DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

Tušil, čo spravili. Prial si, aby to vyšlo. Ale že nemal dôkaz, ho mučilo. Ani nevedel prečo. Možno to bolo tým, že bol sám mág a nezniesol tieň pochybností, že jeho kolegovi mohlo niečo nevyjsť. Možno len mal rád šťastné konce.
Prešli mesiace, počas ktorých dostala jeho vyšetrovateľská kreativita zabrať. Nakoniec sa mu dostala do rúk kniha z ostrovov Kai. Normálne by ignoroval, ale v poslednej dobe každým herbárom listoval.
Ošúchaná stará knižka, datovaná dva roky po Orinovej smrti.
Venovanie na prvej stránke.
Poznámky na rohoch stránok .
Písmo, ktoré videl v tajomnej jaskyni.
Tep sa mu zrýchlil.
Vodítko, ktoré hľadal.

První stopou mi bylo obyčejné video. Myslel jsem nejdřív, že je to montáž, ale byla natolik dobře zvládnutá, že jsem nakonec vyrazil na King's Cross osobně. Od té doby jsem nepracoval na ničem jiném. Seznámil jsem se s jednou napůl kouzelnickou rodinou a nakonec se s nimi tak sblížil, že jsem byl u toho, když posílali dopis. Sova s mým kroužkem donesla psaní spolehlivě. A já měl konečně něco v ruce. Vzápětí jsem vyrazil na cestu. Zprvu to bylo náročné, ale teď mám hotovou reportáž. Poslal jsem ji dnes do redakce. Věř mi, bude to bomba.

Zde rozepsaný dopis končil.

Během nejchladnější části roku byla i Slunci taková zima, že v poledne stěží vykouklo nad obzor a už spěchalo zpátky ohřát se do teplejších krajin. Neúprosný tikot slunečních hodin je však donutil vydržet každý den na obloze o něco déle. Hudba vyluzovaná na strunách paprsků postupně pronikla až pod sněhovou pokrývku a probudila tam spící semínka a pupeny. Moře by se na tu melodii nejraději dalo rovnou do tance, kdyby nebylo sevřeno ledovými okovy. Avšak i nepřístupné ledy začaly pod slunečním úsměvem tát. Uvězněné vlny se už nemohou dočkat, až provětrají své krajkou lemované sukně. Snad konečně dnes to přijde...

Melkor láskyplně pohladil černé vejce, které měl Mairon usazené na klině. Bylo žhavé a pulzovalo.
„Brzo se vyklube,“ konstatoval Melkor. Sklonil se na úroveň Maironova klína a zašišlal: „Tatíček uš še na tebe těší.“
„Nešišlej na něj! A nejsem maminka!“ rozohnil se maia a oheň v jeho žilách pulzoval zřetelněji.
„Líbí se mu, když se zlobíš. Podívej,“ řekl Melkor a ukázal na praskliny táhnoucí se přes lesklý povrch. Za chvíli dostalo ven hlavu. Mairon k němu natáhl ruku a dráče mu olízlo prst.
„Jak se bude jmenovat, mami?“ zeptal se Melkor a zastrčil druhovi vlasy za ucho.
„Glaurung,“ rozhodl dojatě.

Unaveně se vypotácel ze dveří. Tentokrát potřeboval čaj nutně - i společnost mu dneska možná bude po chuti.

Imitací jisté chůze se vydal k oblíbenému podniku. Už zvenku slyšel bombastický hlas několika identických stolovníků. Předposlední, co si pamatoval, byla myriáda známých tváří, každá v několika kopiích. Každá zděšeně hledící jeho směrem. To poslední byla hlasitá rána reality praskající pod nadkritickým množstvím jeho osoby.

Probudila ho kakofonie nejrůznějšich tónů sonického šrobouváku. Uvědomil si, co způsobil - zrovna dneska byl moc unavený, aby přepočítal množství zaparkovaných Tardis. Zatápal v paměti. Když započítá všechny přítomné Doktory, jedná se o jubilejní 3333300000. ohrožení reality jeho osobou.

Kerholec si poklepával o ruku obálkou, na které byla napsána a zase přeškrtána celá řada adres, jak je dopis pronásledoval na jejich cestě Evropou. Vašek, od nedávna kromě krasojezdce i krotitel humbertovských lvů, mu koukl přes rameno a četl: Cirkus Humberto, Vladimír Smetana…
Povytáhl obočí.
„Smetana? Ty tady víš o nějakém Smetanovi?“
Kerholec si přejel ukazovákem přes knírek.
„Možná i vím.“
Pak zdánlivě nesouvisle dodal.
„Všiml sis někdy, že Honza Bureš má tak nějak zakázanou Prahu? Vždycky, když tam zamíříme, zmizí a objeví se zase, až když odjedeme na jinou štaci. Pojď, myslím, že se dneska dozvíme něco opravdu zajímavého.“

Hrošice na lístečky přehledně vypsala schůzky kroužku: datum a co budou dělat.
Kobra se nad popisem jednoho odpoledne zarazila jako první. "Popříští pátek prý něco praskne, ale co?"
Zanedlouho už všichni přemýšleli, co by mohlo dle Hrošičiných předpovědí prasknout. To, jaká bude na olympiádě poznávačka? Hrošici cévka, protože ji budou zlobit? Otázky z testů z biologie na rok dopředu? Guma Žabákových červených šortek?
Trubec se snažil odpovědět si i vykládáním karet, zatímco se hájil, že není žádný fanatik.

Osudný pátek Hrošice přinesla na pitvání kachny.
Brčkem v hrtanu jim zkoušeli nafouknout vzdušné vaky.
Pak Sprcha přefoukl a vaky kachně praskly.

Zdálo se, že nastal ten den.

Stará chůva promluví. Odhalí, že dobrá Antonia není žádná služka, ale ztracená dcera dona Miguela. Odporné intriky tety Praxedy vezmou za své, její namyšlená dcera Eulálie nebude dědičkou. Antonia konečně objeme svého otce a dostane se milovanému Alfonsovi. Hodlal se všem postavit a oženit se s ní, byť chudou a bezvýznamnou, ale takhle se jim dostane zaslouženého bohatství, nebudou si muset tvrdě vydělávat na chleba.

V rozhodujícím okamžiku ale vše zkazila mrtvice, která jako naschvál skolila nebohého dona Miguela. Zlá teta ovládla pole a Antonia si musí na spravedlnost počkat dalších tři sta dílů.

Potkali se mezi dveřmi. Pozval by ji dál, kdyby se už nepozvala sama.
Seděli vedle sebe na pohovce na nohách ve tvaru lvích tlap. Pokojem se rozléhal tikot neviditelných hodin.
„Potkala jsem vaši sestru. Tvrdila mi, že vám ubližuju, když neodpovídám na vaše dopisy. Chtěla bych odpovědět. Přišla jsem si pro dopis.“ Za oknem se opět začínaly honit vločky.
„Proč jste odešla?“
„Protože jste mě nepotřeboval. Ani jeden z vás mě nepotřeboval. Nezůstávám tam, kde nejsem chtěná.“ Byla věcná až do umdlení.
„Jak vás to jenom mohlo napadnout?“ Poprvé se na sebe podívali přímo.
Za oponou bílé ožívaly pouliční lampy.

Třesoucí se rukou svírám mobil. Konečně!
,,Slyšim," ozve se rozespalý veterinářův hlas.
,,Gina! Nejspíš má koliku!"

V tu ránu je na nohou.
,,Jak moc se potí? Lehá si? Jaký má puls? Dobře... Musíte ji vodit. Jsem tam do 15 minut!" Zavěsí, zároveň už vybíhá ze dveří.

S kamarádkou se ve vodění střídáme. Sundaváme z ní propocenou deku, dáváme jinou, suchou.
Veterinář dorazil. Vyšetřuje klisnu. ,,To není dobrý... zatraceně!"

Rozhodnutí padlo rychle. Vyrážíme na hodinu vzdálenou kliniku. Střeva jsou ucpaná, hrozí protržení žaludku.
Hrajeme o čas.

Operují ji.
Nekonečné čekání.
Venku pomalu svítá.

Doktor přichází.
,,Přežila. A je stabilizována," usměje se.

Věra vyskočí ze sedačky a šokovaně se podívá na Michala. "Tys políbil kluka?!"
Michal: "Já nevěděl, že to byl chlap! ... Tomáše na střední svedla učitelka matiky!"
Všichni se otočí s otevřenou pusou k Tomášovi, ten vyvalí oči a zrudne. "Věra snědla celej narozeninovej dort svojí nejlepší kamarádce!" Křičí v sebeobraně.
Věra plná studu soptí: "Monika uplatila svýho šéfa trávou!"
"Radim zapálil svý bývalý holce vlasy!" Vyzrazuje Monika.
"Markéta v autě málem srazila vozíčkáře! Protože chtěla stihnout výprodej!!!"
Markéta ztuhne a zrudne. "Michal jednou ukradl v obchodě láhev rumu!"
Michal se zarazí. "... Tos byla ty!"
"... Máš to marný, líbal jsi kluka..."

Jednou Horáček otevíral krám, svítilo sluníčko, přes náměstí jela malá Machová a Horáček povídá Pažoutovi, člověče, Pažoute, mně se zdá, že to dneska praskne. A Pažout odpověděl, člověče, Horáčku, nestraš, víš, co by se mohlo stát? A taky se stalo, odpoledne se malá Machová vrátila s pláčem, velkou Machovou z toho chytly nervy, křičela na Macha dost nahlas, Mach se naštval, šel k Horáčkovi s Pažoutem ukázat jim, jak to prasklo, a Horáček povídá, člověče, Machu, sluchátko máš, peníze máš, proč holce kupuješ koloběžku z Číny a Mach povídá, tak toho mám dost doma a třísknul dveřma, až ruplo sklo.

„Sarah Jane, můžeš. Je to tady!“ zazubil se muž za konzolí, neskrýval radost.
„Copak?“ zajímala se s obavami, když vcházela za ním ze svého pokoje.
„Dnes se zrodí moje planeta. Žádný Gallifreyan nespatřil její vznik. Podle Rassilona to byla pořádná pecka.“ Informoval Doktor.
„Fakt? Tak to si nenechám ujít,“ kývla směrem ke skeneru.
„Ani já.“ souhlasil.
Po dvou hodinách, kdy se nic nedělo, začínal mít obavy, zda přistáli správně. Loupl po ní očima. Byla na ní znát netrpělivost. Už byl nervózní, že opravdu jsou jinde, když vtom lodí projela šílená turbulence, následovaná další.
„To byla pecka.“
Skener ukazoval neuvěřitelnou podívanou.

„došlo k havárii v jedné z prostor čtvrtého energetického bloku JEČ. Ve světě došlo k podobným haváriím nejednou, jen v USA v roce 1979 k 2300! Havárie v JEČ je první havárií tohoto druhu v SSSR“ (29.4.) *)

„západní agentury šíří zvěsti, že zahynuly tisíce lidí“ (30.4.)

„na území Nevady už mnohokrát dopadl radioaktivní mrak. Desítky lidí zemřely. Jednalo se o chladnokrevně plánované pokusy… Tragický start Challengeru ukázal, že proti havárii není nikdo pojištěn… na další nafukování propagandistické bubliny už nestačí dech“ (5.5.) **)

„Potkala nás tragédie. Způsobila bolest mnoha sovětským lidem a vyvolala paniku v zahraničí...“ (14.5.) ***)

"Nevím co budeme dělat. Neměli jsme do toho jít. Byla to velká chyba," bylo slyšet zpoza dveří.
"Nemusí se to přeci dozvědět."
"Majk to práskne, je to srab."
"Tak se ho musíme zbavit."
Jak řekli tak udělali. Dveře se prudce otevřeli a v nich stáli dva muži.
U pasu měli připnuté pistole a v rukou samopaly.
Hledali Majka.

Majk byl naštěstí natolik chytrý, že když slyšel za dveřmi jejich hlasy, vzal nohy na ramena.
Teď uháněl pouští v terénním autě s kufrem plným peněz.
Myslel si, že má vyhráno. Myslel, že ujede do bezpečí.
Ztratil se.
Došla mu voda.
Zemřel.