladina je pro onačejší stroje!"
Schválně si začal nahlas hvízdat.
"Tak slyšel jsi, sestup, nebo někomu vlítneš do cesty!" sluneční policajt ztrácel nervy.
V tu chvíli vzduchem prosvištěla modrá budka, prudce se srazila s chlapcem, policajt začal zběsile pískat, Ikaros spadl a Ovidius se poškrábal na temeni, že to asi nějak autorsky upraví.

Harry se nakláněl nad sérií map, kterou mu ráno donesli. I přes to, že byla pečlivě zpracovaná a bylo na ní s překvapivou přesností zaneseno několik detailů, opakovala se na všech bílá skvrna. Nikdo nebyl schopen říct, co se v těch místech nachází. Nic nebezpečného, tvrdili ostatní, nejspíš prostě chyba tisku. Moc důvěryhodně to neznělo, ale nechal to být.
Když o den později jeho letka přelétala přes zalesněnou oblast, vypadalo to na zcela rutinní akci. Dokud se mu nezatmělo před očima, z lesa pod ním nevyletěli duchové a než se zřítil k zemi.
Přežil, ale navždy ho hyzdila popálená tvář.

Probouzím se a mohutně si zívnu. Ty dvě, co spí přitisknuté k mému boku, se pokouším neprobudit, když opatrně opouštím náš úkryt. Venku se pořádně protáhnu. Ráno je jako malované, možná by to chtělo maličkou rozcvičku. Kdy se mi zase podaří nocovat v liduprázdné krajině?

Tea se zavrtěla a otevřela oči. Vea ležela vedle ní, jinak byla jeskyně prázdná. Tea se zachvěla v ranním chladu, nebyla na takovou zimu zvyklá. Hodila na sebe kožešinu a vyšla ven na slunce zrovna, když se vrátil. Veselý a v každé ruce kachnu.

"Nikdo tu nemyslí na bezpečnost," řekl Villentretenmerth a pootočil jednou pečínkou.

Když se vám do takového zmatku, kterým samozřejmě i za normálních okolností dopravní situace na Coruscantu je, dostane navíc jedna poněkud divoká Jedi honící ještě divočejší zločince, stává se ze zmatku smrtelně nebezpečná vzdušná past.

V druhém roce války byl naštěstí dopravní odbor natolik vycvičen, že při nejmenším náznaku honičky automaticky uzavíral trasy a tunely. Každý dopravní prostředek musel být navíc vybavem dokovacím systémem, který umožňoval přilepení na fasádu a uvolnění cesty.
Zločincům tak skončilo staré známé "schováme se v tom proudu barevných speedrů", ale o to agresivnější se stávali.
Ovšem policie už víc dělat nemohla. Zbytek byl na Jediích.

Pak téma bylo (vždycky nejdřív není a najednou je), vzduch se zatetelil, čas zrychlil, zdálky zaznělo zaúpění, zblízka výbuch šíleného smíchu, Sovátko se protáhlo, zatřepalo křídly a hrnulo se k nákladu.
"Počkej," řekl Myšák. "Nespěchej, Sovátko. Podívej se."
Sovátko se podívalo. Balíčky se slovy neležely klidně jako obvykle. Divoce se zmítaly, jako by chtěly samy uletět. Tu a tam se pod pevnou pytlovinou objevil obrys: vzducholoď, letadlo, kosmická loď, rozzuřená čarodějnice, parta bradavických studentů, budka, o které Sovátko i Myšák věděli, že je modrá.
"Fíha," houklo Sovátko. "To bude divoká noc."
"Právě", řekl Myšák. "Tak leť opatrně."
A Sovátko vyletělo.

"Merde a toi!" zařval voják směrem z hradeb. V odpověď přiletěla sprška šípů. Dlouhé anglické luky střílely přesně. Hradební ochoz byl posetý jehelníčky těl. Moc mužů, kteří by zvládali bránit přístavní pevnost již nezbylo a městem se šířili obvyklí průvodci dlouhodobého obléhání - hlad, nemoc a smrt.
Při pohledu na zdecimovanou obranu přišel na řadu poslední zoufalý plán. Z posledních sil tahali vysílení vojáci trebuchety. Za pár okamžiků létala vzduchem záplava mrtvých těl a neomylně přistávala mezi Angličany.
Na krátký čas to zabralo a vzneslo to mezi dobyvatele zmatek. Za pár týdnů Calais padlo do nepřátelských rukou. Na dvě stě let.