Druhá smuténka

Obrázek uživatele Jeřabina

Druhá smuténka

Příběh navazující poměrně volně na Sibiřský příběh. Sdílí s ním některé postavy a možná trochu atmosféru. Druhá smuténka je poměrně samostatný kus příběhu, na který není potřeba zásadně znát příběh předchozí, a může se odehrávat třeba někdy mezi roky 1934 až 1944 ve Francii. Z původního zdroje si to pak bere naprosté minimum, a valná většina už tu je nějaký můj víceméně orignální nápad (což jsem ještě nikdy nedělala, takže je to výzva).
Je trochu o tom, jaké to je být cizincem, o rodině, o tom, jak přežít ztrátu, a o řekách, do kterých vstupujeme, i když nikdy nejsou stejné.

Obrázek uživatele Jeřabina

Rovné léto

Úvodní poznámka: 

Řeknu vám, že zjistit ve 23:52 30.4., že ta Poslední kapka, co jste si přečetli v tématu, má písmeno navíc, je dobrej adrenalin. Ale stihla jsem to přepsat!
Jeden Skácel na konec:
vlaštovky hbité rovnou nití
studánky k nebi přišívají
rovný je den a slunce svítí
na rovné léto v rovném kraji

Drabble: 

První červencový liják, jako když Pánbůh rozevře náruč. Potůčky utíkaly od doškové stodoly z kopce. Oběhly naskládaná polena řezbářské dílny. Zabublaly kolem ovčína.
Alexeje vyburcoval Ilja kňučením. V kopci dostihl Romana.

Šli spolu. Podpírali se jako dva stromy.
Anně přibyl bělavý pramen. Záboj kulhal, otlučenou pušku jako berli.
Pánbůh ruce sklapl. Liják ustal.

Nic se vlastně nezměnilo, řekla později Romanovi, v pevně spleteném večeru, který patřil jenom jim.
Usmál se. Myslel si své – Záboj ze Serravalu musel chodit kolem něj.
Jen jsme si nedovolili umřít, dodala.
Některé věci najdeš jen po cestě, mohl říct. Ale neřekl.
Už to věděli oba.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Pastorčí věž

Děkuji všem, kdo se mnou letos vydrželi. Ke konci už mi trochu docházely síly a mám pocit, že se to projevilo. Příští rok si asi už konečně dám dovolenou od těch pokračovaček a budu si jen tak drabblit.
Tohle je tedy ten druhý konec (nekonec), pro Annu a Záboje. Taky to není úplně hepáč, ale pro ně vlastně skoro ano. Možná se k tomuhle "fandomu" ještě někdy vrátím - zvlášť bratrům jsem se věnovala míň, než by zasloužili, ačkoliv přemýšlením o nich to celé skoro začalo. Ale dlouhé příběhy z něj už jsou ukončené.

Obrázek uživatele Jeřabina

Pastorčí věž

Úvodní poznámka: 

Konečná Achmatovová pro Sergeje a Annelise a Osamění
Tolikrát už mě kamenoval svět,
že na počtu ran dávno nezáleží,
že z kamenů se dala vystavět
pastorčí věž nejvyšší ze všech věží.
Vzpomínám v dobrém, zdravím přátelsky
všechny, kdo k dílu přiložili ruce.
První tu vidím jitřní záblesky,
poslední vítám večerní hold slunce
a často v oknech mého podkroví
hostuje mořský vítr ledový,
holub mi zrní vyzobává z dlaně...
A k sloce básně dosud nedopsané
mi Múza s klidem božsky troufalým
osmahlou rukou doplňuje rým.

Drabble: 

Sergej se vracel z práce uondaný – takže deštník navíc před jejich dveřmi ho zaskočil nepřipraveného.
Lekl se. Co Annelise?
Dveře otevřel potichu. Pak uslyšel smích a otázka mu zkroutila žaludek.
Hlupáku. Válečné lásky nevydrží.

S temným výrazem vešel. Annelise s vysokým elegánem se přistiženě obrátili.
„Neruším?“ zeptal se štiplavě.
Elegán ji předběhl. „Marcel Deveraux, těší mě.“ Jeho tón říkal falešná identita. „Slečna nám pomáhá v jisté… citlivé záležitosti. Na techniku je jednička – a Němci ji nečekají.“
„My utekli, ale co ostatní?“ prohlásila Annelise plamenně „Nemůžu je v tom nechat!“
Sergej, opět, seznal, že je idiot. „Nemůžeš. Promiň. Jak vám pomůžu?“

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Ledovec.
Vlastně sama nevím, jak přesně skončí. Myslím, že snad dobře, ať už to znamená cokoliv. Ale ještě před sebou mají tihle dva spoustu dobrodružství, než tomu tak bude.
Kdyby vám chybělo to eso, tak v mnoha karetních systémech má hodnotu jedna a často se může nečekaně skrývat v rukávu.

Obrázek uživatele Jeřabina

Ledovec

Úvodní poznámka: 

Skácel pro Annu:
nejčistší ze všeho je lítost
je drahocenná  je to křehká věc
v dobách kdy zlost se otelila
jak za polárním kruhem ledovec

Drabble: 

Stáli spolu pod Bílým koněm, čtyři světové strany. Ostatní poslali napřed.
Annelise vykročila první, vibrovala netrpělivou energií.
Záboj odkulhal smířeně. Cestou ho podpíral Sergej – a mluvili. Konečně. Minulost zavřeli na dva západy.
Matka a syn zůstali. Sergej úzkostně prolomil ticho: „Maminko… já… se s vámi nevrátím.“
Jako by oba slyšeli prasknutí ledu. Rozplakala se: „Vyhnala jsem tě.“
„Ne, maminko!“ vyhrknul. „Já… musím. S Annelise!“
Objala ho, sílou nevyřčených let.
Vtiskla synovi do ruky malovanou pažbu. „Každého, koho jsem milovala, dovedla Marja zdárně domů.“
Odešel s hořkosladkým úsměvem.
Anna dohnala a podepřela Záboje. On jí podal svou pušku. A šli domů.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Zlatý lem.

Obrázek uživatele Jeřabina

O lepších koncích

Úvodní poznámka: 

Je to takové náhodné, ani nevím, nakolik to splňuje zadání, ale já se k tomuhle chtěla ještě jednou vrátit.
Dnešní Skácel:
děravý smutek sokolníků
když jako čárku stisknou rty
a zvrátí hlavu  nevrátil se
a nikdy už se nevrátí

Drabble: 

„Žil byl jeden židovský mládenec, blíženec. Často létával na…“
„Létajícím koni!“
„Tak. A zabíjel draky, tuze dobře. Pak do učení vzal mladého...“
„Bohatýra?“
„Tak dobře, bohatýra. A mládenec se do něho zamiloval. Jenomže bohatýrovi učarovala jeho sestra.
A když…“
„Bohatýra zranili draci?“
„No, tak ho zachránil, ale sám padl. A to je konec. Padejte spát, holky. Lepší nemám.“
„Jenomže! Náhle se mládenci zjevil stařec.
‚Šalom, pane Bože,‘ pozdravil mládenec, protože ho poznal.
‚Lituješ své smrti?‘ otázal se židovský Pánbůh.
‚Nelituji záchrány přítele. Ale sestru opouštím.‘
I, židovský Pánbůh se slitoval a mládence v hvězdu proměnil, aby sestře z nebe radil.“

Závěrečná poznámka: 

Taknějak skorovlastně navazuje chronologicky na Zlatý lem.
Dějově je to propojené s Náhle přimknou křídla.

Nevím, jestli to je jasný, ale pro forma: první vypravěč je Annelise, druhý Sergej.

Obrázek uživatele Jeřabina

Zlatý lem

Úvodní poznámka: 

Skácel pro Záboje a Annu:
přijmu ji jako zlatý lem
jedinou  svoji  jiná není
přespříliš zápasil jsem s andělem
a chromý jsem a unavený

Drabble: 

Zbytek cesty k Bílému koni, jejich spáse, nebyl nebezpečný. Jen strašně těžký.
Záboj klopýtal. Nenáviděl svět. Horečku doprovázela zimnice - vodka padla na dezinfekci.
Anna hledala cestu očima letících ptáků. Bodlo ho v záňadří. Znovu zklamal. Smrt jí stála za levým ramenem, družka v lovu. Nedokázal ji zahnat.

Uklouzl, sebeovládání prasklo. Zvedla ho ona.
Třásl se. „Promiň,“ zaprosil.
Naklonila hlavu.
„Muselas zabíjet,“ vzlykl.
„Děláš, jako bych neznala smrt,“ odvětila ledově
Nerozuměl. Pak ztuhl. „To… není totéž!“
„Není,“ řekla pevně. „Tohle bylo správné.“

Stisk předloktí, dotek motýlích křídel.
„Smrt s námi žije už dlouho, Záboji. Je čas naučit se žít s ní.“

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Probolet na dno.

Obrázek uživatele Jeřabina

Probolet na dno

Úvodní poznámka: 

Skácel pro dnešek:
všechno se jednou probolí
na vlastní dno a zmizí strach
krásné jsou staré stodoly
prázdné po dávných úrodách

Drabble: 

Večer nezapálili oheň. Sergej ležel na studené zemi. Nespal – pozoroval své rodiče, ležící na vzdálenost sibiřské stepi. Nevyřčená slova posledních dní stékala do vodopádů.
„Na co myslíš?“ zašeptala Annelise.
„Na ně,“ pohodil hlavou. „Sbližuje je jenom válka.“ Zaváhal. „V normální době by se nikdy nevzali.“
Zamrkala jako kočka. „Jako my, myslíš?“
Sergej mlčel.
„Nikdo nemusíme nést břemena svých rodičů. Ani nemůžeme.“ Vzdychla. „Kadete, mezi námi je přece víc!“
Natáhla ruku.
„Kdybys… šel se mnou… mohli bychom to zkusit.“ Usmála se: „A třeba opravovat auta!“
Sergejova dlaň překryla její.
„To mohli. Teda, ta auta,“ zakoktal se. „A… a to druhé taky.“

Závěrečná poznámka: 

Následuje po Jako břízce bílé

Obrázek uživatele Jeřabina

Jako břízce bílé

Úvodní poznámka: 

Pro dnešek od Skácela Rozhovor:
Jak se ti daří můj milý?

Jako stromečku,
ke kterému přivázali ovečku,
aby nezaběhla do černého lesa
a zlý vlk nevydal se za ní.

A jak se daří mé milé?

Jako břízce bílé,
která se větru klaní,
klaní, klaní.

Drabble: 

Třetí den zdolali Aravis. Údolí byla poslední hrozba. Poblíž bezpečí hor vydechli.

Varoval je Dobryňa, než padl první výstřel. Záboj pohlédl na Annu – zradili kolaboranti? Štěstěna?
Namířil. „Odveď je,“ syknul. Poslechla.
Němců nebylo moc. Neměli psy. Vystřelil.
Do lesa přeběhly děti.
Stačí je zabít.
Annelisina sestra a matka.
Nebo zdržet. Vystřelil.
Sergej. Annelise.
Poslední Němec střílet uměl.
Anna pronásledovatele setřese.
Záboj padl do mechu, rameno probodla bolest.
Jsem přijatelná ztráta. Jsou horší konce.

Třesknul hrom. Anna mezi březovými kmeny pevně svírala Marju Morevnu.
Pak bylo ticho, mech bezhlučně vsakující krev.
A Anna. Obrátila ho, zaškrtila ránu.
„Není přijatelných ztrát, rozumíš?“

Závěrečná poznámka: 

Kdyby nebylo vidět téma, doporučuji spočítat členy výpravy (což je mimochodem zatracené štěstí). Pes se nepočítá, protože... by mi to nevyšlo. Dobryňa mi to jistě odpustí, ostatně princip deus ex canina už používám delší dobu.
Navazuje na Nad mé síly

Obrázek uživatele Jeřabina

Nad mé síly

Úvodní poznámka: 

Já to ještě naposledy trochu zamotám a pak slibuju, že už to začneme nějak rozuzlovat.
Pro dnešek Skácelova Milostná:
Jako pták za katem za sluncem kráčí mrak,
nebesa krvácejí
a je to nad mé síly.
Tu drsnou žluť co nosíš ve vlasech,
na tvrdé cesty z vozů natrousili.

Drabble: 

Když přišel, cítila Anna v duté zimě svého nitra jen překvapení.
Nejdřív nemluvili – ona hledala cestu; on pomáhal ženám. Při třetí zastávce jí podal čutoru, jako sibiřskou vzpomínku.
„Celý den jsi nepila,“ řekl tiše.

Později Annelise na svahu sjela noha. Sergej hned přiskočil, pevně ji chytil. Anna zachytila – a opětovala – Zábojův pohled.
Válečné lásky rozorá mír, říkaly oči dvou trosečníků.
Vyrostl, říkaly oči dvou rodičů.

Večer u ohně vytáhla Anna ze záňadří kroužek motouzku, zteřelý léty. Voněl sněhem tajgy a dávnou něhou. Zimy trochu ubylo.
Obrátila se k Zábojovi. Přihýbal si z flašky, v očích nepřítomný lesk.
Něhu zafoukal sníh.

Závěrečná poznámka: 

Ale myslím to nadějně, fakt, jenom je blbé téma. Vidíte tam tu stoupavou tendenci, žejo?
Navazuje na Pastýře stád.
Pokud nevíte, co tam dělá ten motouzek, může pomoci tohle: Takový už je svět.

Obrázek uživatele Jeřabina

Pastýři stád

Úvodní poznámka: 

Skácel pro dnešní den:
těm kteří vyťali by olivu
a lidem učinili o růži se báti
spílati budu toho podzimu
a hlasitě a trpce odmlouvati

Drabble: 

Annelise mlčky pozorovala Sergeje. Čtyři holomky zjevně o „výletu do hor, sblížit rodiny před svatbou“ nepřesvědčil.
Zvažovala únikové cesty – ale žádné východisko neviděla. Konverzace kroužila ve spirále podezřívavosti.
Náhle z lesa vyšel starší pán se psem.
„Sousede, ještěže jste je zdrželi!“ zahlaholil žoviálně. „Anuška nějak kvaltovala!“
Nedůvěra mírně opadla.
Sergejův otec pohlédl na Annelise, v tmavých očích výzva: „Málem jsem nestihl vlastní snachu!“
Nasadila úsměv, políbila ho na tvář. Páchl kořalkou.
Změřil chlapy pohledem: „Děkuju, ale už můžete domů. Kéž vás Pánbůh chrání – v horách je bez průvodce nebezpečno.“ Zdvořilostí zařinčela ocel.
Holomci pohlédli na pušky a psa.
A vypadli

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Boha ohařů

Obrázek uživatele Jeřabina

Bůh ohařů

Úvodní poznámka: 

Tohle je takový posun v ději, který se neposouvá úplně dost, ale dneska jsem ráda, že jsem ráda. (Mé dny jsou v řadě už tři takové pondělky za sebou, korunované tím, že mi včera někdo ukradl peněženku.)

Každopádně dnešní Skácelovo Zátiší:
Opravdu  O polednách přichází lovci
S mrtvými ptáky v kličkách u pasu

Před kamna uléhají psi  Bůh ohařů
Je spokojen  Ozdobil věrné tlamy peřím

Drabble: 

Záboj zoufale objímal strom a nadával. Jako voják propochodoval celé dny - ale teď mu táhlo na šedesátku. Po půl dni hledání Anninu stopu definitivně ztratil. Vědel, že ji nenajde - je proboha stopařka!
Měl začít dřív, měl se starat o rodinu, neměl se nikdy nechat zlomit…

Pak uslyšel zaštěkání. Dobryňa přiběhl, na mordě úsměv ovčáckých psů.
Dovedl ho k loučce, kde Sergej nervózně cosi vysvětloval serravalskému řezníkovi a třem mladíkům - místním kolaborantským sviním. Anna měla v očích pohled štvané laně. Jeden kluk na ni nepokrytě zíral.

Záboj se nadechl. Už není voják. Ztracený čas nikomu nevrátí.
Ale o rodinu se postará.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Hledáme vlky

Obrázek uživatele Jeřabina

Hledáme vlky

Úvodní poznámka: 

Asi varování, že tam jsou nějaká sprostá slova, ale myslím, že k dané postavě jich je třeba.

Dnešní Skácel:
kdo je můj lovec   potkáme se
poznám ho vůbec   je tak dávný
že nemá tvář   a mám ho v zádech
je vytrvalý   neúnavný

Drabble: 

Od Sergejova návratu zkusil Záboj nepít čtyřikrát. Nejdéle vydržel řádící šelmy svých myšlenek tři dny, než je znovu spoutal alkoholem.
Teď s mírnou hladinkou zíral na nepochopitelně vyrovnaného Romana: „Tys ji nechal?! Samotnou?“
„Neptala se mě,“ odvětil.
Záboj zařval: „Je válka! Co když potkají Němce? Je to kurva moje žena!“
Roman odfrknul: „Najednou!“ Smířlivěji dodal: „Anuška má Marju. Prostřílí se.“

Prostřílí. On samozřejmě doprdele nepochyboval, že Anna umí střílet – ale ne lidi! Ba, šelma žije v každém – ale neroste, když ji nekrmíš.
On jich měl celý pluk - a troubily nástup.
Odstrčil Romana, vzal pušku, vodku a vyrazil.
Roman si oddechl.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Panychidu.
Pro informaci - Marja Morevna je Annina rodinná puška. Pro atmosferický dodatek k ní si jde přečíst jedno loňské drabble: Tenkrát v ráji.
Loni pravda skončila tak nějak u Romana, ale dá se čekat, že postupem času, jak Roman lovil méně, přešla zase zpátky k Anně. Záboj si pak nechal svou starou vojenskou, kterou mu sice Anna také chvíli brala na lov a ozdobně vyřezala, ale s tím, co se stalo, ji nakonec taky tak nějak přestala mít ráda.

Obrázek uživatele Jeřabina

Panychida

Úvodní poznámka: 

Jednu Achmatovovou pro Annu:
Cesta, kudy odvezli mi syna
cesta, kde tak často dohasíná
i poslední jiskra naděje.
Cesta dlouhá jako panychida,
cesta, kterou sibiřská zem hlídá
křišťálovým tichem závěje.

Drabble: 

Od Sergejova návratu se Anna snažila, seč mohla. Láska je ale dovednost – když ji neprocvičuješ, odvykneš si.
Jestli v ní někdy byla dobrá matka ze slabikářů, umřela v krvi. Nechala za sebou nemocnou dívku z Paříže, pozorující svět za špinavým sklem. A sibiřskou stopařku – kterou její syn nepotřeboval.

Ted ji však mladík s jejíma očima – Bože, kdy tak vyrostl? – omýval proudem zoufalých vysvětlení a pohledem z oceli ji pozorovala cizí dívka.
Poprvé po letech pohlédla Anna na svého syna.
„Vyrazíme popozítří. Aljoša jim půjčí šaty. A deky,“ rozhodla.
Dívka otevřela ústa.
Anna ji utnula: „Potřebujete stopaře. A já jsem nejlepší.“

Závěrečná poznámka: 

Ne že by to většina z vás už neuhádla :)
Navazuje na Stín

Obrázek uživatele Jeřabina

Stín

Úvodní poznámka: 

Dneska mi to hodně, hodně dalo zabrat a posouváme se méně, než jsem chtěla.
Achmatovová pro Annu i Annelise:
Jsem odlesk na vlnách, stín skrytý do lesů,
jsem kresba na čistém porcelánu.
Nejtěžší rozluku statečně unesu,
shledání bát se však nepřestanu.

Drabble: 

Když pětice žen v městských šatech šplhala lesem, zhodnotila Annelise Sergejův plán jako nereálný. Bahno klouzalo, malé Josephine se zachytávaly vlasy, a Sergej se ztrácel.
„Přestávka!“ rozkázala. Vytáhla vlásenku a prostrčila děvčátku vlasy z culíku do drdolu. „Potřebujeme přespání,“ zamračila se.
Polkl… „Myslel jsem… v lese.“
Zoufalství práskalo jak bič: „Nemůžeme. Spát v lese. Nemáme vybavení! Nemáme jídlo! Nemáme plán!“
Sklonil hlavu. „Maminka snad nebude doma.“

Když dorazili, Annelise nahnala rodinu dovnitř. Sergej běžel pro deky.
Ženu v lese nepostřehla, dokud nezvedla pušku. Hnědé mokasíny a vlající kadeře v mlze jí dodávaly vzezření divoženky.
Náhle přiskočil zděšený Sergej. „Maminko! Počkej!“

Závěrečná poznámka: 

Věděli jste, že existuje druh drdolu, který mimochodem je takový vcelku čtyřicítkový, kterému se v češtině přezdívá banán a jehož principem je, že protáhnete vlasy již existujícím culíkem a nějak to úhledne narafičíte? A který by podle všeho měl být zvládnutelný s pouhou jednou vlásenkou, pravděpodobně pokud bude dotyčný subjekt mít zcela odlišný typ vlasů než já? Inu, já ne. Dnes už to vím. Krásné, jak se člověk vzdělává v DMD (čti: kolik kravin před půlnocí vygooglí, ač musí ráno vstávat).

Navazuje na Jak rytíř Jiří

Obrázek uživatele Jeřabina

Jak rytíř Jiří

Úvodní poznámka: 

Skácel pro Sergeje (a vlastně tak trochu všechny muže mého příběhu):
pokaždé když se v duši smráká
chci být jak muž co zabil draka
chci svatý být jak rytíř jiří
když z duše lezou hadi štíři

Drabble: 

Plán Sergej měl. Šýcarsko je pár dnů chůze, skoro jen horami. S trochou štěstí zkušený stopař provede malou skupinu.

Sergej ovšem nebyl zkušený stopař. Dětské lekce odvál čas – v lese se nevyznal, stopám nerozuměl vůbec.
Učitele neměl. „Poslední stopař v rodině je Anuška,“ omlouval se Aljoša – ale bryčku mu půjčil.
Roman vytáhl prastarý tlumok vybavení. „Já znal Sibiř. Horami chodí jedině Anna.“ Zněl podezřívavě, povídačku o výletě nespolkl. Sergej mlčel. Mamince by pro něj nelhali.
A maminka… představil si roztřesené ruce, oči upřené do dálky, i při pohledu na vlastního syna…

Popohnal koně. Nikdo jiný není. Prostě to nějak půjde.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Ostříhanou korunu

Obrázek uživatele Jeřabina

Ostříhaná koruna

Úvodní poznámka: 

Předem varuji, že uděláme poměrně značný skok dopředu v čase. Varuji také, že už téma útlaku židů nebude jen naznačené.
Dnes tedy ještě jednou Achmatovová:
Tvář jako by mi zbělela
ve stínu šatů barvy lila.
Nosím teď vlasy do čela,
abych v nich vrásky smutku skryla.

I chůzi váhavější mám
- dávno už nejsem motýl v letu -
jako když hmatám vratký prám,
jako když nejdu po parketu.

Drabble: 

Annelise zavřela a složila nákup. Děti, maminka a Laura tázavě hleděly.
„Chleba vyprodali,“ řekla omluvně. „Farář posílá zbytky velikonočního pečiva.“

Večer zkoušela psát, zatemnění navzdory.
Ale po dvou letech… co asi mohla napsat? Aby pochopil… odpustil.
Lauřina manžela odvezli loni. V dopise pozdravoval tatínka… Který už pět let nežije.
Škrt.
Prý začnou brát i ženské …
Dopis není bezpečný. Škrt.
Vypadám trochu jinak. Srdce se sevřelo. Vlasy pořád vykupují, kaštanová nezavání židovinou.
Škrt. Přemýšlej, Annelise, slyšela bratra.

Kadete!
Vím, žes mě dlouho neviděl, ale máme s rodinou možnost jet na výlet za tebou – nebo za Pierrem. U tebe je hezčí příroda.

Závěrečná poznámka: 

Téma mě málem stálo život teda dneska. Omlouvám se, ten mazanec tam doslova není. Technicky vzato tam jako klidně může být, ale radši bych zůstala věrná settingu a to pečivo určitě bylo taky pomazaný, když bylo od hodného pana faráře!
Navazuje na Zvony zas prázdné - ale se slušnou časovou pauzou.

Obrázek uživatele Jeřabina

Zvony zas prázdné

Úvodní poznámka: 

Dnešní Skácel, úryvek z Vesnické piety:
Nejstrašněji bylo o polednách.
Zvony zas prázdné,
provaz oběšený ve zvonici,
žár kolmý, náves s kamilkami,
lenivé stíny,
jako by modří psi
na čtyřech tlapkách spočinuli
nad zlatou stružkou močůvky

a matka s mrtvým synem v klíně.

Drabble: 

Otevřené psaní leželo v louži vína. Místnost nad sirotčincem smrděla zatuchlinou a zvětralým alkoholem.
Přijede v devět. Bydlíš proboha nejblíž, zvládneš jednou nechlastat.
Alexej si div neodplivl. Záboj ponížení zapil.

Druhý vzkaz rozpil pot dlaní. Anna počtvrté utřela hrnek.
Nádraží je na kraji města, lidi tam nebudou, lhal Roman.
Věděla, že budou, s lítostivými pohledy, ta šílená Ruska,, a dětskými kočárky. Světnice se zatočila.
Dech uklidnila až v lese.

Sergej vystoupil. Rameno bolelo jak čert. Rozhlédl se, Alespoň jeden…
Nikdo. Slzy už došly.

Až venku, když z Aljošovy bryčky seskočil štěkající Ilja, zabořil hlavu do psí srsti a rozplakal se.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Vymknuto.

Obrázek uživatele Jeřabina

Vymknuto

Úvodní poznámka: 

Doplňuji téma č. 9: Tak za kolik?
Už zase chvíli nebudeme hodní.

Achmatovová pro Annelise:
Můj mramorový dvojník v stínu
javoru povalen u cesty
mrtvý zrak upírá na hladinu
poslouchá zelené šelesty.

Ránu mu zalévá déšť vlahý
prach smývá očistnou koupelí...
I já se v mramor změním záhy,
můj chladný bílý příteli.

Drabble: 

Na nástupišti vlaku směr jih praží slunce. Dav je utahaný dusnem, smrdí beznadějí, nedoléčenými zraněními.
Annelise dlouhým rukávem zakrývá popáleninu.

„Vezmi si mě,“ prosil Sergej zoufale.
„Zbláznil ses?“ odvětila vztekle. Vztek v sobě dmýchá už týdny. „Mám rodinu, proboha.“
Copak myslíš, že mě někde čeká normální život? neřekne smutným očím.
„Mazej domů,“ řekne tvrdě. „Jak dlouho myslíš, že vás budou pouštět? Den? Týden?“ Tvrdost, krutost, to bude měna příštích dní. Annelise se musí zásobit.
Dívá se jako štěně. Nechápe, proč ho kope.
Polkne. „Nemáme si co říkat. Jeď domů. Zapomeň na mě.“
Kadete.
To také neřekne. Už nikdy.

Konečně nastupuje.

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Jeřabina

Náhle přimknou křídla

Úvodní poznámka: 

Mé upřímné doporučení na začátek tohoto drabblu je pustit si k němu tuhle písničku z Tmavomodrého světa.

Drabble: 

Modré červnové nebe Sergejovo bušící srdce neuklidnilo – ale věřil, že Pierre, nejlepší letec, jakého znal, ho dostane domů navzdory kouřícímu motoru z první bitvy.
„Kadete, pozor, máme společnost!“ Nad trikolorou se začernala křídla.
První sprška Sergeje zázrakem minula, ale eskortu ztratil.
„Pierre?“ vykřikl vyděšeně.
Hrozivá vteřina ticha než vysílačka zapraskala. Hlas měl Pierre ale mokrý, namáhaný. „Sergeji, mazej domů,“ vydechl těžce.
„Počkej, medici…“
„Zamítá se. Slíbil jsem jí, že tě pohlídám.“ Ve smíchu bublala krev. „Nezapomeň na mě, kadete.“

Druhý přelet Messerschmittu, který by Sergejovi byl osudný, vychytal Pierre precizně. Proti modrému nebi oheň srážky a bílý dým vymalovaly trikoloru.

Závěrečná poznámka: 

Skácel dneska přijde až na konec:
vysoko letí náhle přimknou křídla
s tlesknutím k hrudi kolikrát
slyšel jsem ve střemhlavém letu
holuba proměnit se v pád

Navazuje na Hrany země této

Obrázek uživatele Jeřabina

Hrany země této

Úvodní poznámka: 

Skácel pro dnešek:
hvězdy voní jako vloni
voněly po celé léto
jako růže jako zvony
jako hrany země této

Drabble: 

V březnu padlo Finsko a Daladier.
Na křídle Potezu Sergej hladil kudrny a ptal se. Po té své propršené průtrži duše to potřeboval.
Tatínek umřel v sedmatřicátém. Sestra se vdala předtím. Je starší. Dvě děti. Maminka učí hudbu. Ne každá židovská nevěsta přinese židovské věno.
Políbil ji na ústa. Poprvé.

V dubnu padaly norské přístavy.
Sergej zažil svůj první Pesach, první rodinnou večeři bez nánosů bolesti. Pierre se konečně zase smál.

Prvního května padli do trávy sadu a padat nepřestali. Pak Sergej pod hvězdnou oblohou pozoroval spící Annelise. Jeho štěstí nic nezkazí, židovské věno nebo ne.

A padalo se dál.

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Jeřabina

Jak nebe propast hvězd

Úvodní poznámka: 

Musím říct, že jsem vlastně moc nečekala, že si někdy napíšu byť jen velmi mírný pre-slash, ale člověk míní, DMD mění.
Od Skácela mám dneska jednu Odměnu pro Pierra
Každému z nás co jeho jest
a také to
co dávno není
co neprodá a nepromění
za lásku ani za bolest

Jsi cestář sametových cest
a svědek promeškané viny
podivný hejkal z úžlabiny
a musíš bez únavy nést
touhu jak nebe propast hvězd

nad palouky tvé domoviny

Drabble: 

Sergeje nová křídla hřála, ale bujarý večírek ne.
Vyklouzl do komory - a málem nakopl schouleného Pierra.
Opatrně jím zatřásl. Smrděl tou lítostivou, upřímnou polohou opilství.
Vzhlédl zarudlýma očima „Kadete… já tě mám rád!“
Sergej tiše řekl: "Já... mám rád Annelise..."
Pierre se rozesmál, hluše: "Já taky... ale nemůžu tě dostat z hlavy. Jako kdyby mě trefil blesk."
Vstal. Zavrávoral. Sergej ho chytil.
„Kdybys jenom tohle řekl, seberou mi křídla…“ zašeptal potom Pierre.
Tělo v Sergejově náručí roztřásl tichý pláč. Objal ho pevněji.

Když přišla Annelise, neskrývala úlek. "Musíme domů!" Nedůvěřovala mu.
"Pomůžu ti s ním." Usmál se. "Každý máme něco."

Závěrečná poznámka: 

Navazuje tak nějak na Ke sesbírání

Doufám že, to téma tam trochu je vidět, ale chudák Pierre to má rozbouřený poměrně dost.

Obrázek uživatele Jeřabina

K sesbírání

Úvodní poznámka: 

Téma se mi hezky hodilo do krámu, takže tady je jedna Annelise a k ní i příslušně Achmatovová:
Já ti s věčnou vděčnou láskou nehynoucí
smutný příběh vypovím
o jedovém žáru opojivých nocí
a o jitrech s dechem ledovým

Bláhová a hříšná sotva zmoudřím s časem
neznám nic než sny a zpěv.
Na bratra však nikdy ruku nevztáhla jsem,
neprolila nikdy sestry krev.

Drabble: 

Pierre se přikrčil.
„Jestlis ho odradil…“ zasyčela Annelise. „Kde takového najdu?“ Sáhla po kabátě.

Venku lilo. Nejblíž byl tréninkový hangár.
Kadeta našla pod křídlem Potezu se zlobivým podvozkem. Z obličeje v dlaních mu kapala voda.
„Kadete?“
Nic.
„Sergeji?“ zkusila.
Zvedl hlavu. „Promiňte. Musíte si myslet…“
Annelise chytila jeho – ledovou – ruku. „Neblbni, kadete. Každý máme něco.“ Vytáhla kapesník. „Usuš se. A proboha nevykej mi.“
Vzhlédl zlatavě hnědýma, hrozně mladýma očima: „Já… můj otec…“ Vzdychl. „Děkuju.“
"Chceš mi to říct?“ nabídla tiše.
Kývl.

Pierre je našel o půlnoci - Sergej spal Annelise v klíně. Přisedl si.
„Blbečku,“ zašeptala a opřela se o něj.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje přímo na Po otci
Mimochodem, Potezy byly letadla používaná francouzským letectvem v druhé světové jako mj. tréninková.

Obrázek uživatele Jeřabina

Skandální odhalení o rozkladu francouzské armády!

Úvodní poznámka: 

Pro tenhle formát nemám úplně Skácela, takže místo toho může být soundtrackem něco, co tehdy klidně mohli poslouchat oni (i když teda ve verzi spíš od Benny Goodmana): Bei mir bist du schoen

Drabble: 

Mademoiselle Halévy, máte nějaké rady pro začínající piloty?
Pane Pierre, především že když se budou točit jako korouhvičky a málem jim vysadí karburátor, pozemní personál je pravděpodobně insultuje kladivem.

Nestálo by za takovou insubordinací židozednářské spiknutí?
Jak jistě víte z tisku, pane Pierre, židozednářské spiknutí stojí téměř za vším. Například svádění nevinných mladíků na scestí sodomie praktikují takřka výhradně židé!
(kašel, smích)

K tématu svádění, mademoiselle, slyšel jsem, že za vámi poslední dobou brousí kadeti?
Zde se zdržím komentáře, nebylo dosud dobroušeno.

Poslední otázka. Kdybych kadeta dostal na zácvik, je dobrým kandidátem pro svedení na scestí sodomie?
(tlumené žuchnutí, smích)

Závěrečná poznámka: 

Mohlo by to být zasazené někam mezi Dva kohouty a Jako jsme předtím nebyli

Obrázek uživatele Jeřabina

Po otci

Úvodní poznámka: 

Dnešní Skácel pro Sergeje:
to po svém otci zdědil všechen sníh
po matce listí nepokoj a strach
a rovné ticho v zanedbaných sadech
a prázdná místa v černých rozsochách

Drabble: 

Sergej pozoroval Annelisin úsměv nad sklenicí grenadiny. Kromě jména o ní zatím věděl, že je mechanička, ale chtěla by létat. A studovat konzervatoř. A je hrozně chytrá.
Jejich ruce se pomalu přibližovaly, jeho opálená, její ušmouhaná od oleje. Napětí doteku viselo ve vzduchu.

Přerušil ho Pierre: „Kadete, připij si se mnou!“
Sergej ztuhl. „Nepiju,“ řekl – příliš – úsečně.
Pierra neodradil: „Tady pije každý! I mrtvýmu nalejeme!“
Sergej chtěl zažertovat… ale v ústech mu vyschlo, Annelise ho pozorovala a…
Krev na dubových prknech, smrad vodky a lidského zoufalství… otec leží na stole, ve sněhu bosé stopy…

Odstrčil Pierra a utekl do deště.

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Jeřabina

Jako jsme předtím nebyli

Úvodní poznámka: 

Včera jsem to nestihla a budu v neděli doplňovat, tak aspoň takhle dneska s malým Skácelem.
a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli

Drabble: 

Kantýnou byl slyšet klavír. A piloti – kterým se Sergej od neděle vyhýbal. Zaklel a zkusil utéct. Marně.
Zvonivé „Kadete!“ nešlo přeslechnout.
Byl to on, škodolibě se křenil.
„Prý hodně víte o letové bezpečnosti!“
Sergej málem vypěnil: „Pochopil jsem. Slečna dává přednost vám. Když dovolíte…“
Kudrnatá klavíristka se rozesmála. „To bych prosila, však tady Pierra znám už nějaký pátek!“
„Neházej flintu do žita, kadete,“ zalaškoval Pierre. „To doženeš.“
Sergej je konečně porovnal – oba tmavovlasí, zahnuté nosy, rozepnuté uniformy – a seznal, že je idiot.
Pierre mu pokynul: „Slečna pije grenadinu. Ale rozmysli se,“ mrknul, až Sergej kdovíproč zrudnul. „Já jsem ten hodnější.“

Závěrečná poznámka: 

Navazuje na Návyk

Obrázek uživatele Jeřabina

Návyk

Úvodní poznámka: 

Dneska zase budeme trochu méně hodní i s Annou Achmatovovou.
Přejít žal vyčerpá víc duši
než přejít provaz ve výšce.
Jak mi to s paraplíčkem sluší,
jak bělounké mám střevíce!

Orchestr hřímá pod kopulí
Usmívat se. Nic nevidět.
Srdce však vidí a tak bolí
nad prázdnou lóží číslo pět.

Drabble: 

Srnec křupkal po sněhu. Anna si podložila pažbu, jako na Sibiři. Jenže tehdy úlovky nosil Aljoša, o sušené maso se dělila s Romanem.

Tady první odpadl Alexej, jediným zdravým okem neudržel mušku. Za mě už loví Dobryňa s Iljou, drbal psy se smíchem.
Roman dlouho kulhavým krokem vytrvale následoval, dohlížel na ni, rozněcoval zmrzlý cit.
Annu led v nitru chránil. Od bolesti, bratrů… i syna.
Zpomaluješ mě, stačilo jedinkrát. Už nikdy nešel.

Samým přemýšlením ztratila srnce. Tiše zaklela. Pak dusot, křupnutí. Dobryňa přiběhl s psí láskou a krvavou mordou.
„Že si nedáte pokoj,“ zavrčela Anna. Pak psovi poděkovala sušeným masem.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje volně na Dva kohouty
Abych to vysvětlila s těmi psy - shodou okolností se Dobryňa jmenuje taky pes, kterého Putin věnoval francouzské polici po nějakém teroristickém útoku. Nutno říci, že Alexejovi psi nemají s tímhle nic společného. Jak už to tak u Karpovců bývá, na vině jsou ruské byliny, kde se objevuje trojice bohatýrů, tedy Dobryňa Nikitič, Ilja Muromec a Aljoša Popovič. No, a Aljoša už byl, tak si k sobě přibral ještě Dobryňu a Ilju. Ilja bude nějaká místní variace na beaucerona, zatímco Dobryňa je spíš bílý huňáč po vzoru švýcaráka, takže se v tom sněhu dobře ztrácí.
Předem také upozorňuji, že krutá jsem hodně, ale mám své limity, takže pejsci jsou u mě v bezpečí a sejít můžou maximálně věkem.

Obrázek uživatele Jeřabina

Dva kohouti

Úvodní poznámka: 

Dneska pořád budeme spíš v té hodnější části příběhu, ke které jsem také díky Gilesi Rigbymu našla nový "soundtrack", kterým je Anna Achmatovová. Díky ní se mi moc hezky podařilo si dodefinovat hrdinku, kterou tu poprvé potkáme.

Jsem jenom přelud tebou vysněný,
taková žena není na planetě.
Nezaženeš ten přízrak básněmi
a žádný lektvar zhojit nemůže tě.
Rok naší schůzky byl tak podivný,
v zesláblém světě tolik muk a zloby,
smuteční verše bily hodiny
a místo dětí rodily se hroby.

Drabble: 

Poručíka Poulina plískanice na ranveji nerozhazovala
„Kadeti! Když vám při vzletu vypne motor, co uděláte?“ přehlédl tucet zmoklých slepic před sebou. „Letíte dál! Přistanete někde v kukuřici! Pokud se otočíte, tak co?“ Poručík spokojeně spráskl ruce: „Smrt v plamenech, pánové!“

V neděli si Sergej užíval opušťáku a jarního větříku. Tedy - dokud do něj nenaletěla hrst not. Ty pronásledovala dívka - kudrnatá a nejkrásnější na světě.
"Tys je chytil!"
Serjoža zkusil rozpaky přetavit ve světácký úsměv: "Pilot musí být pohotový. Jinak, víte co, smrt v plamenech!"
Rozesmála se. "Tak díky, pilote!"

Čekajícího důstojníka - staršího, urostlejšího, s křídly na hrudi - uviděl až tehdy.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje volně na A přece láska
Víc o Serjožovi v Nedaleko od stromu

Obrázek uživatele Jeřabina

A přece láska

Úvodní poznámka: 

Povedlo se mi být docela hodná, yay! Ještěže toho Romana mám.
Dneska mi totiž na cestě tramvají skočila do přehrávače zhudebněná verze jedné mé oblíbené Skácelovy básně, kterou vám taky vřele doporučím k poslechu (a shlédnutí, to video je krásné), a bylo mi jasné, že tuhle scénu musím napsat.

Sonet o lásce a modrém portugalu
A přece láska jako modrá skalice
ta krásná dřina k uzoufání
nás zachránila Dozrál vinohrad
pod tíhou hroznů čas se sklání

Zas konec léta Zas je blízko k vínu
a čistý vítr zpívá o podzimu
tak jako tenkrát dávno kdysi

Ať život sklání se či nesklání
dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými lisy

Drabble: 

Vinobraní v Montminu? No jistěže pamatuju… Byli jsme tam jedinkrát, Aljoša nás musel sehnat jako jehňata.
Pořád vidím to zlaté slunce na zelené vinici, zlaté víno v opletených demižonech. Večer se tančilo na udupané hlíně pod nachovou klenbou. Anuška, pentle ve vlasech, vířila jako bystřina v Zábojových pažích.
Já netančil, tehdy jsem kulhal ještě hůř… ale pak přišla Marguerite…

Včas jsem zmlknul. Některé příběhy se nevypráví. Natož patnáctiletým synovcům.
Sergej pochopil – ale ty jeho medové oči naslouchaly. Jako Anniny, v těch pevně spletených večerech, důvěrných hovorech, které byly jenom naše.
Dokud se mnou ještě mluvila. Dokud ty oči nezakalil žal.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje tak nějak volně na Lema sabachthani

Obrázek uživatele Jeřabina

Lema sabachthani

Úvodní poznámka: 

Dnešní Skácel:
promluv k nám z hořícího hloží
při labutích svých bože rci
a přiznám se: to na mém loži
popelem lehli slavíci

Drabble: 

Celý měsíc si Záboj nedovolil myslet. Držel pohromadě domácnost, zaháněl chuť na vodku. Modlil se jen za zdraví.
Věděl, že ho pozorují. Aljoša přicházel každý pátek, Roman krátký strmý kopec kulhal obden. Oba pomáhali – ale pohledy se tázali. Zlomí se? Pije?
Záboj se neptal.

Z horeček procitla v prosinci. Opatrně ji objal, pod pachem nemoci vůně bříz. Na okamžik uvěřil – že to zvládnou, spolu.
„Neplakej, Anuško,“ zašeptal. „Zkusíme to znovu.“
Zdřevěněla. „Nikdy. Nedonutíš mě," zašeptala prázdně.

Nadechl se až ve stodole, mezi loky ze schované lahve. Na hořkém dně vzhlédl vzhůru, jako Ježíš na Golgotě. A jako on se ptal.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje docela přímo na: Smrt pod peřím

Obrázek uživatele Jeřabina

Smrt pod peřím

Úvodní poznámka: 

CW: Pořád je to depresivní a je tam, byť nepřímo, zmíněný hodně ošklivý porod. Tak se vyhněte, nechcete-li.
Myslím, že v nějakém budoucnu to bude i méně depresivní, ale ten začátek prostě dobrý úplně není.

Dneska se mnou půjde Skácel, kousek Sonetu o těch, kteří ji zardousili
Však zámlka té smrti pod peřím
ta němá hrůza nesmí býti tvá
má lásko O to modlím se a nevěřím

A pochopil jsem vím dnes co se děje
když na skon holoubat se někdo vyptává
a oči prázdné má a bez naděje

Drabble: 

Stojíme nad rozsypanou ošatkou makovic, které upustila.
Uvařte z nich odvar, na bolest řekla bába, když odcházela.
Tři dospělí chlapi, jak opaření. Znám tohleto puknutí půlky světa. Když Aljošovu Colette pokopal kůň, byl také ztracený.
Až Anna tehdy, jako vždy, věděla kam dál. Jenže teď…

„Musíte vybrat - dítě, nebo matku?“ Záboj jen opuchle zamrkal, omráčený tou krutostí. S Alexejem jsme nezaváhali: „Anušku.“
Záboj sevřel pěsti... ale neodporoval.

Co by udělala ona?
„Potřebujeme vodu. A na slamníku pláče Serjoža, potřebuje utěšit," rozbil jsem ticho.
Omráčeně poslechli.
Počkal jsem, než odešli. Ve světnici čekal bílý uzlíček.
Tu nejhorší práci jsem nechal sobě.

Závěrečná poznámka: 

Navazuje volně na Nedaleko od stromu

Stránky

-A A +A