Magický realismus

„Když mě vyhodíte,“ hrozím, „zbořím svět.“
Tušil jsem, že ta chvíle přijde, ministerstvo pro jazykové výstupy bobtnalo, s každým poradcem přibylo technického, organizačního a FKSP (fond kulturních a sociálních potřeb) zázemí, nakonec jsme byli největší v zemi. Poradci většinou cizinci, když to kolem mě kosili, říkal jsem si, aspoň hlavního korektora nechají.
„Počítač tě nahradí,“ řekli mi, „jsi nadbytečný.“
Divili se, když já už pod drnem, nehoď si mašli, máš-li nahrazen být tupou hmotou.
Holubi honili jestřáby, honili kdesi cosi, neomezeni, náhle mocní.
Zákonodárství zborcené, plné čárek tam, kde nemají být.
Vedlejší důležitější hlavního, pletli si úd od pokynu pít.

„Kdo nezaseje na hlavě své,“ děly pomněnky pod pampeliškami, „nenávidí přírodu a lidstvo!“
Vidouc, že jsem zpozdilý, zíraje jinam, rozepnula kalhoty a ukázala bodláčí: „Jsem ortodoxní.“
Obolavělý, vyhnán, plešatý oportunista, ptal jsem se holohlavých: „Není venkovcem jedno?“
„Je vidět,“ pokyvovali koleny, „žes indoktrinován! Kdo se nevyholí, pod semením zhyne!“
„Já mám rád,“ věřím v pochopení, „svá šedivá křídla u uší!“
„Tady jde o tradici,“ vědí, „když se nepřipojíš, zrazuješ přírodu a lidstvo!“

Nechci nikoho nenávidět ani zrazovat.
Chvíli jsem vysadil na půlku hlavy růže, druhou zbavil žiletkou poslední šediny.
Nenáviděn o to víc.
Vrátil jsem se do před, k vikingovi.

Odmala ho poutala rozmanitost jazyka.
Mateřština, cizí řeči, které se postupně učil, zejména latina.
Když jednou zabloudil do odlehlého kraje, okouzlila ho slova v nové, neznámé řeči.
Ještě víc si oblíbil původní jazyk svého národa, tak odlišný od současného a přece jemu blízký.
Časem začal pro radost vytvářet vlastní krásně znějící slova, z nich celé jazyky. A ty spolu s nekonečnou fantazií mu jako zaklínadla otevřely cestu do jiných světů.
Zemí pod zářícími hvězdami, zachmuřených horstev, zelených i temných lesů, hlubokých slují, nádherných měst. S mořem, které šeptá o zármutku i touze.
My, poutníci, v nich dodnes bloudíme a žasneme.

„Nechci být proslulý jako násilník,“ řekl si Patricio jednoho dne sebeupřímně, „ale jsem nezřízeně ctižádostivý a bez svých deseti minut slávy, ať nežeru, i pět skousnu, prostě nemohu žít!“
Vlastníma rukama postavil kostel, nic, ani zmínka.
„Chce to něco velkolepějšího,“ usoudil.
Moře do země mezi horami natahal, žádné vrty, poctivě s putnou na zádech.
Všem putna, koupají se, aniž poděkují.
Kdejakého diktátora a štváče obrátil, bez odezvy, dokud se neválčí, mír nikoho nezajímá.
„Věda, ty troubo,“ ťukl se do čela, zahloubal, lék na rakovinu objevil.
Ani kotěhůlskému občasníku nestál za zmínku.

Když umíral, vyhlížel pointu.
Ani té se mu nedostalo.

V té rakvi je muž.

Jak ho popsat? Práchnivost padesátiletá, ale ten prach voní, chutná, zázrak člověka, jak dýchá pokora?

Křik mučených světců, zatrpkne, nezatrpkne?

V Německu Bůh, v Čechách, v ne-srdci lidí není, umučilo ho Gestapo, SNB, KGB. Nedopřejeme ti kříž, táhni.

Táhl, za sebou břemeno, ke sv. Petru, možná Františku, a tam usedl.

Nepomucenum. Nepokořit. Nepotopit. Nenapomenout. Nezapomenout.

Pak ji nalezli, předaleko ve zlatě (v blátě?), tu rakev.

A teď padá. Padá, padá, dosedá měkce, na prachové peří, do pražské kotliny.

Spočine s povzdechem, úsměvem, duše odlétá, je volná.

Kardinál Josef Beran se vrací, snad nikdy neodešel sám.

Vrátil se do rodné vsi, bohatýrsky bohat, spořivý syn.
„Chceš-li se zapojit,“ poučil starší bratr, „musíš se dát buď k bodláčí, nebo k trní.“
„Jaký je rozdíl?“
„Bodláčí nesnáší trní a trní nesnáší bodláčí.“
„A když budu mezi nimi?“
„Tak tě budou nesnášet všichni.“

Zkusil nejdřív s trním. Maje hroší kůži, snášel jejich bodání a píchání, ale vylamovaly si na něm zuby; nepřirostl jim k srdci i vyhnali ho.
Bodláčí nadšeně přijalo, přitulilo se, drápky zachytilo, jenom tak šimrali, pořád s ním.
„Chci trochu soukromí,“ řekl.
„Kdo má tajemství, ponižuje celek,“ poučili.

Utekl, ale dodnes na sobě nějaký ten bodlák.

Justiční omyl řekne se, ale popraven nechtěl to nechat být.
Křivopřísežnictví přišlo od přátel, prý příliš nepřizpůsobivý.
„Na jásání jsi kašlal,“ přiznal domovní důvěrník, „kdybychom nenahlásili, sami podezřelí. Město to mělo odložit!“
Budova radnice pevně zakořeněna, jak pštros starostu někde v hlubokém podzemí.
„Já nic, já pošťák!“
Adresátem soudce, hrášek pod matracemi paragrafů, když nezalehne princezna, nehrbolatí.
„Toť litera.“
A kdo ji naškrábal?, kutal dál, dobere se dna?
„Lid si to přál!“ vlaje třtina, ač v podsvětí nefouká.
A kde jsou kořeny tvé, můj lide?

„Jdeš špatným směrem,“ volá za ním dolů sousední rakvář, „ve středu země tě to spálí!“

Slepec (vyděšeně): Nevidím na krok, tma za mnou, tma přede mnou! Tma tmoucí všude kolem!
Slepcova žena: Protože jsi slepý.
Slepec (ulehčeně): Aha, já zapomněl.
Slepcova žena (nazlobeně): Jsi hrozně zapomětlivý, choti, budeme s tím muset něco dělat!
Slepec: Protože nic nevidím. Úplně jsem z toho zmalomyslněl!
Slepcova žena: Něco zkusím. (mumlá) Možná jen nikoho nenapadlo, že je to návod…
Slepec: Co to děláš?
Slepcova žena: Potírám ti oči hlínou, kterou jsem smíchala se svými slinami!
Slepec (nadšeně): Vidím! Vidím!
Slepcova žena: To jsem ráda.
Slepec (uznale): Ty jsi docela hezká baba, to mě překvapuje!
Slepcova žena: Že tě kopnu!

Ten den se pan Grenadin proměnil v dívku nevídané krásy. Jde po ulici, pohledy se lepí jako kočičí chlupy na samet. V lidském chumlu chlípník se zezadu přichlípne, na krku cítí dívka horký dech, otočí se do drzého úsměvu, na zlomek okamžiku ukáže svou pravou tvář, planoucí oči a mohutný knír pana Grenadina. Chlap padá dozadu, ona vznosně kráčí dál. Proti mladý muž, úžasem bledý, v očích zraněný pohled náhle zamilovaného. Pan Grenadin hbitě zahne do uličky a proměněn v sebe spěchá domů. Až do tmy chová Mínu na klíně, konejší tlukoucí srdce a stydí se za bolest, kterou způsobil.

Přemíra pití piva přivedla mě k hudbě.
Kapelník skupiny Tlučte a bude vám otevřeno totiž hledal další nástroj a vida můj březí břuch, zaplesal. Zkouška dopadla na výbornou, linul se ze mě libý ruch.
„Na cizí kůži snadno bubnovati,“ vyučoval mě v muzikologii, „hlavně nesmíte přestat chlastat!“
Zaslzel jsem; toť žádost, která se nedá odmítnout! Splněný sen, vyslyšená modlitba. Tělo dostalo smysl.
Jezdil jsem vzadu v dodávce, mezi nejrůznějšími pokličkami, dřezy, konvemi, kbelíky a kyblíky, jedna stará pračka tam byla, dvě lebky a radiátor.
„Zpevnit břišní zpěv!“ velel kapelník před koncertem a já dal pár kousků.
Jen uf, uvázat uzel.

"Chce-li někdo něco," pravil, "musí být ochoten překonávat překážky. Proto jsme naši radnici − jednu jedinou pro celou zemi − vybudovali v horách. Na nejnepřístupnějších místech jsme zřídili stížnosti, trochu níže pak poradenství, stále dost vysoko jsou žádosti..."
"Nemusím souhlasit, abych se neptal: jste opuštění?"
"Právě naopak, naše slavné velehory, do reformy kartograficky nepodchycené, jsou nyní jedním velkým bulvárem! Děti, starci, beznozí, všichni jsou s to vyšplhat se až do nebes, aby nám nadávali!"
"Pak není bílých míst..."
"Jedno zbylo, s kostřičkou úředníka, kterého jsme před lety najali. Čekal, až někdo přijde, až z toho umřel. Šéfoval oddělení pochvaly. Při úpatí hor."